ani_nova.gif (2304 bytes)IKONOGRAFIE
maleb ve Znojemské rotundě
Ikonografická problematika románské výmalby Znojemské rotundy
Petr ŠIMÍK

Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb


LEGENDA
Konec strany
IKONOGRAFIE –
Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb – 
2. část (b).
Petr Šimík – 23.12.1999
2. část (b) – Formulace hypotézy (pokračování)
Hypotézy [ L. Konečný ]
[ J. Zástěra ] [ Původ mandlového tvaru štítů | Inspirační zdroje autorů maleb | Biskupské mitry | Zapůjčená ruka | Rotunda vstoupila do třetího tisíciletí ]
[ P. Šimík ]
[ 1a 1b 2a 2b 2c 3 4 5 6 7 8 9 10 10a 10b 10c 10d 11 12 ]
[ Porovnání hypotéz | Systematické utřídění hypotéz | Pohan v církevní stavbě?! |
Plášť moravských králů | Bořivojův moravský původ 123 | Bořivoj a hrob K1 | Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat | Boleslav I. – kníže a bratrovrah? | Odznak hodnosti Vladislava I.? | Denáry moravských údělníků | Sinajský klášter | Kamenné kříže z Dobšic | Levá, nebo pravá? | Kniha | Náramky knížat | Malby a stavba rotundy 1 a 2 ]

Ikonografie 3. pásu maleb – 2. část: Formulace hypotézy (pokračování)

LEGENDA: čísla v hranatých závorkách označují pro snadnější orientaci pořadí jednotlivých knížecích postav. Ve třetím pásu maleb, za tzv. „Přemyslovskou scénou“, 8 postav v plášti [01-08], které pokračují ve čtvrtém pásu devíti postavami bez pláště [09-17] a deseti postavami v plášti [18-27]. Postava s pořadovým číslem [26] s korunou a žezlem je jedinou postavou, na jejímž určení se shoduje zatím většina hypotéz – král Vratislav I. (dle O. Votočka Přemysl Otakar I.). Literaturu, na niž se tato hypotéza odvolává, najdete přehledně zpracovánu v abecedním uspořádání dle jednotlivých autorů pod tlačítkem PUBLIKACE. Číslování denárů v textu dle katalogu J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996. ZPĚT na začátek strany
Začátek strany
Kontinuita mezi Sámovou a Velkomoravskou říší
Konec strany
Čísla v hranatých závorkách.
Při zmínce o přítomnosti velkomoravských a předvelkomoravských panovníků v rotundě (J. Zástěra: Původ péřové koruny, 1986, s. 15) zůstává D. Třeštík poněkud zaražen (D. Třeštík: Objevy ve Znojmě, 1987, s. 551; 2000, s. 71): „Tento výsledek by zarazil každého historika, musel by se domnívat, že někde udělal chybu, protože samozřejmě před Velkou Moravou neexistoval státní útvar, jehož by byla plynulým pokračováním.“ ... „O kontinuitu státu jít nemohlo, sotva proto také mohlo jít o kontinuitu předstátní knížecí dynastie.“ Pak ale docela smířlivě dodává: „Nejvýše bychom mohli uvažovat o kontinuitě tradic politického nadkmenového útvaru, vázaných na politicky aktivní složky kmene Moravanů, tj. na jejich knížata a velmože.“ ZPĚT na začátek strany
LEGENDA
Kontinuita mezi Sámovou a Velkomoravskou říší 2
Konec strany
Kontinuita mezi Sámovou a Velkomoravskou říší 1.
Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě, s. 551. In: ČsČH XXXV-4, 1987, s. 548-576; resp. s. 71 in: B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě, Set Out, Praha 2000, s. 67-99.
M. Lutovský-N. Profantová (1995, s. 84): „Běžně tradovaná představa, že Sámova říše po 35 letech vlády svého zakladatele zanikla, nemá oporu v historických pramenech. Vznikla úvahou nad absencí jakýchkoli zpráv o dalších osudech této říše, tedy úvahou analogickou předloženějším představám o zániku Velké Moravy a jiných útvarů. Již jsme se ovšem zmínili, že s doklady »ex silentio« se v daném období musí pracovat velmi opatrně.“
A dále (s. 84): „Při sledování archeologických informací vyvstane nápadně, že alespoň do období blízkého Sámově smrti, ne-li dříve, se datuje rozvoj Mikulčického hradu. Ani žádné z dalších hradišť, která jsme v souvislosti se Sámovou říší jmenovali, nezaniká. Naopak, většina z nich se na přelomu 7. a 8. století dále rozvíjí a během 8. věku dále zahušťuje. Chybí tedy jakýkoli doklad o násilné destrukci některého z hradišť, jak bychom v případě mocenského pádu oprávněně očekávali.“
A na jiném místě (s. 87): „Rozhodně nechceme ...  uvažovat ...  o kontinuitě vládnoucí moravské dynastie či mocenské elity Velké Moravy se Sámovou říší.“
A dále (s. 87): „Nemůžeme s jistotou říci, že moravské a slovenské Pomoraví bylo skutečně jádrem Sámova panství. Z archeologických pramenů však víme, že právě tam se interakce vlivu franského i avarského (na slovanské etnikum – pozn. aut.) projevovala nejzřetelněji a nejplodněji. V tomto smyslu můžeme pak uvažovat o Velké Moravě jako o dědici odkazu Sámovy říše.
ZPĚT na začátek strany
Kontinuita mezi Sámovou a Velkomoravskou říší 1
3. pás - fundátoři
Konec strany
Kontinuita mezi Sámovou a Velkomoravskou říší 2.
Michal Lutovský-Naďa Profantová: Sámova říše. 1995, s. 84-87.

