 IKONOGRAFIEmaleb ve Znojemské rotundě Ikonografická problematika románské výmalby Znojemské rotundy Petr ŠIMÍK Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb |
   
|
IKONOGRAFIE – Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb – 10. část (b). Petr Šimík – 23.12.1999 |
| 10. část (b) – Malba nebo přemalba? – pokračování | ||
|
Hypotézy [ J. Zástěra | L.
Konečný ] [ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ] [ Pohan v církevní stavbě?! | Porovnání hypotéz | Systematické utřídění hypotéz ] |
||
| [ Plášť moravských králů | Zapůjčená ruka | Biskupské mitry | Odznak hodnosti Vladislava I.? | Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat | Boleslav I. – kníže a bratrovrah? | Původ mandlového tvaru štítů | Denáry moravských údělníků | Kniha | Inspirační zdroje autorů maleb | Náramky knížat | Malby a stavba rotundy 1 a 2 ] | ||
| LEGENDA: čísla v hranatých závorkách označují pro snadnější orientaci pořadí jednotlivých knížecích postav. Ve třetím pásu maleb, za tzv. „Přemyslovskou scénou“, 8 postav v plášti [01-08], které pokračují ve čtvrtém pásu devíti postavami bez pláště [09-17] a deseti postavami v plášti [18-27]. Postava s pořadovým číslem [26] s korunou a žezlem je jedinou postavou, na jejímž určení se shoduje zatím většina hypotéz – král Vratislav I. (dle O. Votočka Přemysl Otakar I.). Literaturu, na niž se tato hypotéza odvolává, najdete přehledně zpracovánu v abecedním uspořádání dle jednotlivých autorů pod tlačítkem PUBLIKACE. Číslování denárů v textu dle katalogu J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996. |  
|
Čísla v hranatých závorkách. |
| O tom, že Kosmas čerpal náměty z moravské
historie a následně je náležitě upravené použil ve své kronice, svědčí např.
legenda cyrilometodějská „Beatus Cyrillus“, která vznikla patrně z legendy tzv.
Kristiána v klášteře sázavském (před r. 1097). Podle O. Králíka pochází z doby
asi kolem založení olomouckého biskupství, tj. r. 1063 (O. Králík: Nejstarší
legendy přemyslovských Čech. Praha 1969, s. 23). V této legendě při zmínce o
blahoslaveném Cyrilu a blahoslaveném Metoději použil její autor pro oba světce
přirovnání: „Toť jsou dvě olivy a dva svícnové
...“ (Zach 4, 14; Zj 11, 4). Podobné přirovnání použil Kosmas ve věštbě
Libušině, zde má již ovšem na mysli jiné dva světce – sv. Václava a sv. Vojtěcha: „... v tomto
hradě (nazvaným Prahou) někdy v budoucnosti vzejdou dvě
zlaté olivy, jež svými vrcholky proniknou až do sedmého nebe a po
všem světě budou zářiti svými divy a
zázraky ...“ (Kosmas I, 9; srovnej J. Sadílek 1997, s. 91-96). Odkud vzal Kosmas předlohu pro svůj barvitý popis Přemyslova nastolení včetně střevíců a mošny? Odkud si vypůjčil název hradu „Děvín“ pro svoji dívčí válku? Jak zjistil, že „skythský kmen Plavci neb Pečeněgové, v oděvu se nijak, muž a žena, nelišili“? Z Reginona? Kde vzal počet (osm) mytických Přemyslovců? Proč se o dvou budoucích českých světcích (Více sláv, Voje útěcha) v Libušině věštbě zmiňuje právě mezi Přemyslovým nastolením a popisem ženského oděvu? Že by snad Libušini poslové-sedláci v knížecích pláštích na malbách po boku údajného Přemysla představovali sv. Václava a sv. Vojtěcha? To asi ne. Získal tyto informace a) z cizích pramenů, b) z Kristiána, c) z „báječného podání starců“, d) nebo se nechal inspirovat malbami v rotundě? Pravděpodobně a), b), c) a zejména d) je správně. |
|
Kosmovy prameny. | |||||||||||||||||||
|
|
Malby a Kosmas. Srovnání postav z maleb 3. pásu se zněním Kosmovy kroniky (I., kap. 6-9). Král-oráč Rostislav a Konstantin s Metodějem byli „povoláni k pluhu“! Ne jeden, ale tři oráči! |
|||||||||||||||||||
| J. Zástěra (Původ péřové koruny, 1986, s.
14) k tomu říká: „Kosmas musel znojemské malby skutečně vidět ještě
dříve, než začal psát svou kroniku. Musela ho především zaujmout přemyslovská
scéna, které dal později vlastní interpretaci, vycházející z jeho pochopení.
Jistě již předtím znal z vlastní zkušenosti zkrácenou verzi přemyslovské pověsti
z počátku druhé kapitoly Kristiánovy legendy. Viděl znojemské malby
několikrát, neboť jako děkan pražské kapituly často cestoval později
přes Znojmo do Sekyřkostelu, Podivína a Slavnice, takže měl dostatek času se s
těmito malbami seznámit.“ To také vysvětluje shodu Kosmova popisu s malbami v některých detailech. Co tehdy Kosmas v rotundě ve 3. a 4. pásu mohl vidět? Tzv. „Přemyslovskou scénu“, osm panovníků v plášti, oba donátory a v horním 4. pásu deset panovníků (devět bez pláště a posledního desátého v plášti), za nimi druhou polovinu původního pokračování mariánského cyklu ukončeného na západní stěně proti apsidě pravděpodobně obrazem Nanebevzetí P. Marie. Protože mezi panovníky bez pláště snadno podle přilby rozeznal sv. Václava (tak jako J. Zástěra) jako pátého v pořadí a správně pochopil symboliku obráceného štítu, usoudil, že prvním by měl být Bořivoj. Zbývalo jen nějak si poradit se třetím pásem. Porovnejme si nyní celou řadu osmi panovníků ve 3. pásu maleb, kteří by na základě předkládané hypotézy měli představovat předvelkomoravské a velkomoravské panovníky (na základě historických pramenů), se zněním Kosmovy kroniky, s tou její částí, v níž se zmiňuje o mytických Přemyslovcích. Jak je z následující tabulky patrné, Kosmas si všechno nevymýšlel, pouze poněkud upravil některá fakta: nahradil skutečná jména jmény smyšlenými a vykonstruovanými a děj umístil do Čech. K tomu se ostatně dobrovolně přiznává: „O životě a stejně i o smrti těchto (mytických) knížat se mlčí ... i proto, že nebylo toho času, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky“ („... a jména“, právě proto si je musel „vymyslit“ – pozn. aut.). |
|||||||||||||||||||||
|
|
Osm mytických knížat. Srovnání maleb a historických pramenů se zněním Kosmovy kroniky. |
|||||||||||||||||||
| Tím se Kosmas vypořádal s
osmi panovníky 3.
