BOŘIVOJŮV MORAVSKÝ PŮVOD

IKONOGRAFIE maleb ve Znojemské rotundě Ikonografická problematika románské výmalby Znojemské rotundy Petr ŠIMÍK Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb		IKONOGRAFIE – Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb – příloha. Petr Šimík – 30.4.2002.
Příloha – Bořivojův moravský původ a hrob K1
Hypotézy [ J. Zástěra \| L. Konečný ] [ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ] [ Pohan v církevní stavbě?! \| Porovnání hypotéz \| Systematické utřídění hypotéz ]
[ Plášť moravských králů \| Zapůjčená ruka \| Biskupské mitry \| Odznak hodnosti Vladislava I.? \| Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat \| Boleslav I. – kníže a bratrovrah? \| Původ mandlového tvaru štítů \| Denáry moravských údělníků \| Kniha \| Inspirační zdroje autorů maleb \| Náramky knížat \| Malby a stavba rotundy 1 a 2 ]

1. část: Bořivojův moravský původ

LEGENDA: čísla v hranatých závorkách označují pro snadnější orientaci pořadí jednotlivých knížecích postav. Ve třetím pásu maleb, za tzv. „Přemyslovskou scénou“, 8 postav v plášti [01-08], které pokračují ve čtvrtém pásu devíti postavami bez pláště [09-17] a deseti postavami v plášti [18-27]. Postava s pořadovým číslem [26] s korunou a žezlem je jedinou postavou, na jejímž určení se shoduje zatím většina hypotéz – král Vratislav I. (dle O. Votočka Přemysl Otakar I.). Literaturu, na niž se tato hypotéza odvolává, najdete přehledně zpracovánu v abecedním uspořádání dle jednotlivých autorů pod tlačítkem PUBLIKACE. Číslování denárů v textu dle katalogu J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996.

Čísla v hranatých závorkách.

Hmotné prameny

Protože se předpokládaný moravský původ knížete Bořivoje (viz dále hrob K1-Bořivoje a 12/59-Svatopluka) stal natolik trnem v oku některých pražských vědců, usnesli se, že takové názory je potřeba jednou provždy umlčet. Kromě toho, že s větším či menším úspěchem zpochybňují argumentaci svých odpůrců vycházející z antropologicko-lékařských průzkumů, archeologických a písemných pramenů, jak dále ještě uvidíme, rozhodli se navíc, že jim seberou hlavní corpus delicti, kterým je samotný hrob K1 ve Václavově rotundě sv. Víta na Pražském hradě. Dospěli k závěru, že když nade vší pochybnost prokážou, že je zde pohřben kdokoliv jiný než Bořivoj, ocitnou se všechna tvrzení o jeho moravském původu tak říkajíc „na vodě“. A právě tato jejich až zoufalá snaha „zbavit se“ Bořivoje (jinak to sotva lze nazvat) je usvědčuje ze záměrné manipulace i z toho, že oni sami Bořivojovu českému původu příliš nevěří, ale nemohou jinak. Můžeme nyní posoudit metody, které k tomu používají, držíce se zásady: „účel světí prostředky“.

Moravský původ
knížete Bořivoje – ANO či NE?

Hrob K1 ve Václavově rotundě na Pražském hradě a samostatný hrob 12/59 v hrobní kapli na sadské výšině u Uherského Hradiště.

Luděk Galuška: Uherské Hradiště – Sady, křesťanské centrum říše Velkomoravské, MZM, Brno 1996, s. 122-125.

Myšlence o moravských předcích knížete Bořivoje daly podnět výsledky antropologicko-lékařského průzkumu E. Vlčka (1995, s. 206-207), který zkoumal kosterní pozůstatky dvou nepochybně velmi významných mužů. Ostatky z hrobu 12/59 samostatně umístěného uprostřed hrobní kaple sadského církevního komplexu, přisuzované L. Galuškou (1996, s. 122-125) moravskému králi Svatoplukovi, a z hrobu K1 v jižní části lodi Václavovy rotundy sv. Víta na Pražském hradě, které již dříve E. Vlček (1982, s. 26, 28, 29, 32, 40) jednoznačně přisoudil českému knížeti Bořivojovi. Dále zjistil značnou podobnost mezi oběma jedinci (viz část 2a této práce) a hovoří o „eventuelní genetické vazbě“.
Na základě tohoto Vlčkova zjištění zformuloval L. Galuška (1996, s. 124) hypotézu o moravském původu Bořivoje:
„Závěry E. Vlčka jsou velmi zajímavé, podnětné a přímo vybízejí k úvahám mnohdy i zásadního významu. ... Zarážející je jistý náznak genetické vazby sadského nebožtíka s pražskými Přemyslovci zastoupenými jejich historicky prvním doloženým knížetem Bořivojem I. Může se jednat o náhodu, vyloučit ovšem nelze ani historické souvislosti. Jen hypoteticky by pak mohl původ českých Přemyslovců spočívat na Moravě, nebo naopak by mrtvý z hrobu 12/59 pocházel od Vltavy. V obou případech zarážející a na základě současného stavu výzkumu jen těžko doložitelné možnosti. Pokud bychom však vyšli ze situace v 80. a 90. letech 9. století, kdy území Čech bylo připojeno k Velké Moravě a říše Moravanů se nacházela na nejvyšším stupni svého vývoje, pak by se první domněnka nemusela jevit tak nereálnou“.

Bořivoj – moravský kníže.

Emanuel Vlček: Honosný hrob velmože v Sadech u Uherského Hradiště, MHS, Ročenka MNK 1993-94, Brno 1995, s. 206-207.

Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci, katalog výstavy, NM, Praha 1982, s. 26, 28, 29, 32, 40.

Luděk Galuška: Uherské Hradiště – Sady, křesťanské centrum říše Velkomoravské, MZM a nadace Litera, Brno 1996, s. 124- 125.

Písemné prameny

Zmínky v pramenech, které by Vlčkovo zjištění a Galuškovu hypotézu mohly podpořit, přinesl L. E. Havlík.
L. E. Havlík (1992, s. 171): Pravděpodobná je domněnka, že (v případě Bořivoje) šlo vlastně o místodržitele, dosazeného Svatoplukem do Čech z Moravy. V legendě „Fuit in provincia Boemorum“ (Byl v provincii Čechů), kap. 1, je Bořivoj označen jako jakýsi hrabě-župan, v legendě „O pustinnike Ivane“ (podle rukopisu ze 17. století) jako moravský kníže. Termín „jakýsi“ znamenal, podobně jako u Pribiny a Kocela, závislého vládce.
L. E. Havlík (1994, s. 51n.): Za bojů proti Frankům (872) byl Bořivoj vyslán k českým knížatům s pomocným oddílem jako Svatoplukův legát. Jména pěti českých knížat (Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír, Mojslav) se pak objevují ve Fuldských análech k roku 872 a Bořivojovo jméno je k nim připsané (Goriwei).
Šlo patrně o spojenectví těchto knížat, které pak J. Turmair Aventin („Letopisy Bavorů“ IV, XVI-27, 28) označil za Svatoplukovy zapřísahance (L. E. Havlík 1992, s. 162). Tuto skutečnost může potvrdit přítomnost českých poslů roku 873 v Řezně, kde je dal Ludvík Němec uvěznit, aniž by je vyslechl; na jednání ve Forchheimu roku 874 vyslance Čechů východofranský král sice vyslechl, ale s nimi – patrně pro spojenectví českých knížat s Moravou – nejednal!
Od roku 875 zmínky o zástupcích Čechů, resp. o českých knížatech mizí a lze předpokládat, že v tomto roce usedl moravský Bořivoj na český stolec (pozn. PŠ).
L. E. Havlík (1994, s. 54-55): „Nemůžeme vyloučit domněnku, že od let 878-879 se Bořivojovo postavení v Čechách změnilo (L. E. Havlík zde patrně vychází z Kristiánovy smyšlenky o Bořivojově křtu, který klade do roku 878-879 – pozn. PŠ) a Bořivoj se stal Svatoplukovým místokrálem či guvernérem (tím byl definitivně již od roku 875 – pozn. PŠ). Král Svatopluk byl pak prvním svrchovaným vládcem většiny (či snad všech?) knížectví v Čechách. Bořivoj pocházel patrně z Moravy (proto musel být pokřtěný dávno před svým odchodem do Čech a jeho postavení se v Čechách se nemohlo od let 878-879 změnit – pozn. PŠ), což by mohly snad naznačit i některé antropologické znaky jeho kostry, které ho (podle poznatků E. Vlčka) poněkud odlišují od typu českých velmožů, jsou však shodné s poněkud výraznějšími znaky kostry knížete-vládce (člena dynastie?), který byl kdysi pohřben ve zdobeném sarkofágu, umístěném uprostřed kaple přistavěné koncem 9. století k chrámovému komplexu na tzv. metropolitní výšině u Uherského Hradiště – Sadů“.
„Moravskému původu Bořivoje může přizvukovat i údaj pozdního rukopisu legendy o sv. Ivanovi. Pozdní rukopis by neměl být na překážku některým údajům legendy, neboť např. i nejstarší rukopis Života Konstantinova pochází až z konce 15. století a přece se údaje legendy pokládají za autentické. V legendě o sv. Ivanovi se totiž uvádí, že Bořivoj byl »moravský kníže«, který se setkal s poustevníkem Ivanem, synem chorvatského »krále«, jímž na rozdíl od starších badatelů, kteří v této souvislosti uvažovali o jižním Chorvatsku, mohl být snad vládce Chorvatů v dnešních východních Čechách, resp. vévoda ze Zliče (Stará Kouřim)“.
A dále (s. 56): „Ponecháme-li stranou bájného Přemysla, pak na počátku sledované řady českých panovníků, které označujeme za Přemyslovce, stál podle pramenů kníže či vévoda Bořivoj. Snad ne bezdůvodně spojil český kronikář Dalimil teorii o přenesení království a královské koruny z Moravy do Čech právě s osobou Bořivoje“ (Kronika, kap. 24).

Jakýsi hrabě-župan.

Lubomír E. Havlík:
Kronika o Velké Moravě, Jota, Brno 1992, s. 162, 171.

Lubomír E. Havlík:
Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů, Jota, Brno 1994, s. 51n.

L. E. Havlík (1995, s. 225-226): V legendě tzv. Kristiána (Život a utrpení sv. Václava a sv. Ludmily, báby jeho) se v 2. kapitole uvádí, že čeští velmoži vyhnali knížete Bořivoje a povolali z Německa knížete Strojmíra, který byl – zřejmě na rozdíl od Bořivoje – jejich krve a rodu. Ale ještě předtím Bořivoj „za jistou věcí svou a lidu sobě svěřeného přijel ke knížeti svému čili králi Svatoplukovi na Moravu ...“. Zde byl potom údajně arcibiskupem Metodějem víceméně neplánovaně pokřtěn.
(L. E. Havlík: O přenesení království a koruny z Moravy do Čech, s. 225-226. In: Moravský historický sborník, Ročenka MNK 1993-94, Brno 1995, s. 223-240; L. E. Havlík: Identifikace patrocinií zaniklých raně středověkých kostelů – toto sole oriente, s. 40. In: Moravský historický sborník, Ročenka MNK 1996-98, Brno 1998, s. 7-50).

O zpochybnění úvodní myšlenky o moravském původu Bořivoje se pokusil Jiří Sláma (2001).