3. pás: Fundátorský pár

Nyní, když jsme v předchozí části ve 3. pásu maleb rozpoznali, že v tzv. „Přemyslovské scéně“ je zachycen skutečný příběh z historie Velké Moravy, a v následně zobrazených osmi postavách v knížecích pláštích panovníci velkomoravští a předvelkomoravští, se budeme zabývat tzv. „donátorským párem“, jak jsou obvykle označovány tyto postavy v literatuře, správněji však „párem fundátorským“. ZPĚT na začátek strany
Kontinuita mezi Sámovou a Velkomoravskou říší 2
3. pás - fundátoři - názory jiných badatelů
Konec strany
3. pás maleb – formulace hypotézy: FUNDÁTOŘI.
Poznámka: Označení „donátor(ka)“ dle dosavadní zvyklosti není přesné, pro znojemskou malbu je výstižnější pojem „fundátor(ka)“. Se stavbou a výmalbou samotné znojemské rotundy však neměli nic společného.
donátor, -a m (donátorka, -y ž) odb. dárce, který věnoval nějaký větší dar (donaci), zejm. kostelu, klášteru ap.;
fundátor, -a
kniž. a odb. zakladatel: f. kláštera.
donátor × fundátor
Na základě stejného vzoru na lemu pláště jako má šestá knížecí figura (a také vedoucí poselstva i oráč) pak v postavách fundátorů po obou stranách obl72ros.jpg (5978 bytes)obl72lib.jpg (4943 bytes)vstupu do apsidy snadno rozpoznáme krále Rostislava, držícího v rukou model kostela (obr. vlevo), a jeho manželku v dlouhých bílých šatech s liturgickým kalichem v rukou (obr. vpravo), dle pozdní tradice snad dalmatskou kněžnu Miloslavu – (T. Pešina II., kap. 4-5. In: L. E. Havlík: Kronika o Velké Moravě, Brno 1992, s. 94). Jedná se zřejmě o Bořivojovy rodiče – také možná souvislost s jejich dřívější svatbou ve Znojmě-Hradišti a založením rotundy tamtéž, především však se založením arcibiskupství a vznikem nové samostatné moravské zemské církevní organizace.

 

 

lem06.jpg (1979 bytes)ani_sipl.gif (699 bytes)
Stejný vzor na lemech plášťů fundátorského páru.

V této souvislosti je velmi důležité, co nám o Rostislavovi říká Kristián v závěru 10. století: Metoděj, muž horlivý a ozdobený všelikou svatostí, byl od samého knížete (Rostislava), který tehdy v končinách těch (na Moravě) panoval a jako vznešený císař celé zemi vládl, ustanoven nejvyšším biskupem, maje pod sebou sedm téže svatosti biskupů.“ Až teprve potom Kristián popisuje, jak Svatopluk Rostislava zradil. To by ovšem znamenalo, že arcibiskupství (snad) ve Znojmě-Hradišti muselo vzniknout po návratu Metoděje z Říma ještě za panování krále Rostislava, tzn. někdy v letech 869-870 (později bylo asi přeneseno jinam).
L. E. Havlík (1998, s. 177): Dodatek „Život Metoděje“ uvedl, že Metoděj poté, kdy byl (869-870) ustanoven za biskupa, přišel do moravských zemí a navštívil moravská města a vesnice, nakonec přišel do Moravy, tj. hlavního města jménem Morava, kde moravským knížatům oznámil úmrtí svého bratra a předal list od papeže Hadriána II.
Podle Života sv. Metoděje (VIII) se zřejmě jedná o list „Sláva na výsostech Bohu“ (Gloria in excelsis Deo) adresovaný Rostislavu a Svatopluku a Kocelovi, v němž je arcibiskup Metoděj jmenován papežským legátem „všem těm krajům slovanským“. O Metoději jako arcibiskupu panonském se v souvislosti s tímto listem adresovaným na prvním místě Rostislavovi zmiňuje také „Pochvalné slovo blaženému Kyrilu a panonskému arcibiskupu Metoději“.
Metoděj v roce 870.

Oldřich Králík:
Nejstarší legendy přemyslovských Čech, Praha 1969, s. 60.

Lubomír E. Havlík
O datování ve staro- slověnských písem- ných památkách a o prvotní slovanské chronografii, s. 177. In: Moravský historický sborník, ročenka MNK 1996-98, Brno 1998, s. 163-223.