pásu v rotundě. Zbývalo jen dostat na svět Bořivoje [09], prvního
panovníka ve 4. pásu. Kosmovo závěrečné
konstatování, že „Hostivít zplodil Bořivoje“ je logické,
jednoduché a vlastně se nabízelo samo. Tím se také nechal oklamat J. Zástěra,
když Bořivojova otce Rostislava (846-870) ztotožnil s poslední osmou knížecí postavou ve 3. pásu
maleb.
Tou však není Rostislav [06], ale Mojmír II. [08]. S výše uvedeným Kosmovým závěrečným konstatováním ovšem souhlasit již nelze. Časově to neodpovídá. Bořivoj (nar. kolem roku 850) se mohl narodit jen jako Rostislavův-Křesomyslův [06] syn. Ale tím by se Kosmas dostal do značných obtíží, jak tento nesoulad vysvětlit. Proto si situaci zjednodušil. To také vysvětluje, proč Rostislava nechce znát. A současně tím zařídil Přemyslovcům o dvě generace (resp. o dva panovníky) starší původ, než mají (Velko)Moravané namalovaný v rotundě. Aby nemohl být nařčen z falšování historie, nahradil skutečná jména jmény smyšlenými a uměle vykonstruovanými a vytvořil Čechům historii novou – paralelní. Záměrně proto také neuvádí žádné letopočty, což zdůvodňuje po svém: „ani jsem nemohl najít kroniku, z které bych se mohl dověděti, kdy nebo za kterých časů se stalo, co nyní budeš číst ...“. Ani se mu nedivím. Nikdo jiný nemohl lépe vědět, co si všechno vymyslel, než on sám. Z Kosmova výčtu mytických knížat ale také nikterak nevyplývá, že by se mělo jednat o Přemyslovy potomky, jak psal ještě Kristián, aby „doložil“ Bořivojův český původ (a aby mělo Přemyslovo „nalezení“ vůbec nějaký smysl)! |
|
Bořivoje zplodil Hostivít? Historik D. Třeštík to připouští. Viz: Dušan Třeštík: Bratrovrahův syn, mnich Kristián, s. 8. In: Dějiny a současnost 21-6, Praha 1999, s. 8. Kdybychom vycházeli přísně pouze z Kosmy, museli bychom konsta- tovat, že manželství Přemysla a Libuše bylo nejspíš bezdětné. Ale popřeli bychom tím Kristiána. |
|||||||||||||||||||
| Přestože „o životě a
stejně i o smrti těchto (mytických) knížat se mlčí ... i proto, že
nebylo toho času, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky“, nepokládá Kosmas
za zbytečné „do našeho díla na tomto místě vložiti stručné
(Kosmas I, 10-13) vylíčení toho, čeho jsme se z pověstí
doslechli o bitvě, svedené dávno předtím za časů knížete Neklana na poli zvaném
Tursko mezi Čechy a Lučany, ...“. Vládce Lučanů kníže Vlastislav prý
vystavěl hrad stejného jména, „ztenčil dokonce počet náčelníků lidu
(Čechů) svými posádkami do té míry, že jsouce zavřeni v malém hrádku, jenž
slove Levý Hradec, báli se hrozně, aby tam nepřátelé nepřišli »na
hrátky«“. Odehraje se bitva, v níž zbroj zbabělého Neklana tajně na sebe
obléká statečný hrdina Tyr (tiro/tyro hrdina). Bitva končí pro hrstku Čechů na
Levém Hradci úspěšně (všichni Lučané, až na jednoho, byli pobiti), i když Tyr v
ní padne. Nad jeho rovem navrší mohylu. Zemi Lučanů poplení a jejich hrady poboří.
Najdou mladičkého syna knížete Vlastislava a tu kníže Neklan, ač pohan,
přece jako by byl dobrý křesťan, jat milosrdenstvím pro jeho mládí a krásu, přikáže ho
ušetřit. Dokonce pro něj dal vystavět nový hrad Drahúš. Atd. Kosmas (I, 13) připouští, že až potud to mohou být příběhy smyšlené: „A poněvadž se tyto věci prý zběhly za starodávna, ponecháváme čtenáři posouditi, zda se vskutku staly, či jsou smyšlené; nyní chceme své pero, byť tupé, však zbožné, nabrousiti, abychom vypsali ty věci pamětihodné, jež zaručuje hodnověrné podání“. |
|
Bitva mezi Čechy a Lučany na poli zvaném Tursko, nedaleko Levého Hradce. | |||||||||||||||||||
|
Víme již, že Kosmas musel malby v rotundě vidět. Ze srovnávací tabulky (viz výše) víme, že Kosmovu mytickému Neklanovi, který
za sebe nechává hrdinu Tyra vybojovat důležitou a rozhodující bitvu, v
níž také padne, odpovídá
moravský král Svatopluk. V téže době na Levém Hradci působící kníže Bořivoj
asi skutečně začal v zastoupení Svatopluka „sjednocovat“ české kmeny.