Pochybovači a odpůrci

Některé výše uvedené skutečnosti se pokusil relativizovat: J. Sláma (2001, s. 352, pozn. 17): O většině argumentů, jimiž L. E. Havlík svůj výklad podepírá, se v literatuře již diskutovalo. I pokud jde „o vzdoroknížete Strojmíra, charakterizovaném Kristiánovou legendou »ex eisdem genitus foret«, rozumí se »Čechů« (což ovšem nijak nevylučuje týž původ i Bořivojův). O některých těchto problémech naposledy uvažoval D. TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců, 1997, s. 181-187, 317-318, 331-334“. Týž Bořivojův původ (tj. stejný) jako Strojmírův sice tato Kristiánova zmínka přímo nevylučuje, ale rozhodně nepotvrzuje, spíše bezděčně zpochybňuje. Kristián samozřejmě nemohl přímo nazvat Bořivoje Moravanem. Vyhnul se tomu tím, že jej zařadil mezi potomky rodu Přemyslova. A podle Kosmy (I, 6) byl Přemysl ve středních Čechách cizinec, byl „z jiné země“. Pochybnost o Bořivojově „stejném“ původu vyslovil např. také J. Žemlička (2000, s. 269), když napsal: „Kristiánův Strojmír, považovaný někdy za Bořivojova příbuzného, mohl patřit k nepřemyslovským* duces“. Jednoduchou úvahou pak dospějeme k závěru: Byl-li Strojmír „z jejich krve a rodu“* (rozumí se »Čechů«) a současně „mohl patřit k nepřemyslovským* duces“, potom Bořivoj naopak, jako jeden z přemyslovských duces, nemohl být „z jejich krve a rodu“, když byl z krve a rodu oráče „z jiné země“* (!), jak víme od Kosmy (I, 6). Měl-li Bořivoj podle Kristiána pocházet z Přemyslových potomků, musíme se potom ptát: „A jaký je vlastně Přemyslův původ?“ Nevíme! Kristián jej pečlivě utajil. V úvodu 2. kapitoly své legendy „Vita et passio sancti Wenceslai at sancte Ludmile ave eius“ nám sděluje, že Slované čeští jej na radu hadačky n a l e z l i ! Neříká ale jak, neříká ani kde. Bylo to zřejmě na Moravě, neboť v předchozí 1. kapitole právě o Moravě dosti podrobně mluví: „Metoděj ... byl od samého knížete, který tehdy v končinách těch panoval a jako vznešený císař celé zemi vládl, ustanoven nejvyšším biskupem, maje pod sebou sedm téže svatosti biskupů“ (srovnej ŽM VIII). Teprve poté nám sděluje, „že Svatopluk, synovec knížete čili krále nábožného, kterýž byl všecko křesťanství či náboženství dobrotivě v zemi uvedl a spravoval, na vlastního ujce svého úkladně se vrhl, z království ho vypudil, o zrak oloupil a jedem zbaviti ho života se pokoušel“.		Přemysla „nalezli“. Jiří Sláma: K údajnému moravskému původu knížete Bořivoje, s. 352, pozn. 17. In: Velká Morava mezi Východem a Západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město, 28.9.-1.10.1999, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 349-353. Zde shrnuta i literatura k tomuto tématu. Josef Žemlička: Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století, s. 269. In: Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000, NLN, Praha 2000, s. 267-273.
Kdyby Přemysla „nalezli“ v Čechách, Kristián by to jistě napsal přímo, a ne takhle vyhýbavě a neurčitě. Kristián jeho původ záměrně zamlčel. Něco před námi skrýval. Jinak by o něm, tak jako o Strojmírovi, napsal, že „z nich rodem pocházel“ t a k é . Strojmír, který „uprchnuv od národa svého (tj. od Slovanů českých) u Němců byl ve vyhnanství“. Bořivoj zase naopak „přijel ke knížeti svému* čili králi Svatoplukovi na Moravu“* (tj. ke králi Slovanů moravských). Čili „svůj k svému“! Přitom Čechy získal král Svatopluk od krále Arnulfa v léno až po Bořivojově smrti v roce 890, což Kristián věděl z Reginona (D. Třeštík 1997, s. 188). Pokud by Bořivoj nebyl z Moravy, neměl Kristián důvod před rokem 890 označovat Svatopluka za „jeho“ krále!		„Svůj k svému“. Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 281, 338.
Aby takový důvod Kristiánovi dodal, D. Třeštík (1997, s. 281, 338) si vymyslil údajné Svatoplukovo ovládnutí Čech před tímto datem (tj. již v roce 883). To je však vyloučené, protože franští analisté by je nenechali bez povšimnutí. Pro svoji domněnku nemá žádnou oporu, ale nutně takovou historickou berličku potřeboval. Neměl by jak jinak doložit, kdo nebo co přinutilo „českého“ Bořivoje přijmout na Moravě křest. Kromě toho se domníval, že tím zabil i druhou mouchu, mohl by teď již lehce zdůvodnit, proč v Kristiánově legendě „český“ Bořivoj nazývá moravského Svatopluka „svým“ králem. Ale ani tak by to nebylo přesvědčivé. Srovnejme Třeštíkovo vymyšlené poddání se „českého“ Bořivoje moravskému králi Svatoplukovi (883) se skutečným poddáním se Bořivojova syna Spytihněva bavorskému králi Arnulfovi (895). Nikdo tu neříká, že by Spytihněv „za jistou věcí svou a lidu sobě svěřeného“ přijel ke králi „svému“ do Řezna. Pochopitelně. Nebyli původem z jedné země, nepocházeli z „jednoho rodu“, nebyli „jedné krve“, na rozdíl od Bořivoje a Svatopluka. Viz stejná anomálie vnějšího zvukovodu a pak také shodná krevní skupina a nápadná podobnost v dalších znacích. Srovnej rodokmen Mojmírovců.		Svatoplukovo údajné ovládnutí Čech. Svatopluk a Bořivoj. Pocházeli „z jednoho rodu“, byli „jedné krve“. Srovnej rodokmen Mojmírovců. Srovnej krevní skupinu.
Autor Crescente vůbec neví, kde ani kdy ke křtu Spytihněva došlo. Nebylo to pro něj podstatné. Říká jen, že se tak stalo „za vzrůstu křesťanské víry“. Tedy zřejmě v době, kdy se Spytihněv, jako vládnoucí kníže, už nemusel obávat pohanské reakce v zemi. Potom ovšem sotva uvěříme tomu, že se dal pokřtít „spolu s vojskem, jakož i veškerým svým lidem“, když podle Fuit očistu svatého křtu přijal poddaný lid již spolu s Bořivojem a Ludmilou. Legendista ale vůbec netvrdí, že by Spytihněv měl být prvním pokřtěným vévodou českým (srovnej D. Třeštík 1997, s. 331). Jen se o jeho otci a předchůdci na stolci nezmiňuje, ani o jeho křtu. Úplně jej vynechává. Tak jako později Kristián vynechává Rostislava. Rostislava jako Bořivojova otce Kristián v 2. kapitole uvést samozřejmě nemohl a pravděpodobně ani nesměl. Stejně tak, jako nemohl nebo nesměl uvést jméno Svatoplukova strýce a předchůdce na moravském stolci Rostislava, i když o něm v 1. kapitole mluví. A to přesto, že zde cituje ze Života Konstantinova (z XVI. kap.) a přitom v kapitole XIV i XV je Rostislavovo jméno uvedeno (celkem 4×). Tuto skutečnost naši odborníci (kromě R. Turka 2000, s. 145) přecházejí mlčením!		Crescente vynechává Bořivoje, Kristián zase Rostislava. Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 331. Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin, Academia, Praha 2000 (reprint 1. vydání, Orbis, Praha 1963), s. 145.

Kristián ovládal hlaholici

Porovnejme nyní obsah slov, která autoři obou legend vložili Konstantinu-Cyrilovi do úst, když byl církevními představiteli kárán pro používání slovanského jazyka při liturgii:

Kristián ovládal hlaholici.

Život sv. Konstantina-Cyrila (kap. XVI)

Legenda tzv. Kristiána (kap. 1)

Filozof jim odpověděl: ... „My přece známe mnoho národů, kteří mají své knihy a vzdávají Bohu slávu každý svým jazykem“. ... Nechcete-li však tomu rozumět, poznejte aspoň, jak o tom soudí Písmo. Vždyť David volá: Pějte Hospodinu všecky země, pějte Hospodinu píseň novou (Ž 96, 1). A opět: Jásejte Hospodinu všecky země, pějte a veselte se a plesejte (Ž 98, 4). A opět: Všechna země ať se pokloní a pěje ti, ať pěje jménu tvému, Nejvyšší (Ž 66, 4). A opět: Chvalte Boha, všechny národy, vychvalujte jej, všichni lidé, a vše, co dýchá, ať chválí Hospodina (Ž 150, 6). ... Korinťanům pak pravil Pavel: „Přeji si, abyste všichni mluvili jazyky, ...“ (1Kor 14, 5). ... „V zákoně je psáno: Cizími jazyky a rty cizími promluvím k tomuto lidu, a ani tak mne neposlechnou, praví Hospodin“ (1Kor 14, 21). ... „Proto, bratři, horlete o prorokování a nebraňte mluvit jazyky (1Kor 14, 39). A všechno ať se děje způsobně a v pořádku“ (1Kor 14, 40).
(Jaroslav Kolár: Středověké legendy o českých světcích, Praha 1998, s. 39-42).

Odpovídal jim pokorně, a když jich nikterak nemohl uspokojiti, (Cyril,) chopiv se žaltáře, četl veřejně přede všemi verš žalmistův, v kterém se praví: Všeliký duch chval Hospodina (Ž 150, 6).
A poukazuje na tento verš dí: Má-li Hospodina chváliti všeliký duch, proč mně, otcové vyvolení, bráníte zpívati mši slovansky a jiné texty ze znění latinského nebo řeckého v jejich řeč převáděti?
Kdybych byl mohl nějak prospěti národu tomu latinou nebo řečtinou – jako národům jiným –, nikterak bych se toho nebyl odvažoval. Ale pozoruje, že lid ten je tvrdé šíje a nadobro zabedněný a neznalý cest Božích, na tuto jedinou myšlenku, Bohem všemohoucím v srdce mi vnuknutou, jsem připadl, kterou též přemnoho jsem mu jich získal. Protož, promiňte mi, otcové a páni, pravíť i blažený apoštol Pavel, učitel národů, v listě Korintským: Jazyky mluvit nebraňte (1Kor 14, 39).
(Oldřich Králík: Nejstarší legendy přemyslovských Čech, Praha 1969, s. 59-60).

Z tohoto srovnání také vyplývá, že Kristián ovládal hlaholici. Potom se jeví, velmi mírně řečeno, jako poněkud zcestné Třeštíkovo konstatování (1999, s. 172), že „slovanské písemnictví Velkou Moravu nepřežilo jako její trvalé dědictví. Není také žádný důvod toho litovat, komplikace, které by takový experiment přinesl, by nebyly jejich pochybným užitkem vyváženy“.
Alespoň D. Třeštík toho nikterak nelituje, to nám je naprosto zřejmé. Kristián se ale v 2. polovině 10. století musel někde hlaholici naučit. A v Řezně to jistě nebylo. Přitom od roku 973/976 již v Praze existovalo a působilo latinské biskupství. D. Třeštík by také musel popřít (podobně jako Kosmas) samotnou existenci a činnost kláštera v Sázavě v 11. století. Nemluvě o staroslověnských písemných památkách od Života Konstantina a Života Metoděje, přes Kyjevské listy, staroslověnské legendy, Euchologium sinajské, až po Remešský evangeliář, na nějž přísahali francouzští králové (do Remeše doputoval až v 16. století). A co rozhodnutí Karla IV. ještě jako moravského markraběte založit staroslověnský klášter?
Na místě je spíše otázka: „Jakým pochybným užitkem je vyváženo členství tohoto demagoga a provokatéra např. ve Vědecké radě AV ČR“? Vždyť ten člověk se nejen účelově mýlí, ale zcela nepokrytě l ž e !
Další Třeštíkovy výlevy najdete v 2. části tohoto článku a v části 10a této práce.

Vylhané dějiny.

Dušan Třeštík: Mysliti dějiny, Paseka, Praha a Litomyšl 1999, s. 172.

Známý demagog a provokatér členem Vědecké rady AV ČR.