M. Wihoda (2001): Moravským nazval Metodějovo arcibiskupství Jan VIII. a učinil tak v listu Industriae tuae (Horlivosti tvé) z roku 880 (MMFH III, s. 197-208, č. 90: „…quoniam confratre nostro Methodio reverentissimo archiepiscopo sancte ecclesie Marabensis…“ srv. také CDB I, s. 18-21, č. 24). Do té doby byl Metoděj titulován jako arcibiskup panonské církve (MMFH III, s. 192-193, č. 81 nebo CDB I, s. 18, č. 23). 
Jak vidno, současná moravská oficiální věda, pokud se chce zviditelnit a uplatnit na Třeštíkových internetových stránkách, musí podávat pouze polovičaté informace. To podstatné, Rostislavovu úlohu v celé věci, podle Kosmova návodu, prostě zamlčí.
D. Třeštík (1987, s. 563): „Kde byl Metoděj roku 870, nevíme. Vše, co o tom historikové píší, jsou pouhé dohady. Zcela jistě pobýval asi od léta 869 v Blatensku u Kocela, odtud šel ještě do Říma a sotva měl možnost dorazit ještě v prvních měsících roku 870 na Moravu“
Podle D. Třeštíka nám v tomto bodě Kristián lhal. Přestože tutéž informaci máme potvrzenu i z jiných zdrojů. Lhal prý i v případě Václavovy translace (tři roky po vraždě, tj. roku 938). Ve skutečnosti k ní mělo dojít až v 60. letech v souvislosti s přípravami na založení pražského biskupství. Jinde se prý zase vyjádřil nepřesně – viz kapitola „Staneš se pánem pánů svých“ v 3. části přílohy „Bořivojův moravský původ“. 
Ale jak D. Třeštík ví, když je Kristián tak nespolehlivý, že podobně nelhal třeba o Přemyslovi? O něm žádný jiný soudobý ani starší pramen nemluví! Nikdo o něm nic neví. Ani nemůže, když je to smyšlená postava. Za dalších 120 let po Kristiánovi tuto historku znovu oprášil Kosmas. Stejně se to má i s údajným křtem Bořivoje samotným arcibiskupem Metodějem na dvoře krále Svatopluka. O něm také, kromě Kristiána, do té doby (tzn. až do roku 994) nikdo nic neví, dokonce ani autor Života sv. Metoděje. Po Kristiánovi opět až teprve Kosmas.
Martin Wihoda: Morava stará a nová, 2001, pozn. 43. In: www.sendme.cz/
trestik/main.htm

Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě, s. 563. In: ČsČH XXXV-4, 1987, s. 548-576.

Král Rostislav – zakladatel biskupstvíPodle J. Zástěry (1986, s. 17), který klade vznik této část maleb (celý 3. pás) do roku 870, má kostel, který drží Rostislav v rukou, vyjadřovat vítěznou moravskou církev – symboliku vítězství křesťanství nad pohanstvím, představovaným kněžnou Libuší s obětní mísou v rukou jako protějškem Rostislava. Dále (na s. 25) říká, že Rostislav drží ve svých rukou symbol samostatné církve moravské v podobě „románského chrámu s věží a ne rotundu, kterou by musel držet v ruce, kdyby se jednalo o donátora“
Toho si povšiml již A. Friedl (1966, s. 34): „Je pozoruhodné – a pro výklad psychologického vztahu středověkých malířů k dílu velmi důležité –, že model kostela v rukou donátorových se nekryje svým typem s objektivní podobou rotundy, kterou nutně měli na mysli malíři i donátor. Nešlo tu o skutečnost, nýbrž o konstatování, že se tak stalo. K tomu vystačil malíř se schematem, které poskytoval sborník předloh, v němž nebylo schema rotundy“
Znojemská rotunda ovšem nebyla první takovou stavbou ve střední Evropě. Připusťme však, že malíř, nejspíše klerik, ve svém sborníku předloh její schéma nenašel. Současně bychom museli připustit, že ač vymaloval celou rotundu, nebyl schopen na malbě zachytit její vnější podobu, její model. 
Pokud bychom takové úvaze přisoudili alespoň zrnko logiky, museli bychom předpokládat, že také býčí souspřeží s pluhem malíř převzal ze svého vzorníku a že se tedy jedná o běžnou křesťanskou symboliku, že? A nemůže pak mít s pohanem Přemyslem nic společného.
ZPĚT na začátek strany
3. pás - fundátoři
Mozaika v kostele San Vitale
Konec strany
3. pás maleb – FUNDÁTOŘI:
názory dalších badatelů

„Malíř neměl model rotundy ve svém sborníku předloh“, domníval se:
Antonín Friedl
: Přemyslovci ve Znojmě. Odeon, Praha 1966, s. 34.

 

Býčí souspřeží s pluhem je běžná křesťanská symbolika a malíři je měli ve svém vzorníku.

Vraťme se zpět k Zástěrově myšlence. Nemůže se zde samozřejmě jednat o symboliku vítězství křesťanství nad pohanstvím, když Morava byla údajně pokřtěna již v roce 831 za Mojmíra I. pasovským biskupem Reginharem (Záznamy o pasovských biskupech. In: L. E. Havlík 1992, s. 79) a proto také Rostislavův protějšek – žena s liturgickým kalichem v rukou (podle J. Zástěry kněžna Libuše s obětní mísou) – nemůže symbolizovat pohanství, ale naopak církev (viz níže primiční nevěsta). 
Dosavadní archeologické výzkumy neodhalily u žádného z velkomoravských kostelů u jejich západního závěru věž. Malby proto nemohou pocházet z konce Rostislavovy vlády (869-870), ale z doby pozdější. Za Břetislava (1019-1034), tj. za jeho moravského „správcovství“, se zvonice u kostelů u nás snad ještě nestavěly. Mohl se s nimi sice setkat v roce 1021 na své dobrodružné výpravě do Schweinfurtu (na řece Main 150 km západně od Chebu), jisté to však není. S jistou pravděpodobností ale v té době můžeme věže předpokládat u arcibiskupských katedrálních kostelů v Mohuči, v Salcburku a v Magdeburku. Proto i ve Znojemské rotundě drží král Rostislav v rukou kostel s věží, tzn. symbol arcibiskupského kostela – baziliky. 
K prvnímu výskytu věží u kostelů našla informace K. Honzková (2003):
D. Forstner (1986, s. 360) uvádí, že nejstarší kostely s věží jsou známy ze Sýrie a ze severní Itálie. O stáří katedrál v Ravenně a Pompose (severně od Ravenny) se vedou spory. Jsou kladeny do 6., 8. a 9. století. Věže jsou dvakrát tak vysoké jako kostel, kvadratického průřezu (Pomposa). Šířka strany je asi 1/6 výšky věže. Na Západě se údajně začaly u kostelů stavět věže pro umístění zvonu již v době karolinské.
Podle současných názorů jsou obě věže až pozdější přístavbou ze 12. století.
 

