5 – DOBA VZNIKU MALEB (1)

IKONOGRAFIE maleb ve Znojemské rotundě Ikonografická problematika románské výmalby Znojemské rotundy Petr ŠIMÍK Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb		IKONOGRAFIE – Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb – 5. část. Petr Šimík – 23.12.1999
5. část – Doba vzniku maleb (1)
Hypotézy [ J. Zástěra \| L. Konečný ] [ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ] [ Pohan v církevní stavbě?! \| Porovnání hypotéz \| Systematické utřídění hypotéz ]
[ Plášť moravských králů \| Zapůjčená ruka \| Biskupské mitry \| Odznak hodnosti Vladislava I.? \| Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat \| Boleslav I. – kníže a bratrovrah? \| Původ mandlového tvaru štítů \| Denáry moravských údělníků \| Kniha \| Inspirační zdroje autorů maleb \| Náramky knížat \| Malby a stavba rotundy 1 a 2 ]

Ikonografie 3. pásu maleb – 5. část: Doba vzniku maleb (1)

LEGENDA: čísla v hranatých závorkách označují pro snadnější orientaci pořadí jednotlivých knížecích postav. Ve třetím pásu maleb, za tzv. „Přemyslovskou scénou“, 8 postav v plášti [01-08], které pokračují ve čtvrtém pásu devíti postavami bez pláště [09-17] a deseti postavami v plášti [18-27]. Postava s pořadovým číslem [26] s korunou a žezlem je jedinou postavou, na jejímž určení se shoduje zatím většina hypotéz – král Vratislav I. (dle O. Votočka Přemysl Otakar I.). Literaturu, na niž se tato hypotéza odvolává, najdete přehledně zpracovánu v abecedním uspořádání dle jednotlivých autorů pod tlačítkem PUBLIKACE. Číslování denárů v textu dle katalogu J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996.

Čísla v hranatých závorkách.

Rotunda měla klenbu od počátku

O době vzniku maleb, zda vznikly najednou, či ve dvou nebo více etapách, panují mezi odborníky dosud spory. I různé výklady rytého nápisu, objeveného F. Fišerem v roce 1949 pod konsekračním křížem na západní stěně lodi rotundy (proti apsidě), jim dovolují zatím pouze předpokládat, že malebná výzdoba rotundy byla ukončena nejpozději v roce 1134. Rovněž co se týče stavby samotné, nepanuje v odborných kruzích zcela jednotný názor na to, v kolika a jakých stavebních etapách a za kterých panovníků rotunda vznikala, i když mnohé již napověděl koncem 80. let provedený archeologický průzkum rotundy (B. Klíma 1995).
Dosavadní oficiální převládající názor byl, že rotundu (společně s hradem) postavil Břetislav před polovinou 11. století, nejspíš ještě do roku 1035, jako plochostropou (nezaklenutou) stavbu. Polokulovou klenbou, novou omítkou a malbami ji měl opatřit až v roce 1134 za vlády Soběslava I. moravský údělník Konrád II. Znojemský, což by měl potvrzovat výše zmíněný rytý nápis. Konrád II. byl proto ztotožněn s postavou donátora v plášti s kostelem v rukou. Malby v lodi rotundy, jejich světská část s postavami panovníků ve 3. a 4. pásu, měly představovat pouze historicky doložené pražské Přemyslovce v plášti (mezi nimi postava s královskými insigniemi korunou a žezlem – první český král Vratislav I.) a moravské údělníky bez pláště (mezi nimi postava s přilbou na hlavě – Oldřich Brněnský). Předřazena jim měla být scéna přibližující mytické počátky Přemyslova rodu – povolání Přemysla Oráče od pluhu na knížecí stolec, podle námětu převzatého z Kosmovy kroniky (1120).
Styl maleb je srovnáván se soudobými malbami rakouskými a jihoněmeckými.

Časové určení vzniku maleb 1. Břetislav I.
3. pás maleb v hlavní lodi.

Bohuslav Klíma: Znojemská rotunda ve světle archeologic- kých výzkumů. PdF MU Brno 1995.

Datování vzniku maleb až do roku 1134 vychází z představy odborníků, že tzv. přemyslovská scéna je obrazovým přepisem Kosmova textu (1120). Tato představa, pokládající vyobrazení pohana v kapli za něco zcela běžného, pak byla ještě utvrzena zněním rytého nápisu, v němž se ve spojitosti s druhým „fundátorem“ Konrádem hovoří o roku 1134.

Představu uměnovědců o původní plochostropé rotundě odmítl M. Vlček (1997, s. 162) a také L. Konečný svůj dřívější názor (1997) o dodatečném zaklenutí stavby později (1999) změnil: „Stavebněhistorický průzkum rotundy potvrdil, že kupole s někdejší vrcholovou lucernou byla původní součástí svatyně, založené spolu se znojemským hradem až ve 2. polovině 11. století, krátce před její výmalbou“.
Toto Konečného dřívější datování maleb (1091, resp. 1092, nebo později) podpořila druhá skupina badatelů. Řada knížat v plášti ve 4. pásu má proto končit již postavou Konráda I. Brněnského, z jehož iniciativy měly také malby vzniknout. Bez pláště mají být vyobrazeni všichni v roce 1091 žijící příslušníci přemyslovského rodu, čili se má jednat o jakési vládní čekatele, mezi nimi i Soběslav (pozdější pražský kníže 1125-1140), který byl v té době asi tak jednoroční batole. Ve 3. pásu mají být vyobrazeni mytičtí Přemyslovci v plášti, v jeho úvodní scéně má být opět znázorněn přemyslovský mýtus, ovšem ještě v jeho předkosmovské verzi.
„Svatyně“ ovšem nemohla být založena až v 2. polovině 11. století, nýbrž nejpozději v letech 1019-1035 za Břetislavovy správy Moravy, ale pravděpodobně ještě o několik desítek let dříve – viz Malby a stavba rotundy.
Konečného datování stavby a výmalby rotundy totiž vychází z mylné identifikace poslední vyobrazené postavy ve 4. pásu maleb (Konrád I. Brněnský), odvozené od vedlejší postavy krále Vratislava, vyčleněné mimo pořadí knížat na významnou pozici proti apsidě. Ovšem od postavy vyčleněné mimo posloupnost lze sotva určit správné pořadí ostatních knížat. Po levici krále Vratislava I. proto není vyobrazený jeho mladší bratr Konrád I. Brněnský, moravský údělník, který se stal na několik měsíců v roce 1092 také pražským knížetem, ale o jeho nejmladší syn Soběslav I. (1125-1140).

Klenba lodi nebyla provedena dodatečně.

Milan Vlček: Znojemská rotunda z pohledu stavebního inženýra, s. 162. In: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Sborník vědecké konference, ed. P. Ciprian, Znojmo 1997, s. 161-165.

Konečného datování maleb vychází z mylné identifikace posledního panovníka v plášti ve 4. pásu maleb jako Konráda I. Brněnského.

Malby nevznikly najednou a současně

Pokusím se ukázat, na základě dosud známých skutečností, alternativního výkladu rytého nápisu a soudobých denárových ražeb, že i za dosavadního stavu poznání lze s použitím prosté logiky dospět k některým nezvratným závěrům a ukončit konečně vymývání mozků pohanem Přemyslem. Pro definitivní upřesnění jednotlivých etap výmalby bude nutné některé detaily a nové poznatky, zejména z experimentálních UV snímků maleb restaurátora ak. mal. Františka Sysla (1999), dodatečně ještě potvrdit přesně cíleným průzkumem maleb. Tato hypotéza chce na tato kritická a pro datování maleb určující místa upozornit. Zatím můžeme s jistotou předpokládat, že byla-li rotunda postavena před rokem 1037 (M. Bláhová: Velké dějiny zemí Koruny české – dále jen VDZKČ, I. sv., Paseka, Praha a Litomyšl 1999, s. 562), resp. před rokem 1035 (A. Merhautová-A. Martan 1988, s. 303), musela být také vymalovaná. Potom první část (z dnes viditelných) maleb ve znojemské rotundě (apsida, 2. a 3. pás v lodi, kupole s evangelisty) musela vzniknout již za Břetislavovy správy Moravy někdy v letech 1019-1034 (I. etapa) přímo podle byzantských vzorů (nikoliv zprostředkovaně přes Rakousko a Německo). Po církevním schizmatu (1054), po definitivním vyhnání staroslověnských mnichů ze Sázavy (1097) a za působení prozápadního biskupa Jindřicha Zdíka by v roce 1134 již nikdo v oráčské „Rostislavské scéně“ nemohl krále Rostislava a Konstantina s Metodějem namalovat. A ti zde namalováni jsou, jak bylo na předchozích stranách přesvědčivě dokázáno.		Vymývání mozků pohanem Přemyslem je třeba skončit. Bez výmalby nemohla být kaple svěcena.
Potvrzuje to i přemalba Rostislavovy levé ruky s Písmem v oráčské scéně, ke které došlo někdy v době mezi dokončením I. knihy Kosmovy kroniky (1120) a rokem 1134 (rytý nápis). Jestliže Znojemská rotunda od roku 1131 patřila biskupu Jindřichu Zdíkovi, je možné interval v tomto smyslu ještě zúžit (1131-1134). Rok 1134, rytým nápisem potvrzený jako rok dokončení maleb (III. etapa) a posvěcení rotundy, se zdá být nejpravděpodobnější. V té době již zřejmě nebylo únosné, aby v oráčské scéně bylo možné jednoznačně identifikovat jak velkomoravského krále-oráče Rostislava s Písmem v ruce, tak i Konstantina s Metodějem. Důkaz této dodatečně provedené přemalby najdete v příloze „Levá, nebo pravá?“.		Pozdější přemalby: 1. Rostislavova levá ruka s Písmem zmizela pod pláštěm.
Také celý 4. pás s postavami pražských Přemyslovců, který výškou odpovídá 2. pásu, je postupnou přemalbou původních motivů mariánského cyklu se závěrečným obrazem „Nanebevzetí P. Marie“ (v souladu se zasvěcením rotundy). Dnes proto vidíme ve 2. pásu jen jeho začátek, posledním obrazem „Útěk do Egypta“ zjevně neukončený. K tomu viz příspěvek J. Kachlíka (2004) v rubrice NÁZORY.		2. původní pokračo- vání mariánského cyklu ve 4. pásu nahrazeno ve dvou etapách historickými postavami pražských Přemyslovců.
Dalším důkazem dodatečně uskutečněných přemaleb je chybějící „ohnivé“ kolo cherubína umístěného v kupoli nad postavou knížete Bořivoje II. ve 4. pásu maleb. Při pečlivém průzkumu této části malby nám jeho původní stopy nemohou uniknout. Viz snímky v UV světle pořízené v roce 1999 restaurátorem ak. mal. Františkem Syslem v kapitole nazvané Malby a stavba rotundy. Tyto doložené přemalby vyvracejí názor našich odborníků, že malby jsou sice prací několika malířů (O. Votoček 1949, J. Mašín 1954, A. Friedl 1966), ale ti měli pracovat najednou a současně v roce 1134 (A. Merhautová-A. Martan 1988), resp. v roce 1091 (1092, nebo později) (L. Konečný 1997).		3. „ohnivé“ kolo cherubína umístěné- ho v kupoli nad postavou Bořivoje II. bylo odstraněno a nohy cherubína prodlouženy.