Kristián tedy musel Rostislava velmi dobře znát, když nás ještě navíc informuje, že: „Metoděj ... byl od samého knížete, který tehdy v končinách těch panoval a jako vznešený císař celé zemi vládl, ustanoven nejvyšším biskupem, maje pod sebou sedm téže svatosti biskupů“ (srovnej ŽM VIII). Teprve poté nám sděluje, „že Svatopluk, synovec knížete čili krále nábožného, kterýž byl všecko křesťanství či náboženství dobrotivě v zemi uvedl a spravoval, na vlastního ujce svého úkladně se vrhl, z království ho vypudil, o zrak oloupil a jedem zbaviti ho života se pokoušel“. Jeho jméno však vyslovit nemůže. Proto i o původu jeho syna se mohl jen nechtěně „prořeknout“. Co si měl počít s moravským Bořivojem na českém knížecím stolci? Když už si „vymyslil“ Bořivojův „český“ původ, musel mu „vymyslit“ i bájného „českého“ předka Přemysla (viz dále V. Karbusický 1995).
I když, jak jsme výše uvedli, nic jeho „český“ původ nedokazuje. Na našem území přetrvaly jen písemné památky, které uváděly tuto „oficiální“ verzi počátků českého přemyslovského státu nebo ty, které ji snad z opatrnosti přeskočily. Ostatní byly důsledně a nemilosrdně zlikvidovány. K tomu stačilo, aby obsahovaly jméno Bořivojova otce Rostislava nebo jeho původ ze země moravské. Přitom jméno otce Bořivojovy manželky Ludmily – Slavibor – Kristián bez problémů uvádí. Nebylo zřejmě tak „nebezpečné“ a nikomu asi nevadilo, i když byl také „z jiné země“ (Fuit). Takový osud zřejmě postihl, vedle staroslověnské legendy o sv. Ivanovi, právě staroslověnskou předlohu latinské legendy Fuit. Její latinská verze z pera bavorského mnicha je z pochopitelných důvodů již tendenčně zkreslená. O Bořivojově původu, potažmo o jeho otci, ani o tom, že byl křesťan, se nezmiňuje: „Byl v zemi české jeden kníže (jakýsi hrabě-župan), jménem Bořivoj, žijící i tehdy ještě v obyčejích pohanských a vzal si za manželku z jiné země dceru knížete Slavibora, jménem Ludmila“.
Z této „ztracené“ staroslověnské legendy (ludmilské) se zachoval pouze pozdější zkrácený výtah v podobě Proložní legendy o sv. Ludmile, která o Bořivojovi sice mluví jako o „českém knížeti“, nejedná se tu však o původ vladaře, ale podobně jako ve Fuit o území, kterému vládl: „Blahoslavená Ludmila byla ze země srbské, knížete srbského dcera. Provdána byla za českého knížete jménem Bořivoj. Tehdy ještě ne všichni byli pokřtěni. Když však byli pospolu, osvítily se jim oči srdce, i byli pokřtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, a vystavěli chrámy a shromáždili kněze“.
Ale minimálně ještě kníže Václav musel od své babičky Ludmily pravé jméno Bořivojova otce znát (J. Zástěra 1986, s. 15)! Vždyť podle I. staroslověnské legendy (václavské) dostala Václava na vychování. A tato tradice se v panovnickém rodě udržela nejméně do dob Břetislavových (ne-li déle), který ji nechal namalovat ve Znojemské rotundě. Dnes z toho některým pražským vědcům naskakuje kopřivka.

Kristián „opisoval“ ze staroslověnské legendy Život sv. Konstantina-Cyrila. Musel proto znát velkomoravského krále Rostislava jménem. Přesto jeho jméno zamlčel. Proč? Bylo na Rostislavovo jméno bavorskou církví uvaleno trvalé mlčení – perpetuum silentium? Tím by se vysvětlilo, proč se objevuje naposledy v roce 886 ve staroslověnském Životě sv. Metoděje a potom až za Karla IV.

Svatoplukovo kmotrovství (?)

Kristián, pomýšlející snad na Vojtěchův biskupský či dokonce arcibiskupský stolec (D. Třeštík 1999, s. 10), zatajil skutečný Bořivojův původ. Ale nechal jej na Moravě na Svatoplukově dvoře dodatečně pokřtít. Tímto obratem se Rostislavovi, Bořivojovu otci, a nepochybně to ve skutečnosti musel být on, kdo nechal svého syna pokřtít, elegantně vyhnul. Nemohl napsat něco, co by mu mohlo být později předhazováno a vyčítáno a jeho původní záměr tak zhatit. Bořivojovo pokrevní příbuzenství se Svatoplukem pak někteří vědci zaměnili za příbuzenství duchovní, které se prý mezi nimi nesporně vytvořilo Svatoplukovým kmotrovstvím při jeho smyšleném křtu na Moravě (ke Svatoplukovu kmotrovství viz D. Třeštík 1997, s. 334-335, 445; J. Sláma 2001, s. 350 pozn. 7). Kristián (ani nikdo jiný) ale o kmotrovství nic nepíše, to vzniklo až samoplozením zmíněných pánů. Srovnej skutečné Svatoplukovo kmotrovství při křtu Arnulfova nemanželského syna Zwentibolda (Regino k roku 890), pozdějšího krále Lotrinska (895-900) (L. E. Havlík 1992, s. 218-219; D. Třeštík 1997, s. 190).
Na místě je jistě otázka, jak si Kristián mohl dovolit takto otevřeně zmanipulovat dějiny? Asi proto, že od Bořivojovy smrti uplynulo již více než 100 let a o místě ani o okolnostech jeho křtu se před ním žádná legenda, z těch, co se zachovaly, nezmiňovala. Nebyl k tomu ani důvod. Sám také psal pouze legendu, příběh o sv. Václavovi a jeho bábě sv. Ludmile, a ne historickou studii. A také proto, že lidé jsou snadno manipulovatelní. To platí dodnes. Vždyť kolik lidí se podařilo zmanipulovat některým našim současným vědcům nepravdivým tvrzením o mytickém Přemyslu Oráči na malbách ve Znojemské rotundě? Kolik lidí i s univerzitním vzděláním je o platnosti tohoto nesmyslu ještě dnes skálopevně přesvědčeno? Pohan v církevní stavbě – v křesťanské kapli!? A dokonce tuto čirou demagogii zcela beztrestně dál šíří do světa! Ba co víc, ještě za to berou plat a sklízejí ovace!
Nemusíme však chodit až do Znojma, zůstaňme v Praze. Kolik odborníků se dnes snaží veřejně před zraky všech z Bořivoje v hrobu K1 ve Václavově svatovítské rotundě „udělat“ jakéhosi moravského exulanta, který po pádu Velké Moravy roku 906 našel v Praze azyl, či českého knížete Boleslava I. (935-972), vraha pohřbeného vedle své oběti, nebo dokonce Spytihněva II. (1055-1061), jehož ostatky byly již nalezeny ve svatovítském chrámu v chórové kapli P. Marie (císařské, sv. Trojice) pod náhrobkem knížete Břetislava I. (asi se ve svém oboru dostatečně neorientují). V takovém případě by ovšem bylo výstižnější místo slova „odborník“ použít termín „hochštapler“. Pokud je v tom navíc ještě zlý úmysl ...
K této otázce se s podrobným rozborem později ještě vrátíme v další části nazvané „Bořivoj a hrob K1“ – viz také tlačítko HROB K1.

Svatoplukovo kmotrovství.

Dušan Třeštík: Bratrovrahův syn, mnich Kristián, s. 10. In: DaS XXI, č. 6, 1999, s. 6-10.

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 190, 334-335, 445.

Jiří Sláma:
K údajnému moravskému původu knížete Bořivoje, s. 350, pozn. 7.
In: Velká Morava mezi Východem a Západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město, 28.9.-1.10.1999, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 349-353.

Lubomír E. Havlík:
Kronika o Velké Moravě, Jota, Brno 1992, s. 218-219.

Nekřivdíme však Kristiánovi příliš? Vždyť o Přemyslově původu, jak jsme si již řekli, se vůbec nezmiňuje! Elegantně se tomu vyhnul. Uvádí pouze, že Slované čeští poté, co založili hrad Prahu, „nalezli“ Přemysla, „podle výroku hadaččina knížetem čili správcem si ho ustanovili, davše mu za manželku onu hadačku pannu“. Po Přemyslovi a pohanských následovnících („z jeho potomků“) „konečně panství říše té se dostalo jednomu z rodu těch knížat, jménem Bořivojovi“.
Kdo udělal z Přemysla nakonec Čecha?
Vždyť i Kosmas viděl v Přemyslovi cizince „z jiné země“! (Kosmas I, 6). Důvod, proč z něj místo Moravana udělal právě Severočecha, musíme asi hledat v Kosmově době.

Kristiánův smyšlený Přemysl je bez národnosti, bez rodu.

Kosmas z něj udělal Severočecha.

Oldřich Králík:
Nejstarší legendy přemyslovských Čech, Vyšehrad, Praha 1969, s. 61.

Jméno Přemysl vzniklo uměle

V. Karbusický (1995, s. 170, 173): S poukazem na práce amerického etnografa A. H. Krappeho (The Ploughman King I a II, Revue Hispanique, 1919, 519 a 1922, 270), Záviše Kalandry (České pohanství, Praha 1947, 331n), Jamese G. Frazera (The Golden Bough, 1907-1915) a Lubora Niederleho dokládá (s. 170 a zejména 173), že jméno Přemysl vzniklo uměle až v době, kdy měl český kníže zakladatelský význam pro vybudování centrální moci Čechů:
„Prvopočáteční zárodek pověsti musíme tedy hledat za vlády Boleslavovy; to je krajní mez literárního vlivu (De inventione aj.) a zároveň krajní mez, odkud se mohou datovat snahy upevnit mytologizaci minulosti posloupnictví. K přivlastnění postavy »moudrého muže« a vytvoření příslušného apelativního jména »Přemysl« mohlo dojít nejreálněji za knížete Boleslava I., který vládl po zavraždění Václavově (935-967) a jenž byl až Kosmou nazván Ukrutným“.
„Přemyslovská pověst nemá proto žádnou míru primární historičnosti (jakou by byl franský kupec Sámo, podle Hanse Schreuera proměněný v »Přemysla« apod.). Je však historickým dokladem sekundárním, pro povahu představ o počátcích knížectví a státní moci v průběhu 10.-11. století. Kulturně-historická cena pověsti je však nesmírná, i když je jako pramen pro předhistorickou dobu nepoužitelná. Proto také jakékoliv pokusy o historické a archeologické využití přemyslovské pověsti vyzněly groteskně“.

Jméno Přemysl vzniklo uměle.

Vladimír Karbusický:
Báje, mýty, dějiny, MF, Praha 1995, s. 170, 173.

Cicero: De inventione I., 2.

K tomu blíže:
Dušan Třeštík:
Mýty kmene Čechů, NLN, Praha 2003, s. 111.

Jestliže Kristián svoji legendu napsal někdy v letech 992-994 (D. Třeštík 1999, s. 190), jeví se jako pravděpodobnější, že příběh o „prozíravém a rozvážném“ Přemyslovi „vykrystalizoval“ ve své základní ještě velmi jednoduché podobě v prostředí pražského kléru teprve za vlády syna Boleslava I., jenž byl Kosmou nazván »mužem nejkřesťanštějším« a »přeslavným, jehož ani dnes nelze dosti oplakati a jehož památka je požehnána«, tj. za Boleslava II. (972-999), »však zbožnou povahou prvního«, podle D. Třeštíka Kristiánova bratra. Tedy až po založení pražského biskupství (973).
Podle Kosmy podmínkou papeže tehdy údajně bylo, že pražský biskupský stolec nebude zřízen »podle obřadů neb sekty bulharského a ruského národa, nebo dle slovanského jazyka« (Kosmas I, 22). To by Kosmas jistě nenapsal, kdyby taková možnost reálně „nehrozila“! Logicky v téže době asi také přestal vyhovovat i moravský původ panovníků Čech a bylo nutné jim „vyrobit“ novou identitu – jiný, „lepší“, přijatelnější původ.

Moravský původ Přemyslovců přestal vyhovovat.

Dušan Třeštík: Biskup Vojtěch a vznik střední Evropy, s. 190. In: D. Třeštík: Mysliti dějiny, Paseka, Praha a Litomyšl 1999, s. 182-196.