Trappova a Zástěrova obětní mísa inspirovala později i J. Bažanta (2000) – viz níže „Mísa s pokrmem“.

 

 

 

Dorothea Forstner: Die Welt der christlichen Symbole, Tyrolia Verlag, Insbruck-Wien 1986, s. 360.

Sídla latinských arcibiskupství v Evropě kolem roku 1000

ITÁLIE
• Řím
• Ravenna
• Aquilea
• Miláno
UHRY
• Ostřihom
POLSKO
• Hnězdno

NĚMECKO
• Magdeburk
• Mohuč
• Kolín nad Rýnem
• Hamburk
• Trevír
BAVORSKO
• Salcburk

FRANCIE
• Sens
• Arles
• Lyon
• Vienne
• Remeš
• Besancon
ANGLIE
• Canterbury
P. Sommer (2001, s. 29) upozorňuje na: „zvuk zvonů, v našem prostředí doložených již v 10. století na Libici (Turek 1981, 48-49) a ve Staré Boleslavi (Staroslověnské legendy 119; FRB I, 159) a na začátku 11. století na pražském Vyšehradě (Holtzmann 1935, 289)“.
Katedrála v Hnězdně Podle J. Žemličky (1997, s. 56) mělo také Hnězdno, od roku 1000 sídlo polského arcibiskupství, v roce 1039 svůj katedrální chrám (baziliku s věžemi), v němž byly uloženy ostatky sv. Vojtěcha.
Kosmas (II, 5) o Břetislavově výpravě do Hnězdna v roce 1039: „Ke konci přes sto vozů přiváželo obrovské zvony a všechny poklady Polska ...“.
 U sídla uherského arcibiskupství v Ostřihomi Uherská královna Gisela s bazilikou v rukou (1001) to můžeme předpokládat také, a toto sídlo arcibiskupství Břetislav prokazatelně rovněž „navštívil“ (ještě dříve než Hnězdno).
Kosmas (I, 41): „Roku po narození Páně 1030. Téhož roku Břetislav způsobil velikou porážku Uhrům a poplenil jejich zemi až k hradu Ostřihomu“.
Baziliku s věžemi bychom v té době mohli najít také ve Veszprému. Je to zřejmé ze sousoší uherského panovnického páru královny Gisely a krále Štěpána I. (†1038), umístěného ve veszprémské hradní čtvrti. 
Gisela byla sestra Jindřicha II. Svatého (973-1024), německého krále (1002) a římského císaře (1014).
Odkdy se na Moravě objevují u kostelů zvonice?

Josef Žemlička
Čechy v době knížecí
, NLN, Praha 1997, s. 56.

Tak asi vypadala hnězdenská katedrála v roce 1039 (obr. vlevo).

 

Vlevo bazilika s věžemi v rukou uherské královny Gisely, detail ze sousoší – viz níže.

Opevněné Hnězdno v roce 1039. Uprostřed
katedrální chrám s ostatky sv. Vojtěcha.
Uherský královský pár
Gisela a Štěpán I.
Tak asi vypadalo opevněné Hnězdno, když se k němu v roce 1039 blížilo vojsko Břetislava I.

Sousoší uherského panovnického páru královny Gisely a krále Štěpána I. (†1038). Veszprém, Maďarsko.

Výše uvedený Zástěrův názor odmítl D. Třeštík (1987, s. 561): „Kostel (latinsky ecclesia) a církev (latinsky také ecclesia) jsou dvě různé věci. Kostel je stavba a církev je společenství věřících, »mystické tělo Kristovo«. Tato Ecclesia byla nejčastěji zobrazována jako žena, nikdy jako kostel“ (příklad D. Třeštík neuvádí).
Poznámka:
Nejen latina, ale také angličtina, polština a ruština má pro kostel i církev stejný výraz. 
D. Třeštík (1987, s. 561) také pochybuje, že by donátor Rostislav mohl v 9. století držet v rukou „románský chrám“, protože J. Zástěra datuje vznik této části maleb (3. pás) do roku 870, a doslova jej obviňuje: „neví, co je románský sloh a kdy vznikl“. Ovšem „románský chrám“ s věží (dokonce hned několik) můžeme paradoxně najít na ideální rekonstrukci velkomoravského hradiště v Mikulčicích, kterou tentýž D. Třeštík použil o 10 let později ve své publikaci (1997, s. 282).
Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě, s. 561. In: ČsČH XXXV-4, 1987, s. 548-576.

 

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 282.