Břetislavova správa Moravy

O Břetislavovi víme z literatury, že se snažil vybudovat na Moravě samostatný stát navazující na tradice Velké Moravy (L. E. Havlík 1992, s. 328 d.). Dosvědčují to mimo jiné i denáry, které na Moravě nechal razit (viz obr. vpravo). Na jednom z nich je na averzu vyobrazeno velké písmeno „A“ (alfa) zasazené mezi dvojicí velkých perel (kuliček), nad ním písmeno „w“ (omega) stylizované do podoby překřížené svatoklimentské kotvy, v opisu +BRACISLAV, na reverzu poprsí světce sv. Klimenta v plášti s nimbem okolo hlavy s křížkem v pravé ruce s opisem +CSCLEMENS (J. Šmerda 1996, č. 312). Tímto Břetislavovým denárem je také datována obnova kostelíku a kláštera sv. Klimenta na velkomoravském hradisku u Osvětiman (J. Poulík 1987, s. 38-39, I. L. Červinka 1928, s. 257). Ostatky sv. Klimenta přinesli na Moravu Konstantin s Metodějem (Život Metoděje, arcibiskupa moravského, kap. VIII. In: L. E. Havlík: Kronika o Velké Moravě, 1992, s. 144; Pavel Radoměrský: Koruna králů moravských, s. 311 ad. In: Moravský historický sborník, Ročenka MNK 1993-94, s. 267-342, Brno 1995). Dvě velké perly (kuličky, „zlaté“ olivy) na averzu Břetislavova denáru (č. 312) pak nemohou symbolizovat nikoho jiného, než sv. Konstantina-Cyrila a sv. Metoděje.		Břetislavova správa Moravy. Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Brno 1992, s. 328. Josef Poulík: O románské rotundě ve Znojmě. Brno 1987, s. 38-39. I. L. Červinka: Slované na Moravě a Říše velkomoravská. Praha 1928, s. 257. Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Brno 1992, s. 144. Pavel Radoměrský: Koruna králů moravských. MHS 1993-1994, Brno 1995, s. 311.
alfa a omega (z řeč.) začátek (původ) i konec, tj. to nejdůležitější, nejhlavnější (něčeho, všeho), pův. v Novém zákoně symbolický výraz pro věčnou existenci Boží a Kristovu.
„Skupina moravských ražeb se po ikonografické stránce odlišuje od soudobých českých ražeb především užitím obrazu kotvy jako symbolu svatoklimentské úcty. Návaznost na dobu Velké Moravy je v tomto případě zjevná.“ (Jan Šmerda 1996, s. 17: Oldřichův denár č. 307, Břetislavovy denáry č. 308, 310b, 311, 312, 313a, 313b a Spytihněvův denár č. 314).		J. Šmerda: Denáry české a moravské, 1996, s. 17.
Jedna z prvních kamenných staveb v Čechách byla Bořivojem založená rotunda na Levém Hradci zasvěcená sv. Klimentovi, která byla budována podle moravských vzorů (N. Profantová 1996, s. 40). Břetislav se po celou dobu své vlády snažil o dobytí původně velkomoravského Nitranska (B. Krzemieńska: Břetislav I., s. 370) a jeho připojení ke svému státu. Nové hrady budoval vždy v blízkosti bývalých velkomoravských opevněných center (Hodonín, Břeclav, Olomouc, Brno). Ve Znojmě tomu bylo asi podobně. Zde proti ostrožně velkomoravského Hradiště sv. Hypolita, pro jeho rozlehlost (20 ha) obtížně hájitelného, zakládá na menší ostrožně nad řekou Dyjí nový hrad a uvnitř hradeb buduje rotundu (podobně jako Rostislav na hradišti sv. Hypolita), ve které asi nechává, kromě jiného, vymalovat ve 3. pásu své předky – zakladatele rodu. Tím jim Břetislav (viz obr. vlevo) jednak vzdal hold, jednak se s nimi mohl ztotožnit, protože postupoval v jejich šlépějích. Svým prvním dvěma synům dal stejná jména jako Bořivoj (jména Rostislavových vnuků): Spytihněv a Vratislav. Tak jako již Rostislav budoval nové pevnosti proti franské rozpínavosti (Retz olim Ra(s)tislavia) a nově opevnil Znojmo-Hradiště (od roku 855 sahala Rostislavova Velká Morava až k Dunaji), také Břetislav vybudoval na jihozápadní a jižní Moravě obrannou linii hradů: Bítov, Vranov, Hrádek, Drnholec, Strachotín, Podivín, Břeclav (L. E. Havlík 1998, s. 21). Obnovuje kostel na velkomoravském hradisku sv. Klimenta u Osvětiman. Podporuje slovanské mnichy v Sázavě. Zakládá proboštství břevnovského kláštera ve velkomoravském Rajhradě.		Rotunda sv. Klimenta. Snad první kamenná stavba zděná na maltu v Čechách založená Bořivojem na Levém Hradci. Naďa Profantová: Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka dynastie. Praha 1996, s. 40. Rostislavova velkomoravská rotunda na hradišti sv. Hypolita. Bohuslav Klíma jr.: Hradiště sv. Hypolita ve Znojmě. Deset let archeologických výzkumů velkomoravského centra 1986-1995. Brno 1999, s. 31.

Velkomoravská tradice

Poznámka: S myšlenkou, že Břetislav I. během své moravské vlády vědomě navazoval na dávnou a skvělou velkomoravskou tradici, nesouhlasí B. Krzemieńska. Jde prý sice o lákavý, avšak nedoložený názor soudobé literatury. Sama svůj nesouhlas dokládá tím, že: „Břetislav nedal ani jednomu ze synů jméno Svatopluk. To dostal teprve až vnuk Břetislava I., syn Oty Olomouckého, Svatopluk, který vládl Čechám v letech 1107-1109, třebaže v Polsku nosí jméno Svatopluk syn Měška I. a Ody (míšeňské), narozený brzy po roce 980.“ (B. Krzemieńska: Břetislav I., 1999, s. 108). nakonci1.gif (6504 bytes)

Vysvětlení je velmi jednoduché. Příkladem polského Svatopluka se nemohl nechat inspirovat, protože Moravu právě od Poláků nedávno dobyl. A podle slavného velkomoravského krále Svatopluka I. Velikého také nemohl syna pojmenovat, protože od Kristiána věděl, že právě on zradil svého strýce Rostislava (Břetislavova předka) a vydal jej do rukou Franků. Jméno zrádce svému synovi určitě dát nechtěl. Byl to především Rostislav, jehož myšlenkou na samostatný, mocensky i církevně nezávislý stát (dokončenou Svatoplukem) se nechal Břetislav I. inspirovat za moravského pobytu i později po získání pražského stolce (péče věnovaná sázavskému klášteru, přenesení ostatků sv. Vojtěcha z polského Hnězdna a snaha o založení arcibiskupství). (Viz také J. Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava, 1990, s. 218). Zřídil kapitulu ve Staré Boleslavi (zde byl zavražděn kníže Václav) s kostelem zasvěceným sv. Václavovi.

Navazoval Břetislav na dávnou a skvělou velkomoravskou tradici?
Dokladem toho, že navazoval, by také mohl být revers Břetislavova denáru č. 145a, resp. 145b s žehnajícím poprsím sv. Václava.
(J. Šmerda: Denáry české a moravské, 1996, s. 73, č. 145a, 145b).

A. Merhautová-D. Třeštík (1985, pozn. 11 na s. 115): „Je-li správný odhad, že silně poškozená malba na vnitřní stěně podélného kostela na někdejším přemyslovském hradě Boleslavi (Stará Boleslav) líčila činnost věrozvěstů Konstantina-Cyrila a Metoděje na Velké Moravě, kde Metoděj pokřtil prvního českého knížete Bořivoje, šlo by rovněž o zachycení události z domácích dějin“.
K tomu A. Merhautová-Livorová: Zobrazení Artes liberales v Čechách, Umění 29, 1981, s. 50 n. Viz také další informace níže.

Zcela jistě navazoval.
A. Merhautová-D. Třeštík: Ideové proudy v českém umění 12. století, 1985, pozn. 11 na s. 115.

L. E. Havlík (1995, s. 227): „Jak je zřejmé, království Moravanů – Velká Morava, i když se někteří činitelé v Čechách pokoušejí zlehčit její význam, se výrazně podílela na utváření raně středověké Evropy a v 9. století byla subjektem mezinárodního práva. Scestné se jeví taktéž všechny aktuálně politizované pochybnosti o kontinuitě staré Moravy s Moravou pozdějšího středověku a novověku. Atd.“.

Lubomír E. Havlík: O přenesení království a koruny z Moravy do Čech. MHS 1993-94, Brno 1995, s. 227.

J. Šmerda (1996, s. 17): „Kníže Břetislav I. se na Moravě opíral vedle příslušníků své družiny i o vrstvu místních velmožů, která snad představovala odraz předchozího politického vývoje Moravy v 10. století po zániku říše Velkomoravské. Na počátku vlády knížete Spytihněva (II.) došlo k fyzické likvidaci této vrstvy. Na její místo, jako správci Moravy a jejich částí, nastoupili členové přemyslovského rodu. Na Moravě tak bylo o půl století později než v Čechách dokončeno prosazení vlády přemyslovského rodu“.
Proto také na malbách v rotundě ani Oldřich [17] ani Břetislav I. [18], ale až teprve Spytihněv II. [19] má na svém praporci trojité zakončení.