Legenda o sv. Ivanovi

J. Sláma (2001, s. 352, pozn. 17) pokračuje ve vyvracení Bořivojova moravského původu: „Poukaz na označení Bořivoje ve staroslověnské legendě o sv. Ivanu (ed. FRB I, s. 111) jako »knížete moravského« je v této souvislosti zcela bezcenný s ohledem na velmi pozdní původ uvedené legendy sepsané na Rusi (to dokázal v dosud nezveřejněné práci F. V. MAREŠ, srov. TUREK, K problému Jan-Ivan, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 20, 1979, s. 68-74); vzpomenutá titulatura je pouze dokladem o pozdním doplňování a rozšiřování tradice o Bořivojově moravském křtu (F. GRAUS, Slovanská liturgie a písemnictví v přemyslovských Čechách 10. století, Československý časopis historický 14, 1966, s. 483)“. To je úvaha poněkud ukvapená. Z vislanského knížete se jeho křtem na Moravě (ŽM XI) také nestal moravský kníže. Kromě toho, onen slavný Bořivojův „moravský křest“ na Svatoplukově dvoře se ale ve skutečnosti zcela jistě nekonal (viz níže P. Sommer 2001), takže nebylo co doplňovat a rozšiřovat (Kristiánova a poté Kosmova zmínka, spíše však fikce, o Bořivojově křtu ještě nevytváří tradici, kromě toho to byly latinsky psané spisy a na Rusi byly nalezeny pouze staroslověnské legendy moravského a českého původu). Přesto zmíněná legenda asi dokladem o tradici bude, ale o tradici moravské, kterou moravští mniši a kněží vyhnaní Wichingem spolu s knihami přenesli do Čech, Polska, Charvát a Bulharska a odtud později také na Kyjevskou Rus, do Uher a znovu Polska. K přenesení této moravské tradice z Čech na Rus mohlo dojít i později ve 2. polovině 11. století, kdy vzájemné kontakty dokládá úcta chovaná na Sázavě k prvním světcům křesťanské Kyjevské Rusi bratrům Borisi (Roman) a Glebovi (David) nebo jméno Bořivojova otce – Rostislav – často se vyskytující u ruských knížat, a to ve větším počtu než jméno Svatoplukovo (L. E. Havlík 1996, s. 89), zatímco v Čechách bylo přísně zapovězeno – viz „Perpetuum silentium“. Kyjevský kníže Jaroslav Moudrý (současník Břetislava I.) dal zase svému synovi jméno Václav. Za zmínku také stojí, že v chrámu sv. Sofie v Kyjevě (před rokem 1037) nechal vymalovat svoji rodinu. Vyhnanství v Uhrách za vlády Spytihněvovy s Vratislavem II. sdílel i sázavský staroslověnský konvent, jenž mohl několikerým způsobem rozšířit svůj obzor, jednak stykem s pravoslavím (tehdejší uherská královna byla dcerou Jaroslava Vladimiroviče Moudrého), jednak s charvatsko-hlaholským prostředím dalmatským (R. Turek 1992, s. 52). Vratislav Brněnský (1125-1128, 1130-1156) byl ženatý s „krásnou Ruskou“. Olomoucký údělník Ota III. (1140-1160), syn Oty II. Černého, našel v letech 1122-1140 v Rusku azyl (B. Krzemieńska 1985, s. 12), svému synovi dal jméno Vladimír.		Pozdní legenda o sv. Ivanovi. Jan Blahoslav Lášek: Počátky křesťanství u východních Slovanů, Praha 1997, s. 205n. Boris a Gleb, Vladimírovi synové, zavraždění (24. 7. a 15. 9. 1015) svým bratrem Svjatopolkem (Svatoplukem). Další Vladimírův syn Svjatoslav (jehož matkou byla podle Nestorovy kroniky Češka) byl rovněž zabit, ale na útěku, proto zřejmě uctíván jako světec nebyl.
Jestliže se J. Sláma zmiňuje o „velmi pozdním původu legendy sepsané na Rusi“, je zřejmé, že pouze tendenčně „mlží“, s vědou to samozřejmě nemá nic společného. • 1. Legenda nebyla „sepsaná na Rusi“, našel se zde pouze její opis cyrilicí, pocházející ze 17. století. • 2. Nelze mluvit ani o „velmi pozdním původu legendy“, ale pouze o pozdním původu zmiňovaného opisu. J. Sláma totiž opomněl uvést (jistě ne záměrně) dřívější zjištění Josefa Vašici (1936, 103n): „Starobylost jazyka řadí slovanskou legendu ivanskou po bok první slovanské legendě svatováclavské. S ní je spřízněna i svým primitivismem názorovým a střízlivostí dikce. Rys velkého stáří možno vidět i v tom, že Bořivoj je nazýván knížetem »moravským« ...“ (viz J. Svoboda 2004, s. 76n). Legenda musela být sepsána v Čechách, protože v Čechách se také její děj odehrává. Pochází z doby, kdy Bořivojův moravský původ ještě nebyl v Čechách žádné tajemství, kdy to bylo možné i napsat, nelze proto vůbec mluvit „o velmi pozdním původu legendy“. Právě naopak, musí být starší než první známá latinská legenda václavská bavorského mnicha z řezenského kláštera sv. Jimrama (Crescente), vzniklá po roce 974, kde již je Bořivoj, právě kvůli svému moravskému původu, zcela záměrně vynechán (srovnej D. Třeštík 1997, s. 322, 323). Musí být také starší než „ztracená“ staroslověnská předloha latinské Fuit (Utrpení Ludmily mučednice), protože o smrti kněžny Ludmily (†921) ještě nic neví. V Čechách se ivanská legenda poprvé objevuje v kodexu pražské kapitulní knihovny z poloviny 15. století; je možné, že náznakem její prvé, lidové formy je anonymní nelokalizovaná zmínka formuláře Tobiáše z Bechyně (1276-1296) (R. Turek 2000, s. 268). Kromě toho by si autor ruské recenze legendy „O pustynnike Ivane, koroleviče korvackom“ musel poplést dva významově zcela odlišné pojmy: křest a původ. A k tomu, aby to dokonce udělal úmyslně, neměl žádný motiv. O Bořivojově křtu se vůbec nezmiňuje, stejně jako Život sv. Metoděje (886), v moravském knížecím rodu to byla samozřejmost. Přitom legendisty vždy eminentně zajímal příběh pokřtění právě prvního panovníka dosud pohanské země, která přijala křesťanství. U jeho následovníků se již křest pokládal za (téměř) samozřejmý. Motiv ovšem nechyběl Kristiánovi, ten naopak potřeboval mít z Bořivoje Čecha – tak, jako později Kosmas (i když to pochopitelně ani jeden z nich přímo neuvádí, nechtěli být přistiženi při lži) a někteří současní archeologové a historici (těm, jak je vidno, už na nějaké lži tak nesejde). Nové „české verzi“ Bořivojova původu vyhovoval i údaj v Reginonově kronice: „(Čechové) ... až do té doby (než se u nich ujal vlády moravský král Svatopluk, tj. do roku 890) měli nad sebou vládce ze své krve a ze svého národa ...“. Regino z Prümu (†915) ovšem tvořil svoji světovou kroniku v Trevíru (908) velmi vzdálen od všeho dění ve středočeské kotlině a jeho zprávu o původu tamních „vládců“ (před moravským Svatoplukem) můžeme chápat jako jeho pouhý logický předpoklad. O skutečném původu Bořivoje zřejmě nevěděl nic. Žádného českého knížete k roku 890 také nejmenuje. Ani Bořivoje (†888/889), ani jeho syny Spytihněva a Vratislava, kterým tehdy bylo asi 18 a 16 let. D. Třeštík (1997, s. 188): „Reginonovo vyprávění však není* ve všech bodech spolehlivé ...“* nebo dále (s. 191): „... Regino zřejmě skutečný stav věcí neznal“.		Jiří Sláma jen tendenčně „mlží“. Jan Svoboda: Přes propasti věků. Tři kapitoly z našich nejstarších dějin. Ed. Bohumil Svoboda, Vyšehrad, Praha 2004, s. 76n. Bedřich Bridel-Josef Vašica: Život sv. Ivana, prvního v Čechách poustevníka a vyznavače, Praha 1936, s. 103n. Lubomír E. Havlík: Život a utrpení Rostislava, krále Moravanů, MHS, Ročenka MNK 1995, Brno 1996, s. 89. Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 322, 323. Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin, Academia, Praha 2000, reprint 1. vydání (Orbis, Praha 1963), s. 268. Regino z Prümu (908). Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 188, 191.
Můžeme tedy, na rozdíl od J. Slámy, prohlásit, že česká umělá „tradice o Bořivojově moravském křtu“ na Svatoplukově dvoře měla zastřít a nahradit Bořivojův moravský původ, na konci 10. století byl prostě již nepřijatelný. Nastala doba jakési „normalizace“. Bylo nutné z Bořivoje udělat Čecha. Jediný způsob, jak to provést, byl napsat to a ostatní prameny, které říkají něco jiného, bez milosti zničit. Další autoři, měla-li být jejich díla zachována pro budoucnost, už to pak jen opisovali, ti zásadovější se tomuto tématu vyhnuli. Zůstala jen možnost „publikovat v zahraničí“ (jako za komunistické totality), tam ovšem bylo obtížnější svojí prací někoho oslovit, když se příběh odehrával ve vzdálených Čechách. Přesto to někteří autoři zřejmě udělali. Kromě toho se zachovaly jen opisy, pořízené na Moravě a v Čechách, zavčas přenesené do zahraničí, tzn. ještě „v době přednormalizační“. A to je zřejmě i případ staroslověnské legendy ivanské.		Podobně se to má dnes s pohanem Přemyslem na malbě v křesťanské kapli. Musí to vždy někdo čas od času napsat, aby se tento nesmysl udržel v podvědomí lidí. A podepsat se.
Pokusy o datování údajného Bořivojova křtu Metodějem na Svatoplukově dvoře podle zcela smyšleného Kristiánova líčení se pak staly ne-li povinností, tak alespoň oblíbeným tématem historiků a archeologů.		Pokusy o datování Bořivojova křtu.

Bořivojův křest podle R. Turka

R. Turek (2000, s. 145): „Z toho, co víme o dalším Svatoplukově počínání vůči cyrilometodějské misii, lze sotva uzavírat, že by se tak účinně přičinil o křest Bořivojův Metodějem nebo dokonce jeho žáky. Daleko spíš lze předpokládat Bořivojův křest v době politicko-církevní a kulturní politiky Rostislavovy. Sotva ovšem na jejím počátku; zprávy legend nás nenechávají na pochybách o tom, že Bořivoj umíral poměrně mlád, takže s jeho křtem lze počítat teprve na sklonku Rostislavovy vlády. Uvěznění Metodějovo bavorským klérem nám ovšem dává terminus ad quem, takže jako nejpravděpodobnější datum Bořivojova křtu se objevuje vánoční doba na rozhraní let 869 a 870“.
Není sice zcela zřejmé, kde byl v tuto dobu Metoděj (D. Třeštík 2000, s. 88), je ale pravděpodobné, že na Moravu v zimě 869, nejpozději na jaře 870 došel (V. Vavřínek 1963, s. 123). Podle Kristiána (kap. 1) jej totiž nejvyšším biskupem ustanovil ještě král Rostislav. V každém případě to tedy nebylo „na Svatoplukově dvoře“.
R. Turek pokračuje (s. 145): „Potomní vzpoura líčená »Kristiánem« – a doložená destrukcí prvé fáze Bořivojova mariánského kostela v předhradí pražském – je faktem; jen jméno jejího vůdce si »Kristián« upravil jako literárně-lexikální protějšek »Boři-vojova« jména na »Stroj-míra« z původního jména Spytimír“.
R. Turek (1990, s. 41): „Původní zpráva fuldských análů o boji pěti českých knížat (Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír, Mojslav – pozn. PŠ) proti východofranským vojskům v roce 872 o Bořivoji nemluvila a jeho zkomolené jméno (Goriwei – pozn. PŠ) dostalo se jen do sélestatského rukopisu z jakési marginálie. Je totiž nepravděpodobné, že by se právě kmen Čechů nezúčastnil tak významného boje; patrně šlo o dobu dočasného sesazení Bořivojova pohanskou reakcí ve prospěch knížete, jehož všechny texty fuldských análů nazývají Spytimírem a Kristián (symbolicky jako protiklad ke jménu Bořivoj) Strojmírem“. (R. Turek: Svatá Lidmila. In: Bohemia Sancta. Životopisy světců a přátel Božích. Praha 1990, s. 41).

Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin, Academia Praha 2000 (reprint 1. vydání, Orbis, Praha 1963), s. 145.

Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě, s. 88. In: Anežka Merhautová- Barbara Krzemieńska- Dušan Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojem- ské rotundě, Set Out, Praha 2000, s. 67-99.

Vladimír Vavřínek: Církevní misie v dějinách Velké Moravy, LD, Praha 1963, s. 123.