Podle V. Karbusického (1995, s. 83): „Bitva s Lučany byla situována na
Tursko uměle jako dodatečné vysvětlení tamních laténských mohyl údajnou bitvou
tam svedenou“. Tak jako po Tyrově hrdinské smrti otěže vlády znovu bere pevně do rukou Neklan, stejně tak po Bořivojově smrti se ujímá vlády v Čechách král Svatopluk (890). |
|
Bořivoj-Tyr. | |||||||||||||||||||
| Ve spojitosti se Svatoplukem-Neklanem a jeho křesťanským činem vzpomeňme jiného Svatopluka – Olomouckého (1107-1109) a vyvraždění Vršovců, sídlících na Libici, v roce 1108. Kosmas (III, 24) Svatoplukovi vyčítá zejména krutou vraždu mladičkých Mutinových synků. J. Sadílek (1997, s. 129) k tomu poznamenává: „Kosmas tedy toto (nekřesťanské – pozn. aut.) počínání českého knížete Svatopluka, pokud jde o mladistvé potomky z rodu Vršovců, nepřímo v pověsti o Lucké válce ostře odsuzuje. Přitom poukazuje na počínání v obdobném případě bájného pohanského knížete Neklana, který se zachoval jako dobrý křesťan, tedy velkoryse“. Signifikantní je právě fakt, že si Kosmas tuto výčitku nechává až pro Svatopluka Olomouckého (1108), zatímco povraždění Vršovců v roce 1003 za Boleslava III. (I, 37), vyvraždění Slavníkovců na Libici v roce 995 za Boleslava II. (I, 29) i likvidaci Václavových příznivců po jeho zavraždění v roce 935 (929) za Boleslava I. (I, 17) nechává v tomto smyslu bez povšimnutí. Nechal nás Kosmas nahlédnout do své „kuchyně“ záměrně? Je to další z jeho kryptogramů? |
|
Svatopluk-Neklan a Svatopluk Olomoucký. | |||||||||||||||||||
| Podívejme se stejně zkoumavým pohledem ještě na
Rostislava-Křesomysla – předchůdce Svatopluka-Neklana na moravském stolci. V.
Karbusický (1995, s. 234) po etymologickém a lingvistickém rozboru Křesomyslova
jména (Crezomizl) dochází k tomuto výsledku: krezo-, kreso- = kříž
nebo křest – přitom název kříže přejímala čeština z němčiny:
„chruzi“ (starohornoněmecky) z latinského „crux“. Koruptelu crezu-, creso-
připouští podlehnutím tvaru křes- (ignis, srv. křesati). V. Karbusický vychází z
předpokladu, že Kosmas jména svých mytických Přemyslovců vytvořil z původně
souvislého staroslověnského textu, fragmentárně zachovalého z dob, kdy se ještě
projevovaly recidivy pohanství (s. 235, 237): „Krok’ kazi (Tetha, Thetka atd.), lubo...pŕemyśl...nezamyśl...m... na ta voj’n... ni zla, kr’z...my s... neklan...(am)..., gosti vít...“. V případě, že takový text byl zapsán ve staroslověnštině, což se zdá být nepochybné, komu byl určen? Jakým písmem byl zapsán: hlaholicí, cyrilicí nebo latinkou? Když uvážíme, že Kristián považoval Rostislava-Křesomysla za „krále nábožného, kterýž byl všecko křesťanství dobrotivě v zemi uvedl (cyrilometodějská misie) a spravoval (založení arcibiskupství) ...“ (i když jeho jméno nevyslovuje – viz níže), potom by se kříž nebo křest utajený v Křesomyslově jméně mohl jevit jako další z Kosmových skrývaček. krest (rus.) kříž, přen. osud kreščenije (rus.) křest |
|
Rostislav-Křesomysl. |
| V souvislosti s Kosmovým „mlčením“ může být zajímavé, co nám o Rostislavovi říká poněkud sdílnější Kristián již v závěru 10. století: „Metoděj, muž horlivý a ozdobený všelikou svatostí, byl od samého knížete, který tehdy v končinách těch panoval a jako vznešený císař celé zemi vládl, ustanoven nejvyšším biskupem, maje pod sebou sedm téže svatosti biskupů.“ A dále: „Svatopluk, synovec knížete čili krále nábožného, kterýž byl všecko křesťanství dobrotivě v zemi uvedl a spravoval, na vlastního ujce svého úkladně se vrhl, z království ho vypudil, o zrak oloupil a jedem zbaviti ho života se pokoušel.“ Kristián ví vše o tom, co Rostislav pro zemi moravskou vykonal, co všechno Svatopluk svému „ujci“ provedl, pouze jeho jméno „opomněl“ uvést. Na jiném místě Kristián uvádí, co Čechové učinili poté, když na radu hadačky založili hrad, kterému dali jméno Praha: „Potom nalezli velmi prozíravého a rozvážného muže, kterýž jen vzděláváním polí se zabýval, jménem Přemysl, podle výroku hadaččina knížetem čili správcem si ho ustanovili, davše mu za manželku onu hadačku pannu ... z jeho potomků sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli ... až konečně panství říše té dostalo se jednomu z rodu těch knížat, jménem Bořivoji.“ ... Vidíme, že základní kámen k „paralelním“ dějinám položil již Kristián ... „Bořivoj měl též manželku jménem Ludmila, dceru Slavibora, knížete ze země slovanské, jež za starodávna slula Pšov, nyní od dnešních lidí podle hradu nedávno vystavěného Mělnickem sluje.“ Otce Ludmily Kristián zná jménem, ale jméno Bořivojova otce vytrvale „zatlouká“. Kdyby jím byl kdokoliv jiný, než Rostislav, neměl přece žádný důvod jeho jméno tajit! |
|
Rostislav dán do klatby – vyjádřeno
jazykem dnešních médií: Na Rostislavovo jméno bylo „uvaleno embargo“!