D. Třeštík (1987, s. 561) říká dále: „Malíř malující roku 1134 scénu s donátory (Konrádem II. a Marií Srbskou – pozn. PŠ) se – jak ukázal už Friedl – jednoduše řídil běžným schématem, které našel ve svém vzorníku, obsahujícím samozřejmě všeobecné, po celé Evropě platné vzory. Nemohla tu být žádná rotunda, vždyť rotundy byly, jak známo, českou specialitou (jen pro pořádek: moravskou a českou; prosím i napříště o přesné dodržování tohoto časového pořadí – pozn. PŠ), všude jinde by v rotundě viděli jakousi věž a ne kostel“.
D. Třeštík jednoduše vzal za vděk tím, co již dříve „ukázal“ A. Friedl (1966, s. 34). Znojemské malby ale sotva lze považovat jen za jakési bezduché omalovánky.
D. Třeštík se odvolává na Friedlovu mylnou úvahu.
Opakování starých a vršení nových omylů je základem současné vědy?
svitalec.jpg (14909 bytes)
Mozaika v apsidě kostela San Vitale v italské Ravenně.
ZPĚT na začátek strany
3. pás - fundátoři - názory jiných badatelů
Fundátoři s modelem stavby
Konec strany
San Vitale.
Bezvousý Kristus sedící na vesmírné kouli a obklopený anděly a světci. Mozaika v apsidě kostela San Vitale v italské Ravenně pocházející ze 6. století.
V tom se ovšem D. Třeštík, tak jako již před ním A. Friedl, nejspíš mýlí. Všude jinde by v rotundě snad „věž“ vidět mohli, ne však ve Znojmě, kde by před vstupem do rotundy nejdříve viděli rotundu zvenčí a jistě by jim nedělalo žádné potíže ji potom rozeznat i v rukou fundátora, kdyby ji zde ovšem malíř namaloval. Zcela jistě věřícím před vstupem do rotundy oči nezavazovali. Ve Znojmě ale malíř namaloval kostel s věží – stavbu zcela jinou, než zde ve skutečnosti stojí. Všude jinde totiž fundátor stavby drží v rukou vždy přesný model konkrétní stavby (a ten sotva mohl mít malíř ve svém vzorníku, když se jednalo o novostavbu, v tom pochybil také A. Friedl). Ve Znojmě tomu tak není. 
Kromě toho Konrád II. mohl být jen ztěží v roce 1134 vymalován jako fundátor stavby, jak tvrdí D. Třeštík a spol., když z celé stavby by mu bylo možné připsat pouze přistavění kamenné lavice v lodi. Také rytý nápis jej označuje za druhého fundátora (secundus fundator), za prvního stavitele je pokládán Břetislav již v době své správy Moravy (1019-1034). 
Navíc během Konrádova věznění (1128-1134) Soběslav I. v roce 1131 věnoval rotundu olomouckému biskupovi Jindřichu Zdíkovi (M. Bláhová, VDZKČ I., 1999, s. 535). A jako případný donátor maleb (A. Merhautová 2000, s. 66) zde Konrád II. nemohl být zobrazen už vůbec (viz A. Novotný 2000), jak je ukázáno dále.
ZPĚT na začátek strany
Mozaika v kostele San Vitale
Fundátor – biskupství, donátorka – církev
Konec strany
Fundátoři s modelem stavby.
Snad nikde jinde než ve Znojmě nedrží fundátor v rukou model jiné stavby než té, kterou skutečně založil.
hagsof_d.jpg (7942 bytes)svitaled.jpg (2934 bytes)Na obr. vlevo vidíme detail mozaiky z chrámu Boží moudrosti (Hagia Sofia) v Konstantinopoli, na níž císař Justinián I. drží v rukou přesný model chrámu, který se rozhodl obnovit. Chrám byl posvěcen 27. prosince 537. Kopule, poškozená zemětřesením, musela být později obnovena a chrám byl znovu otevřen 26. prosince 562. Mozaika pochází až z 10. století, přesto je na ní vyobrazen císař Justinián I. (527-565) jako fundátor stavby, nikoliv donátor výzdoby z 10. století. To dokazuje, že se A. Merhautová (2000, s. 66) nejspíš mýlila, když Konráda II. Znojemského označila jako „donátora maleb“. Až do výstavby chrámu sv. Petra v Římě v 16. století byl chrám Hagia Sofia největším kostelem křesťanského světa. ani_sipl.gif (699 bytes)Fundátoři v obou případech drží v rukou model stavby – jsou to fundátoři stavby, nikoliv výzdoby kostela.

Anežka Merhautová: Znojemská rotunda a její nástěnné malby, s. 66. In: B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve Znojemské rotundě, Praha 2000.

Na obr. vpravo výše je zachycen detail mozaiky v apsidě kostela San Vitale (celek viz obr. nahoře) v italské Ravenně, opět model skutečného kostela. Založení opatství Tuto stavbu asi za „věž“ nikdo nepovažoval. Ani jeden z modelů autoři ve svém vzorníku mít nemohli. Ten vznikl až na místě samém podle skutečné podoby kostela. 
Ecclesia (kostel) v rukou Rostislavových představuje novou církevní organizaci (viz vlastní „zemská církev“ – D. Třeštík 1997, s. 274) – Rostislava tedy právem můžeme pokládat za zakladatele arcibiskupství
Srovnej s obr. a příslušným textem vpravo.
Ecclesia (církev), jak se výše zmiňuje D. Třeštík, je jako žena zobrazena i v rotundě naproti donátorovi v dlouhém bílém svatebním rouchu s liturgickým kalichem v rukou, současně také jako manželka Rostislavova, (snad) dalmatská kněžna Miloslava (viz „primiční nevěsta“ dále).
ZPĚT na začátek strany
Fundátoři s modelem stavby
Primiční nevěsta
Konec strany
Fundátor s kostelem v rukou – založení arcibiskupství.

Opat-donátor. Opat nabízí Bohu opatství, které založil. Nástěnná malba z 9. století v kostele San Benedetto de Malles Venosta, Itálie.