Poznámka: Turkův předpoklad záměny Spytimír-Strojmír by se snad dal opřít o výskyt jména Spytimír v rodu Slavníkovců o 100 let později. Jde o jednoho z pěti (?) Vojtěchových bratrů (Soběbor, Spytimír, Dobroslav, Pořej, Čáslav), zavražděných na Libici v roce 995 (Kosmas I, 29), tj. nedlouho poté, co Kristián sepsal svoji legendu (992-994). Šlo tedy o Kristiánova současníka. Jeho jméno Kristián použít nemohl či nechtěl, snad aby Slavníkovcům neposkytl nežádoucí precedens.
Možnost záměny Spytimír-Strojmír zase naopak vyvrací zpráva franského analisty k roku 872 – viz níže.

Turkova záměna Spytimír-Strojmír.

Bořivoj byl tedy pokřtěn na Rostislavově dvoře!

Pokud by tento Kristiánův Strojmír vůbec existoval a byl totožný s oním Spytimírem, o němž se k roku 872 zmiňují Fuldské anály, musel Bořivoj již delší dobu před tam popisovanou událostí být středočeským knížetem – to by byl podle Kristiána ještě pohan. Pak jel „něco“ vyřizovat na Moravu a při té příležitosti se nechal pokřtít. Poté, ale ještě před příchodem východofranských vojsk, by jej Čechové museli vyhnat a do Čech by vzápětí musel dorazit i Spytimír-Strojmír povolaný z vyhnanství u „Němců“. Zúčastnil by se bitvy u Vltavy (872) a po ní by Čechové zase vyhnali jeho, aby mohli z Moravy povolat zpět Bořivoje. Kdo jej potom v roce 871-872 pokřtil? Metoděj tou dobou na Moravě nebyl, neboť byl konfinován v klášteře sv. Pirmina v Reichenau (Augia dives), podle jiných názorů v klášteře v Ellwangen ve Švábsku (L. E. Havlík 1992, s. 153). Ke křtu, aby se mohl odehrát „na Svatoplukově dvoře“, by pak mohlo dojít jen v roce 870, v době po uvěznění Rostislava a před zatčením Metoděje (Svatopluk je oba vydal Frankům). Obě události by musely proběhnout, když ne současně, tak v rychlém časovém sledu po sobě. Proto je velmi nepravděpodobné, ne-li vyloučené, aby v tak vypjaté době Metoděj někoho křtil. Lze se proto domnívat, že k Bořivojově křtu došlo dávno předtím, ne na dvoře Svatoplukově, ale Rostislavově (zejména některé české prameny označovaly Rostislava jako Svatopluka staršího – viz L. E. Havlík 1992, s. 151), a pokud by u něj měl být přítomen i Metoděj, pak to mohlo být jen v letech 863-867 nebo na jaře 870. Neznáme však jediný důvod, proč by Rostislav nedal svého syna pokřtít, resp. proč by křest odkládal až do jeho dospělosti. Metodějova přítomnost u Bořivojova křtu je asi opět pouze Kristiánův výmysl.
Turkovo určení data křtu 869-870 je tedy jen jednou z možností (ale tou méně pravděpodobnou), budeme-li trvat na Metodějově účasti při něm.

K pokřtění Rostislavova syna Bořivoje Metodějem by na základě Kristiánova sdělení muselo dojít nejpozději v roce 870 před Metodějovým zatčením.

Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě, Jota, Brno 1992, s. 151, 153.

Klikněte ZDE.

Pokřtil Bořivoje skutečně arcibiskup Metoděj?

K otázce Bořivojova křtu a dalším srovnej také D. Třeštík (1997, s. 312-347), kde je uveden odlišný názor. Bořivojův křest klade do roku 883. Dále zde D. Třeštík konstatuje, že pouhé 3 roky poté: „Život Metodějův (z druhé poloviny roku 886 již) nic neví o Metodějově pokřtění Bořivoje“. Vysvětluje to tím, že se nejedná o historické dílo (to není ani Kristiánova legenda – pozn. PŠ). Jeho autor si sice nemohl dovolit být přistižen při očividné nepravdě, nic prý ho ale nenutilo uvádět fakta opravdu všechna (s. 326-327).
Na možnost, že Život Metodějův neuvádí Bořivojovo pokřtění arcibiskupem Metodějem na Svatoplukově dvoře prostě jen proto, že k němu nedošlo, D. Třeštík nepřipadl. Neví o něm ani žádná z legend vzniklých před Kristiánem!
Bořivoj byl nejspíš pokřtěn, stejně jako ostatní synové a dcery moravských velmožů, zcela automaticky a samozřejmě, nejednalo se o žádnou mimořádnou událost. Tak jako nevíme nic o pokřtění Svatopluka a jeho synů, tak také nevíme nic o pokřtění Rostislava a jeho syna Bořivoje. Metoděj při něm, v letech 863-867, resp. 869-870, být mohl, ale také nemusel, ke křtu mohlo dojít i v jinou dobu. Mohl u něj být i Svatopluk, ale sotva mohl být Bořivojovým kmotrem (což tvrdí např. D. Třeštík 1997 a J. Sláma 2001) – byl Bořivojův vrstevník. Ke Svatoplukovu kmotrovství a „duchovnímu“ příbuzenství mezi Bořivojem a Svatoplukem viz 2. část článku. V každém případě to nebylo „na Svatoplukově dvoře“, nýbrž Rostislavově (viz také část 10b). Kdyby ovšem Bořivoj byl synem českého knížete setrvávajícího dosud v hlubokém pohanství („snad Hostivíta“, jak se domnívá D. Třeštík 1997, s. 333, 425; 1999, s. 8), pak by jeho pokřtění na Moravě – tedy na cizím území – a dokonce samotným arcibiskupem moravským za takovou mimořádnou událost zcela jistě považováno bylo (viz Kristián: „staneš se pánem pánů svých“) a Život Metodějův by tak významný akt – pokřtění prvního knížete Čechů – nemohl pominout, když se neopomněl zmínit o pokřtění jakéhosi nejmenovaného vislanského knížete! (Naopak, měl by další doklad o tom, že Metoděj „měl dar prorockého ducha“ – viz ŽM XI). Autor legendy Crescente si takovou jedinečnou příležitost v případě Spytihněva nenechal ujít. Přitom píše o umučení sv. Václava.

Pokřtil Bořivoje skutečně Metoděj?

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 312-347.

„Život Metodějův“ o slavném Bořivojově křtu arcibiskupem Metodějem na Svatoplukově dvoře nic neví. Nejspíš proto, že k němu nedošlo. A pokud ano, rozhodně to nebylo „na Svatoplukově dvoře“!

Svatopluk byl Bořivojův vrstevník, nemohl být tudíž jeho kmotrem.

Z toho vyplývá, že Bořivojovo pokřtění „od ctihodného Metoděje, biskupa moravského, za časů císaře Arnulfa a moravského krále Svatopluka“ je až mnohem pozdější smyšlenka, kterou Kosmas (I, 10) částečně opsal z Kristiána a někteří naši vědci vděčně přijímají. Aby se Čechové mohli ztotožnit se svým panovnickým rodem, ale také aby byl odstraněn nežádoucí precedens, bylo nutné z moravského Bořivoje udělat českého knížete. Co se o jeho původu píše v českých pramenech? Kristián i Kosmas odpovídají pouze vyhýbavě.
120 let od zmínky o Bořivojovi ve Fuldských análech (872) o něm Kristián napsal, že je jedním z pohanských potomků rodu Přemyslova, o jehož původu nám neříká vůbec nic. Za dalších 120 let po Kristiánovi z něj Kosmas udělal syna mytického pohanského knížete Hostivíta, o jehož „existenci“ Kristián ještě neměl ani potuchy. Přemysla, jeho „dávného“ mytického předchůdce na knížecím stolci nám Kosmas představil dokonce jako cizince – příslušníka kmene Lemúzů – viz mapka níže. Dnes některými historiky předpokládané pokrevní příbuzenství smyšleného Přemysla se stejně fiktivním Hostivítem však Kosmas ani v nejmenším nenaznačil, zatímco ještě Kristián napsal, že Slované čeští „napříště po onom jmenovaném knížeti (Přemyslovi) z jeho potomků sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli, sloužíce modlám démonů a pohanským obřadům obětním se nezkrotně oddávajíce, až konečně panství říše té se dostalo jednomu z rodu těch knížat, jménem Bořivoji“.
Jako potomka pohanských knížat „nejistého původu“ bylo potřeba nastoleného knížete Bořivoje nechat („znovu“) pokřtít na Moravě. Kristiánova legenda měla biskupu Vojtěchovi v Římě při dojednávání pražského arcibiskupství posloužit jako důkaz přenesení moravského křesťanství do Čech a ukázat, že jde vlastně jen o obnovení či přenesení arcibiskupství z Moravy do Čech (D. Třeštík 2000, I/s. 11; II/s. 30-31). Kristián jej tedy nechává pokřtít přímo nejvyšším biskupem Metodějem (kterého ustanovil ještě „bezejmenný“ Svatoplukův předchůdce) na dvoře krále Svatopluka. Ke křtu došlo zcela neplánovaně, jen jaksi mimochodem. Z aktivního nositele moravského křesťanství udělal Kristián jen pasivní loutku. Vyhýbá se přitom jakékoliv spojitosti s Rostislavem – jeho jméno „nezná“ – a zamlčel rovněž jakékoliv spojení s Byzancí. Oboje by mohlo být v Římě tehdy chápáno jako provokace.
Kosmas pak Metoděje degraduje na pouhého biskupa (I, 10) a datuje křest do roku 894 (I, 14), údajně první hodnověrné datum v jeho kronice, kdy oba hlavní protagonisté, Bořivoj (†889) i Metoděj (†885), byli již po smrti a naopak Arnulf ještě nebyl císařem. Tím se stal až v roce 896.
„A tak je to se vším“.

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 333, 425.

Dušan Třeštík: Bratrovrahův syn, mnich Kristián, s. 8. In: DaS XXI, č. 6, 1999, s. 6-10.

Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I. a II.), I/s. 11; II/s. 30-31. In: DaS XXII, č. 4, 2000, s. 6-11; č. 5, 2000, s. 29-32.

Bořivojův křest v roce 894, kdy byl již po smrti.

Kolik bylo českých knížat?

	LEGENDA: 1 Čechové 2 Pšované 3 Zličané 4 Charvátci 5 Hbané 6 Sedličané 7 Lučané 8 Lemuzi 9 Děčané 10 Litoměřici 11 Záhvozd 12 Charváti 13 Doudlebi 14 Tuhošť
Předpokládaná kmenová území. Poslední verze teorie o českých kmenech podle Rudolfa Turka. Poznámka: 11-Záhvozd (pův. srbská oblast) a 14-Tuhošť jsou předpokládané pozdější knížecí správní oblasti.

Předpokládaná česká kmenová území (podle Rudolfa Turka).

Dušan Třeštík:
Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 59.

Současně se „zdůvodněním“ Bořivojova moravského křtu nás D. Třeštík (1997, s. 306-311) ale přesvědčuje, že český kmen nemohl přijmout křesťanství. Na celkové dokreslení situace uvádí příklad:
Co znamenalo pro „pohana“ přijetí křesťanství (s. 306): „... každý, kdo se při křtu odřekl »ďábla«, to jest pohanských bohů, někdy v křestní formuli jmenovitě vypočítávaných, nezříkal se jenom jich, ale všeho toho celku, jehož byli součástí, celého míru a pravdy, včetně nároku na svou svobodu a vlastnictví. Odděloval se od kmenového společenství a stával se vlastně dobrovolným vyděděncem“.
(s. 308): „Hranice, kterou křtěnec překračoval, když vstupoval do kádě se svěcenou vodou, byla pro něho osobně opravdu definitivní“.
Dokumentuje to na příběhu fríského knížete Radboda z roku 694 (s. 308): „Stál již jednou nohou v křestní kádi, když ho napadlo se zeptat, zda jeho předkové, králové a princové Frísů, jsou v nebi nebo v pekle. Dostalo se mu odpovědi, že samozřejmě v pekle, protože nebyli pokřtěni. Na to Radbod prohlásil, že se bude raději péci v pekle spolu s nimi než užívat nebeských radovánek s nějakými mizernými cizinci“.