J. Šmerda: Denáry české a moravské, 1996, s. 17.


Detail vzoru z kupole hlavní lodi.	Gombík z Mikulčic.

Velkomoravský gombík 1.
Srovnání detailu vzoru z mezikruží kolem symbolu Ducha sv. v „oculu“ kupole hlavní lodi rotundy se vzorem na tepaném stříbrném pozlaceném gombíku s modrými sklíčky z druhé poloviny 9. století, který pochází z hrobu č. 216 u trojlodní baziliky v Mikulčicích.

Jako důkaz, že Břetislav navazoval i na kulturní a umělecké tradice Velké Moravy, může dobře posloužit srovnání kosočtverečného vzoru se čtyřlístkem, který je uplatněn v kupoli rotundy v mezikruží kolem holubice – symbolu Ducha sv., se vzorem na velkomoravském gombíku z Mikulčic (J. Poulík: Mikulčice, 1975, tab. 52). Viz obr. nahoře. Tento detail dosud unikal pozornosti odborníků. J. Zástěra se o něm zmiňuje v článku „Znojemská rotunda vstoupila do třetího tisíciletí“ (ZNOJEMSKO, 6. února 2001, s. 3 a 10), i když pro něj je důkazem, že část maleb pochází již z 9. století. Osmičetná rozeta z gombíku se pak opakuje na štítech některých knížat.
Čtyřlístek (květ), tento původně byzantský motiv můžeme nalézt na ostění oken kostela San Vitale v italské Ravenně i na vnitřní výzdobě jednoho ze skalních chrámů z 11. století v Kappadokii (Turecko) a můžeme uvést i další příklady.

Vzory z gombíků.

Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda vstoupila do třetího tisíciletí, ZNOJEMSKO, 6. února 2001, s. 3 a 10.


Motiv čtyřlístku na vnitřní výzdobě klášterního kostela Eski Gümüs.

Čtyřlístek z Kappadokie.
Detail vnitřní výzdoby skalního klášterního kostela „Eski Gümüs“ (Staré Stříbro) poblíž Nigde, 11. století. Kappadokie, Turecko.
Henri Stierlin: Byzantinischer Orient, Stuttgart, Zürich 1996, obr. 141.


Consul Magnus.	Detail pláště.

Consul Magnus.
Byzantská řezba ve slonovině z roku 518.
Na oděvu vyobrazené postavy nalézáme tytéž motivy jako později na velkomoravském gombíku z Mikulčic:
osmičetnou rozetu a čtyřlístek ve čtverci a v kosočtverci.
S rozetou se setkáváme na štítech panovníků ve 3. a 4. pásu maleb.
B. Zástěrová a kol.: Dějiny Byzance, Praha 1992.

I pro námět kosočtverečného vzoru na drapérii ve spodním pásu maleb v apsidě můžeme nalézt obdobu na jednom z velkomoravských gombíků z Mikulčic. Viz obr. dole. Jedná se o stříbrný pozlacený gombík z hrobu velmože č. 44 jižně od 2. mikulčického kostela. Byl vyroben patrně již v 1. čtvrtině 9. století, v době blízké vzniku karolínského stylu (J. Poulík: Mikulčice, 1975, s. 63, tab. 33, 34, 54).

Velkomoravský gombík 2.


Detail vzoru na drapérii v apsidě a rozvinutý plášť gombíku z Mikulčic

Srovnání detailu vzoru na drapérii v apsidě se vzorem na tepaném stříbrném pozlaceném velkomoravském gombíku z Mikulčic.

Poznámka: Vznikem rotundy a maleb se zabývají také A. Merhautová-A. Martan (1988, s. 302 ad.). Odmítají názor J. Zástěry o velkomoravském původu stavby: „Rotunda v době Metodějovy smrti ještě neexistovala. Podle zjištění archeologů, shrnutých J. Poulíkem, lze vybudování rotundy a hradu spojovat až s 11. stoletím. Tento názor by podporovaly dvě již V. Richterem citované zmínky o Znojmu, zapsané sice ve 12. století, ale obsahem se hlásící do doby českého knížete Břetislava I., kdy bylo Znojmo označeno jako »urbs«, a dále do doby Vratislava II., kdy je ve Znojmě zmiňováno tržiště a most. Hrad a rotunda se v těchto zmínkách sice neobjevují, ale pojem »urbs« existenci hradu potvrzuje. Víme-li dále, že Morava byla natrvalo připojena k Čechám knížetem Oldřichem kolem roku 1019 a poté celá spravována Břetislavem (i v letech 1035-55, kdy byl českým knížetem), jeví se dostatečně dlouhé údobí Břetislavovy správy pro vznik znojemského hradu nejvhodnějším. Břetislav nepochybně zajišťoval nově získanou Moravu a to právě pohraničními hrady. Mezi »údělníky« byla Morava rozdělena až po Břetislavově smrti v roce 1055 a poté bylo již pozdě s výstavbou pohraničních hradů začínat“.
Uvedené informace autoři shrnují (s. 303): „... hrad Znojmo s rotundou byl vybudován za Břetislava I., ještě spíše asi do roku 1035, kdy Břetislav ještě nebyl českým knížetem“. Dále uvádějí: „... rotunda nevybočuje z období Břetislavovy správy umístěním, celkovou podobou a ani stavební technikou, pro niž podle zjištění B. Novotného byly v interiéru typické opracované kvádříky, pojené maltou s podřezávanými spárami. Rotunda nevybočovala z oné doby ani litou podlahou, jak dovodil J. Poulík. Jak bylo zdůvodněno, malby nepochybně vznikly až po zaklenutí rotundy“.

Hrad Znojmo s rotundou byl vybudován za Břetislava I., ještě spíše asi do roku 1035.
A. Merhautová-A. Martan: Byly či nebyly malby Znojemské rotundy jednotným dílem? In: Umění XXXVI, 1988, s. 297-307.
Zde také odkazy na další literaturu.

K tomu zbývá jen dodat: „... ano, malby (I. etapa) nepochybně vznikly až po zaklenutí a omítnutí rotundy za Břetislavovy správy Moravy v letech 1019-1034“. Je to logické, protože velkomoravského krále Rostislava a byzantské věrozvěsty Konstantina s Metodějem by v roce 1134 v rotundě nikdo nemaloval. Po církevním schizmatu (1054) a po definitivním vyhnání slovanských mnichů ze sázavského kláštera (1097), navíc za působení prozápadního olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (1126-1150), to již nebylo možné. A zde znovu připomeňme výše uvedený názor M. Vlčka (1997, s. 162), že od počátku musela být rotunda projektována a stavěna jako zaklenutá.
K tomuto názoru se poté přiklonil i L. Konečný (1999), i když dříve (1997) uvažoval o dvou stavebních fázích.
V. Tkadlčík (1995, s. 20): „Ani v moravském oficiálním církevním kalendáři, zvaném Horologium Olomucense z roku 1136-1137 nejsou Cyril a Metoděj zmíněni. Nevyskytují se z té doby ani žádné latinské cyrilometodějské legendy, jistě proto, že jich nebylo potřeba, když se neslavil žádný svátek, pro nějž by byly určeny“.
A nejsou ani vyobrazeni mezi českými světci Vojtěchem, Prokopem, Václavem a Ludmilou na iluminaci soudobého rukopisu Augustinova De civitate Dei (1141), pocházejícího ze stejného scriptoria.
Plášť knížete Břetislava I. [18], který je jako první z pražských Přemyslovců tímto atributem moravských králů vybaven, jej současně označuje jako iniciátora výmalby (resp. přemalby) severní poloviny 4. pásu v letech 1035-1055 (II. etapa). Viz strana Plášť moravských králů. V letech 1131-1134 za Soběslava I. [27] mohlo dojít už jen k dílčí domalbě (resp. přemalbě) jižní poloviny 4. pásu (III. etapa). Viz rytý nápis.
Protože 4. pás maleb zasahuje do kopule, musela být rotunda již před rokem 1055 zaklenutá a celá omítnutá. Omítka v kopuli i na stěnách byla položena najednou. Musí tedy pocházet nejpozději z let 1019-1034, kdy byly provedeny i malby s námětem ze slavné velkomoravské historie (I. etapa) – příchod Konstantina a Metoděje na Moravu na pozvání krále Rostislava. Na Břetislava jako iniciátora maleb s tímto námětem ukazuje i zřejmě soudobá výmalba kostela sv. Klimenta ve Staré Boleslavi znázorňující činnost Konstantina a Metoděje na Velké Moravě a na protější stěně legendu o sv. Klimentovi (A. Merhautová 1985, s. 39-40). Zasvěcení kostela i námět maleb přesně odpovídá době Břetislavově – viz Břetislavovy, ale již i Oldřichovy denáry. Za knížete Oldřicha, Břetislavova otce, dochází v Čechách k založení kláštera v Sázavě (1032) osazeného slovanskými mnichy.

Malby vznikly nejpozději v letech 1019-1034, v té době musela být rotunda již zaklenutá.

Vojtěch Tkadlčík: Cyrilometodějský kult na křesťanském Západě, Olomouc 1995, s. 20.

Anežka Merhautová: Staré a nové v umění 12. století, s. 39-40. In: A. Merhautová-D. Třeštík: Ideové proudy v českém umění 12. století, Studie ČSAV 2, Praha 1985, s. 29-46.

Kdo, když ne Břetislav?