Fundátor – moravský král Rostislav – s modelem kostela v rukou představuje založení vlastní samostatné moravské zemské církevní organizace – symbolizuje založení moravského arcibiskupství. Fundátor symbolizuje založení moravského arcibiskupství.
Metodějovo arcibiskupství bylo nejdříve nazváno panonským papežem Hadriánem II. v roce 869 v listu Rostislavu a Svatopluku a Kocelovi „Sláva na výsostech Bohu“ (Gloria in excelsis Deo) se sídlem v Sirmiu (Srěmska Mitrovica – stolec sv. apoštola Andronika), moravským je nazval papež Jan VIII. v listu Svatoplukovi „Horlivosti tvé“ (Industriae tuae) v roce 880 (Privilegium církve moravské).
Jestliže postava s kostelem v ruce (král Rostislav) nepředstavuje „donátora“ stavby (ani výmalby) Znojemské rotundy, musíme se pokusit jejího stavitele, resp. její stavitele najít či rozpoznat podle jiných indicií, které nám v malbách autor jejich námětu nepochybně zanechal. Rozluštěním tohoto kryptogramu se budeme zabývat ve 14. části práce nazvané Malby a stavba rotundy 1.
„Donátorským párem“ jsou zde obě postavy po stranách vítězného oblouku nazývány jen podle dosavadní zvyklosti, se stavbou ani výmalbou samotné Znojemské rotundy nemají nic společného. Rostislav s manželkou nejsou „fundátory“ nějakých materiálních statků, ale duchovních – viz Pavlův dopis Efezským (Ef 2, 20-22):
(20) Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem           sám Kristus Ježíš.
(21) V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu;
(22) v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.
Rostislav tedy nedrží v rukou model nějaké konkrétní stavby, ale symbol něčeho „většího a dokonalejšího“ – viz Pavlův dopis Židům (Žd 9, 11):
(11) Ale když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné (
var. budoucí)
          dobro, neprošel stánkem zhotoveným rukama, to jest patřícím k tomuto
          světu, nýbrž stánkem větším a dokonalejším.
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).
Že se jedná o něco „většího a dokonalejšího“ pravděpodobně vycítil již A. Friedl (1966, s. 34): „Postava donátora s modelem kostela bude průkazným svědectvím pro výklad jeho osobního vztahu k rotundě ...“, ale protože víme, že za Rostislava rotunda ještě nestála, bude tato postava i její protějšek a vůbec celá „Rostislavská scéna“ spíše svědectvím o tom, jak bylo za Břetislavovy správy Moravy pohlíženo na Rostislavův osobní vztah k oběma věrozvěstům a Metodějovu moravskému arcibiskupství, ale zejména jaký byl Břetislavův vztah k Rostislavovi. Literární inspirace je zde zjevná: římský originál Italské legendy o sv. Klimentovi, staroslověnské Životy sv. Konstantina a sv. Metoděje, Kristián (1. kap.).
Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě, Jota, Brno 1992, s. 145, 182.

Kdo je potom zakladatelem rotundy?

Pavlův list Efezským (Ef 2, 20-22).

 

Pavlův list Židům 
(Žd 9, 11).

 

Kostel v rukou krále Rostislava je symbol něčeho „většího a dokonalejšího“.

M. Lurker (1999, s. 161): V raně křesťanském písemnictví, např. u Hippolyta, se oslava cudné lásky v Písni písní vykládá na Krista a církev. V raných spisech Augustinových je církev „sponsa sine macula et ruga“ („nevěsta bez poskvrny a vrásky“, podle Ef 5, 27). – Bíle oděná dívka, která před knězem při primici nese na cestě do kostela mešní kalich, se nazývá primiční nevěsta, a je třeba ji chápat jako – dnes většinou už neznámý – symbol církve.
primice – (círk.) první mše sloužená knězem po vysvěcení, prvotiny 
(
V. Petráčková, J. Kraus a kol.: Akademický slovník cizích slov, Praha 1998, s. 618).
ZPĚT na začátek strany
Donátor – (arci)biskupství, donátorka – církev
Pavlův list Efezským
Konec strany
Primiční nevěsta.

Manfred Lurker: Slovník biblických obrazů a symbolů, Praha 1999, s. 161.

Pozvání k svatbě Beránkově (Zj 19, 6-8).
(6) A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu,
      jako hukot množství vod a jako dunění hromu:
      „Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí.
(7) Radujme se a jásejme a vzdejme (vzdávejme) mu chválu;
      přišel den svatby Beránkovy,
      jeho choť se připravila
(8) a byl jí dán zářivě čistý kment,
      aby se jím oděla.“
      Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých.
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).
Pozvání k svatbě Beránkově (Zj 19, 6-8).
Fundátorka – manželka moravského krále Rostislava v dlouhých bílých svatebních šatech – s mešním kalichem v rukou představuje novou samostatnou moravskou zemskou církev, krátce – symbolizuje církev. Fundátorka symbolizuje novou moravskou církev.
Také v Kosmově kronice (I, 30), v souvislosti se žádostí Boleslava II. k mohučskému arcibiskupovi o návrat biskupa Vojtěcha z Říma do Prahy, můžeme nalézt podobný příměr: „Tehdy metropolita mohučský z obavy, aby národ, nedávno Kristu získaný, upadna do starých bezbožných řádů, nezahynul, vypravil posly k otci apoštolskému důtklivě žádaje, aby buď navrátil ovdovělé církvi pražské manžela, nebo dovolil jiného na jeho místo vysvětiti“
I v následující kapitole (I, 31) k roku 997 (po Vojtěchově mučednické smrti) se můžeme dočíst: „Často zmíněný kníže Boleslav vida, že církev pražská ovdověla, ztrativši svého pastýře, vypravil své posly k císaři Otovi III. s prosbou, aby dal církvi české ženicha zásluhami důstojného, aby se stádo, nedávno Kristu získané, nevrátilo k bývalým bludným obřadům a k nepravostem ...“.
Kosmas (I, 30-31).
Pavlův list Efezským (5, 21-33) 
Znaky nového života: pokora