Podobně již opat Regino z Prümu (†915) nazývá zesnulého moravského krále Svatopluka „mužem mezi svými nejrozvážnějším a duchem nejbystřejším“. |
| Je pravděpodobné, že i Kristián znal
Reginonovu kroniku, kterou společně s dalšími vzácnými knihami při návratu ze
studií z Magdeburku a později i z Říma přivezl do Prahy biskup Vojtěch. „První mniši (na Břevnově roku 992 – pozn. aut.), přivedeni sem sv. Vojtěchem z Říma, si podle tehdejšího obyčeje sebou nepochybně přinesli liturgické knihy alespoň zčásti iluminované“ (K. Stejskal 1992, s. 36). K roku 968 Kosmas (I, 25) uvádí: „Zatím se již vrátil z tábora filosofie (z Magdeburku), v němž sloužil deset let nebo více, do Prahy výtečný hrdina, jménem Vojtěch, svěcením teprve podjáhen, a přivezl s sebou nemalé množství knih“. M. Bláhová (VDZKČ I. sv., 1999, s. 375): „Mniši, kteří přicházeli do nových klášterů, s sebou proto přinášeli z mateřských klášterů knihy. ... Již dříve přinesl biskup Vojtěch do Prahy knihy z Magdeburku. ... Prostřednictvím kontaktů mezi církevními institucemi přicházely do Čech texty různé povahy, od praktických liturgických knih a pomůcek pro duchovní službu až po historickou literaturu, jakou byla třeba Reginonova kronika nebo Quedlinburské anály“. |
Karel Stejskal: Vyšehradský kodex a jeho místo v ottónském umění, s. 36. In: Královský Vyšehrad, Sborník, Praha 1992, s. 26-43. | |
| Kristián však kromě nich měl při
ruce i legendy nedochované, a to nejen latinské, ale zjevně i staroslověnské; někteří historici uvádějí
přesvědčivé důvody pro to, abychom uvěřili, že se mohl opírat i o jakési české
letopisy či snad o přemyslovskou dynastickou historii (N. Profantová 1996, s. 12). Tzn., že Rostislava znát musel. Další důkaz srovnáním Kristiánovy legendy s legendou Život sv. Konstantina-Cyrila najdete na stránce „Bořivojův moravský původ“ – viz tlačítko BOŘIVOJ. |
Kristián,
i když Rostislava znát nechce, znát jej musel.
Naďa Profantová: Kněžna Ludmila, Epocha, Praha 1996, s. 12. |
|
| A po více než 100 letech na Kristiána
navázal Kosmas. Trošku zamíchal chronologií událostí, které popisuje Kristián.
Čechové podle Kosmy nejprve nalezli Přemysla a pak založili hrad Prahu. O mnoha dějích, které se týkají činnosti Konstantina a Metoděje a jejich žáků a které popisuje ještě Kristián, Kosmas již nic neví, či spíše vědět nechce. Napsal přímo: „... pomlčme o těch, o nichž se mlčí ...“. Poznámka: Za příznivé až pozitivní hodnocení Rostislava byl nakonec Kristián Kosmou po zásluze „odměněn“ (Kosmas I, 30): „Tehdy Strachkvas, bratr knížete, o němž jsme se výše zmínili (tj. Boleslava II.), vida, že biskup (Vojtěch) byl jaksi spravedlivým pořadem od svého lidu zapuzen, v naduté pýše zahořel po biskupství. A protože je lehko chtícího nutit, ihned darebný lid pozdvihl tohoto nevědomce a pleticháře na biskupský stolec. Tak totiž, tak Bůh často dopouští v své prozřetelnosti, aby zesílila moc špatných lidí, jakož v této vadné volbě převahy nabyly hříčky zetě Cereřina. Neboť byl tento biskup Strachkvas v šatě marnivý, v mysli nadutý, v činech rozptýlený, v očích těkavý, v řeči prázdný, v mravech pokrytec a ve všelikém bludu pastýř a ve všech zlých skutcích arcikněz nešlechetníků“. „Více psát o Strachkvasu se stydím, biskupu lichém“. |
|
Ani Kosmas Rostislava nechce znát.
Kosmas × Kristián-Strachkvas. |
| Stejně jako Kristián musel i Kosmas pravé jméno Bořivojova otce pravděpodobně znát. Pouze, jak sám vysvětluje, „... o tom o všem jsme raději volili pomlčeti než čtenářům nechuť způsobiti proto, že jsme to již čtli sepsáno od jiných: něco v Privileji církve moravské, něco v Krátkých dějinách téže země a Čech, něco v Životě neb umučení přesvatého našeho dědice a mučedníka Václava.“ Ale na jiném místě nám říká: „Léta od narození Páně jsem počal počítati až od časů Bořivoje, prvního knížete křesťanského, proto, že na počátku této knihy ani jsem si nechtěl něco vymýšleti, ani jsem nemohl najít kroniku, z které bych se mohl dověděti, kdy nebo za kterých časů se stalo, co nyní budeš číst ...“. | ||
|
Přitom okolnosti Rostislavova zajetí včetně jmen jsou uváděny v mnoha pramenech: •Xantenské letopisy, •Heriman z Reichenau, •pozdní Letopisy Bavorů IV, XVI-1, 2 (J. Turmair-Aventin), •Bertiniánské letopisy (remešský arcibiskup
Hinkmar), •Fuldské
letopisy, •Alamanské
letopisy, •Regino z Prümu, •Weingartenské letopisy, •Sigibert z Gembloux, •Saský letopisec, aj. (L. E. Havlík:
Kronika o Velké Moravě, s. 150). V těchto pramenech skutečně o Přemysla ani o
Hostivíta nezavadíte. Proč asi? Pro zajímavost – Kosmas (I., kap. 14), i když Rostislava nechce znát, přece jen se o moravském království zmiňuje – Svatopluka nazývá „králem moravským“ a o jeho synech říká, že „království po něm drželi krátký čas, ale méně šťastně; neboť jednak bylo od Uhrů rozchváceno, jednak od Rakušanů a Poláků až do základů nepřátelsky zpustošeno“. Srovnej (Regino z Prümu †915, Kronika k roku 894): „Asi v tuto dobu zemřel též Svatopluk, král moravských Slovanů, muž mezi svými nejrozvážnější a duchem nejbystřejší. Jeho království drželi jeho synové nešťastně po krátkou dobu, neboť Uhři vše až do základů zpustošili“. (In: L. E. Havlík: Kronika o Velké Moravě, 1992, s. 230). Cituje-li Kosmas Reginona včetně roku Svatoplukova „odchodu“ (I., 14), musí také znát Rostislava – pozn. aut. |
Jméno
„Rostislav“
v zahraničních pramenech najdeme.