B. Krzemieńska (1985, s. 3; 2000, s. 8): „Po umělecké stránce, z hlediska formálního, nepřekračují znojemské malby dobrý průměr, naprosto však vynikají svým obsahem. Jsou také v kontextu evropského románského umění výjimkou.“
M. Bláhová (VDZKČ I. sv., 1999, s. 565): „Po výtvarné a ikonografické stránce patří znojemské malby k vrcholům středoevropské nástěnné malby 12. století“ (a tím spíš v první polovině 11. století – pozn. aut.).
D. Třeštík (1987, s. 550; 2000, s. 70): „... také formální úroveň maleb není nijak nadprůměrná; zvláštní, a v Evropě té doby jedinečný, je však ikonografický program, který Konrád pro výzdobu svého hradního kostela zvolil“ – omyl, v té době již Zdíkova kostela (viz VDZKČ, I. sv., 1999, s. 534), ale program volil Břetislav o více než 100 let dříve (1019-1034 a 1035-1055). Konrád (1131-1134), pokud to vůbec mohl být on (byl v letech 1128-1134 ve vězení), se mu pak musel už jen přizpůsobit.

Kdo, když ne Břetislav I.?
Kdy, když ne za jeho moravského pobytu?
Kde, když ne ve Znojmě?

Srovnej „Svaté místo“ a „Kamenné kříže z Dobšic“.

D. Třeštík (1987, s. 569; 2000, s. 91): „... znojemské malby jsou (jen? – pozn. aut.) svým obsahem ve 12. století jedinečné a z toho se usuzuje, že musí být starší.“ A dále: „Znojemské malby nemají nic společného s byzantským cesaropapismem, vycházejí z typicky české státní ideologie, která ve 12. století předstihla ostatní Evropu. Výjimečnost maleb není dána tím, že by jinde bylo něco podobného malovat v kostelích zakázáno (totiž vyobrazení panovníků v církevním objektu – pozn. aut.), nýbrž tím, že nikdo jiný než Čechové tehdy ještě tuto potřebu nepociťoval“ (ani Moravané ne?; NE, asi pouze Čechové žijící na Moravě a zřejmě proto jsou malby ve Znojmě, zřejmě proto jsou ve 3. pásu vyobrazeny scény z historie Velké Moravy – král Rostislav a Konstantin s Metodějem, prostě „typicky česká potřeba“ – pozn. aut.).
K tomu mohu jen dodat: Kdo tuto potřebu mohl pociťovat více, silněji a naléhavěji, než Břetislav I. za svého moravského „správcovství“ v letech 1019-1034 a potom poté, co získal pražský stolec? Právě Břetislav chtěl malbami doložit svůj královský původ již od moravského krále Rostislava! Proto se jako první z pražských Přemyslovců nechal v rotundě namalovat v plášti moravských králů, protože (po Mojmíru II.) jako první z Přemyslovců také Moravu „podrobil své vládě“! (Kosmas III, 34). Proto zde nemohl nechat namalovat Přemysla Oráče, protože vyobrazení křesťanských panovníků v kostelích sice zakázáno nebylo, ale zobrazení pohanů bylo naprosto a zcela nemyslitelné.

Podle D. Třeštíka ve 12. století „předstihla“ česká státní ideologie ostatní Evropu tím, že si v křesťanské kapli prosadila vyobrazení pohana.

V 21. století ostatní Evropu podobně „předstihuje“ česká oficiální věda tím, že takový výklad jako „ten nejsprávnější“ a tedy „jediný možný“ stále prosazuje.

V této souvislosti je nutné se zmínit o názoru J. Žemličky (2000, s. 272-273):
„Ještě v 11. století vykrystalizovala v kruzích pražského kapitulního kléru, zájmově spojeného s hlavními liniemi Přemyslovců, přemyslovská pověst. Ve finální podobě ji počátkem 12. století zachytil kronikář Kosmas. Kromě jiného dávala odpověď na otázku, proč potomci Přemysla Oráče jako prapředka rodu, Bořivoje jako prvního křesťanského knížete a svatého Václava jako zemského patrona mají nejen morální nárok, ale doslova povinnost vládnout lidu »Čechů«.
Jak se zdá, došlo k propracování této ideové konstrukce za Břetislava I., možná z jeho osobního podnětu“.
To se autorovi opravdu jen zdá. Jestliže Břetislav obnovoval velkomoravskou svatoklimentskou tradici, sotva mohl současně podnítit propracování „ideové konstrukce“ s jakýmsi smyšleným pohanem na jejím počátku. Je to pouhý snílek, mýtoman a fantasta, odmítající smířit se s realitou, svoje vývody nemá o co opřít, žádný opravdový důkaz pro svoje tvrzení také nepřinesl. Je to jen jeho „přání“, kterým „obohatil“ svoji starší práci (1997, s. 66, 125, 226, 329, 340, 382-383, 400). Již zde nás omračoval reprodukováním pomýlených názorů A. Merhautové, B. Krzemieńske a D. Třeštíka o pohanovi „Přemyslu Oráči“, „přemyslovském cyklu“, „pražských Přemyslovcích v plášti“ a „moravských údělnících bez“ namalovaných prý ve Znojemské rotundě, které ještě sám iniciativně vylepšil – viz příloha „Plášť moravských králů“.
Břetislav I. se sice jeho křivému nařčení nemůže již osobně bránit, ale mluví za něj jasně právě znojemské malby, a ty jej plně rehabilitují. Naopak J. Žemličku ze všech jeho „zločinů“, které na tomto poli napáchal, spolehlivě usvědčují. Kdyby ovšem místo „potomci Přemysla Oráče jako prapředka rodu“ použil termínu „potomci velkomoravského krále Rostislava jako zakladatele rodu“, asi bychom nemohli vznést vážnější námitky, i Břetislav I. by nepochybně souhlasil – viz Kníže-cizinec nebo Král-oráč – zakladatel mocné dynastie.
Marxistickému pojetí dějin pohan Přemysl-Oráč, představitel prostého „pracujícího lidu“, povolaný od pluhu na knížecí stolec a potažmo některými „vědci“ i do Znojemské rotundy, náramně vyhovoval. Jeho „rolnický původ“ jej k tomu přece předurčoval mnohem víc a lépe, než „typického feudála“ – moravského křesťanského krále Rostislava.

Koryfej všech věd.

Josef Žemlička:
Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století, s. 272-273. In: Kol.aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha 2000, s. 267-273.

Josef Žemlička:
Čechy v době knížecí (1034-1198), Praha 1997, s. 66, 125, 226, 329, 340, 382-383, 400.

Josef Žemlička – pracovník Ústavu falešné české propagandy a demagogie AV ČR?

Jaké důvody vedly J. Žemličku (2000, s. 273) k obvinění Břetislava, že „ideovou konstrukci“ s pohanem Přemyslem jako prapředkem rodu začal prosazovat právě on? Vydedukoval si je z toho, že právě Břetislav pojmenoval své dva nejstarší syny jako již předtím Bořivoj a že některým významným hradům dával jména po svých nejbližších. Paradoxně jméno Přemysl mezi nimi ale nebylo! Nevyskytuje se dokonce ani na soudobých denárech! To však J. Žemličkovi vůbec nepřekáží. Jako „důkaz“ pro jeho výše citované „objevné zjištění“ to lze ovšem sotva použít. Spíše to dokazuje, že za svého pobytu na Moravě Břetislav navazoval na v Čechách již zapomenutou či potlačovanou tradici prvního českého křesťanského knížete moravského původu Bořivoje (jeho jméno do té doby uvádí jen v Čechách později zničená staroslověnská legenda o sv. Ivanovi, která o něm ještě otevřeně mluví jako o moravském knížeti, pak také „ztracená“ staroslověnská předloha latinské „Fuit“ a Kristián, který z něj již udělal jednoho z Přemyslových potomků) a obecně na tradici velkomoravskou. Malby ve znojemské rotundě to potvrzují zcela jasně.
Představme si nyní autora, tohoto „povolaného“ marxistického propagátora pohanství, mýtomana a překrucovače historie, „odborníka-specialistu“ zejména na znojemské malby a pohana Přemysla zvlášť, zkrátka „koryfeje všech věd“, blíže:

Žemličkův pozoruhodný „důkaz“.

Srovnej pasáž „Bořivojův hrob má být »na věky« zapomenut“ na stránce Bořivojův moravský původ.

Doc. PhDr. Josef Žemlička, DrSc. (nar. 1946), Historický ústav AV ČR v Praze – Filosofická fakulta UK v Praze, Ústav českých dějin. Specializace: české dějiny raného a vrcholného středověku, počátky českých měst, vznik a rozmach šlechty, dějiny kolonizace.

Historik, nebo mýtoman?

Je proto na místě uvažovat o tom, že rotunda byla nejspíš zaklenuta již za Břetislavova moravského pobytu a vymalována, tzn. před rokem 1035. V. Richter, jako ostatně mnoho dalších, se mylně domníval, že k zaklenutí došlo až na popud znojemského knížete denbre1a.gif (11045 bytes)

Konráda II. v roce 1134, což spolehlivě vyvrátil archeologický výzkum B. Klímy (1995, s. 45, obr. 17) i malby samotné – viz 7. část hypotézy nebo Malby a stavba rotundy. Kdyby Břetislav chtěl postavit jen nezaklenutou plochostropou rotundu, zcela jistě by v lodi nepoužil metr silné stěny (M. Vlček 1997, s. 162). V první etapě výmalby nechal asi Břetislav namalovat (kromě jiného) ve 3. pásu své vzdálené velkomoravské královské předky, na jejichž odkaz a dávnou křesťanskou tradici chtěl navázat a zřejmě navazoval, podle A. Merhautové (1983, s. 24) jde o „abstraktně vyjádřenou Civitas Dei – Nebeský Jeruzalém“ – viz

Břetislavův první moravský denár č. 308 na averzu s vyobrazením moravské královské koruny či čelenky (na obr. vpravo nahoře), která také symbolizuje Boží město (Zj 21, 21). Do tohoto města nevstoupí nic nesvatého, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života (Zj 21, 27). Proto tam nemají co pohledávat jak pohan Přemysl, tak i údajné Libušino poselstvo k němu. Na reverzu téhož Břetislavova denáru (vpravo) pak nacházíme řecký kříž (život/světlo) v kruhu symbolizujícím slunce. V opisu uvedeno +SS PETRVS – zřejmá připomínka, že již král Svatopluk daroval tuto zemi sv. Petrovi.

Časové určení vzniku maleb 2. Břetislav I.
Severní polovina 4. pásu maleb.

Avers Břetislavova moravského denáru č. 308 (1019/1020-1034) s vyobrazením královského diadému, čelenky či koruny (?) byzantského typu (symbolizuje Boží město), pod ním překřížená svatoklimentská kotva. V opisu BRACIZLAV.

