10d – MALBA NEBO PŘEMALBA?

IKONOGRAFIE maleb ve Znojemské rotundě Ikonografická problematika románské výmalby Znojemské rotundy Petr ŠIMÍK Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb		IKONOGRAFIE – Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb – 10. část (d). Petr Šimík – 23.12.1999
10. část (d) – Malba nebo přemalba? – dokončení
Hypotézy [ J. Zástěra \| L. Konečný ] [ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ] [ Pohan v církevní stavbě?! \| Porovnání hypotéz \| Systematické utřídění hypotéz ]
[ Plášť moravských králů \| Zapůjčená ruka \| Biskupské mitry \| Odznak hodnosti Vladislava I.? \| Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat \| Boleslav I. – kníže a bratrovrah? \| Původ mandlového tvaru štítů \| Denáry moravských údělníků \| Kniha \| Inspirační zdroje autorů maleb \| Náramky knížat \| Malby a stavba rotundy 1 a 2 ]

Ikonografie 3. pásu maleb – 10. část: Malba nebo přemalba? (d)

LEGENDA: čísla v hranatých závorkách označují pro snadnější orientaci pořadí jednotlivých knížecích postav. Ve třetím pásu maleb, za tzv. „Přemyslovskou scénou“, 8 postav v plášti [01-08], které pokračují ve čtvrtém pásu devíti postavami bez pláště [09-17] a deseti postavami v plášti [18-27]. Postava s pořadovým číslem [26] s korunou a žezlem je jedinou postavou, na jejímž určení se shoduje zatím většina hypotéz – král Vratislav I. (dle O. Votočka Přemysl Otakar I.). Literaturu, na niž se tato hypotéza odvolává, najdete přehledně zpracovánu v abecedním uspořádání dle jednotlivých autorů pod tlačítkem PUBLIKACE. Číslování denárů v textu dle katalogu J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996.

Čísla v hranatých závorkách.

PŮVODNOST MALEB

Jak jsme si řekli na konci minulé části, symbolika ozdobného lemu pláště šestého panovníka v 3. pásu maleb je nezvratná a zpochybňuje, ba přímo vyvrací bez výjimky všechny dosavadní hypotézy.
Případná námitka, že postava šestého panovníka v plášti není původní (viz Trappův akvarel níže) neobstojí, protože snímek tohoto panovníka (viz obr. vpravo) pořídil při osvitu UV světlem restaurátor ak. mal. Král Rostislav [06]

F. Sysel v roce 1999, tedy v době, kdy na malbách už nemohl být „ani čtvereční decimetr“ jakýchkoliv přemaleb (D. Třeštík: Znojemská odhalení podruhé. In: FHB 7, Praha 1984, s. 381 s odvoláním se na pův. pramen; viz také A. Merhautová-A. Martan: Byly či nebyly malby Znojemské rotundy jednotným dílem? Umění XXXVI, 1988, s. 297; nebo J. Alt-A. Martan: Restaurátorské práce na románských nástěnných malbách v interiéru Znojemské rotundy sv. Kateřiny v letech 1969-73. In: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání. Sborník. Znojmo 1997, s. 107-110). A pokud přece jen bylo nutno některé přemalby ponechat, bylo to proto, aby nebyla poškozena či odstraněna i původní malba. Takováto „přemalba“ by se pak od originálu neměla lišit.
Přesto se L. Konečný na odborné konferenci ve Znojmě (1996) pokusil tyto závěry zpochybnit.

Původnost maleb.
Přemalba, nikoli podvrh.

Král Rostislav [06]. Snímek šestého panovníka v plášti ve 3. pásu maleb (viz obr. vlevo) pořídil v roce 1999 v UV světle restaurátor ak. mal. František Sysel.

Stejný vzor na lemu pláště vedoucího poselstva, oráče, šestého panovníka a donátorského páru ve 3. pásu maleb.

L. Konečný (1997, s. 61): „Míra Melicherova doplňování nebyla dokumentována. Pozdější zjišťování originálu však potvrdilo, že se vážnějších přehmatů po ikonografické stránce nedopustil.“ A dále: „Ve spodním pásu dynastického cyklu částečně doplnil postavu druhého knížete (porušenou rozšířením okna) a značně volně rekonstruoval tři knížecí postavy (včetně oděvu a dalších prvků) na severní straně, které Trapp vůbec nezaznamenal, přičemž mu byly předlohou figury jiných panovníků“.
Tuto Konečného informaci je ovšem nutno brát se značnou rezervou. Melicher nemohl „značně volně“ rekonstruovat k l í č o v o u postavu 6. knížete (Trappem nezaznamenanou) podle jiných panovníků, neboť „figury jiných panovníků“ se štítem a kopím s praporcem tento vzor (viz obr. vpravo) na lemu pláště n e m a j í . Ten se v celé posloupnosti 27 knížat mohl vyskytnout jen jednou, právě jen a pouze u 6. panovníka ve 3. pásu maleb, kterého jsme bezpečně identifikovali jako knížete Rostislava. Z logiky maleb 3. pásu vyplývá, že jeden z osmi zde vyobrazených knížat popsaný vzor na lemu svého pláště mít musel, protože malby tohoto pásu tvořily od počátku uzavřený kompaktní celek! V horním 4. pásu se takový vzor vyskytnout nemohl, tyto malby vznikly až později – ve II. a III. etapě výmalby. Melicher tedy „rekonstruoval“ postavu knížete Rostislava pouze podle toho, co našel na malbě. Právě postava tohoto šestého knížete, resp. vzor na lemu jeho pláště, vyvrací platnost bez výjimky všech dosavadních hypotéz, jak již bylo výše konstatováno, logicky tedy i té Konečného, proto ani jeho mínění v této věci nemůže být zcela objektivní a nestranné – přece si nebude „sám kopat hrob“ – to je logické!
Abychom zabránili podobným spekulacím i do budoucna, pokusíme se z vyjádření jednotlivých odborníků, kteří se malbami doposud zabývali, rekonstruovat, co se s malbami v průběhu času dělo, a to před Melicherovou restaurací, v jejím průběhu, i po ní.

Lubomír Konečný (1997, s. 61) se domnívá, že postava šestého knížete
ve 3. pásu maleb
není původní.

Lubomír Konečný: Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy. In: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání. Sborník vědecké konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. P. Ciprian. JMM, Znojmo 1997, s. 59-78.

Stejný vzor na lemu pláště:
1. vedoucího poselstva,
2. oráče za pluhem,
3. šestého panovníka v osmičlenné řadě knížat se štítem a kopím s praporcem,
4. fundátorského páru ve 3. pásu maleb.

Nejstarší popis maleb a jejich značně fantastický výklad podal znojemský farář Josef Gollinger v roce 1821. Proti tomu vystoupila záhy skupina znojemských intelektuálů vedená justiciárem Pittnerem. O výsledcích pozorování J. Pittnera (1822) se zmiňuje L. Konečný (1997) takto: „Z následující dvojice knížecích figur (za tzv. »přemyslovskou scénou«; pozn. PŠ) viděl spolehlivě jen první, šest dalších postav na severní straně jen ve slabých obrysech“ (J. Pittner: Gemälde-Erklärung in dem sogennanten Heidentempel zu Znaim. In: Archiv für Geographie, Historie, Staats- und Kriegskunst 71, Wien 1822, 377n. Citováno v L. Konečný: Ikonografická problematika románské výmalby Znojemské rotundy, s. 59. In: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Sborník konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. P. Ciprian, JMM ve Znojmě, Znojmo 1997, s. 59-78).
Podstatné je, že J. Pittner ve 3. pásu ještě viděl, i když „jen ve slabých obrysech“, všechny postavy, i ty později Trappem nezaznamenané!