Jména Přemysl ani Hostivít ale soudobé zahraniční prameny neznají. |
|
| Jako první upozornil na Kosmovo používání kroniky
Reginona z Prümu osvícenec Gelasius Dobner (In: V. Karbusický: Báje, mýty,
dějiny, 1995, s. 76). Co je ale také zaznamenáníhodné je fakt, že o moravském království, resp. království Moravy (Moravie regnum) se Kosmas zmiňuje ještě i v souvislosti se smrtí Vojtěchova otce knížete Slavníka (k roku 981), když vymezuje východní hranici slavníkovského panství (Kosmas I., kap. 27). K. Hrdina (1949, s. 7): „Kosmas nepřestal na tom, aby latinou své doby sepsal pouhou kroniku, nýbrž všechna snaha jeho nesla se k tomu, aby jeho spis byl pěkným čtením. Po vzoru starověkých dějepisců opatřuje každou knihu předmluvou s filosofickými a mravními úvahami, vkládá do úst jednajícím osobám o významných příležitostech umělé řeči, skládá pro ně rétorické dopisy a zpestřuje dílo vtipnými historkami a anekdotami. Znalost latinských spisovatelů, získaná vlastní četbou nebo spíše z anthologií, užívaných na lutyšské škole, a bohoslovecké vzdělání znamenitě obohatily jeho výrazové bohatství; téměř s každé stránky zazní nám v sluch slova bible a s nimi se mísí velmi četné ohlasy a citáty, zejména z Vergilia, Ovidia, Horatia, Statia, Lucana, Iuvenala, Terentia, Phaedra, z křesťanských básníků Prudentia a Sedulia, z Catonových distich; z prosaiků zná zvláště Sallustia a Boethia, též některé církevní otce. Kosmas se neostýchá převzíti, jde-li mu na př. o pěkné líčení bitvy nebo o výstižnou charakteristiku, celá místa ze svých pramenů nebo vzorů, na př. Jana Canaparia, a především z bavorského kronikáře Reginona z Prümu (†915), aniž přitom porušuje historickou pravdu. Z Reginonova pokračovatele byla převzata do kroniky Kosmovy část kapitoly 19 a celá kapitola 20 první knihy. Umělý ráz prózy Kosmovy ještě zvyšují rozvitá přirovnání, slovní hříčky, užívání rytmických závěrů vět a členění textu v kratší oddíly, jež vyznívají více méně patrným rýmem neb asonancí. Mimo to obsahuje kronika přes dvě stě daktylských hexametrů a několik bezděčně z pera autorova vyplynulých pentametrů.“ |
|
Kosmas znal Reginona, musel proto znát i Rostislava.
V. Karbusický: Báje, mýty, dějiny, MF, Praha 1995, s. 76. Karel Hrdina: Kosmova Kronika česká, Melantrich, Praha 1949, s. 7. |
| Vysvětlení utajeného Rostislavova jména
nám podává D. Třeštík (1997, s. 172-3), i když v jiné
souvislosti: Václavská legenda „Crescente“ (po r. 974) začíná řadu českých
pokřtěných knížat Spytihněvem, kdežto ludmilská „Fuit“ Bořivojem. ... Možné
zdůvodnění formuloval J. Pekař: „Bavorské církvi se jevil jako
první křesťanský kníže ten, který se poprvé podřídil svrchovanosti Řezna v
politickém i církevním ohledu, tj. Spytihněv. Dílo Metodějovo na Moravě a vše, co
s tím souviselo, bavorská církev nenáviděla a neuznávala“
(především tedy i Rostislava, původce všeho toho „zla“ – pozn. aut.). Spytihněv
se totiž – jak známo – roku 895 podřídil spolu s ostatními českými knížaty
svrchovanosti Bavorů a od té doby lze nejspíše také datovat církevní příslušnost
Čech k řezenské diecézi. Ale můžeme najít i jiné vysvětlení. Podle J. Kolára (1998, s. 245) latinská legenda o sv. Ludmile, označovaná v odborné literatuře jako legenda „Fuit“, byla přepracována asi v 11. století z původní a nedochované legendy staroslověnské. Podobně jako o prvním českém světci vznikla nejdříve tzv. „První staroslověnská legenda o sv. Václavu“ (nedlouho po jeho smrti) jako poměrně jednoduché vyprávění, nevybavené ještě všemi náležitostmi legendického žánru (vita et passio – život a umučení/utrpení; translatio – přenesení; miracula – zázraky; popř. canonisatio – svatořečení). Autor Fuit měl ve své době zřejmě již volnější ruce než autor Crescente. Vždyť Bořivoje vzal na milost již Kristián (992-994). Ale nikoliv Rostislava. Proto také Kosmas bere na vědomí až Svatopluka, protože za jeho vlády Wiching po Metodějově smrti (†885) vyhnal slovanské mnichy a zavedl latinskou liturgii. Tím si zřejmě získal Kosmovy sympatie. Proto mohl být Bořivoj „pokřtěn od ctihodného Metoděje, biskupa moravského, (až) za časů císaře Arnulfa a krále moravského Svatopluka“ (Kosmas I, kap. 10) – a nikoliv za Rostislava. Podobně již Kristián nechává pokřtít Bořivoje od biskupa Metoděje na Moravě u krále Svatopluka. (Viz také J. Zástěra: Původ péřové koruny, Znojmo 1986, s. 15-16) |
|
Vysvětlení D. Třeštíka Dušan
Třeštík: Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s.
172-173 – J.
Pekař: „způsobila to bavorská církev“.