(21) V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým:
(22) ženy svým mužům jako Pánu,
(23) protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil.
(24) Ale jako církev je podřízena Kristu, 
        tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům.
(25) Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval,
(26) aby ji posvětil a očistil křtem* vody a slovem;
(27) tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky 
         a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.
(28) Proto i muži mají milovat své ženy, jako své vlastní tělo.
         Kdo miluje svou ženu, miluje sebe.
(29) Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. 
         Tak i Kristus pečuje o církev;
(30) vždyť jsme údy jeho těla.
(31) ,Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, 
         a budou ti dva jedno tělo‘.
(32) Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.
(33) A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama 
         a žena ať má před mužem úctu.
(Ekumenický překlad Bible, ČBS, Praha 1994).
ZPĚT na začátek strany
Primiční nevěsta
Donátorka s kalichem v rukou
Konec strany
Pavlův list Efezským (Ef 5, 21-33).
* koupelí (v doslovném znění podle řeckého originálu)
Donátorky v Ravenně a ve Znojmě.
ZPĚT na začátek strany
Primiční nevěsta
Mísa s pokrmem?!
Konec strany

 

Rostislavova manželka s mešním kalichem v rukou.
Snímek vpravo v UV světle F. Sysel (1999). 
Na obr. vlevo císařovna Theodora s vínem v překrásném kalichu na mozaice ze 6. století v apsidě kostela San Vitale v Ravenně. (Protějšek tvoří císař Justinián přinášející chléb k eucharistii).
A. Friedl (1966, s. 35): Gesto vztažených rukou má původ opět ve sborníku starých předloh a je komponováno analogicky k protějšku postavy donátorovy. Gesto samo včetně plochého poháru sem bylo přeneseno ze schemat byzantských, tradovaných prostřednictvím byzantské enklávy v Benátkách a severní Itálii počínaje 12. stoletím (?) i v oblastech středoevropských. Základní schema je tedy velmi starožitné, má svůj pravzor již na representačních portrétech Justiniána a Theodory u San Vitale v Ravenně“.
Řekli jsme si, že fundátorka symbolizuje novou samostatnou moravskou zemskou církev (nikoliv pohanství). Kalich v rukou fundátorky proto není nějaká pohanská obětní nádoba (J. Zástěra 1990, s. 24, 48, 202). 
Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě, Odeon, Praha 1966, s. 35.

Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava, Brno 1990, s. 24, 48, 202.

Z těch nejsprávnějších patrně nebude ani nejnovější vědecký názor, že „donátorova žena přináší mísu s pokrmem, z něhož se ještě kouří – ikonografické schéma, zjevně ovlivněné etiketou při panovnických audiencích“ (J. Bažant 2000, s. 60). Názor zjevně ovlivněný etiketou na společenských rautech či při slavnostním domácím nedělním obědě (dobrou chuť), opsaný nejspíš z Trappova komentáře (1862, s. 10) k jeho akvarelům, a daný zřejmě i nepochopením významu tohoto obrazu vůbec. Bažantův domnělý „kouř“ je pentimenti, jak znovu potvrdila K. Dvořáková při prezentaci dílčích výsledků prováděného průzkumu maleb na odborné konferenci ve Znojmě (2003). Vyskytuje se i na dalších obrazech ve 3. pásu maleb (jízdní družina, býčí souspřeží, pluh), jak také uvádí základní literatura k malbám: O. Votoček (1949, s. 120), J. Mašín (1954, s. 21).
pentimenti [-ty-ty] neskl. s (it) výtv. zřetelná stopa malby pův. autorova záměru překrytá jeho vlastní novou verzí
V. Petráčková, J. Kraus a kol.: Akademický slovník cizích slov, Praha  1998, s. 579.
ZPĚT na začátek strany
Donátorka s kalichem v rukou
Nová smlouva s Bohem
Konec strany

Mísa s pokrmem?!

Jan Bažant: Znojemská rotunda a raněkřesťanské malířství, s. 60. In: Jan Bažant: Umění českého středověku a antika, Praha 2000, s. 59-72.

Boží ruka a fundátorka s kalichem na akvarelu Mořice Trappa (1862), kustoda Františkova, nyní Moravského zemského muzea v Brně.

Otakar Votoček: Přemyslovská rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě, s. 120. In: ZPP IX, 1949, s. 101-127.