J. Pittner (1822).

Hormayerův archiv.

J. Pittner v roce 1822 ještě viděl ve 3. pásu maleb všechny postavy, kromě druhé, což lze přičíst na vrub rozšíření západního okna.

Tehdejší majitel pivovaru používal rotundu coby prasečí chlívek. Později pak v rotundě zřídil výčep piva s tančírnou. Na jižní straně apsidy nechal probourat nový vchod a ten původní na severní straně lodi dal zazdít. Stejně tak byla zazděna dvě románská okénka v úrovni 3. pásu maleb a to třetí, západní bylo rozšířeno směrem doleva. Pod ním v úrovni přízemního pásu ještě nechal probourat nové velké okno.
B. Klíma (1995) uvádí, že k probourání nového jižního vchodu a okna v přízemí, opravě omítek a vylíčení vápnem došlo v roce 1830 (snad v souvislosti se stavbou dřevěné galerie pro hudbu nad původním severním vchodem do rotundy). (B. Klíma: Znojemská rotunda ve světle archeologických výzkumů. MU, Brno 1995, s. 69).

Nejdřív prasečí chlívek, potom výčep piva s tančírnou (1830), nakonec košíkářská dílna a skladiště kůží.

V. Houdek (1898): „Spodní partie stěn v rotundě i apsidě byly za oněch časů několikrát zalíčeny, kdežto malby vyšší přirozeně musely trpět kouřem hospodským, čmoudem lamp a výpary“. (V. Houdek: Hradní kaple Znojemská, s. 8. In: ČVSMO 57-58, listopad 1898, s. 1-10).

Václav Houdek (1898, ČVSMO 57-58, s. 8).

Poté se malbami v rotundě zabýval Mořic Trapp, kustod Moravského zemského (tehdy Františkova) muzea v Brně, který upozornil na jejich neutěšený stav. V roce 1859 pořídil celkem 11 barevných akvarelových kopií, zachycujících malby v tehdejší autentické podobě, a k nim vypracoval podrobnou zprávu s jejich popisem. Na základě Trappovy iniciativy rozhodla pak městská rada znojemská, „hodlajíc napravit chybu svých předchůdců“, o zpětném odkoupení kaple do majetku obce. Poté byla rotunda uvedena stavebně do původní podoby a přistoupeno k restauraci maleb.

Mořic Trapp (1859).

Pokud tedy L. Konečný (1997, s. 70) napsal, že původně se „specifická forma bílého, kožešinového (hermelínového), červeně bordurovaného svatebního knížecího pláště“ vyskytovala jen u výjevu mytického sňatku (triumfující Přemysl na koni a potom znovu Přemysl jako oráč za pluhem) a u donátorů, představujících knížecí svatební pár, je to tvrzení zavádějící, mylné a nepravdivé. „Původně“, tj. před rokem 1035, kdy tato část maleb vznikla, se tento plášť musel vyskytovat i u šestého knížete ve 3. pásu. Konečného tvrzení se může týkat až období o 800 let pozdějšího, mezi rokem 1830 a 1859, kdy stěny rotundy byly zalíčeny (to lze ovšem sotva označovat za „původní“ stav) a kdy kopie maleb pořizoval Mořic Trapp, tzn. před následnou první restaurací Melicherovou (1891-1893). Postavy Trappem nezaznamenané tedy nebyly „zjevně setřelé“, jak nesprávně uvedl L. Konečný (1997, s. 60), ač práci V. Houdka (1898) znal, když jej na následující straně citoval (1997, s. 61 a pozn. 4 na s. 77), ale několikrát z a l í č e n y , jak to ještě správně reprodukoval u Trappova neúplného mariánského cyklu (s. 60): „plochy dalších výjevů byly tehdy zabíleny“.
Uvedl doslova (s. 60): „Osm následujících knížat (za „přemyslovskou scénou“) však (Trapp) zredukoval jen na sedm – zjevně v důsledku tehdejší neviditelnosti setřelé 4., 5. a 6. postavy, které byly rekonstruovány až Melicherem“. (Srovnej L. Konečný: Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy, s. 60, 61, 70. In: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Sborník konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. P. Ciprian, JMM ve Znojmě, Znojmo 1997, s. 59-78).

Lubomír Konečný (1997, s. 70).

Přemysl je podle L. Konečného vyobrazený dvakrát, jednou na koni, podruhé za pluhem.

Lubomír Konečný (1997, s. 60).

Podle Konečného aritmetiky:
8 - 3 = 7

Mořic Trapp. Třetí, sedmá a osmá knížecí postava ve 3. pásu maleb.

Trappův akvarel.
Pokračování posloupnosti knížat ve 3. pásu, jak ji na svém akvarelu zachytil Mořic Trapp. Ze šesti postav panovníků [03-08] viděl a zobrazil jen tři. Čtvrtou a pátou postavu vynechal úplně, místo šesté vidíme velkou různobarevnou skvrnu.

T. Melicher se při své restauraci (1891-1893) soustředil především na doplnění trojbarevného pozadí obrazů a zdůraznění kontur. Malby jasně vystoupily do popředí, ztratily však svůj původní půvab. Výsledek práce v roce 1893 ukázal, že převládl požadavek, aby malby byly celkově doplněny a restaurovány podle mínění městské rady.

První restaurace maleb (1891-1893).
Theophil Melicher.

V. Houdek (1898): „Za hmotného přispění státu (obnosem 750 zlatých) provedena obnova maleb v prvních létech devadesátých vídeňským akademickým malířem Theofilem Melicherem dovedně i svědomitě. Bylo třeba umělého vyvolávání zašlých maleb, načež ihned zachycovány a nově nanášeny. Kontury bylo možno ještě vystopovati a čerstvě přetáhnouti. Největší obtíže působily malby spodní (2. pás; pozn. PŠ), nejvíc porušené, oprýskané a kolikrát zalíčené. Tyto svrchní vrstvy vápna byly opatrně oškrabány a tak objeveny celé skupiny a scény, o kterých Trapp se domníval, že jsou dávno zničeny. Právem možno říci, že tato umělecká památka roku 1893, kdy obnova maleb dokončena, slavila své z mrtvých vstání po dlouhé době úpadku a zpuštění, podobné spánku smrtelnému“. (V. Houdek: Hradní kaple Znojemská, s. 9-10. In: ČVSMO 57-58, listopad 1898, s. 1-10).
Původnost „objevených“ obrazů mariánského cyklu L. Konečný nezpochybnil!

Václav Houdek (1898, ČVSMO 57-58, s. 9-10).
K Melicherově restauraci zejména mariánského cyklu ve 2. pásu maleb lodi.

V. Houdek (1898): „Poznamenati sluší, že z těchto šesti postav (ve 3. pásu vpravo od západního okna) Trapp mohl okresliti toliko tři, totiž první a obě poslední, kdežto z druhé, třetí a čtvrté neshledal žádné stopy. Patrně byly postavy, tuto mezeru nyní vyplňující, objeveny Melicherem po oškrabání omítky“. (V. Houdek: Hradní kaple Znojemská, s. 93. In: ČVSMO 59-60, prosinec 1898, s. 77-94).