Pohané nevstoupí do Božího města, tedy ani Přemysl, ani Libušino poselstvo.

Na reverzu řecký kříž (život/světlo) v kruhu symbolizujícím slunce. V opisu +SSPETRVS.

B. Klíma (1995, s. 22): „Na Moravě byla Břetislavova vláda značně samostatná. Považoval se za suverénního panovníka a pokračovatele velkomoravských Mojmírovců. Jen tak si lze dobře vysvětlit to, že na Moravě razil vlastní minci, na níž byl zobrazen s královským diadémem (Havlík 1964, 323).“
Po převzetí otcovského trůnu v Praze (1035-1055) se Břetislav nechal zobrazit v další (druhé) etapě v severní polovině 4. pásu maleb jako poslední [18] v řadě deseti knížat – prvních pražských Přemyslovců [09-18], ale současně jako první z nich v plášti moravských králů (a proto i v sídle moravských králů), na jejichž odkazu stavěl. Proto také je král-oráč Rostislav v oráčské scéně podán jako zakladatel mocné dynastie Přemyslovců. h13vacl.jpg (2979 bytes)

Jen tím, že naváže na tuto starou tradici, mohl Břetislav doložit své právo na vládu na Moravě.
I umístění vedle svého otce Oldřicha [17] v podélné ose rotundy nad vstupem do apsidy (obr. 7) přímo naproti ve 3. pásu namalované dvojici prvního panovníka (předpokládaného) Sáma [01] (snad) se synem [02] nasvědčuje jistému záměru, koncepci. Na překážku by nemuselo být ani zobrazení sv. Václava [13] v přilbě (pátá postava bez pláště) – viz obr. vlevo. Tomuto atributu sv. Václava věnoval velkou pozornost již A. Friedl (1966, s. 63-64, pozn. 100 na s. 97), ale nedokázal si vysvětlit jeho umístění mezi postavami bez pláště (v severní polovině 4. pásu), které považoval za moravské údělníky. Zdůvodnění přinesl až J. Zástěra (1986, 1990). Viz příloha „Plášť moravských králů“.

Bohuslav Klíma: Znojemská rotunda ve světle archeologických výzkumů. Brno 1995, s. 45, obr. 17; s. 22.

Moravský denár Břetislava I. č. 309a (1019/1020-1034) na averzu s vyobrazením panovníka s královským diadémem, čelenkou, korunou (?) byzantské- ho typu – symbolizuje Boží město. Na reverzu řecký kříž (život/světlo) v kruhu symbolizujícím slunce.

Číslování denárů podle katalogu
Jan Šmerda: Denáry české a moravské, Datel, Brno 1996.

Přilba spasení a štít víry

M. Lurker (1999, s. 210): Jako ochrana hlavy byla přilba – původně kožená čapka, později pobitá kovem – rozšířena u Babyloňanů, Asyřanů a Syřanů, ne však u Egypťanů. Protože přilba chránila hlavu s jejími smyslovými orgány, nabyla brzy významu, který přesahoval obranný účel. Tak jako hlava zaujímala v náboženských představách zvláštní vztah k božskému a nebeskému, tak i přilba. K výzbroji Pallas Athény patří kromě štítu a kopí i přilba.
V zápase o vyšší statky je železná přilba jako pozemská zbraň bez užitku, jak ukazuje boj mezi Pelištejcem Goliášem a Davidem (1S 17, 5.38-51). Jen u samého Boha může být přilba dokonalá. V boji s protivníky Sijóna „oděl se Hospodin spravedlností jako pancířem a na hlavě má přilbu spásy“ (Iz 59, 17). Boží zbroj, na které ztroskotá všechno zlo, je požehnáním pro jeho lid.
I Kristův lid je ohrožován mocnostmi temnoty, ale se zbraněmi víry zvítězí; proto jej Pavel vybízí: „Přijměte také přilbu spasení“ (Ef 6, 17). „My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu“ (1Te 5, 8).
Humerál patří mezi liturgická roucha; podle toho, že se při oblékání klade nejprve na hlavu, označuje se v návaznosti na Izajáše a Pavla „přilbice spásy“; protože posléze zahaluje krk, stává se i symbolem ovládání hlasu (castigatio vocis). Na některých středověkých výtvarných dílech se symbolicky objevuje církev (Ecclesia) s přilbou a štítem; jsou to zbraně víry.

Přilba jako atribut sv. Václava.
Severní polovina 4. pásu maleb.
Manfred Lurker: Slovník biblických obrazů a symbolů. Praha 1999, s. 210.

Kristián (kap. 7): „Jemu (Václavovi) bylo to vše (Boleslavovy úklady) dobře známo, ale přece zachovávaje ducha neohroženého, políbil na rozloučenou všechny příbuzné a přátele a vydal se na cestu, zbraněmi víry obrněn“. Václav je pro Kristiána „vojín Bohem vyvolený“ (Dei electus miles).
Ale již předtím (kap. 6) Kristián Václava nazývá „vojínem Kristovým“ (miles Christi); Václav také „vždycky proti starému nepříteli chápaje se štítu víry a kopím Ducha svatého, jež je slovo Boží, neústupně porážel povětrné mocnosti tohoto světa“.
Právě tento Kristiánův text byl nejspíš inspirací i pro zobrazení sv. Václava na znojemských malbách. S podobným vyobrazením světce v Boží zbroji (viz obr. vlevo) jako vojína Kristova v přilbě spasení, se štítem víry a kopím Ducha svatého, jež je slovo Boží, se můžeme setkat na reliéfu z kostela sv. Mořice v Münsteru (?). Podle J. Žemličky (1997, s. 105, 626) se má jednat o „řadového pěšího bojovníka z doby, kdy Vratislav (II.) podporoval Jindřicha IV.“, což odpovídá asi druhé polovině 70. let 11. století. Žemličkův údaj nelze ověřit, protože jednak neuvedl pramen, jednak jsme žádný kostel s tímto zasvěcením v Münsteru nenašli. Je také možné, že zaměnil město Münster s klášterem nebo s dómem, biskupským kostelem (také Münster). Klášter s patrociniem sv. Mořice založil Ota I. v roce 937 v Magdeburku a v roce 967 zde prosadil založení arcibiskupství. Katedrála v Magdeburku je zasvěcená sv. Mořici a sv. Kateřině. V Magdeburku studoval (972) také pozdější pražský biskup Vojtěch, který sem asi příběh o mučednické smrti sv. Václava přinesl, podobně jako později (988) do Monte Cassina.
Je ovšem vyloučeno, aby takový „řadový pěší bojovník“ držel kopí s praporcem (čili korouhví). Jedná se tedy buď o patrona kostela sv. Mořice (Mauricia), velitele thébské legie, mučedníka (†286, 302, 303 ?), anebo o knížete-světce – se symbolem léna. Srovnej s vyobrazením sv. Václava s kopím a praporcem na iluminaci wolfenbüttelského rukopisu Gumpoldovy legendy (před rokem 1006) nebo v Kodexu vyšehradském (1085).

Nejstarší známá plastika sv. Václava nebo sv. Mořice?

Inspiraci autora námětu maleb Kristiánovou legendou asi nemůžeme vyloučit.

Josef Žemlička:
Čechy v době knížecí, Praha 1997, s. 105.

Náš vědec se nejspíš mýlí, když v reliéfu světce vidí zobrazení „řadového pěšího bojovníka“.

Přilba na hlavě světce je přilba spasení
(Ef 6, 17).

Již v roce 1987 D. Třeštík ve svém článku Objevy ve Znojmě „zakázal“ spojovat přilbu se sv. Václavem.

Pro vyobrazení nějakého „řadového pěšího bojovníka“ postrádáme jakékoliv přijatelné racionální zdůvodnění, ke zhotovení takové plastiky musel mít její objednavatel jistě velmi dobrý důvod (nezaměňovat, prosím, s hrobem neznámého vojína).

Sv. Mořici bývá připisována zásluha na vítězství Oty I. v bitvě na Lechu v roce 955 podobně, jako sv. Václavovi přízeň českým zbraním ve vítězné bitvě na Brůdku (1040) či u Chlumce (1126).
Reliéf odpovídá znojemským malbám, kde je sv. Václav znázorněn rovněž bez pláště, v přilbě spasení, se štítem víry a s korouhví jako miles Christi.
Na kolínské slonovinové řezbě z doby okolo roku 1000 Kristus pozvedá světce Gereona a Viktora, příslušníky vyvražděné thébské legie, k sobě do království Božího. Každý z nich má proto na hlavě rovněž přilbu spasení (Ef 6, 17). Někdy bývá chybně zaměňována za mučednickou korunu.

Světci Gereon a Viktor.
Příslušníci vyvražděné thébské legie.


Kristus a světci Gereon a Viktor s přilbou spasení.

Kolínská slonovinová řezba (kolem roku 1000).
Kristus trůní před mandorlou a jeho na obě strany rozpřažené ruce spočívají na hlavách duces thébské legie, Gereona a Viktora.

Příručka a katalog k výstavě Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002, s. 283.

Václavovo jméno se začíná objevovat na reverzu denárů již za Jaromíra. Za Oldřichova [17] panování na reverzu většiny mincí současně s prvním vyobrazením tohoto světce (obr. vpravo), za Břetislava [18] již téměř na všech (opět na reverzu) a další panovníci je následovali. stit13dt.jpg (3970 bytes)

Nelze se potom divit, že malíř mohl v rotundě použít pro druhé zobrazení Václava, tentokrát v přilbě již jako svatého, obrácený štít (revers) – viz obr. vlevo (tzv. „mluvící štít“). Kdokoliv, kdo v době Břetislavova panování obrátil po vzoru na malbách minci (revers), měl vyobrazení i jméno sv. Václava před očima (J. Zástěra 1990, s. 95). Tak jako líc a rub jedné mince nezapočítáváme do celkové částky dvakrát, stejně tak panovníka vybaveného obráceným štítem do celkového počtu knížat v posloupnosti nezahrnujeme podruhé.

Oldřichovy denáry.
Na rubu denáru (134a) je poprsí sv. Václava držícího v pravé ruce berlu s křížem, druhý kříž je umístěn vedle jeho levého ramene. V opisu je uvedeno: SCS VVENCESLAVS.
(J. Šmerda: Denáry české a moravské, 1996, č. 134a revers).
Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava, 1990, s. 95.