Kmen Čechů nemohl přijmout křesťanství.

Dušan Třeštík:
Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 306-311.

D. Třeštík tak ovšem nepřímo potvrzuje, že Bořivoj, který přece podle Kristiána křest dobrovolně, ba dokonce na vlastní žádost přijal, nemohl být příslušníkem kmene Čechů, protože by se tím odřekl svých údajných pohanských předků (tzn. Přemysla) a současně by se také stal „dobrovolným vyděděncem“ a nemohl by se pak vzápětí stát (resp. zůstat) středočeským knížetem.
D. Třeštík uvádí doslova (s. 311): „Proto bylo nemožné, aby se kmen rozhodl pro křesťanství, a naopak bylo nutné, aby ho přijal stát“.
Vznik státu ale D. Třeštík klade až do doby knížete Boleslava I. (s. 440): „Byl to Boleslav a ne Václav, který vytvořil starý český stát“.
Vzápětí jeho vznik určuje takřka na minutu přesně. Spojil jej se zavražděním knížete Václava, jak velmi sugestivně vykreslil (s. 447): „Český stát se zrodil onoho chladného podzimního rána, brzy po šesté hodině v pondělí 28. září roku 935“.
Jistě padala i „mha“. A my můžeme přímo vidět, jak z té „mhy“, válející se okolo pomalu chladnoucího Václavova těla, se starý český stát rodí ...
Logicky z toho vyplývá, že Bořivoj, ač nakonec český kníže, nebyl z kmene Čechů!

Vznik českého státu.

Dušan Třeštík:
Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 311, 440, 447.

Český stát se prý zrodil jen díky bratrovraždě!

Kristiánův popis křtu podle církevní příručky

Jak již bylo řečeno, Kosmas příběh o pokřtění údajně českého knížete Bořivoje na Moravě převzal z Kristiána. Kde však tuto informaci vzal Kristián, vzdálen více než 120 let od první zmínky o Bořivojovi (k roku 872)? Nepochybně si ji musel vyfabulovat již on. Na stopu nás přivádí P. Sommer (2001, s. 19), když vyzvedl zjištění Josefa Cibulky (1965), který dokázal, že „Kristiánovo líčení Bořivojova křtu na Svatoplukově dvoře jasně vychází z řady církevních pramenů, zejména z řezenské misijní příručky Ratio de cathecizandis rudibus (Heer 1911), která byla sepisována jako misionářská »učebnice psychologie«, zachovávající úzus iroskotské misijní tradice. Zbývá pouze opět přiznat, že na základě rekonstruované linie písemné tradice lze určit právě jenom pravděpodobný směr tradice sdělení a že nesporné důkazy o historičnosti popisovaných událostí bohužel (?) neexistují. Přesně řečeno tedy nevíme, zda tzv. Kristián ve scéně o Bořivojově pokřtění popisuje skutečnou událost na Svatoplukově dvoře, nebo zda prokazuje znalost misijní praxe pocházející z jeho domácího řezenského prostředí“. Nejspíš b je správně, protože popis události na Svatoplukově dvoře neměl odkud převzít, žádná z dřívějších legend se o místě a okolnostech křtu nezmiňuje, a tak, jak ji popisuje, se stát nemohla. Prostě ji opsal z příručky, tak jako Přemyslovo jméno a motiv založení města si vypůjčil z Cicerona.

Pokřtění Bořivoje.

Petr Sommer:
Začátky křesťanství v Čechách, Garamond, Praha 2001, s. 19 a pozn. 10 na s. 57.
Josef Cibulka: Vypravování legendy Kristiánovy o pokřtění Bořivoje. In: Sborník k sedmdesátinám Jana Květa, Acta universitatis Carolinae, Philosophica et historica 1, s. 65-72.

Podle R. Turka (2000, s. 20) je historka o Bořivojově pokřtění zpracována podle vyprávění z „Conversio Bagoariorum et Carantanorum“ o Ingovi.

Podobně Kristián převzal vyprávění o střetnutí Strojmírových a Bořivojových příznivců na „sněmovním poli“ (campus).
D. Třeštík (1997, s. 332): „Jádrem vypravování je motiv »proměňme se!«, vyskytující se v analogické podobě v rozšířeném a velmi starém podání o původu Sasů. Nacházíme je jak u pevninských Sasů, tak u Anglosasů v Anglii. ... Motiv, převzatý z pověsti o původu Sasů, se zřejmě stal součástí nějaké slovesně zformované tradice, která tu byla Kristiánovou předlohou“.

Motiv
„proměňme se!“.

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 332.

Údajný Bořivojův křest podle dalších historiků

M. Šolle (1996, s. 113): „Ani úvahy historiků o datu křtu nejsou zcela shodné. Odmítneme-li vročení Turkovo (869-870), jak jsme uvedli, a jestliže datování J. Pekařovo k roku 874 zdá se být pouze krajní alternativou, zůstává poměrně široká škála možností“. Zejména zůstává možnost, že k němu „za Svatopluka“ vůbec nedošlo.		Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu, Vyšehrad, Praha 1996, s. 113.
N. Profantová (1996, s. 39): „Pokud můžeme Bořivojův křest spojit s konkrétními historickými událostmi, můžeme se pokusit i odhadnout dobu, kdy k němu došlo. Udál se po Svatoplukově ovládnutí Čech, k němuž snad došlo v letech 882-883, nejpozději však roku 885, kdy arcibiskup Metoděj umírá. Nejpravděpodobnější se jeví rok 883“. Autorka najednou mluví o křtu jako o hotové věci (srovnej s. 37 – viz citace v další části článku). Zbývá už jen drobnost – určit, kdy k němu došlo. „Po Svatoplukově ovládnutí Čech“ by ke křtu Bořivoje nejspíš došlo v Čechách před zraky „všech“ Čechů, a ne téměř tajně v ústraní na Moravě – „v cizí zemi“, zcela neplánovaně a jaksi mimochodem, dokonce dobrovolně, na vlastní Bořivojovu žádost. Taková „dobrovolnost“ by za této situace byla přinejmenším sporná (srovnej Život Metodějův XI – pokřtění vislanského knížete), byla by spíše vynucená a nezaručovala by, že takový křtěnec po svém návratu zpět věrnost víře zachová a bude ji dále prosazovat. Ten příběh prostě nemá žádnou logiku a zřejmě se vůbec neudál. Také zůstává záhadou, odkud N. Profantová vzala informaci, že Svatopluk snad v letech 882-883 ovládl Čechy?! Vymyslela si ji, jen aby následně mohla vysvětlit Bořivojův křest. Aby zdůvodnila, proč „český“ Bořivoj moravského krále Svatopluka nazývá „knížetem svým“. Pak by ovšem byl jeho křest vynucený! Srovnej výše Svatoplukovo ovládnutí Čech podle D. Třeštíka.		Bořivojův křest dle N. Profantové. Naďa Profantová: Kněžna Ludmila, Epocha, Praha 1996, s. 39.
D. Třeštík (1997, s. 312): „Čechy patřily po určitou dobu (890-894) do svazku Velké Moravy, což ale nemusí* vůbec znamenat, že tato závislost opravdu našla svůj výraz v pokřtění Bořivoje moravským arcibiskupem Metodějem“. Dále (s. 334-335): „O svém křtu nerozhodl zřejmě Bořivoj sám ... rozhodl o něm Svatopluk, který křtu použil jako politického nástroje ... kmotrem při křtu byl Svatopluk ... Bořivoj zároveň navázal úzké styky se svým duchovním otcem Metodějem ... Svatopluk se rozhodl připoutat k sobě Bořivoje zvláštním svazkem věrnosti“. A proč si vybral ze šesti v roce 872 vyjmenovaných knížat právě jeho? Třeštíkova odpověď zní (s. 336): „V době, kdy se rozhodovalo o křtu, už Bořivoj nebyl jen jedním z mnoha knížat, ale předním, či prvním z nich* (což je naprosto chybný předpoklad – pozn. PŠ). ... Bořivoj se stal jakýmsi Svatoplukovým místodržícím v Čechách, tak jak si to představoval W. Wostry, ovšem s tím rozdílem, že nebyl v Čechách cizincem, nýbrž jedním z jejich starobylých knížat (to je ovšem založeno jen na Kristiánově a Kosmově smyšlence, Bořivoj žádné své předchůdce v Čechách neměl, ti jsou jen výplodem zmíněných autorů – pozn. PŠ). Svatopluk si ho nevybíral proto, že by byl nějak zvlášť mocný, nýbrž zřejmě prostě proto, že byl ke spolupráci s ním ochotný“. Kristián se zmiňuje o sporech a bojích přívrženců Bořivoje s přívrženci Strojmírovými, konstatuje dále D. Třeštík (s. 337-338), „jedno však pověst (spíš legenda – pozn. PŠ) zcela jistě pominula – přímý zásah Svatoplukův, bez něhož by se Bořivoj nebyl moci (nebyl mohl, krátce „nemohl“ – pozn. PŠ) nikdy dostat zpět na kamenný stolec svých předchůdců. ... Svatopluk se mohl stát pánem Čech pouze v době, kdy byl v nepřátelském poměru s říší, která přece Čechy považovala za závislé regnum. ... Svatopluk dobyl Čechy po forchheimském míru (874), který trval nepochybně až do listopadu 882. ... Svatoplukovo vojsko dobylo Čechy – zřejmě krátkou vojenskou akcí – asi na jaře roku 883. Pak hned následoval křest Bořivoje, možná v předepsaném letničním termínu. K povstání muselo dojít brzy poté ... Bořivoj pobýval na Moravě ve vyhnanství. Vrátil se nejspíše roku 885, kdy měl Svatopluk již volné ruce a mohl zasáhnout proti povstalým Čechům“.		Bořivojův křest dle D. Třeštíka. Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 312n. Wilhelm Wostry: Die Ursprünge der Premysliden, Prager Festgabe für Th. Mayer, Freilassing, Salzburg 1953, s. 156-253. Podle Kristiána ne Svatopluk, ale sami Čechové „bývalého vévodu sobě přivedli“. Nepřivedli si tedy „svého“ vévodu, i proto Bořivoj nemohl být jedním z „jejich“ starobylých knížat!
Což je nesmysl, protože Čechy spadaly do zájmové sféry východofranské říše a jejich údajné dobytí Svatoplukem v roce 883 by musely Fuldské anály či jiní franští analisté zaznamenat, stejně jako jeho opakovaný zásah v Čechách o 2 roky později! A to zejména, byl-li Svatopluk „v nepřátelském poměru k říši“. A protože Svatopluk Čechy nedobyl, neměl Bořivoj, prý „jeden ze starobylých knížat Čechů“, žádný důvod nazývat moravského Svatopluka „svým“ králem. Je pro to jen jediné vysvětlení: Bořivoj musel být Moravan. Proto Svatopluk Čechy ani dobývat nemusel, proč by se vlamoval do otevřených dveří?		Dobytí Čech Svatoplukem v roce 883 se nekonalo. Bořivoj musel být (a také byl) Moravan.
M. Šolle (2001, s. 392): „Poloanekdotický příběh přijetí křtu na dvoře Svatoplukově i pohnutky vedoucí Bořivoje k jeho přijetí, jak je podává Christián, nemá hodnotu skutečné události, zato však dává nahlédnout do způsobu dvorského ceremonielu“. Dále uvádí (s. 393): „Tato otázka zůstává otevřena kombinačnímu talentu historiků od dob J. Dobrovského až po interprety současné“. Což autorovi nikterak nebrání, aby vzápětí (s. 393) nenapsal: „Za nejschůdnější datum Bořivojova křtu, měl-li na Svatoplukově dvoře být mezi přítomnými jak Svatopluk, tak Metoděj i Bořivoj, považuji období po Metodějově osvobození z moci francké, tedy asi po roce 874 a před datem Metodějovy smrti roku 885. Dobu po Metodějově návratu roku 869 z Říma a před jeho uvězněním roku 870, tedy v době personálních změn na moravském trůně, jak soudí R. Turek (1963), považuji za politicky málo únosnou“.		Bořivojův křest dle M. Šolleho. Miloš Šolle: Čechy v době velkomoravské, s. 392-393. In: Sborník Velká Morava mezi Východem a Západem, Brno 2001, s. 392-393.
Podle Kristiána (kap. 3) i Fuit (o. 2) se Bořivojovi a Ludmile narodili tři synové a tři dcery. Stalo se tak až poté, co byli oba i s lidem jim svěřeným pokřtěni. Nejstarší syn Spytihněv se měl shodně podle obou autorů dožít 40 let (podle E. Vlčka 40-45 let). Zemřel roku 915. Narodil se tedy nejpozději roku 875 (podle E. Vlčka ještě o nějaký rok dříve – 872/873). Bořivojův křest proto nelze klást do první poloviny 80 let 9. století (N. Profantová 1996, D. Třeštík 1997), pokud bychom vůbec, alespoň hypoteticky, připustili jeho historičnost, ale minimálně před narození syna, ne-li ještě dřív. Metodějovu účast na něm lze v takovém případě připustit jen u Turkovy varianty (869-870), musel se tedy odehrát na Rostislavově dvoře – viz následující tabulka. To všechno jen za mylného předpokladu, že Bořivoj byl jedním z „jejich“ starobylých knížat, tj. Čechů.		Kristiánovy časové údaje vyvracejí pravdivost jeho historky o pokřtění Bořivoje.