Václav Houdek (1898, ČVSMO 59-60, s. 93).
K postavám Trappem nezaznamenaným.

A. Matějček (1915): „Jejich nešetrné a necitlivé očištění, souvislé obtažení kresby v konturách a přemalba celých ploch však podstatně pozměnila původní charakter maleb a po výtvarné stránce znehodnotila jejich vysokou uměleckou hodnotu. Přemalba dochovala pouze ikonografii a kompozici, ale znemožnila slohový rozbor a spolehlivé zařazení výzdoby ve smyslu umělecko-historického vývoje“. (A. Matějček: Nástěnné malby Znojemské rotundy sv. Kateřiny. In: PA XXVII, 1945, s. 90-97, 201-208).

Antonín Matějček (1915).

Antonín Vrbka (1931): „Nejméně jsou Melicherovým uměním dotčeny obrazy třetího pásu, k němuž patří i donátoři.“
(A. Vrbka: Pohanský chrám od r. 1859 do dneška. – Der Heidentempel von 1859 und Heute. In: Südmährerland, 1931, 28. 4., 4. 9.).

Antonín Vrbka (1931).

V letech 1947-1949 při Fišerově restauraci maleb byly Melicherovy přemalby odstraněny. Tehdy bylo překvapivě zjištěno, že se malířský originál dochoval mnohem lépe a ve větším rozsahu, než se předpokládalo. Z pořízené fotodokumentace jsou některé snímky publikovány v práci A. Friedla: Přemyslovci ve Znojmě, 1966. Na obr. 39 je zachycen 3. pás maleb s šesti panovníky [03-08] mezi západním oknem a postavou donátora. U čtvrté postavy zleva [06] je jasně patrný vzor na lemu pláště, shodný najdeme v této řadě i u fundátora, na snímku zcela vpravo.

Druhá restaurace maleb (1947-1949).
František Fišer.

Stejný vzor na lemu pláště.

Otakar Votoček, který byl při Fišerově restauraci od počátku přítomen, říká: „Hodnotíme-li restauraci, dokončenou na sklonku roku 1893, s hlediska dnes (tj. v roce 1947; pozn. PŠ) zjištěného stavu původní malby, musíme uznat, že po stránce ikonografické nedopustil se Melicher žádných zásadních přehmatů, až snad na apsidu, u níž se ovšem dnes nedá zjistit přesný stav před restaurací; nepřimaloval totiž k jednotlivým postavám a výjevům nic docela nového, spokojiv se s obtažením a doplněním těch částí postav a oděvů, jaké tu bylo možno podle zbytků předpokládat. Rovněž Matějčkovu (a Konečného; pozn. PŠ) výtku, že zcela nově namaloval nebo podle zbytků libovolně rekonstruoval některé postavy a scény, Trappem nezaznamenané, dlužno anulovat, neboť dnešní výzkum, vedený všemi dostupnými prostředky, nalezl na všech těchto místech byť i torsální zbytky původní malby či aspoň kresby.“ (O. Votoček: Přemyslovská rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě, s. 111-112. In: ZPP IX, 1949, s. 101-127).
I tuto Votočkovu práci (1949) L. Konečný (1997) nepochybně znal, neboť se na ni v pozn. 8 na s. 77 odvolává a na s. 62-63 také autorovy jednotlivé postřehy stručně shrnuje.

Otakar Votoček (1949).

Otakar Votoček: Přemyslovská rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě, s. 111-112. In: ZPP IX, Praha 1949, s. 101-127.

Konečného výtku dlužno anulovat!

J. Mašín (1954, s. 19): „Malby nebyly nikdy zcela zakryty. Pouze spodní pásy byly dočasně zabíleny. Jejich »objevení« tedy nebylo otázkou mechanického odstranění pozdějších vrstev omítky, nýbrž otázkou probuzeného zájmu o staré malby, jak jej přinesl romantismus prvé poloviny XIX. století. Nejstarší zprávu o nich nalézáme u Gollingera. Z další literatury je zřejmé, že zájem o tyto malby již nikdy neutuchl. Již Gollinger upozornil na jejich bídný stav, zaviněný profanací stavby. Malby propadaly rok za rokem další zkáze. Velký podíl v zápasu o jejich uchování přísluší M. Trappovi, který je roku 1859 kopíroval a od té doby se znovu a znovu zasazoval o jejich zachránění“.

Jiří Mašín (1954).

Jiří Mašín: Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. ČSAV, Praha 1954, s. 17-24.

Antonín Friedl, který se podílel na průzkumech při Fišerově restauraci maleb (1947-1949), k tomu poznamenává: „Restaurace maleb byla svěřena Theophilu Melicherovi, který ji započal na jaře r. 1891 a ukončil na podzim r. 1893. Přes veškeré výhrady k metodě jeho práce, jež byla odezvou doznívajícího romantického purismu, byla sice přemalbou, ale nikoli podvrhem, který by na stěně rotundy předstíral něco, co tam dříve nebylo“.
A dále: „Naproti tomu však nelze přehlédnout nová technologická zjištění do té doby neznámá, která umožňují nový pohled na malířskou povahu znojemských maleb. Jejich vyšetření ultrafialovým zářením po snětí Melicherových přemaleb mělo překvapující výsledky. Ultrafialové záření podalo malby v jejich plné výtvarné hodnotě, při normálním osvětlení neviditelné. Lokální tóny, které předtím vymizely nebo zůstaly zachovány jako sotva znatelné skvrny, jsou barevně a tvarově souvislé. Souvislé jsou obrysy figur nebo jejich lineární předkreslení. Vnitřní traktament tvarový pod normálním světlem je z největší části neviditelný. Lze jej však postihnout v celé tvaroslovné šíři pod osvětlením ultrafialovým“ (A. Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Odeon, Praha 1966, s. 23, 28-29).

Antonín Friedl (1966).

Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Odeon, Praha 1966, s. 23, 28-29.

Melicherovy přemalby byly sňaty.

J. Alt-A. Martan (1997): „Úkolem restaurátorů bylo postupné sejmutí rozsáhlých, nevhodných přemaleb pana F. Fišera z let 1947-1949, dále vyjmutí a oprava nevyhovujících tmelů (mimo rozsáhlé tmely na kupoli), neboť (kromě nevhodného povrchového zpracování) některé tmely překrývaly i původní fragmentálně dochovanou malbu. ... Restaurátorský pracovní postup byl sledován a upřesňován odbornou komisí MK v jednotlivých pracovních etapách. Fišerovy přemalby, pojené slabým kaseinem, zčásti zpráškovatěly a bylo možno je odstranit bez užití chemických prostředků. Po sejmutí přemaleb (viz dokumentace) jsme získali stav maleb před provedením krycí přemalby panem Fišerem. Povrch těchto odkrytých maleb byl natolik pevný, že nebylo potřeba malby fixáží zpevňovat. S tímto postupem byla komise na místě seznámena a zároveň s uspokojením souhlasila se způsobem ukázek minimální retuše, která lazurně zcelovala rušivě působící místa omítek. Při retuši nebylo zasahováno do fragmentálně dochované kresby“. (J. Alt-A. Martan: Restaurátorské práce na románských nástěnných malbách v interiéru znojemské rotundy sv. Kateřiny v letech 1969-1973, s. 107-108. In: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Sborník konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. P. Ciprian, JMM ve Znojmě, Znojmo 1997, s. 107-110).