M. Lurker (1999, s. 270): V Bibli je štít obrazem Boží ochrany. Zatímco štít běžně chrání jen na jedné straně, Hospodinův štít zajišťuje ochranu na všech stranách; tak je třeba chápat žalm 3, 4: „Ze všech stran jsi mi však, Hospodine, štítem“. Bůh ale bude chránit jen ty, kdo jsou na straně dobra.
Věřící si má obléci „Boží zbroj“, aby mohl úspěšně odolávat všem nebezpečím, a být přitom vybaven „štítem víry“ (Ef 6, 16). I zde je tedy štít obrazem nebeské ochrany vyplývajícím z živé důvěry v Boha.

Štít víry.

Manfred Lurker: Slovník biblických obrazů a symbolů. Praha 1999, s. 270.

Inspiraci pro zobrazení sv. Václava v přilbě, jak jsme se již výše zmínili, mohl malíř nalézt v Bibli (Iz 59, 17; Ef 6, 17; 1Te 5, 8): „Vezměte na sebe plnou Boží zbroj ... štít víry, přilbu spasení, meč Ducha ... “ – Pavlův list Efezským (Ef 6, 13-17). gumpold.jpg (3996 bytes)

Autor námětu znojemských maleb se také mohl nechat inspirovat vyobrazením sv. Václava v iluminovaných rukopisech, např. ve wolfenbüttelském rukopisu Gumpoldovy legendy (Utrpení mučedníka svatého Václava). Rukopis si objednala manželka Boleslava II., kněžna Ema (zemřela roku 1006), která je na titulním listu podle byzantských vzorů zobrazena klečící u Václavových nohou v kořícím se gestu, zatímco Kristus klade na hlavu sv. Václavovi přilbu spasení. Názory na tuto pokrývku hlavy se v literatuře různí. Bývá označována jako koruna vítězství v podobě přilby, jako mučednická koruna v podobě přilby, či jen jako přilba s křížem – symbol panovnické moci. Vzhledem k tomu, že lze předpokládat, že iluminátor rukopisu jistě velmi dobře Bibli znal (i Kristiánovu legendu), jeví se jako správnější varianta, že touto pokrývkou hlavy je právě již výše zmíněná „přilba spasení“, jež tvoří součást Boží zbroje (Ef 6, 13-17), o níž mluví Kristián. Je totiž nemožné, aby Kristus-Pantokrator mučednickou korunou „dělal“ ze sv. Václava mučedníka (poukazoval na jeho utrpení) v době, kdy se přemyslovský rod i stát nalézali v hluboké krizi. Naopak, „přilbou spasení“ s řeckým křížem na vrcholu (u kněží pravoslavné a řeckokatolické církve se s ní setkáváme dodnes) vyzdvihl sv. Václava k sobě. Kněžna Ema klečící u nohou sv. Václava jej prosí o spásu dynastie a státu. Rukopis jistě neměl být v době okolo roku 1000 projevem a důkazem malověrnosti, ale právě naopak nadějí a vírou ve spásu přemyslovské dynastie a potažmo státu.
Srovnej A. Merhautová-D. Třeštík 1985, s. 82, tam také další literatura, a zejména pozn. 3 a 11 na s. 115. A také D. Třeštík 1999, s. 10.
V každém případě se jedná o nejstarší známé zobrazení sv. Václava.

Gumpoldova legenda.
Kristus klade na hlavu sv. Václavovi údajně mučednickou korunu, spíše však přilbu spasení.
Iluminace podle byzantských vzorů z rukopisu uloženého ve Wolfenbüttelu (před rokem 1006).

Tak jako tento rukopis na počátku 11. století, byly i znojemské malby v první třetině tohoto století provedeny „podle byzantských vzorů“.

Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Ideové proudy v českém umění 12. století, 1985, s. 82, pozn. 3 a 11 na s. 115.

Dušan Třeštík: Bratrovrahův syn, mnich Kristián, s. 10. In: DaS 21, 6/1999, s. 6-10.

Informaci o Václavově přilbě však znojemský malíř mohl mít i přímo od zadavatele maleb – pražského knížete – ten se mu o Václavově přilbě, chované v pokladu svatovítském, mohl zmínit. Tato skutečnost jistě nezůstala utajena ani dalším příslušníkům přemyslovského rodu. Přilba se proto neobjevila na hlavě sv. Václava [13] v rotundě zčistajasna, ale ani jen proto, že byla jako Václavův majetek chována ve svatovítském pokladu jako relikvie, nebo proto, že ji měl na mysli Kristián ve své legendě, i když ani tyto důvody nelze pustit ze zřetele. Její symbolika pochází z Bible (Iz 59, 17; Ef 6, 17). V myslích křesťanů existovala jako přilba spasení jistě dávno předtím, než se poprvé objevila na hlavě sv. Václava na iluminaci Gumpoldovy legendy (viz obr. nahoře):		Křesťanská symbolika vycházející z Bible. Pavlův list Efezským (Ef 6, 13-17). Přilba spolu se štítem a kopím jsou zbraněmi víry. Manfred Lurker: Slovník biblických obrazů a symbolů. Praha 1999, s. 210.
„Byli jste odpůrci Židů, vyznavači svaté Trojice, vykonavateli Božské prozřetelnosti, služebníky Božské velebnosti, zdrojem slova Božího, nepohnutelnými sloupy Kristovy církve, pečetí spravedlnosti, štítem víry, přilbicí spásy, klasem veleplodným, révou medem tekoucí“ (Chvalořeč o svatém Cyrilu a Metoději, kap. XIV. In: J. Vašica 1966, s. 268).		Přilbice spásy. Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské, Praha 1966, s. 268.
Poznámka: Iluminátor wolfenbüttelského rukopisu Gumpoldovy legendy musel znát Kristiánovu legendu, protože motiv kněze, zavírajícího („na příkaz zlosynů“) před přicházejícím Václavem dveře kostela na iluminaci zachycující Václavu vraždu, pochází právě z Kristiána (kap. 7) – tento motiv Gumpold nezná (kap. 19). Viz D. Třeštík 1999, s. 10. Jméno kněze Krastěje (ale nikoliv motiv s dveřmi) zaznamenala I. staroslověnská legenda o sv. Václavu (kap. 6). Do děje však vstupuje až po dokonaném činu spiklenců. Ve II. staroslověnské legendě se Václavova vražda odehrála až poté, co po ranních modlitbách vyšel z chrámu.		Krastějovo jméno zaznamenala I. stsl. legenda o sv. Václavu.
Obrazy zapsané do paměti člověka nikdy nemohou být zničeny. Proto autor návrhu znojemských maleb, pravděpodobně klerik, nemohl přiřadit přilbu – tento znak, symbol či atribut – žádné jiné postavě, než sv. Václavovi. V celém přemyslovském rodě se mohla vyskytnout jen u tohoto jediného panovníka-světce, Kristiánova „vojína Bohem vyvoleného“ (Dei electus miles), „vojína Kristova“ (miles Christi), za Břetislava již všeobecně uznávaného, o čemž svědčí soudobé denáry a patrocinia nových kostelů.		Dušan Třeštík: Bratrovrahův syn, mnich Kristián, s. 10. In: DaS 21, 6/1999, s. 6-10.

Věčný kníže sv. Václav

P. Obrazová-J. Vlk (1994, s. 137): „Kostelík sv. Václava na Brodku (Brůdku) u Domažlic pochází z doby někdy kolem roku 1040 a je spjat s vítěznou bitvou knížete Břetislava I. s římským králem Jindřichem III. (1039-1056)“.
A dále (s. 140): „Po vítězné bitvě nechal na Brodku Břetislav z vděčnosti vystavět kostel sv. Václavu, tehdy již chápanému jako ochránci českých bojovníků a přemyslovského rodu“.
„Z téže doby pochází i kostel sv. Václava ve Staré Boleslavi, rovněž postavený Břetislavem roku 1046 jako výraz pokání za uloupení ostatků svatého Vojtěcha, jeho bratra Radima a svatých pěti bratří při vítězném tažení do Polska před sedmi lety“.
Na Brůdku tedy došlo k prvnímu zásahu „věčného panovníka“ sv. Václava ve prospěch českých zbraní. Svoji úctu k věčnému vládci pak Břetislav vyjádřil také na znojemských malbách. Sv. Václav v přilbě je zde vyobrazen uprostřed posloupnosti pražských Přemyslovců od Bořivoje po Oldřicha (všichni bez plášťů). Jako poslední desátý je vyobrazen Břetislav, iniciátor této II. etapy výmalby 4. pásu. Sám se však nechal již namalovat v plášti – v plášti moravských králů, na jejichž odkazu stavěl a jejichž počínání jej inspirovalo. Podobně jako Svatopluk daroval zemi sv. Petrovi, věnoval ji Břetislav sv. Václavovi. Měly tak být jednou provždy vyvráceny pochybnosti o svrchovanosti přemyslovského státu vůči říši. Proto je v rotundě Václav vyobrazen dvakrát. Jednou jako kníže, který vládl jako čtvrtý Přemyslovec v pořadí, a znovu jako sv. Václav v přilbě (Dei electus miles; miles Christi) – ochránce českých bojovníků a přemyslovského rodu, věčný panovník, který vládu nad zemí předává vždy aktuálně zvolenému knížeti, a představuje zde již symbol přemyslovského státu.

Sv. Václav – ochrán- ce českých bojovníků a přemyslovského rodu.

Pavla Obrazová-Jan Vlk: Maior Gloria. Svatý kníže Václav, 1994, s. 137, 140.

Sv. Václav v přilbě – symbol přemyslovského státu.

Jiří Sejbal (1986, s. 95): „Je obecně známo, že ... písemné zprávy se zapisují vždy opožděně – po události, u zvyku až po jeho vžití, u vzniku až po jeho zobecnění“.
Jiří Sejbal: Denárová měna na Moravě. Sborník prací z III. numismatického symposia 1979. Ekonomicko-peněžní situace na Moravě v období vzniku a rozvoje feudalismu (8.-12. století). Numismatica Moravica VI., Moravské muzeum v Brně 1986, s. 91-97.