Kdy měl být Bořivoj údajně pokřtěn

Autor	Křest	Poznámka
Kristián (992-994)	?	Život a umučení sv. Václava a sv. Ludmily, báby jeho (k. 2)
Granum (9.-14. st.)	894	Po přepočtu vycházejí dvě možnosti: 869-870 a 878-879 (L. E. Havlík: O datování ..., 1998, s. 200-201)
Kosmas (1110/1120)	894	Kronika Čechů (I, 10 a 14)
František Palacký	873-874	Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (díl I., kniha II., článek 5. 862-907, 1936, s. 94)
Rudolf Turek	869-870	Čechy na úsvitě dějin (1963)
Rudolf Turek	869-870	Problémy křtu knížete Bořivoje I. (1970)
Jaroslav Zástěra	870	Znojemská rotunda a Velká Morava (1990, s. 53)
Lubomír E. Havlík	878-879	Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů (1994, s. 54)
Miloš Šolle	874-885	S upřesněním do přelomu 70. – 80. let. Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu (1996, s. 112-113)
Naďa Profantová	883	Kněžna Ludmila (1996, s. 39)
Dušan Třeštík	883	Počátky Přemyslovců (1997, s. 338)
Lubomír E. Havlík	878-879	O datování ... (MHS, ročenka MNK 1996-98, 1998, s. 200-201)
Naďa Profantová	881-884	Velké dějiny zemí Koruny české (I, 1999, s. 235)
Rudolf Turek	869-870	Čechy na úsvitě dějin (2000, s. 145)
Miloš Šolle	874-885	Čechy v době velkomoravské (VM mezi V a Z, 2001, s. 393)

Většinová shoda panuje v tom, že se Bořivojův křest měl odehrát na Moravě a že jej měl provést Metoděj na dvoře krále Svatopluka. Taková shoda je ovšem vynucená tím, že se téměř všichni pouze snaží interpretovat Kristiánovu smyšlenou historku opsanou z příručky. Křest se jistě odehrál na Moravě, mohl u něj být snad i Svatopluk (ovšem jako dítě, byl asi jen o 3-5 let starší než Bořivoj), ale musel se odehrát na Rostislavově dvoře v Bořivojově raném věku. Metoděj u něj nejspíš nebyl, přišel na Moravu až v roce 863, kdy Bořivoj měl již 11-13 let, v každém případě tehdy ještě nebyl arcibiskupem.

Bořivojův křest na Rostislavově dvoře.

Bořivoj byl pokřtěn před rokem 853.

Metoděj u jeho křtu přítomen nebyl.

„Goriwei“ je jméno dodatečně připsané

Není právě zaryté mlčení zahraničních analistů, co se Bořivojova jména týče, dostatečně výmluvným důkazem toho, že Bořivoje za českého knížete nepovažovali, neboť dobře znali jeho moravský původ? Proto asi také původně mezi pěti vyjmenovanými českými knížaty, která se střetla s východofranskými vojsky v roce 872 kdesi u Vltavy (Fuldské anály), uveden nebyl, i když se bojů de facto mohl zúčastnit! Jistotu však nemáme. A proto se jeho jméno „Goriwei“ objevuje pouze jako pozdější marginálie zřejmě z doby, kdy byl již jediným nezpochybnitelným vládcem středočeského miniknížectví (asi od roku 875) a bylo to všeobecně známo (srovnej L. E. Havlík 1994, s. 55; N. Profantová VDZKČ I., 1999, s. 235).		Pět knížat a šest jmen. Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký – král Moravanů a Slovanů, Jota, Brno 1994, s. 55.
D. Třeštík (1997, s. 182-188) ovšem musel udělat z tohoto analisty (kterým byl snad Meginhard) naprostého primitiva, který neumí do šesti napočítat. Všechno mělo být právě naopak. Původně prý (v „Recenzi 1“), i když mluvil o pěti knížatech, analista omylem zapsal šest jmen včetně Bořivoje (nebyla to glosa!), což v další recenzi („Recenze 2“) údajně opravil tím, že poslední jméno – Bořivoj – vynechal. Byl to prý jistě jen „pouhý mechanický škrt“ (podobně prý vynechal o kousek dál „nepříliš šťastně“ ještě další tři slova) – viz následující srovnávací tabulka. Což je nesmysl, protože takový primitiv (aby zapomněl, proč tam Bořivoje původně sám napsal), za jakého jej drží D. Třeštík, rozhodně nebyl a pokud by později něco opravoval, tak by to byl počet knížat a nevynechával by později jméno z nich jediného pokřtěného knížete – jméno, které si právě později mohl dostatečně ověřit. Vždyť nejstarší rukopis (schlechttstadský), ve kterém se jméno „Goriwei“ objevuje, pochází až z počátku 10. století (s. 184). Ostatně Třeštíkem označená „Recenze 2“ (s. 186), ve které se snad prý „mechanicky škrtalo“, nemusí vůbec nutně vycházet z „Recenze 1“, kde byla glosa (či marginálie) s Bořivojem uvedena, na čemž D. Třeštík staví! Skutečnost bude asi jiná.		Fuldský analista prý neuměl do šesti napočítat. Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 182-188.
Obě recenze (1 i 2) vznikly nejspíš nezávisle na sobě ze společné původní předlohy, označme ji „Recenze 0“, kde bylo ještě vše v pořádku: číslovka pět a jména pěti knížat a také žádné „mechanické škrty“. Zatímco (podle D. Třeštíka snad týž) autor „Recenze 1“ glosou s Bořivojovým jménem původní předlohu zpřesnil, autor „Recenze 2“, který o Bořivojovi nic nevěděl, při mechanickém opisování buď omylem vynechal či přeskočil celý jeden řádek, anebo mu „jen“ zranění Čechové nebyli dostatečně průkazným dokladem přesvědčivého vítězství a tak je nechal rovnou utopit. Můžeme pak připustit i Třeštíkovu „nepříliš šťastnou opravu“ (D. Třeštík 1997, s. 185). Vše je zřejmě daleko méně záhadné a komplikované, než jak se nám snaží D. Třeštík vnutit. Závěr tedy je: „Bořivoj je skutečně jméno dodatečně připsané“.		Společná předloha.

Recenze 1	Recenze 2
alli destinantur contra Bohemos. Qui duces quinque his nominibus: Zuentisla, Witislan, Heriman, Spoi- tamar, Moyslan, Goriwei cum mag- na multitudine sibi rebellare niten- tes Dei auxilio freti in fugam verterunt et alios quidem occide- runt, alios vero vulneraverunt. Qui- dam etiam in fluvio Fuldaha sub- mersunt; qui autem evadere potuerunt, in civitatibus defecerunt.	alli destinantur contra Bohemos. Qui dei adiutorio freti duces quin- que quorum ista sunt nomina: Zuen- tislan, Witislan, Heriman, Spoiti- mar, Moyslan ....... cum maxima multitudine sibi rebellare nitentes in fugam verterunt et alios quidem occiderunt alios vero ....... ....... ....... in fluvio Fuldaha submersunt; qui autem evadere potuerunt, in civitates defecerunt.

L. E. Havlík (1994, s. 55): Podle pramene byl „Bořivoj do Čech na (Levý) Hradec d o s a z e n jako comes-župan svým králem Svatoplukem, aby dohlížel na knížata Čechů, resp. v Čechách. Mezi ně však zřejmě nepatřil, jak naznačuje dodatečný zápis jeho jména ve Fuldských letopisech, který souběžně snad může napovídat i politickému pozadí pozdvižení těchto knížat proti Frankům“. Pokud by to byla pravda, dosadil by Svatopluk své „župany“ i na ostatní české hrady. A předpokládalo by to ono Třeštíkovo dobytí Čech Svatoplukem, které, jak už víme, se nekonalo, protože franští analisté by jinak „spustili pokřik“.		Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů, Jota, Brno 1994, s. 55.
M. Šolle (2001, s. 392): „Neméně důležitá a pro naše země významná je zpráva z roku 872 o utkání východofranckého vojska s 5 českými vévody ve středních Čechách, k nimž byl ve zprávě dodatečně přiřazen též Bořivoj ...“.		Miloš Šolle: Čechy v době velkomoravské, Brno 2001, s. 392.
M. Lutovský (1997, s. 101) cituje zprávu Fuldských análů k roku 872 v českém překladu (patrně „Recenzi 1“) takto: „Znovu jsou posláni Karlomanovi na pomoc proti uvedeným Slovanům (tj. Moravanům) někteří z Frank, jiní jsou určeni proti Čechům. A ti pět knížat, jejichž jména jsou Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír a Mojslav (Bořivoj) a která se s velkým množstvím lidu pokoušela bouřit, s pomocí boží obrátili na útěk i jiné pobili a jiné zase zranili. Někteří také utonuli v řece Vltavě, ti však, kdož mohli uniknout, utekli se do měst. Poté, zpustošivše nemalou část té země, vrátili se bez pohromy“. Pokud by Lutovského překlad byl správný a přesný, usvědčoval by D. Třeštíka, že s námi asi nehraje poctivou hru. Kdyby zde analista původně napsal šest jmen, jistě by umístil spojku „a“ mezi páté a šesté jméno, nikoliv před páté. Ale i kdyby v originální verzi byla všechna jména oddělena jen čárkami (D. Třeštík 1997, s. 186), resp. byla bez interpunkce, a spojka „a“ byla jen vlastní „stylistickou“ úpravou M. Lutovského, nepozbývají platnost naše předchozí závěry.		M. Lutovský usvědčuje D. Třeštíka? Michal Lutovský: Hroby knížat, Praha 1997, s. 101.