Třetí restaurace maleb (1969-1973).
Jaroslav Alt, Pavel Lorek, Alois Martan, Oldřich Míša, Jiří Stříbrský.

M. Togner (1997): Theofil Melicher (1891-1893) provedl razantní, celoplošnou přemalbu. František Fišer (1947-1949) odstranil její převážnou část se značným respektem k originálu. Jaroslav Alt, Alois Martan a Pavel Lorek (1969-1973) měli za cíl odstranění všech starších přemaleb. „Za necelých 15 let, v roce 1988 následuje čtvrtý, tentokrát jen částečný restaurátorský zásah, realizovaný opět zmíněným kolektivem restaurátorů z předcházejícího zásahu. ... Poslední tři restaurátorské zásahy byly v podstatě re-restaurací, tedy jejich zaměření bylo směrováno především k odstranění stop vždy předchozího zásahu“. (M. Togner: Restaurování nástěnných maleb znojemské rotundy, s. 102-103. In: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Sborník konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. P. Ciprian, JMM ve Znojmě, Znojmo 1997, s. 102-107).
Pro zajímavost si uveďme ještě další názory tohoto odborníka, které rovněž zazněly na konferenci v roce 1996, o něž by veřejnost neměla být ochuzena:

Čtvrtá restaurace maleb (1988-1989).
Jaroslav Alt, Pavel Lorek, Alois Martan.

M. Togner (1997): „V případě maleb znojemské rotundy jde o památku, u níž smysl a cíl restaurátorského zásahu bude nutné zredukovat pouze na důsledný, fyzicky optimální stav, jednoznačně původního fragmentu malby. ... Zmíněným optimálním výsledkem by měly být důsledně odkryté originální malby zbavené všech přemaleb, retuší a pochopitelně též tmelů a tmelených míst. Vznikne fragment, ovšem fragment skutečně zachovaných maleb, torzo někdejší jistě rozsáhlejší výzdoby, o níž (když „torzo výzdoby“, tedy spíš „o němž“; pozn. PŠ) jsem přesvědčen, že poskytne nesrovnatelně objektivnější informaci o kvalitě, rozsahu a smyslu původní výzdoby. Ostatně pravda je tradičně zobrazována nahá“. (M. Togner: Restaurování nástěnných maleb znojemské rotundy, s. 104-105. In: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Sborník konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. P. Ciprian, JMM ve Znojmě, Znojmo 1997, s. 102-107).
Tyto názory skutečně zazněly v roce 1996 jako ojedinělé připomenutí doby uplynulých čtyřiceti let, kdy se fragmenty a torza různých památek, zejména církevních, vyráběly programově, aby poté mohly být „důvodně“ zbourány.

Milan Togner (1997).

V rotundě komunistům samozřejmě nejvíc vadil obraz Posledního soudu v apsidě, Kristus-Pantokrator v majestátu, žehnající věřícím. To byla symbolika přímo „protistátní“, proto z něj byl vyroben, pod dohledem odborné komise MK, fragment nejdříve.
Oráčskou scénu s křesťanskou symbolikou bylo možné ponechat, protože se mezitím podařilo (s vydatnou pomocí historiků a uměnovědců) z křesťanského krále-oráče Rostislava a věrozvěstů Konstantina a Metoděje úspěšně udělat pohana Přemysla a Libušiny posly, rovněž pohany. Díky Vám, soudružky a soudruzi.
Zbývá ještě dost dalších motivů, z nichž by bylo možné cíleně vyrobit fragment či torzo, a teprve poté rotundu ukazovat odborníkům a turistům z celé Evropy jako „nesrovnatelně objektivnější informaci o kvalitě, rozsahu a smyslu původní výzdoby“.
Ale vraťme se k věcnému posouzení dosavadních restaurátorských zásahů.

Obraz Posledního soudu musel zmizet jako první.

Restaurátor ak. mal. František Sysel (1997) na konferenci ve Znojmě na základě prostudovaných zápisů z restaurátorských prací a zápisu Mořice Trappa uvedl: „Mořic Trapp v roce 1862 konstatuje, že barvy jsou málo pojeny, »poněvadž při ostřejším tření chlebem nebo prsty, tím spíše ale mokrou houbou zcela mizí«. Píše, že původní (pigmenty) jsou velmi intenzívní a rozděluje je na ty, které nejvíce utrpěly (modrá a směs červené s bílou) a ty, co se nejlépe zachovaly (žlutá, zelená země, měděná zelená a červená). Některé části maleb charakterizuje jako »zcela barevně zachovalé«. Roku 1888 prof. Trenkwald byl překvapen krásou maleb a teprve o dva roky později, při zahájení Melicherových prací, píše, že »malby jasně a určitě vystoupily, ale neměly již onen půvab, jako měly ještě nedotknuté barvy pod vrstvou prachu«“. ...

František Sysel (1997).

„Restaurátor F. Fišer a prof. Friedl v zápise ze 16. 10. 1947 »... nutnost upuštění od důsledného odstranění Melicherových přemaleb«. Z 31. 10. 1947 »... ponechány retuše Melicherovy, aby se nepoškodila původní malba ...«. Prof. Slánský v zápise z 31. 5. 1948 »při čistění původní malba vzdoruje menší měrou než přemalba«, nebo »zbytky starší přemalby, která nebyla při opravě úplně smyta a barva původní se chaoticky mísí navzájem« a »... je sice možné částečným smytím a prodřemím barvy vzbuditi dojem ,po omytí‘, ale slohové čistoty linií se nedá docíliti«. ... Ze záznamu 7. 4. 1948 (prof. Friedl a Fišer) »... teprve UV paprsky dokládají stav původní – dnes z části, nebo vůbec při normálním světle neviditelný«. Z dopisu Dr. Friedla Státnímu památkovému ústavu v Brně 26. 4. 1948 »... rozbor UV paprsky je tak přesný, že poskytuje dnes jedině pod tímto osvětlením představu o tvarové plnosti a slohové čistotě původní malby«. Dále »... pod UV paprsky vystoupily i tóny původních barev dnes při normálním světle neviditelné«, jinde »... bez užití UV světla ... očekávaný výsledek nebude dosažen, ... autentičnost znojemských maleb nebude exaktně dokumentována ... zásah restaurátorův mohl by se zdáti někdy pochybný«“.
(F. Sysel: Změny podoby a výrazu nástěnných maleb ve znojemské rotundě v souvislosti se zásahy do její hmotné struktury a z toho vyplývající otázka míry autentičnosti díla, s. 111-112. In: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Sborník konference, Znojmo 23.-25.9.1996, ed. P. Ciprian, JMM ve Znojmě, Znojmo 1997, s. 110-115).
V této souvislosti se nabízí otázka, zda při provádění třetí restaurace restaurátoři vůbec tušili, čí přemalby vlastně odstraňují?

Ze zápisů restaurátorů.

Upuštěno od důsledného odstranění Melicherových přemaleb a retuší, aby se nepoškodila původní malba.

Ve svém příspěvku (1997, s. 113) se F. Sysel zmínil ještě o p ř í z r a k u pojmu RE-RESTAUROVÁNÍ, legalizujícího dnešní podobu maleb, jako zcela absurdního pro restaurátora, který podstatný smysl své profese vidí „v hledání původnosti a čistotě projevu ošetřovaného díla, v úsilí uchovat památku při životě, vrátit ji schopnost znovu promluvit a zapůsobit svou vlastní řečí“.