Jiří Sejbal: Denárová měna na Moravě, 1986, s. 95.

Poznámka: Otázku obrácených štítů a především přilby sv. Václava na znojemských malbách, o něž se ve své hypotéze opíral J. Zástěra, se D. Třeštík pokusil zpochybnit ve svém článku „Objevy ve Znojmě“. Rozsáhlou polemiku na toto téma s autorem článku najdete na stránce: „Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat“. Zde v této části práci se omezuji jen na některé nejmarkantnější rozpory v jeho tvrzeních.

Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě, 1987; 2000.

Svatováclavská přilba

Je rovněž příznačné, že spoluautoři pražské výstavy „Střed Evropy okolo roku 1000“ zvolili pro její prezentaci (plakát, leták, vstupenka) právě motiv svatováclavské přilby ze svatovítského pokladu na podkladu iluminace z wolfenbüttelského rukopisu Gumpoldovy legendy, na níž Kristus-Pantokrator nasazuje sv. Václavovi přilbu spasení – postava sv. Václava (detail viz výše) je na vstupence vyretušována. Tím více vynikne plocha podkladu, kterou vyplňuje již známý opakovaný byzantský motiv čtyřlístku (květu) ve čtverci orámovaný okolo rozvilinovým ornamentem. Oba motivy (ve stylizované podobě) najdeme rovněž v lodi Znojemské rotundy – kromě kupole také na špaletách oken v úrovni 3. pásu maleb, který zachycuje velkomoravskou historii (viz příloha Náramky knížat). Na další iluminaci téhož rukopisu, na níž sv. Václav pronáší slavnostní přípitek sv. Michalovi, se v podkladu objevuje motiv čtyřlístku v kosočtverci.

Střed Evropy okolo roku 1000.
Pražský hrad – Starý královský palác, 17.3.-9.6.2002.

Svatováclavská přilba a motiv z iluminace Gumpoldovy legendy na vstupence.

Vstupenka na pražskou výstavu „Střed Evropy okolo roku 1000“. Za ČR se na jejím uspořádání podíleli: Národní muze- um v Praze a Akademie věd ČR v Praze; koordi- nátory byli doc. dr. Milan Stloukal a doc. dr. Petr Sommer; záštitu poskytl Václav Havel, prezident ČR; duchovní patronát poskytl J. Em. Miroslav kardinál Vlk, arcibiskup pražský, primas český.

Ztotožnění postavy sv. Václava v přilbě [13] na znojemských malbách s jedním z moravských údělníků (A. Merhautová 1983), s moravským údělníkem Oldřichem Brněnským (B. Krzemieńska 1985, 2000, D. Třeštík 1987, 2000), s jedním knížetem z veškerého (v roce 1091) žijícího členstva přemyslovského pokolení (L. Konečný 1997) nebo s následníkem Břetislavem (II.) (V. Tatíček 1998, A. Novotný 2000) lze proto v tomto kontextu považovat za dostatečný důvod k tomu, abychom hypotézy jmenovaných autorů odmítli.
Takto lze interpretovat jasné a jednoznačné poselství pražských spolupořadatelů výstavy „Střed Evropy okolo roku 1000“.
PhDr. Jaroslav Zástěra se tohoto zadostiučinění bohužel již nedožil.

Svatováclavská přilba a přilba spasení v Kristových rukou – atributy sv. Václava charakterizující duchovní atmosféru doby okolo roku 1000 v českém přemyslovském státě.

Není znám ani jediný případ, aby do roku 1134 kdokoli jiný z Přemyslovců, než sv. Václav, byl na rubu mincí, pečetích, nástěnných malbách, plastikách nebo v iluminovaných rukopisech jako jednotlivec zobrazen s přilbou. Ale i v pozdějších letech byla přilba znakem, symbolem či atributem pouze sv. Václava, jako např. na průčelí kostela sv. Jakuba ve vsi Jakub u Kutné Hory – (A. Merhautová-D. Třeštík 1983). Václav zde byl zobrazen vedle sv. Vojtěcha a sv. Prokopa jako „vojín Kristův“, kníže-světec, věčný panovník českého státu.

Přemyslovec s přilbou = sv. Václav.

Poznámka: Na této plastice je inspirace biblickým textem naprosto zjevná – svatý Václav je nepochybně vybaven zbraněmi víry (M. Lurker 1999, s. 210), kterými jsou zde štít víry, meč Ducha svatého a přilba spasení. Viz také Kristián a starší plastika sv. Mořice či sv. Václava z doby Vratislava II. výše.

Pavlův list Efezským (Ef 6, 13-17).


Sv. Václav v přilbě s mečem a štítem. Celek a detail.

Kostel sv. Jakuba.
Ukázka mimořádné plastické výzdoby jižního průčelí kostela sv. Jakuba ve vsi Jakub. Svěcení se v roce 1165 účastnil král Vladislav II. s královnou. V užších arkádách v horní řadě byly umístěny postavy světců – Václava, Vojtěcha a Prokopa.
A. Merhautová-D. Třeštík: Románské umění v Čechách a na Moravě, 1983, s. 146, 177-180.

Zde si ovšem musíme položit otázku: Podle čeho poznali autoři A. Merhautová a D. Třeštík (1983), že na průčelí kostela se jedná o postavu sv. Václava? Snad ne také podle přilby Myslbekovy jezdecké sochy sv. Václava, tak jako to měl údajně učinit J. Zástěra při určení sv. Václava v rotundě? (D. Třeštík: Objevy ve Znojmě. 1987, s. 552; 2000, s. 71-72). D. Třeštík zde tvrdí: „Václavova přilba a jeho drátěná košile byly relikviemi, ne atributy, tj. znaky, podle nichž by bylo možno spolehlivě rozpoznat, o jakého světce jde.“ ... „Václav byl od druhé poloviny 11. století zobrazován jako kníže a bojovník v nejrůznějším oděvu, několikrát také s přilbou, v každém případě však nelze říci, že by se přilba stala jeho atributem. Pokud s ní byl Václav někdy zobrazen, měla jej charakterizovat jako bojovníka, ne jako sv. Václava“.
Je to sice hrozný nesmysl, ale papír zřejmě snese všechno. D. Třeštík opět sám sebe usvědčil „z účelového tvrzení nepravdy“. Srovnej D. Třeštík: Kosmas, 1972, obr. za s. 120 opatřený vysvětlujícím Třeštíkovým textem: „Pečetní obraz pečetidla zemského soudu z konce (?) 13. století představující sv. Václava pohánějícího před zemský soud“ – viz obr. a text vpravo. Ten člověk je schopen zapřít i vlastní nos mezi očima.

Václavova přilba.
D. Třeštík: Objevy ve Znojmě, s. 552. In: ČsČH XXXV-4, 1987, s. 548-576; 2000, s. 71-72.
Pečetní obraz pečetidla zemského soudu z konce (?) 13. století, představující sv. Václava pohánějícího před zemský soud.
D. Třeštík: Kosmas. Praha 1972, obr. za s. 120.
Ani zde podle D. Třeštíka přilba údajně není atributem sv. Václava. Je zde jen jako bojovník? Srovnej s popisem pečeti od P. Obrazové a J. Vlka vlevo. Povšimněte si také, že sv. Václav má praporec s dvojitým zakončením a nemá plášť – zcela ve shodě s malbami v rotundě.

P. Obrazová-J. Vlk (1994, s. 142): Pečeť zemského soudu (1219). „Václav je na ní celý oděn ve zbroji, s přilbou na hlavě a kopím (s praporcem s dvojitým zakončením a bez pláště – pozn. aut.) a štítem s (moravskou) orlicí. V pravici drží Václav pásku se slovy v překladu: »Svatý Václav pohání k soudu«. Kolem jeho hlavy se svatozáří čteme nápis S. WENCEZLAUS a celkový opis pečeti tvoří taktéž latinský text v překladu: »Pečeť soudná celé země svatého Václava, vévody Čechů«“.
D. Třeštík si dále klade řečnickou otázku: „Jak tedy je možné, že Václava dnes rozeznáváme podle přilby? Je to proto, že mu ji nasadil Myslbek na známé jezdecké soše na Václavském náměstí. Nikdy předtím nebyla Václavovým atributem, od gotické doby jím byla vévodská čepice, kterou Myslbek také měl na svém původním návrhu. Zástěra tedy určil postavu s přilbou jako sv. Václava podle Myslbeka!“
D. Třeštíkovi přitom ovšem poněkud uniklo, že Znojemská rotunda není gotická, ale raně románská stavba, a že tehdy byla Václavovým atributem přilba a ne vévodská čepice. Proto také v rotundě je sv. Václav vyobrazen v přilbě a ne v čepici.

P. Obrazová-J. Vlk: Maior Gloria, svatý kníže Václav. Praha Litomyšl 1994, s. 142.

Štítem víry sv. Václava byla zřejmě Morava, jak je patrné z moravské orlice na jeho štítu.

D. Třeštík pokračuje: „Může se to zdát zábavné, znojemské objevy však nelze odbýt pouhým shovívavým úsměvem. Našlo se totiž mnoho lidí, kteří této stavbě myslbek5.jpg (2967 bytes)

(myšlenkové – pozn. aut.), postavené na základním kamenu tohoto naivního omylu, uvěřili“ (D. Třeštík 1987, s. 575; 2000, s. 97). Jen díky bdělosti D. Třeštíka nedošlo ke katastrofě! Ano, kajícně se přiznávám, je to pravda, já jsem také uvěřil. D. Třeštík totiž neví, že Myslbek měl pro studii hlavy sv. Václava (obr. vlevo) vypůjčenu od kanovníka Doubravy přilbu ze svatovítského pokladu (J. Ehm 1954, s. 53; Z. Dvořáková 1979, s. 213). Tato přilba byla součástí knížecího majetku Václavova (M. Šolle 1996, s. 142-143).
Nejnověji upřesňuje dobu vzniku stávající podoby přilby v souvislosti až se založením pražského biskupství (roku 973) za vlády Boleslava II. A. Merhautová (2000, s. 85-92) a považuje ji (společně s D. Hejdovou) za záměrně vzniklou relikvii. Jestliže se jedná o záměrně vzniklou relikvii, musela přilba být zcela logicky považována již za Boleslava II. za typický Václavův atribut. To nasvědčuje tomu, že i u této autorky rovněž došlo k ukázkovému rozdvojení osobnosti. V tomtéž roce 2000 se totiž jako spoluautorka podílela společně s B. Krzemieńskou a D. Třeštíkem na vydání spisku „Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě“. Zde, přesně ve smyslu názvu publikace, ze sv. Václava v přilbě udělala jakéhosi moravského údělného Přemyslovce.
Ponechme stranou, kdo se tedy vlastně naivně mýlí, a vraťme se ke kostelu sv. Jakuba a tvrzení D. Třeštíka, že přilba „nikdy předtím (před Myslbekem) nebyla Václavovým atributem“.
To znamená, že ani v roce 1165, kdy byl kostel sv. Jakuba posvěcen, nebyla přilba atributem sv. Václava?