Jaroslav Kolár: Středověké legendy o českých světcích, NLN, Praha 1998, s. 245. Bořivoje vzal na milost již Kristián (992-994). Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny, Znojmo 1986, s. 15-16. |
| D. Třeštík (1972, s. 66): Středověcí
historikové si byli stejně dobře jako starověcí (ti současní
jakbysmet – pozn. aut.) vědomi toho, že historik
je vždy závislý na svých čtenářích, že s ohledu na ně – buď z přízně k nim
nebo z nenávisti a konečně i ze strachu před nimi – může překrucovat
pravdu a porušovat tak nepřekročitelný zákon pravdivosti historického
vyprávění. Zvláště palčivé to bylo samozřejmě tam, kde historik
jednal o současných dějích, které všichni jeho čtenáři dobře znali. Pak měl
buď na vybranou plně vypsat běh událostí a vystavit se tak nutně hněvu některých
současníků, nebo přikrašlovat a překrucovat skutečnost tak, aby se vyhnul všem
potížím a vystavit se tak ovšem zase výtce, že je lhář a pochlebník. Jediné
morálně únosné východisko nacházeli pak mnozí v tom, že se prostě vyhnuli všemu, co bylo příliš palčivé.
Nemuselo se však vždy jednat jen o téma současné. V Čechách bylo téma „Rostislav“ palčivé již pro Kristiána na konci 10. století. Příliš připomínalo vliv Byzance, příchod byzantské misie, slovanskou liturgii. Pro Moravany to ale bylo téma stále aktuální, zejména když je Břetislav I. na malbách ve Znojemské rotundě znovu oživil (I. etapa výmalby 1019-1034). Pro Kosmu na počátku 12. století (60 let po církevním schizmatu) bylo téma „Rostislav“ logicky ještě palčivější, než pro Kristiána. Proto i on se jménu „Rostislav“ pečlivě vyhnul a „trošku“ pravdu překroutil – konečně proč ne? Chtěl přece zachytit historii Čechů, vysvětlit původ české panovnické dynastie nezávisle na „nebezpečné“ moravské historii. Ovšem pro některé současné vědce, alespoň co se Znojemské rotundy týče, zůstalo toto téma palčivé asi dodnes. Zřejmě si pletou vědu s politikou. Počínání takových „historiků“ nakonec sama historie jistě po zásluze zhodnotí. |
D. Třeštík:
Kosmas. Praha 1972, s. 66.
„Historik ... může překrucovat pravdu ...“. A někteří to s oblibou dělají. |
| Kosmas (I, 9): „... pomlčme o těch, o nichž se mlčí ...“. Zatímco v římském originálu Italské legendy (Vita s. Clementis papae), nazývané též Římská, jejímž autorem byl biskup velletrijský Gauderich (dokončena před r. 882, zachovala se neúplně), je ještě jmenován Rostislav, v jejím pražském rukopisu (Tempore igitur, quo Michael imperator), známém i pod názvem Vita cum translatione s. Clementis, biskup Lev Ostijský (poč. 12. stol.) na místo Rostislava již uvádí „Svatopluka“. Jedinou výjimkou je pražský rukopis „Římské legendy“, pocházející ze 14. století, který Rostislava uvádí. Dal ho snad pořídit Karel IV. podle archetypu legendy. Biskup z Velletri (u Říma) Gauderich, horlivý propagátor kultu sv. Klimenta, byl s Konstantinem a Metodějem za jejich římského pobytu v přímém kontaktu prostřednictvím papežského sekretáře a knihovníka Anastasia, který vynikal mezi jejich četnými příznivci. K nim patřil i Anastasiův strýc biskup Arsenius z Orte (V. Vavřínek 1963, s. 116; J. Zástěra 1990, s. 209; V. Tkadlčík 1995, s. 7; L. E. Havlík 1996, s. 171). |
|
Rostislav
nahrazen Svatoplukem. Vladimír Vavřínek: Církevní misie v dějinách Velké Moravy, 1963, s. 116. Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava, 1990, s. 209. Vojtěch Tkadlčík: Cyrilometodějský kult na křesťanském Západě, 1995, s. 7. Lubomír E. Havlík: Život a utrpení Rostislava, krále Moravanů, s. 171. In: MHS, Ročenka MNK 1995, Brno 1996. |
||||||||||||||||||||
| L. E. Havlík
(1992, s. 151): „Pozdní domácí »Jádro katalogu předních biskupů
Moravy« má zmínku o úmrtí (resp. sesazení) Svatopluka staršího,
jak zejména některé české prameny označovaly Rostislava, které
klade k roku 900 (= 876-878?)“. L. E. Havlík (1998, s. 174): „... v Čechách jeho jméno (Rostislav) zůstalo neznámé. Nezřídka bylo jméno Rostislav nahrazeno jménem Svatopluk senior nebo senior rex. Prameny nahrazovaly Rostislava a Svatopluka nebo směšovaly Svatopluka I. a Svatopluka II.“. |
Lubomír
E. Havlík: Kronika o Velké Moravě, 1992, s. 151. Lubomír E. Havlík: O datování ve staro- slověnských písem- ných památkách, 1998, s. 174. |
|||||||||||||||||||||
| L. E. Havlík
(1994, s. 117) uvádí, že v Moravské legendě – „Tempore
Michaelis imperatoris“ (Za časů císaře
Michaela), resp. v legendě Blažený Cyril – „Beatus
Cyrillus“je zmínka o
klatbě na Svatopluka (kap. 6). (Zmiňuje se o ní i Kristián
v kap. 1 – pozn. aut.) Na rozdíl od této legendy
autor legendy Když slunce spravedlnosti – „Diffundente
sole“ (Epilog o pokřtění
Moravy a Čech), jejíž archetyp vznikl snad již v 10. století, přináší
vysoce pozitivní obraz Svatoplukův. Vypravuje, že Svatopluk První, král
Moravy, byl zbožný, bohabojný a oddaný vládce, který měl velkou moc
a rozlehlé impérium jako císař. Že
ustanovil Metoděje arcibiskupem a píše o jeho biskupstvích. Na
jeho dvoře byl pokřtěn Bořivoj a jeho říši zdědil jeho synovec
Svatopluk II. (kap. 2, 3, 5). V průběhu 10. století Rostislavovo jméno z