Smysl restaurátorské profese není ve výrobě fragmentů a torz.

„Je to platná zásada (nejen názor), že podoba každého uměleckého díla je autorem jednou daná a že míra hodnoty je (nepřímo; pozn. PŠ) úměrná vzdálenosti od této jeho původní podoby. Cílem památkáře a práce restaurátora je tuto původnost – autenticitu bezpodmínečně ctít, hledat ji, případně přivést zpět k životu“.

Hodnota uměleckého díla klesá se vzdáleností od jeho původní podoby.

Restaurátor ak. mal. František Sysel (1999) na odborném semináři Malby ve Znojemské rotundě 1999 na PdF MU v Brně na základě Fišerových a Slánského zápisů pořízených v průběhu restaurace v letech 1947-1949 znovu konstatoval, že Melicherovy přemalby a retuše nebylo možné na všech místech důsledně odstranit, aniž by nebyla poškozena i originální malba.

František Sysel (1999).

Autor 3. pásu maleb (I. etapa výmalby 1019-1034) nemohl protagonisty „Rostislavské scény“ i oba fundátory nechat volně plout časoprostorem. Pro jejich pevné ukotvení v čase vtipně použil posloupnost osmi panovníků ve 3. pásu jako názornou časovou osu. (Ve 4. pásu byla tehdy umístěna druhá část mariánského cyklu, navazující na 2. pás, která teprve později nenávratně zmizela pod přemalbou postavami pražských Přemyslovců při II. a III. etapě výmalby). Zbývalo jen najít vhodné, a kvůli srozumitelnosti děje na první pohled naprosto jasné, propojení obou množin. K tomu autorovi námětu posloužil ozdobný lem pláště jako originální spojovací prvek.
lem06.jpg (1979 bytes)

Nemůžeme proto T. Melichera podezírat, že svévolně doplnil lem pláště šesté postavy 3. pásu podle „figury jiného panovníka“, jak výše účelově uvedl L. Konečný (1997, s. 61), když jej jiný panovník neměl. Dnes také žádný z ostatních 26 panovníků se štítem a kopím s praporcem takový vzor na lemu pláště n e m á , ani nikdy mít nemohl. Jak z logiky věci vyplývá mohl jej mít pouze jeden jediný panovník ve 3. pásu. Malby prvních „Přemyslovců“ v severní polovině 4. pásu (II. etapa) byly provedeny nejméně o několik let později (1035-1055), zbývající postavy panovníků v jižní polovině (III. etapa) až v letech 1131-1134. Že výše popsaný vzor dnes vidíme na plášti právě u postavy šestého knížete, „v roce 1859 Trappem nezaznamenané“, má nepochybně své opodstatnění. Ostatně, jak bylo výše citováno (O. Votoček 1949, A. Friedl 1966), „torsální zbytky původní malby či alespoň kresby“ zde byly po odstranění Melicherovy přemalby pod UV světlem n a l e z e n y .
L. Konečný (1997, s. 61) se tedy pouze účelově mýlí jen proto, aby zachránil vlastní hypotézu výkladu smyslu a obsahu maleb. Zdá se, že takové jednání se u některých našich odborníků stává pravidlem. Předmět svého zkoumání přizpůsobují vlastní hypotéze, zatímco bychom předpokládali právě opačný postup, že dle zjištěných skutečností upraví vlastní hypotézu.

Ozdobný lem pláště.
Originální propojovací prvek mezi fundátory a „Rostislavskou scénou“ na jedné straně a posloupností osmi panovníků ve 3. pásu na straně druhé.

Poznámka:
Později L. J. Konečný (2005, s. 91) dodává smířlivěji: „Restaurovaný stav nelze přičíst na vrub jen Melicherovým doplňkům, nýbrž i jeho doplňujícím nálezům“ (pozn. PŠ 2006).

Lubomír J. Konečný: Románská rotunda ve Znojmě. Host, Brno 2005.


??? [04]	Mojmír I. [05]	král Rostislav [06]

Postavy Trappem nezaznamenané.
Ze tří chybějících postav na Trappově akvarelu (viz výše) je nejlépe zachovaná postava třetí, tj. šestý panovník v celkovém pořadí – kníže Rostislav. Foto v UV světle pořídil restaurátor ak. mal. František Sysel v roce 1999, tzn. po sejmutí všech přemaleb. Přesto je vzor na ozdobném lemu Rostislavova pláště jasně patrný – viz detail výše.

Od Trappova výkladu z roku 1862 („ostatních 9 postav bez pláště na nástěnných malbách představovalo pouze údělná knížata z rodu Přemyslova“) nedošlo prakticky k žádnému výraznějšímu posunu. Pouze L. Konečný (1997) „údělníky“ nahradil „následníky“. Někteří naši vědci žijí stále ještě v zajetí romantismu 19. století. Nebýt hypotézy J. Zástěry (1986, 1990) přešlapovali by stále na místě. Především odmítnutí přilby (u pátého panovníka [13] bez pláště s obráceným štítem ve 4. pásu maleb) jako atributu sv. Václava zavedlo badatele do slepé uličky (A. Merhautová 1983 – neznámý moravský údělník; B. Krzemieńska 1985 – moravský údělník a odbojník Oldřich Brněnský †1113; L. Konečný 1997 – některý z dosud nenastolených přemyslovských knížat čili následník-čekatel žijící v roce 1091; V. Tatíček 1998 a A. Novotný 2000 – následník, odbojník a rebel Břetislav II.; L. J. Konečný 2005 – moravský údělník a v roce 1091 „následník“ Litold Znojemský).
Tuto přehnanou až úzkostlivou „vědeckou opatrnost“ (je to však opatrnost?) lze snad srovnat jen s případem, kdy pod obrázkem apoštola sv. Petra byl umístěn vysvětlující text: „Neznámý apoštol s klíčem“.
Ale i apoštola sv. Petra musel někdo namalovat s klíčem poprvé.
Kam se tato „vědecká opatrnost“ vytratila v případě pohana Přemysla?

Od Trappova výkladu žádný výrazný posun.
Odmítnutí přilby sv. Václava.
D. Třeštík: Objevy ve Znojmě, s. 552. In: ČsČH XXXV-4, 1987, s. 548-576; 2000, s. 71-72.

Panovník v přilbě držící kopí s praporcem (korouhev – symbol suverenity) je vytrvale považován za jakéhosi údělníka či následníka jen proto, že není namalován v plášti.

„Syndrom akutní roztroušené slepoty“

Jak situaci vidí P. Černý ve svém příspěvku (na konferenci Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Sborník Znojmo 1997) – Zobrazení přemyslovské genealogie v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě a některé aspekty její interpretace (s. 91): „Jiným zarážejícím stereotypem dosavadního bádání o znojemské panovnické genealogii je ryze spekulativní, apodiktické a ničím zatím blíže nedoložené tvrzení o totožnosti postav oděných do svrchního pláště s českými, resp. pražskými Přemyslovci a postav bez pláště s moravskými údělníky této dynastie. Otázka identifikace Přemyslovců se tak jeví jako zvláště naléhavé desideratum u postavy sv. Václava, jehož přítomnost ve znojemské genealogii byla sice předpokládána (A. Merhautová: Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu. In: Umění XXXI, 1983, s. 18-25), nicméně kde doposud není jasné, ve které z řady postav je nutno vidět tohoto nejvýznamnějšího Přemyslovce, uctívaného jako světec a zemský patron už dávno před vznikem znojemských maleb (ostatně při dnešním stavu zachování nemá žádná postava genealogie nimbus jako běžný atribut svatosti)“.
apodiktický (řec.) kniž. a odb. naprosto jistý, nepochybný, nezvratný,
nepřipouštějící námitek;
desideratus (lat.) kniž. a odb. vytoužený, žádaný, postrádaný, pohřešovaný

Naléhavé desideratum Pavla Černého (1997).