Bořivoj – český kníže, nebo kníže Čechů

N. Profantová (VDZKČ I., 1999, s. 698, pozn. 100): „Marginálie s Bořivojovým jménem má přes to, že je o něco pozdější* než původní zápis k roku 872, stále ještě význam soudobého pramenného svědectví ...“* – k tomu N. Profantová připojila ještě vlastní úvahu: „... a vyžadovala by velmi svéráznou interpretaci, aby nebyla ve zjevném rozporu s představou, že Bořivoj pocházel z Moravy a byl snad dokonce Mojmírovec, jak – s dosti nejistou oporou v antropologických rozborech (např. E. Vlček 1995, s. 206-207; 1997, s. 52-62 – pozn. PŠ) koster prvních Přemyslovců a kostry z knížecího hrobu z kaple přistavěné k chrámu na výšině v Sadech u Uherského Hradiště – tvrdí Lubomír Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů, Brno 1994, s. 77“. N. Profantová se totiž domnívá (s. 235), že: „S větší jistotou můžeme jen říci, že v roce 872 nevystupoval Bořivoj jako kníže Čechů, ale jako jedno z českých* knížat“. To je ovšem zcela chybná interpretace, autorku k takové domněnce nic neopravňuje. Nanejvýš by mohla říci, že autor análů měl za to, že spolu s pěti vyjmenovanými českými knížaty by se bojů u Vltavy měl zúčastnit také Bořivoj, o němž s jistotou věděl, že později ve středních Čechách vládl. Nikoliv, že byl v roce 872 „jedno z českých knížat“, to již je pouhá autorčina projekce. Vždyť sama původně považuje jeho jméno za později připsané. Jeho údajný český* původ tato pozdější glosa či marginálie nepotvrzuje, ale zpochybňuje, ba spíše vyvrací. Takovému autorčinu názoru se ale nelze divit, když onu přepadenou českou nevěstu s průvodem (871) „s jistou pravděpodobností“ považuje (s. 236) společně s Františkem Palackým za Bořivojovu sestru, určenou snad Svatoplukovi (sestru, kterou by také musel zplodil Kosmův smyšlený Hostivít)! Z toho jí pak „logicky“ vyplývá, pokud Bořivojova sestra byla onou přepadenou českou nevěstou (871), její bratr již v té době musel být českým knížetem. Jistou genetickou příbuznost mezi Svatoplukem a Bořivojem samozřejmě nemohla „způsobit“ Bořivojova sestra coby Svatoplukova nevěsta, stejně jako ji nemohlo „způsobit“ údajné Svatoplukovo kmotrovství při smyšleném Bořivojově křtu. Pokud to ovšem nebyla Bořivojova sestra, ale „s jistou pravděpodobností“ jeho nevěsta, dostávají pak tyto události konečně smysl a začínají do sebe logicky zapadat. Srovnej pasáž „Bořivoje si vyžádali sami Čechové“, resp. „Svatební průvod na Moravu“ v 2. části přílohy „Bořivojův moravský původ“. K jednomu velmi podstatnému závěru však N. Profantová (1999, s. 235) přece jen dospěla: „... v roce 872 nevystupoval Bořivoj jako (jediný) *kníže Čechů ...*“.		Bořivoj – podle N. Profantové – „jedno z českých knížat“. Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv.: do roku 1197, Paseka, Praha 1999, s. 235-236, pozn. 100 na s. 698. Dilema N. Profantové: Regino, Kristián a Kosmas, anebo Vlček, Havlík, Galuška, Hrubý a Hilbert? Viz strana: „Svatopluk a Bořivoj byli příbuzní“. N. Profantová (1999): ... v roce 872 nevystupoval Bořivoj jako (jediný) kníže Čechů ...
K velmi podobnému závěru se dopracoval již D. Třeštík (1997, s. 188) ve svém výkladu události, popsané ve fuldských análech: „Údaj tedy nic neříká o tom, v jakém postavení byl Bořivoj roku 872 vůči ostatním českým knížatům. Postačí nám však zjištění, že roku 872 skutečně s Franky bojoval jako český kníže a že na trůn nastoupil jistě před tímto datem“. Což dále (s. 336) interpretuje zase poněkud jinak: „V Čechách bylo více knížat, ještě v roce 872 velelo českým vojskům šest knížat a Bořivoj byl jen jedním z nich“. ... „Pokřtěn byl ale pouze Bořivoj“. ... „V době, kdy se rozhodovalo o křtu, už Bořivoj nebyl jen jedním z mnoha knížat, ale předním či prvním z nich“. K jeho křtu prý došlo (s. 338) v roce 883 po Svatoplukově dobytí Čech (což, jak jsme si již ukázali, je nesmysl). V detailech se tedy oba badatelé přece jen navzájem liší. A to zásadně (!) – viz srovnání vpravo. Třeštíkovu interpretaci však musíme upřesnit v tom smyslu, že Bořivoj nebojoval jako český kníže, ale společně s pěti českými knížaty. To však ještě neznamená, že byl český kníže – máme teď na mysli jeho původ. Nemáme ani jistotu, že se bojů v roce 872 zúčastnil, můžeme jen soudit, že autor glosy s jeho jménem si to myslel, neboť později o Bořivojovi jako o knížeti Čechů slyšel.		D. Třeštík (1997): ... na trůn (Bořivoj) nastoupil jistě před tímto datem (872) ... Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, Vstup Čechů do dějin (530-935), NLN, Praha 1997, s. 188, 336, 338.
J. Turmair-Aventin („Letopisy Bavorů“ IV, XVI-27, 28) obšírně popisuje události roku 872 a sděluje, že Moravané měli tehdy ze všech Venedů (Slovanů) nejrozsáhlejší říši. Pět knížat označil za Svatoplukovy zapřísahance (L. E. Havlík 1992, s. 162). To ovšem vylučuje Turkovu záměnu Strojmír-Spytimír – viz výše.		L. E. Havlík: Kronika o Velké Moravě, Jota, Brno 1992, s. 162.
Bořivoj by podle Kristiána musel být „v době, kdy se rozhodovalo o křtu“ v podřízeném postavení k ostatním knížatům v Čechách. Vždyť Metoděj mu slibuje, že teprve po přijetí křtu „se stane pánem pánů svých“. To by mu jistě nesliboval, kdyby Bořivoj již byl „předním či prvním z nich“! A podle obou našich výše jmenovaných odborníků se tento křest odehrál až v první polovině 80. let po dobytí Čech Svatoplukem. Bořivoj by tedy „na trůn“ musel nastoupit jako křesťan nejdřív v roce 883, a ne před rokem 872. Jestliže společně s pěti knížaty bojoval roku 872 u Vltavy proti Frankům jako český kníže, proč nebojoval po svém křtu (údajně roku 883) v čele svých přemnoha přátel za prosazení křesťanství v Čechách, které tam sám přenesl z Moravy? Proč se „ustranil od nich“ a znovu ke králi Svatoplukovi a biskupu Metodějovi na Moravu se odebral? To opět svědčí o tom, že celou historku s Bořivojovým křtem si Kristián vymyslil, protože logicky ani časově nikam nezapadá.		Jak vidno, již asi 1000 let před Dušanem Třeštíkem začal „mysliti dějiny“ tzv. Kristián. Srovnej: Dušan Třeštík: Velká Morava. In: D. Třeštík: Mysliti dějiny, Paseka, Praha a Litomyšl 1999, s. 158-174.
Moravský Bořivoj tedy nebyl český kníže, ale stal se knížetem Čechů, podobně jako např. franský (kupec?) Sámo nebyl slovanský král, ale stal se králem Slovanů.

Byl Bořivoj z Čech skutečně vypuzen?

M. Šolle (1996, s. 114): „Otázku Strojmírova odboje a dočasného vypuzení Bořivoje snad na Moravu lze vysvětlit tehdejší mocenskou rivalitou mezi východofranckou bavorskou stranou a stranou Svatoplukovou, která získala po míru ve Fortheimu (874) na sebevědomí. Strojmír líčený jako vévoda, který žil jako vyhnanec u Němců a již údajně ani dobře česky neuměl, stranil patrně bavorské straně proti Bořivojovi a Svatoplukovi“.
(Jestliže Strojmír tak dlouhým vyhnanstvím v cizině zapomněl mateřskou řeč, musel být patrně také pokřtěný – srovnej D. Třeštík 1997, s. 334. I když jistý rozdíl zde asi bude v tom, kde a kým byl kdo pokřtěn).
„Výklad vzpoury jako pohanské reakce neodpovídá tedy plně skutečnosti“.
V této souvislosti bude do budoucna asi nutné zvážit, nakolik v Bořivojově vyhnání z Čech hrál úlohu Bořivojův moravský původ a nakolik údajné Bořivojovo pokřtění Metodějem až za časů Svatoplukových, resp. prostý fakt, že byl křesťan. Pokřtěn musel být rozhodně ještě „za časů Rostislavových“. Již zmiňovaná pozdní legenda o sv. Ivanovi, kromě toho, že Bořivoje nazývá knížetem moravským, uvádí, že byl „christianin grečeskago zakona“. I podle Kristiána s ním na (Levý) Hradec přišel kněz řeckého jména Kaichos.

Vypuzení Bořivoje z Čech.

Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu, 1996, s. 114.

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, Vstup Čechů do dějin (530-935), NLN, Praha 1997, s. 334.

Nebyli příčinou Bořivojova údajného „vypuzení“ latinští bavorští kněží, kteří snad tehdy v Čechách již také působili, a kteří v Bořivojovi, v jeho moravské křesťanské misii a staroslověnské liturgii spatřovali ohrožení svých zájmů a vyprovokovali proti němu vzpouru? Souvisí s tím výprava Franků do Čech pod vedením mohučského arcibiskupa Liutberta (viz Fuldské letopisy k roku 872 o boji Franků s pěti českými knížaty u Vltavy, tj. asi těmi, kteří Bořivoje povolali do Čech a proto tehdy stáli na Bořivojově straně)? Nebyl (zřejmě smyšlený) Strojmír „povolaný od Němců“, který již česky zapomněl, jen Kristiánovou symbolickou náhradou za tyto špatně česky mluvící bavorské kněze či přímo za franskou výpravu k roku 872?
Po vítězství Bořivojovy strany „nepravého knížete z vlasti vypudili“, což zřejmě znamená, že bavorští kněží museli střední Čechy opustit. Podobně jako Moravu, protože „kují proti nim pikle“ (ŽM X), a také Kocelovu Panonii, tu již v roce 869 (V. Vavřínek 1963, s. 122). Pravděpodobně příliš radostně vítali plenící franská vojska. Pravý důvod ale Kristián v roce 992-994 otevřeně uvést zřejmě asi nemohl.
Vítězní Bořivojovi stoupenci „potom na Moravu pospíšivše, bývalého vévodu sobě přivedli a na jeho místo dosadili“. (Moravie dehinc properantes, pristinum ducem reducentes, loco proprio restituunt). Čechové si tedy nepřivedli „svého“ vévodu, ale bývalého vévodu „sobě“!

Kdo nebo co bylo pravou příčinou Bořivojova „vypuzení“ z Čech?

Vladimír Vavřínek: Církevní misie v dějinách Velké Moravy, LD, Praha 1963, s. 122.

Bořivoj nebyl „jejich“!

Tzn., budeme-li Kristiánovu historku brát vůbec vážně, že Bořivoj čekal na výsledek malé „české“ občanské války v poklidu u „svého“ krále Svatopluka a biskupa Metoděje na Moravě a do ničeho se nevměšoval.
Zachoval by se tak, kdyby byl „českým“ knížetem? Nepochybně NE!
Moravský Bořivoj se evidentně do „českých“ sporů nechtěl plést. Počkal si, až si je sami vyřeší. Nechtěl moravské křesťanství vnucovat Čechům mečem, jako Frankové. Museli se pro něj rozhodnout „dobrovolně“.
Že se Čechové nakonec přes Libušino varování pro cizího knížete rozhodli dobrovolně, potvrzuje později i Kosmas (I, 5): „»Trváte-li na svém předsevzetí a nemýlíte-li se ve svém přání, oznámím vám jméno knížete i místo, kde jest.«
K tomu sprostý lid zajásá zmateným křikem; všichni jedněmi ústy žádají, aby jim byl dán kníže“.
V tom je jádro přemyslovského mýtu asi pravdivé. Mýtus je založen na skutečné historické události, kterou ovšem Kristián i Kosmas modifikovali, každý po svém, do podoby, která by byla pro jejich současníky „stravitelná“.

Kristián se stěží mohl vyjádřit jasněji!

Kosmas to později pak už jen potvrdil.

Článek „Bořivojův moravský původ“ pokračuje další částí:

Bořivojův moravský původ (2)

Pokračování ...

Bořivojův hrob má být navždy zapomenut. Místo reality smyšlenka, místo Boha pohanské modly. Pseudovědci a manipulátoři. Obrození tradic. Znojemské malby jako důležitý historický pramen. Co říkají nejstarší legendy? Bořivoje si vyžádali sami Čechové. Svatební průvod na Moravu. Svatopluk Bořivojovým kmotrem? Bořivoj a Svatopluk prý nebyli pokrevně příbuzní, ale pouze duchovně!?

Odpovědi na všechny tyto otázky najdete v další části práce.
Klikněte ZDE.

Hypotézy [ J. Zástěra \| L. Konečný ] [ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ] [ Pohan v církevní stavbě?! \| Porovnání hypotéz \| Systematické utřídění hypotéz ]
[ Plášť moravských králů \| Zapůjčená ruka \| Biskupské mitry \| Odznak hodnosti Vladislava I.? \| Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat \| Boleslav I. – kníže a bratrovrah? \| Původ mandlového tvaru štítů \| Denáry moravských údělníků \| Kniha \| Inspirační zdroje autorů maleb \| Náramky knížat \| Malby a stavba rotundy 1 a 2 ]

Grafické zpracování: Studio COMET Brno