pramenů mizí. My však víme, že po Svatoplukovi jeho říši zdědil jeho syn Mojmír II. Je zřejmé, že za Svatoplukem Prvním se skrývá Rostislav a Svatopluk II. je ve skutečnosti Svatopluk I. (Veliký), ten byl Rostislavovým synovcem, který zdědil jeho říši. Bořivoj byl tedy pokřtěn na Rostislavově dvoře. Pochopitelně, vždyť to byl jeho syn. Snad i ona zmínka o klatbě se netýkala Svatopluka, ale Rostislava. Proto asi jej také prameny českého původu důsledně „neznají“. Ale arcibiskup Theophylaktos v řeckém „Životě sv. Klimenta“ (kap. VIII-24) asi kolem roku 1100, i když Svatoplukovi nestranil, potvrzuje, že anathema bylo uvaleno na Wichinga, biskupa nitranského (L. E. Havlík 1998, s. 183). Jednalo se tedy zřejmě o dvě různé věci: Metodějovu klatbu na Wichinga a příkaz bavorské církve „věčného mlčení“ (perpetuum silentium) o Rostislavovi. Srovnáme-li charakteristiku Svatopluka Prvního v legendě Když slunce spravedlnosti („Diffundente sole“) s Kristiánovým hodnocením Rostislava v 1. kapitole jeho legendy, je zřejmé, že oba autoři mluví o stejné osobě: „Metoděj ... byl od samého knížete, který tehdy v končinách těch panoval a jako vznešený císař celé zemi vládl, ustanoven nejvyšším biskupem, maje pod sebou sedm téže svatosti biskupů“. Rostislav podle Kristiána byl také „knížetem čili králem nábožným, kterýž byl všecko křesťanství či náboženství dobrotivě v zemi uvedl (byzantská misie) a spravoval“ (založení arcibiskupství). Jeho jméno napsat se ale neodvážil. Moravský král Rostislav tak „po sobě zanechal památku příštím pokolením podobně jako veliký císař Konstantin!“ (... jak jej ve svém dopisu vyzýval byzantský císař Michael III. – Život sv. Konstantina-Cyrila, XIV). |
|
Bořivoj
byl pokřtěn na dvoře krále Moravy Rostislava, kterého autor
legendy „Když slunce spravedlnosti“ nazývá Svatoplukem Prvním.
Lubomír
E. Havlík: Svatopluk Veliký – král Moravanů a Slovanů,
1994, s. 117. |
||||||||||||||||||||
| Proto ani v 2.
kapitole téže legendy nemohl Kristián nechat pokřtít Bořivoje
na dvoře jeho otce Rostislava, ale až na Svatoplukově dvoře. V jeho případě se
však nejedná o pouhou záměnu jmen, ale osob, neboť Svatopluka v 1. kapitole nazývá
„synovcem knížete čili krále nábožného“. Kristián tedy skutečnost zkreslil
záměrně a úmyslně, aniž by nám ponechal klíč k řešení – na rozdíl od autora legendy
Když slunce spravedlnosti. Stejně i Kosmas
nechal Bořivoje pokřtít Metodějem až „za časů císaře Arnulfa a krále moravského Svatopluka“
(I, 10) v roce 894 (I, 14), ve kterém Svatopluk umírá.
Tehdy ovšem byli Metoděj 9 let a Bořivoj 6 let po smrti a naopak Arnulf ještě nebyl císařem (tím se
stal až v roce 896). Podobně veškerou snahu, úsilí a zásluhy o založení pražského biskupství (973) Kosmas přičetl až Boleslavovi II., protože bratrovraha Boleslava I. (†972) nebylo žádoucí s takovým skutkem spojovat. Kosmas nám také zatajil samotnou existenci slovanského kláštera na Sázavě, neboť pro latinsky vzdělaného kněze byl ten konvent spíše dílem Satana než Boha. Křivdí znamenitému panovníkovi, králi Vratislavovi I. (mlčí o Vyšehradu), zejména z přízně k biskupu Jaromírovi, ale také proto, že Vratislav prosadil návrat slovanských mnichů a liturgie na Sázavu. Kosmas však pouze mlčí o slovanské liturgii „v době, kdy bylo snadno a osobně prospěšno ji tupit“ (R. Turek 2000, s. 48). Jenže i Kosmas, i když skrytě, si také „ohřál svoji polívčičku“ – viz „Jděte tam, odkud jste přišli!“ nebo plesnivý chléb! |
Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin, Praha 2000, reprint 1. vydání Praha 1963, s. 48. |
|||||||||||||||||||||
|
|
Král
Rostislav – jak je nazýván v písemných pramenech – a jeho nástupci na moravském stolci. Červeně je vyznačeno, kam jednotliví autoři kladou Bořivojův křest. Zeleně je vyznačeno, kam jej klade autor těchto stránek. |
||||||||||||||||||||
| Podobný příklad
odstranění nepohodlného jména z historie můžeme
najít i v našich novodobých dějinách. Stejně to vypadalo po roce 1948 i se jménem
T. G. Masaryka a „nebezpečnou“ historií I. republiky. Nebýt listopadu 1989 za
několik desítek let by bylo z našich dějin také vymazáno. Postupnými kroky byl
první prezident nahrazen pojmem první dělnický prezident, svátek 28. října byl
místo vzniku republiky nahrazen dnem znárodnění, všechny Masarykovy pomníky, sochy,
busty a pamětní desky z veřejných prostor zmizely – totéž potkalo všechny jeho
práce i knihy o něm. Vše se dělo za plného vědomí
mlčící většiny a jednalo se přitom o zakladatele státu. Stejně tak dnes je podle „vědeckého názoru“ několika „takévědců“ zcela nesmyslně prosazován na znojemských malbách pohan Přemysl – podle nejnovějšího názoru zde má dokonce zastupovat Krista – přestože se jedná o církevní stavbu, křesťanskou kapli (nebo snad právě proto?). Vše se odehrává rovněž za plného vědomí mlčící většiny – také „pouze mlčí“!? Proti uvedenému blábolu se nesměle ohradil pouze P. Černý (1997). |
||||||||||||||||||||||
| Z výše uvedených informací lze usuzovat, že Kristiánův utajený „ujec“ Svatoplukův i stejně utajený otec Bořivoje jsou patrně jedna a tatáž osoba – král Rostislav. Nejstarší historie Moravanů i Čechů je s největší pravděpodobností společná. |
| Vraťme se však ještě ke jménu mytického oráče Přemysl. To Kosmas jistě převzal z Kristiána. Jak ale na něj přišel Kristián? Zasvěcenou odpověď na tuto otázku podává V. Karbusický (1995). S poukazem na práce amerického etnografa A. H. Krappeho (The Ploughman King I a II, Revue Hispanique, 1919, 519, 1922, 270), Záviše Kalandry (České pohanství, Praha 1947, 331n), Jamese G. Frazera (The Golden Bough, 1907-1915) a Lubora Niederleho dokládá (s. 170 a zejména 173), že jméno vzniklo uměle: |
|
Vznik
jména Přemysl.
Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny, MF, Praha 1995, s. 157-177. |
| „Prvopočáteční zárodek
pověsti musíme tedy hledat za vlády Boleslavovy; to je krajní mez
literárního vlivu (De inventione aj.) a zároveň krajní mez,
odkud se mohou datovat snahy upevnit mytologizaci minulosti posloupnictví.
K přivlastnění postavy »moudrého muže« a vytvoření
příslušného apelativního jména »Přemysl« mohlo
dojít nejreálněji za knížete Boleslava I., který vládl po zavraždění
Václavově (935-967) a jenž byl až Kosmou nazván Ukrutným“. „Přemyslovská pověst nemá proto žádnou míru primární historičnosti (jakou by byl franský kupec Sámo, podle Hanse Schreuera proměněný v »Přemysla« apod.). Je však historickým dokladem sekundárním, pro povahu představ o počátcích knížectví a státní moci v průběhu 10.-11. století. Kulturně-historická cena pověsti je však nesmírná, i když je jako pramen pro předhistorickou dobu nepoužitelná. Proto také jakékoliv pokusy o historické a archeologické využití přemyslovské pověsti vyzněly groteskně“. |
Vysvětlení Vladimíra Karbusického. | |
| Dalším příznivým obdobím pro vznik druhé části maleb (tzn. severní poloviny 4. pásu, obnovení nápisů a jmen v titulačních páskách), mohla být, jak jsem se již zmínil, léta vlády Vratislava II. (VDZKČ I., 1999, s. 448-450). Ale již předtím, za Břetislava, muselo dojít k zaklenutí lodi původně poškozené rotundy a její kompletní výmalbě. Autory by mohli opět být malíři ze sázavského kláštera, jehož opatem byl v té době znamenitý umělec Božetěch. |
|
Autoři
2. části maleb b) za Vratislava II. 3. pás a severní polovina 4. pásu. |
| R. Turek (1992, s. 52): „Spytihněvův mladší bratr Vratislav II. (1061-1092) měl po smrti otce Břetislava úděl v podstatě trudný, jenž se však – jak to často v historii bývá – proměnil v klady. Vyhnanství v Uhrách za vlády Spytihněvovy s ním sdílel i sázavský staroslověnský konvent, jenž mohl několikerým způsobem rozšířit svůj obzor, jednak stykem s pravoslavím (tehdejší uherská královna byla dcerou Jaroslava Vladimiroviče Moudrého), jednak s charvatsko-hlaholským prostředím dalmatským“. | Rudolf Turek: Vývojový krok Vratislavova stavebnictví, s. 52. In: Královský Vyšehrad, Sborník, Praha 1992, s. 44-58. | |
| Domnívám se ale, že Břetislav
měl asi přece jen lepší příležitost a silnější motivaci, než
Vratislav II. Za Vratislava II. bylo již Znojmo pouze pohraničním městem
a svého moravského údělu (kterým ovšem nebyl úděl znojemský, ale
olomoucký) si sám příliš neužil. Jeho nejstarší
syn Břetislav (II.) se narodil zřejmě ještě v uherském exilu. Když
se pak po smrti svého staršího bratra Spytihněva II. (†1061) ujal vlády
v Praze, byl asi
plně zaměstnán Vyšehradem a také by se pravděpodobně dal na malbách
ve Znojmě sám zvěčnit,
jak můžeme usuzovat z analogií, a neukončil by malby již postavou svého otce Břetislava
I. Malby samotné, jak jsme si ukázali v sedmé části na obr. 7, hovoří proto spíš pro Břetislava. Právě jen v jeho případě a pro něj mělo hluboký smysl a význam jeho vyobrazení jako prvního knížete v p l á š t i moravských králů ve 4. pásu maleb. |
Břetislav I. – jako první z panovníků ve 4. pásu namalován v plášti – v plášti moravských králů. |
Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb s ukázkami pokračuje: |
 
|
Pokračování. |
| Proč byla vymazána jména v titulačních páskách? Bořivojův moravský původ. Původnost maleb: přemalba – nikoliv podvrh! Ozdobný lem pláště. Trappův akvarel. Postavy Trappem nezaznamenané. Odborníci odmítají přilbu jako atribut sv. Václava – od Trappova výkladu (1863) žádný výrazný posun. Neznámý kníže s přilbou × neznámý apoštol s klíčem. „Promluvit o těch, o nichž se mlčí“. | Odpovědi na
všechny tyto otázky najdete v další části práce. Klikněte ZDE.  |
|
|
Hypotézy [ J. Zástěra | L.
Konečný ] [ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ] [ Pohan v církevní stavbě?! | Porovnání hypotéz | Systematické utřídění hypotéz ] |
||
| [ Plášť moravských králů | Zapůjčená ruka | Biskupské mitry | Odznak hodnosti Vladislava I.? | Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat | Boleslav I. – kníže a bratrovrah? | Původ mandlového tvaru štítů | Denáry moravských údělníků | Kniha | Inspirační zdroje autorů maleb | Náramky knížat | Malby a stavba rotundy 1 a 2 ] |
Copyright © 1998-2002 Petr Šimík
Grafické zpracování: Studio COMET Brno