PhDr. Ing. Pavel Černý, FF UP Olomouc.

Žádná postava nemá nimbus, běžný atribut svatosti.

Dnes už to ale jasné je! Doloženo je to v 5. části (a následujících) této práce. Bylo to patrné již ze Zástěrovy hypotézy (1986, 1990). Ale tu autor zřejmě jako jediný nečetl. A když, tak ji zapomněl (?!) citovat. Je to onen panovník „s plnovousem, bez svrchního pláště, leč s kónickou přilbou na hlavě“ (viz obr. vlevo), k jehož identitě, alespoň podle

P. Černého (1997, s. 84), „je sotva možné vyslovit se konkrétněji“, bez ohledu na nějaké desideratum. Přitom si velmi dobře všímá především rozmístění do kříže následujících čtyř postav „v nepřehlédnutelném hierarchickém odstupnění – donátor Konrád II. (s kostelem v rukou) s manželkou na nejprestižnější východní straně, zakladatel dynastie Přemysl Oráč na jižní evangelijní stěně (oba ve 3. pásu, který vznikl nejdříve), korunovaná postava krále »Vratislava II.« na západní stěně (v horním 4. pásu, který ale vznikl později) a konečně muž s přilbou na severní epištolní stěně (podle P. Černého neidentifikovatelný panovník, ovšem rovněž až ve 4. pásu) – by mohla vzbuzovat dojem určitého významuplného záměru malíře, resp. autora programu znojemských maleb, především na základě některých známých analogií ze zobrazení předků Krista“ (s. 85).
epištolní – pravá (jižní) strana,
evangelijní – levá (severní) strana (při pohledu z lodi k oltáři),
Lumír Klimeš: Slovník cizích slov, SPN Praha 1998, s. 159, 168.
„Významuplný záměr“ je ale možné hledat nejdříve pouze v jednom pásu, který vznikl jako první a ne přeskakovat z jednoho pásu do druhého:

3. pás:
S – kníže Rostislav [06] (nade dveřmi),
J – král-oráč Rostislav s Konstantinem a Metodějem po boku,
V – fundátorský pár – král Rostislav s manželkou,
Z – první král Slovanů Sámo [01] (se synem [02]?).
4. pás:
S – kníže Václav [12] a sv. Václav v přilbě [13] (jeho kopí je
přímým prodloužením kopí Rostislavova [06] –
viz obr. vpravo),

J – kníže Bořivoj II. [23] nad třemi oráči,
V – kníže Oldřich [17] (bez pláště) se synem Břetislavem I. [18]
(první v plášti) nad fundátorským párem,
Z – první český král Vratislav I. [26] se synem Soběslavem I.
[27] nad prvním králem Slovanů (se synem?).
V podobném křížovém uspořádání jsou nad nimi v kupoli umístěni čtyři cherubíni stojící na „ohnivých“ kolech, pouze cherubínovi umístěnému nad Bořivojem II. [23] ohnivé kolo chybí! Viz schéma lodi rotundy níže. Co z toho vyplývá je vysvětleno v části Malby a stavba rotundy.

Sv. Václav [13] s plnovousem v přilbě (bez nimbu).
K postavě „s kónickou přilbou na hlavě je sotva možné vyslovit se konkrétněji“ (?), v oráči za pluhem však Kosmova Přemysla bezpečně poznal (!), stejně jako podle královské koruny poznal Vratislava II. (1997, s. 84).

Proč podle přilby P. Černý nepoznal také stejně jednoznačně a bezpečně sv. Václava? Protože to napsal J. Zástěra (1986)? A protože to D. Třeštík vzápětí (1987) zakázal?

Kopí sv. Václava v přilbě v přímém prodloužení kopí Rostislavova.

Analogie se zobrazením předků Krista zde jistě spatřovat můžeme. V našem případě předků Břetislava I., který výmalbu rotundy započal, a Soběslava I., za něhož byly úpravy rotundy dokončeny. Ano, to nepochybně dává smysl. „Muž s přilbou“ musí být zajisté i vzhledem k svému umístění nějakým významným předkem obou zadavatelů maleb a ne současníkem. A nepochybně i postava vyobrazená pod ním ve 3. pásu, jak lze mj. usoudit z umístění jejich kopí v jediné přímce, které je takto osudově spojuje (kopí Ducha svatého, jež je slovo Boží – Kristián, kap. 6) – viz obr. vpravo výše.
„Muže s přilbou“ jako bezvousého světce v Boží zbroji v přilbě spasení, se štítem víry a s kopím Ducha svatého vidíme také na reliéfu vlevo. Podle J. Žemličky (1997, s. 105, 626) je to údajně „řadový pěší bojovník z doby, kdy Vratislav II. podporoval Jindřicha IV. Reliéf z kostela sv. Mořice v Münsteru“. Údaj nelze ověřit, protože autor pramen neuvedl. Jedná se patrně o plastické vyobrazení patrona kostela sv. Mořice (v Münsteru?). Stejně jako sv. Václav v rotundě je zde sv. Mořic (Mauritius), velitel thébské legie, mučedník (†286, 302, 303?) původem z Egypta, vyobrazen bez pláště, s korouhví jako miles Christi (vojín Kristův) a rovněž bez nimbu „jako běžného atributu svatosti“.
Sv. Mořici bývá připisována zásluha na vítězství Oty I. v bitvě na Lechu v roce 955, podobně jako sv. Václavovi přízeň českým zbraním ve vítězné bitvě na Brůdku u Domažlic (1040 – Břetislav I. × Jindřich III.) či u Chlumce (1126 – Soběslav I. × Lothar III.). I když se jedná o vyobrazení světce, nemá nimbus. K jeho identifikaci zcela postačuje Boží zbroj a zejména přilba spasení (Ef 6, 17).

Vlevo plastické vyobrazení světce bez nimbu se zbraněmi víry (druhá polovina 70. let 11. století). Podle J. Žemličky údajně reliéf z kostela sv. Mořice v Münsteru.

Josef Žemlička:
Čechy v době knížecí, Praha 1997, s. 105, 626.

Miloš Šolle:
Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu, Vyšehrad, Praha 1996, s. 142-143.

Dušan Třeštík:
Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 128, 412.

Přesto se P. Černému k identitě „muže s přilbou“ mezi českými knížaty náhle nedostává konkrétnějších slov. V životě neslyšel o svatováclavské přilbě (M. Šolle 1996, s. 142-143) chované ve svatovítském pokladu od dob Boleslava II., kterou, dle D. Třeštíka (1997, s. 128, 412), měl Kristián (992-994) na mysli v „Přídavku“ své legendy.