Přestává legrace.
D. Třeštík: Objevy ve Znojmě, s. 575. In: ČsČH XXXV-4, 1987, s. 548-576; 2000, s. 97.
Josef Ehm: Josef Václav Myslbek. Monografie. Praha 1954, s. 53.
Zora Dvořáková: Josef Václav Myslbek. Umělec a člověk uprostřed své doby. Praha 1979, s. 213.
Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu. Praha 1996, s. 142-143.
Anežka Merhautová: Vznik a význam svatováclavské přilby, s. 92. In: Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha 2000, s. 85-92.

Sv. Václav zde na jižním průčelí kostela vedle sv. Vojtěcha a Prokopa tedy podle D. Třeštíka (1987, 2000) není sv. Václav!? Zřejmě ani na pečetích a mincích, na kterých je vyobrazen s přilbou a s textem +WENCEZLAVS, není podle něj sv. Václav. A samozřejmě ani v rotundě, kde je sv. Václav také vyobrazen s přilbou, není podle něj sv. Václav. Je to nejspíš moravský údělník Oldřich Brněnský (B. Krzemieńska 1985, 2000).

Sv. Václav ve zbroji s přilbou, mečem a štítem. Ale bez pláště.
Bronzové pečetidlo Starého Města pražského asi z roku 1280. Na štítu vyobrazení českého dvouocasého lva.

Inu, zdá se, že D. Třeštík, podobně jako A. Merhautová, má nyní v této věci teoreticky naprosto jasno: „má-li kníže přilbu, není to sv. Václav“. Ale co nebozí věřící, kteří směřovali do kostela sv. Jakuba při jeho svěcení v roce 1165 a potom později. Jak ti měli či mohli poznat, že se nejedná o sv. Václava, jak měli vědět, že přilba nebyla nikdy jeho atributem? Nezatíženi článkem D. Třeštíka (Objevy ve Znojmě) zřejmě sv. Václava paradoxně právě podle jeho přilby spolehlivě rozpoznali, tak jako zde sv. Václava ještě v roce 1983 spolehlivě rozpoznali i D. Třeštík společně s A. Merhautovou. Ale od té doby, co J. Zástěra vydal svoji hypotézu opřenou o identifikaci sv. Václava v přilbě, snad trpí retrográdní amnézií či co?!
Kdy tedy napsal D. Třeštík pravdu, v roce 1983, nebo v roce 1987 (resp. 2000)? Napíše vždy právě jen to, co se mu v daném okamžiku „lépe hodí do krámu“? (srovnej: A. Merhautová-Livorová 1983, s. 24; A. Merhautová-D. Třeštík 1983, s. 146, 177-180; P. Spunar 1987, s. 147-149). Tak si snad může počínat trhovec, ale u člena Vědecké rady AV ČR je takové jednání na pováženou!
Tito lidé mají být tím zářným a následováníhodným příkladem pro naši mládež? Toto jsou ty doporučené vzory jednání, kterými by se měla řídit nová nastupující generace vědců? V takovém případě, pane doktore, děkujeme, odejděte ...
Ale kam, že?
amnézie, -e ž (ř) med. ztráta paměti způsobená chorobou n. úrazem;
retrográdní a. neschopnost upamatovat se na události před urč. příhodou;

Kdy napsal D. Třeštík pravdu, v roce 1983, nebo v roce 1987 (resp. 2000)?
A. Merhautová-Livorová: Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu, s. 24. In: Umění XXXI 1983, s. 18-25.
A. Merhautová-D. Třeštík: Románské umění v Čechách a na Moravě, 1983, s. 146, 177-180.

Zářný a následováníhodný vzor?

P. Spunar (1987, s. 149): Na popisu k obr. 76 s reliéfem sv. Václava na jižním průčelí kostela sv. Jakuba je doslova uvedeno: „Sv. Václav. Socha je umístěna v slepých užších arkádách nad portálem kostela sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory spolu s plastikami sv. Vojtěcha a sv. Prokopa. Sv. Václav je představen v duchu dobové ideologie jako feudál-kníže“. Spíše ale jako vojín Kristův (miles Christi).
V. Tkadlčík (1995, s. 17): „Sv. Václav byl patrně kanonizován až latinským biskupem pražským po roce 973“, tzn. až po obsazení pražského biskupského úřadu roku 976, kdy byl vysvěcen biskup Dětmar (973-982).
A. Merhautová–D. Třeštík (1983, s. 53): „První biskup Dětmar (†982) – saského původu – byl vysvěcen roku 976. Je možné, že tehdy bylo také zřízeno (či obnoveno), alespoň formálně, biskupství pro Moravu“.
O tomto moravském biskupovi najdeme zmínku v listině mohučského arcibiskupa Wiligise z roku 976 (J. Válka 1991, s. 35). I pozdější Kosmova zmínka o jakémsi moravském biskupovi (Kosmas II, 21): »Praví se však, že byl na Moravě před časy Šebířovými (1030/1031-1067) jakýsi biskup, zvaný tuším Vracen« svědčí o existenci moravského biskupství ještě v první třetině 11. století, přestože za Vojtěchova biskupování (snad) spadala Morava pod pražské biskupství.
A dále (1983, s. 63): „Pražské biskupství na Pražském hradě bylo založeno v roce 973. Podle papežského rozhodnutí se biskupským kostelem stala svatovítská rotunda, dosud kostel knížecí a Václavova hrobní kaple. O jeho povýšení pravděpodobně rozhodla druhá funkce, neboť význam a vliv biskupství náležitě vystoupil, když se opíralo o uctívání domácího světce. Vyhovovalo to i Boleslavu II., protože díky kultu svatého Václava sílily také vladařské ambice přemyslovské dynastie“.

Pavel Spunar: Kultura českého středověku, 1987, s. 147-149.
Vojtěch Tkadlčík: Cyrilometodějský kult na křesťanském Západě, 1995, s. 17.
A. Merhautová-D. Třeštík: Románské umění v Čechách a na Moravě, 1983, s. 53, 63.

Josef Válka: Dějiny Moravy, díl 1., Středověká Morava, 1991, s. 35.

E. Vlček (1997, s. 115): „Oficiální státní kult sv. Václava se objevuje až s uvedením jeho jména a vyobrazení na mincích roku 1004. Od roku 1050 přibývá na zobrazeních světce důležitý symbol, a to trojdílný praporec, jako výraz dovršení českého státu“ (E. Vlček: Nejstarší Přemyslovci, s. 115).
A někdy mezi léty 1035 až 1055 i přilba (viz malby ve Znojemské rotundě), která se po roce 1054 začíná objevovat na moravských (Ota I. Sličný) a poté i na českých denárech a kamenných plastikách. S tvrzením D. Třeštíka, že přilba sv. Václava byla pouze relikvií lze souhlasit potud, pokud budeme mít na mysli zcela konkrétní přilbu, která zůstávala uložena ve svatovítském pokladu.

Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci, Praha 1997, s. 115.

Jakmile se přilba objevila na mincích, pečetích, malbách a plastikách, nelze již mluvit o relikvii, ale výhradně o znaku, symbolu či atributu, podle něhož bylo možné sv. Václava bezpečně a zcela jednoznačně rozpoznat, jako jej jednoznačně rozpoznali A. Merhautová-D. Třeštík ještě v roce 1983 a P. Spunar v roce 1987.

Přilbu můžeme zcela jednoznačně považovat za atribut sv. Václava.

Revers denáru Bořivoje II. (1100-1107, 1109-1110)

Denár Bořivoje II.
Na reverzu denáru Bořivoje II. vidíme sv. Václava s přilbou ve zbroji na koni – v opisu: +WENCEZLAVS.
Domnívá se snad D. Třeštík, že i Bořivoj II. si vzal námět pro svůj denár z Myslbekovy jezdecké sochy sv. Václava?!
A. Merhautová-D. Třeštík: Románské umění v Čechách a na Moravě, 1983, s. 96, obr. 56.
J. Šmerda 1996,
č. 171a (Cach 416).

Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb s ukázkami pokračuje:

Šestá část – Doba vzniku maleb (2)

Pokračování ...

Biskup Zdík se podepisoval Jindřich. Moravské a české denáry s vyobrazením sv. Václava v přilbě. Svatý Václav sedící na duze. Společná vláda anebo „propůjčení“ vlády? Porušili Břetislavův stařešinský řád. Pohanské motivy na denárech? Vyloučeno! Kdo nevidí, nemůže ani vědět! Kam to potom vede? Revers pečeti Konráda Oty s vyobrazením sv. Václava v přilbě. Prezentovat moravské údělníky a současně tím zapřít sv. Václava? V 80. letech snad, ale v roce 2000 sotva. Václavské náměstí se musí přejmenovat? Naši vědci to nesvedou?

Odpovědi na tyto otázky najdete v další části práce.
Klikněte ZDE.

Hypotézy [ J. Zástěra \| L. Konečný ] [ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ] [ Pohan v církevní stavbě?! \| Porovnání hypotéz \| Systematické utřídění hypotéz ]
[ Plášť moravských králů \| Zapůjčená ruka \| Biskupské mitry \| Odznak hodnosti Vladislava I.? \| Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat \| Boleslav I. – kníže a bratrovrah? \| Původ mandlového tvaru štítů \| Denáry moravských údělníků \| Kniha \| Inspirační zdroje autorů maleb \| Náramky knížat \| Malby a stavba rotundy 1 a 2 ]

Grafické zpracování: Studio COMET Brno