Liturgický kalich, který fundátorka převzala z Boží ruky v oblaku (vlevo), představuje symbol Nové smlouvy s Bohem – Nového zákona (Lk 22, 19; Mt 26, 26-28; Mk 14, 22-24). Toto schéma „předání Nového zákona“ bylo zjevně ovlivněno byzantskými vzory, jak bylo poukázáno výše (A. Friedl), a zejména starozákonním příběhem, v němž Bůh předal Mojžíšovi desky s Desaterem. Příběhem zaznamenaným např. na mozaice nad hlavní apsidou baziliky kláštera sv. Kateřiny na Sinaji – viz příloha Sinajský klášter.
Panovníci ve 3. pásu maleb, kteří jsou „živými kameny Kristova chrámu“ (1P 2, 5-10), jeho církve, uzavřeli s ním smlouvu víry, jejíž personifikací je fundátorka s kalichem (na obr. výše). Tzn. i král-oráč Rostislav s Písmem v ruce, vyobrazený také jako vedoucí jízdní družiny, šestý kníže se štítem víry a jako fundátor s modelem kostela s věží v rukou – zakladatel arcibiskupství. Celý 3. pás maleb tak tvoří uzavřený kompaktní celek. K dodržování této Nové smlouvy se později postupně (II. a III. etapa výmalby) zavázali také všichni panovníci ve 4. pásu.
ZPĚT na začátek strany
Mísa s pokrmem?!
Pokračování ...
Konec strany
Nová smlouva s Bohem.

Jsme v křesťanské kapli. Fundátorka proto nepředává Bohu nějakou pohanskou obětinu, ale přebírá z ruky Boží kalich – symbol Nové smlouvy s Bohem.

Neznamená postava fundátorky v dlouhém bílém rouchu s liturgickým kalichem v rukou současně také připomínku historické události, že právě ve Znojmě-Hradišti, za přítomnosti krále Rostislava (fundátor s kostelem v rukou – zakladatel arcibiskupství), sloužil nově ustanovený arcibiskup Metoděj svoji první liturgii na Moravě? Srovnej „Primiční nevěsta“ výše. Arcibiskup Metoděj sloužil svoji první liturgii na Moravě právě ve Znojmě?
Podle posledních archeologických výzkumů B. Klímy ve Znojmě-Hradišti zde byly odhaleny základy snad jednoho z nejstarších kamenných kostelů na Moravě. Jedná se o podélný jednolodní kostel s pravoúhlou apsidou. Jeho vznik autor výzkumu klade rozhodně do první poloviny 9. století a snad i do konce první třetiny 9. století, tedy do období vlády Mojmíra I. L. E. Havlík stanovil metodou „toto sole oriente“ jeho pravděpodobné zasvěcení sv. Hypolitu – patrně jedno z nejstarších na Velké Moravě. Dnes takové zasvěcení (z první poloviny 9. století) známe pouze ve Znojmě a v Nitře. Zřejmě právě tyto okolnosti způsobily, že po přenesení správního střediska z bývalého velkomoravského hradiště sv. Hypolita na nově vybudovaný znojemský hrad za Břetislavovy správy Moravy v letech 1019-1034 byl v nově zaklenuté rotundě zvolen pro její výmalbu takovýto program. Proto právě ve Znojmě. Srovnej „svaté místo“ v příloze „Sinajský klášter sv. Kateřiny“.
Jistou analogii bychom mohli spatřovat ve volbě sv. Vojtěcha biskupem. Nestalo se tak ani v Praze, ani na Libici, ani na Budči, ale na Levém Hradci, kde stál první kamenný (?) kostel v Čechách – rotunda sv. Klimenta postavená Bořivojem (její prvotní podoba – viz P. Sommer na straně „Bořivojův moravský původ a hrob K1“), kde začal (po neúspěšném pokusu v roce 845) v pořadí již druhý experiment Čechů s křesťanstvím. Z toho lze usoudit, že v obou případech měla hlavní a rozhodující roli církevní   t r a d i c e .
Bohuslav Klíma:  
Objev prvního velkomoravského kostela na hradišti sv. Hypolita ve Znojmě.
In: Sborník prací PdF MU v Brně, řada společenských věd č. 18, Brno 2001, s. 3-24.

Rozhodovala církevní tradice.


Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb s ukázkami pokračuje:

Druhá část (c) – Tzv. „Přemyslovská scéna“

ZPĚT na začátek strany
Nová smlouva s Bohem

Pokračování ...
Jízdní družina. Král Rostislav a příchod byzantské misie. Oráčská scéna. Kněžna s byzantským diadémem se dvěma závěsy v rukou. Král-oráč Rostislav – zakladatel mocné dynastie. Modláři (a vůbec nic nesvatého) nevstoupí do Božího města. Pohan v Božím městě?! Podle Kristiána i Kosmy byl Přemysl pohan jako poleno. Příloha: KNIHA. Zapůjčená ruka. Pohanský námět zvítězil. Známá zakládací symbolika. Potvrzení Rostislavova královského titulu. Odpovědi na všechny tyto otázky najdete v další části práce.
Klikněte ZDE.
ani_sipl.gif (699 bytes)
Hypotézy [ L. Konečný ]
[ J. Zástěra ] [ Původ mandlového tvaru štítů | Inspirační zdroje autorů maleb | Biskupské mitry | Zapůjčená ruka | Rotunda vstoupila do třetího tisíciletí ]
[ P. Šimík ]
[ 1a 1b 2a 2b 2c 3 4 5 6 7 8 9 10 10a 10b 10c 10d 11 12 ]
[ Porovnání hypotéz | Systematické utřídění hypotéz | Pohan v církevní stavbě?! |
Plášť moravských králů | Bořivojův moravský původ 123 | Bořivoj a hrob K1 | Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat | Boleslav I. – kníže a bratrovrah? | Odznak hodnosti Vladislava I.? | Denáry moravských údělníků | Sinajský klášter | Kamenné kříže z Dobšic | Levá, nebo pravá? | Kniha | Náramky knížat | Malby a stavba rotundy 1 a 2 | Egregiae virtutis ]

Copyright © 1998-2002 Petr Šimík

Grafické zpracování: Studio COMET Brno

ZPĚT na úvodní stranu