Pro výstavu „Střed Evropy okolo roku 1000“ v roce 2002 v Praze se stala hlavní upoutávkou. V televizním šotu, připraveném k této výstavě, jsme měli příležitost dokonce opakovaně shlédnout barvité vyprávění A. Merhautové o okolnostech vzniku této svatováclavské relikvie.

J. V. Myslbek ji měl k dispozici při práci na jezdecké soše sv. Václava (vlevo).
P. Černý si najednou nedokáže vybavit (podobně jako L. Konečný 1997 či J. Bažant 2000) žádné vyobrazení sv. Václava s plnovousem v přilbě např. na jižním průčelí kostela sv. Jakuba ve vsi Jakub u Kutné Hory (viz obr. vpravo), posvěceného v roce 1165 za účasti krále Vladislava I. s chotí, na iluminaci Gumpoldovy legendy před rokem 1006 (Kristus-Pantokrator zde nasazuje sv. Václavovi s plnovousem na hlavu přilbu spasení), nebo na pečetích či na soudobých denárech, na něž upozornila sama již výše autorem citovaná A. Merhautová-Livorová (1983, s. 21 a pozn. 36 na s. 25) i ve svých dalších publikacích se spoluautorem D. Třeštíkem (1983, 1985) – důkaz viz pasáž „Kam to potom vede?“ v 6. části práce. Tady už se P. Černý nemůže vymlouvat, že její práci nečetl, přesto její podvod kryje.

Nikde jsem nebyl, nic jsem neviděl, nic o tom nevím. Noviny nečtu, na televizi se nedívám, na výstavy nechodím a okna máme do dvora.

SARS si vybral další oběť. Po Anežce Merhautové, Barbaře Krzemieńske, Dušanu Třeštíkovi, Lubomíru Konečném a Pavlu Černém je to Jan Bažant (2000).


Sv. Václav. Wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy, př. r. 1006	Sv. Václav. Augustinův spis De civitate Dei, po roce 1136	Sv. Václav. Iluminace z rukopi- su Flores Bernardi, okolo pol. 12. století	Sv. Václav. Velislavova bible, počátek 14. století

Sv. Václav s plnovou- sem na iluminacích rukopisů od počátku 11. století do poloviny 12. století a na poč. 14. století.
Bezvousého sv. Václava známe pouze z Vyše- hradského kodexu, kte- rý vznikl při příležitosti korunovace Vratislava II. v roce 1085, ale mimo území Čech.

Proč P. Černý kryje podvod Anežky Merhautové? Důvod je prostý. Ve hře je totiž ještě také Konečného identifikace sv. Václava bez přilby, bez nimbu i bez vousů v postavě,

ve které jsme ale jednoznačně rozpoznali

„českého Achilla“ Břetislava I. [18] s frajerským knírkem (viz obr. vpravo), neboť v rotundě za ním vyobrazené dvě postavy s nízkými biskupskými mitrami jsme zcela jednoznačně mohli identifikovat jako Břetislavovy syny Spytihněva II. a Vratislava II. Ač ani L. Konečnému „byzantské motivy svatých vojínů“ nejsou neznámé (L. Konečný 1997, s. 75) a jistě četl i Kristánovu legendu, v níž je Václav nazýván „ vojín Kristův“ (miles Christi), „vojín Bohem vyvolený“ (Dei electus miles), který se na svoji poslední cestu vydává „zbraněmi víry obrněn“ (mezi něž patří i přilba spasení – Ef 6, 17), přilbu na znojemských malbách dokonce považuje za „specifický atribut a znak“ (s. 71), přesto tato přilba údajného „neznámého, v době vzniku maleb ještě žijícího přemyslovského prince či vládního čekatele bez pláště“ je pro něj nakonec pouze „vojenským atributem“ (s. 75)! Logicky, pokud by byl její nositel v roce 1091 (resp. 1092, nebo později), kdy podle L. Konečného měly malby najednou a současně vzniknout, ještě naživu, pak by to skutečně nemohl být sv. Václav, zavražděný již v roce 935. L. Konečný si tak pro sebe zdánlivě vyřešil známý nerudovský problém „Kam s ním?“.
Ale pokud naživu nebyl?

P. Černý kryje podvod Anežky Merhautové (1983) jen proto, aby mohl „nechat žít“ také Konečného hypotézu?
Mohli bychom to nazvat „Syndrom akutní roztroušené slepoty“, zkráceně SARS. Ten sice nemusí být pro jednotlivce smrtelný, pro vědu však zcela určitě.

Vlevo výše bezvousý sv. Václav v iniciále „d“ v Kodexu vyšehradském (1085). Vpravo Břetislav I. [18] na malbě v rotundě, L. Konečným (mylně) považovaný za sv. Václava.

Na obr. vlevo výše zcela atypicky bezvousý sv. Václav bez nimbu v kožešinové kápi z iluminace v Kodexu vyšehradském (vznikl snad společně s kodexy hnězdenským a krakovským v některém zahraničním skriptoriu v Podunají, podle jiných názorů na Břevnově) při příležitosti korunovace Vratislava II. králem českým a polským (1085).

Na zahraničního iluminátora bezpečně ukazuje neznalost domácí tradice v zobrazování sv. Václava s plnovousem, jak je doloženo např. na soudobých Vratislavových denárech níže nebo na moravském denáru č. 331 Oty I. Sličného (†1087), kde je sv. Václav vyobrazen nejen s plnovousem, ale také v přilbě.
Na jedné z dalších iluminací Kodexu vyšehradského (vlevo) je dokonce i Kristus v mandorle podán s bezvousou tváří v rozporu s byzantským pojetím znojemského Krista-Pantokratora vyobrazeného v kruhové mandorle v konše apsidy (podle syrského vzoru). Srovnej s vyobrazením Krista-Pantokratora s plnovousem ve wolfebüttelském rukopisu Gumpoldovy legendy ze vstupenky na výstavu „Střed Evropy okolo roku 1000“ v 5. části práce, kde je vyobrazen sv. Václav rovněž s plnovousem. Můžeme proto zcela analogicky předpokládat, že i sv. Václav v rotundě by měl být podán, stejně jako Kristus v mandorle, s plnovousem.

Vlevo níže bezvousý Kristus v mandorle v Kodexu vyšehradském (1085).
Tento evangelistář však vznikl patrně v některém zahraničním skriptoriu, nejčastěji je uváděno Řezno.

V bitvě u Chlumce roku 1126 sehrál sv. Václav významnou roli, a to doslova. Kníže Soběslav I. zde použil kopí sv. Václava z pokladu svatovítského a dal je opatřit praporcem sv. Vojtěcha nalezeným na půdě kostela ve Vrbčanech. Roli sv. Václava pak sehrál „jeden kaplan cnostný, urozený, jménem Vít, jenž držel kopí řečeného světce, jak je zvykem, oděn jsa v brnění a přilbu jako Achilles“ (Kanovník vyšehradský).

Jak je zvykem, oděn jsa v brnění a přilbu ... .
Čili v roce 1126 to již bylo běžným zvykem.

„Unus capellanus, probus, nobili genere, nomine Vitus, qui tenebat hastam eiusdem sancti praememorati, ut mos est, inductus lorica et galea, ut Achilles“ (Emler 1874, 204). Překlad: Pokračovatelé ... 1974, 39.
In: Jan Bažant: Umění českého středověku a antika. Praha 2000, s. 57, pozn. 114.
Ale jen o několik stran dál (s. 60) už J. Bažant nemá, co by k postavě tohoto neznámého „českého panovníka v přilbici“ ze znojemských maleb řekl.

Jan Bažant: Umění českého středověku a antika, 2000, s. 57, 60.


Gotický komorový kachel s reliéfem sv. Václava	Parléřova socha sv. Václava ze Svatováclavské kaple (1373)	Sv. Václav osvo- bozuje vězně. Mistr Eggenbur- ského oltáře	Relikviářová busta sv. Václava od neznámého autora (1484)

Sv. Václav s plnovou- sem na dalších artefaktech ze 14. a 15. století, kdy atribut přilby již nahradila knížecí čapka.
Bezvousého sv. Václava známe pouze z Vyše- hradského kodexu, kte- rý vznikl při příležitosti korunovace Vratislava II. v roce 1085, ale asi mimo území Čech.

Řekli jsme si, že L. Konečný (1997, s. 72) zařadil muže s přilbou mezi veškeré v roce 1091 žijící členstvo přemyslovského pokolení. Jenže jeho předpoklad s devíti v roce 1191 žijícími přemyslovskými princi, následníky či vládními čekateli bez pláště, zato ale s korouhví (symbolem držení léna) je od základu mylný, chybný a naprosto zhůvěřilý.

Nejlépe to dokazuje vyobrazení sv. Václava s plnovousem v přilbě (Šmerda č. 331) na reverzu moravského denáru Oty I. Sličného (vpravo), který zemřel již v roce 1087, tj. 4 roky před údajným vznikem maleb podle L. Konečného (a 47 let před jejich vznikem podle A. Merhautové, B. Krzemieńské, D. Třeštíka a A. Martana). Znamená to, že již za života Konrádova nejmladšího bratra byla přilba nezaměnitelným atributem sv. Václava a ne nějakého anonymního přemyslovského vládního čekatele s korouhví (či snad jakéhosi moravského údělníka). Na L. Konečného zřejmě tak velmi silně zapůsobil Třeštíkův článek „Objevy ve Znojmě“ (1987). Dnes už, asi pod dojmem z tohoto článku, si nikdo raději netroufne spojovat přilbu se sv. Václavem, aby se náhodou neblamoval?! – viz P. Obrazová-J. Vlk (1994), P. Černý (1997) výše nebo J. Bažant (2000). Třeštíkův článek tak poskytuje vítané alibi všem, kteří sv. Václava potřebují na malbách umístit jinam než kam skutečně patří (A. Merhautová 1983, B. Krzemieńska 1985, L. Konečný 1997, V. Tatíček 1998, A. Novotný 2000).
Znojemské malby a názory jednotlivých odborníků proto nejsou „jen“ ryze odborným problémem, ale zejména je nutné vědět: „Kdo, s kým, o čem, pro koho“! Lobbystické skupiny najdeme nejen v politice, ale i ve „Vědě“. Je to potom vůbec ještě věda?

Vládní čekatelé s korouhví – symbolem léna.
Srovnej Stanovisko k hypotézám A2 nebo Stanovisko k době vzniku maleb A2 na straně Systematické utřídění hypotéz.

Moravský denár č. 331 Oty I. Sličného (1054-1055, 1061-1087). Na reverzu vyobrazení sv. Václava s plnovousem v přilbě, v opisu: s WENCEZLAV.


Revers denáru Vratislava II. (Šmerda č. 157, Cach č. 345)	Revers denáru Vratislava II. (Šmerda č. 158, Cach č. 346)

Sv. Václav s plnovou- sem na denárech Vratislava II. (1061-1092).
V opisu R:
+SCS WECESVS.

Podle L. Konečného měly malby s údajně bezvousým sv. Václavem vzniknout právě na sklonku Vratislavovy vlády v roce 1091.


Revers denáru Vratislava II. (Šmerda č. 163, Cach č. 352)	Revers denáru Vratislava II. (Šmerda č. 164c, Cach č. 353)

Sv. Václav s plnovou- sem na denárech Vratislava II. (1061-1092).
V opisu R: WENCEZLVS.

Podle L. Konečného měly malby s údajně bezvousým sv. Václavem vzniknout právě na sklonku Vratislavovy vlády v roce 1091.

Byl-li sv. Václav za Vratislava II. (1061-1092) zobrazován běžně s p l n o v o u s e m (a to již i na jeho moravských denárech 1054-1061), proč jej L. Konečný (1997) ztotožnil právě z bezvousou postavou prvního knížete v plášti [18] ve 4. pásu maleb? Nejspíš proto, že mu na tomto místě „vyšel“, když svoji posloupnost pražských „Přemyslovců“ jen zcela mechanicky odvíjel zpětně od poslední desáté postavy v plášti [27] – předpokládaného Konráda I. Brněnského, mladšího bratra a nástupce krále Vratislava, který je bezpochyby vyobrazen na vedlejší pozici [26].
L. Konečný sice správně odmítl, že by se mohlo jednat o krále Vratislava vytrženého bez náhrady z posloupnosti knížat (A. Merhautová, B. Krzemieńska, D. Třeštík 2000), ale lehkovážně odmítl i to, že by se mohlo jednat o druhé zobrazení Vratislavovo, jednou s biskupskou mitrou [20] mezi svými bratry Spytihněvem II. [19] a Konrádem I. [21], podruhé s královskými insigniemi mimo posloupnost panovníků [26] mezi svými syny Vladislavem I. [25] a Soběslavem I. [27], jak to správně uvedl J. Zástěra ve své hypotéze (což se nám také podařilo prokázat).

Vedle krále není jeho mladší bratr, ale nejmladší syn.

Od postavy krále vyčleněné mimo pořadí panovníků lze sotva odvozovat správné umístění těch ostatních, např. pozici sv. Václava. Proto ani jméno posledního knížete vyobrazeného po levici krále nemůže být Konrád I. Brněnský. Tím padá i vznik maleb v roce 1091, resp. 1092. Konečného „objev“ je prostě jen další o m y l .

Jen další cesta vedoucí do slepé uličky.

L. Konečný také vůbec nezohlednil další „nepřehlédnutelné“ ikonografické prvky, znaky a atributy u některých postav – šikmo pruhovaný štít [10], přilbu [13], kopí šikmo napříč [14], obrácené štíty [13, 20] a z toho vyplývající zdvojení postav [12, 13; 20, 26], nízké biskupské mitry [19, 20], překrývající se praporce [22-23], stejný plášť [20, 26]. Tyto i další důvody, shrnuté na stránce „Systematické utřídění hypotéz“ (A2), nás ovšem nutně vedou k přesvědčení, že touto klíčovou postavou posledního knížete v plášti vedle korunovaného krále nemůže být jeho bratr Konrád I. (1092), ale jeho syn Soběslav I. (1125-1140).
Právě Soběslav I. [27], který byl v letech 1131-1134 iniciátorem domalby jižní poloviny 3. pásu (III. etapa), nechal vedle sebe (tzn. mimo časovou posloupnost) namalovat svého otce [26], aby i na něm ulpěl alespoň odraz jeho královského majestátu – byl přece (tak jako Bořivoj [09] po jeho levici) synem k r á l e . Viz také znění rytého nápisu na západní stěně lodi, který poslední úpravy v rotundě spojuje se jménem Konrádovým (jedná se však o Konráda II. Znojemského) a datuje je právě rokem 1134, kdy z pražského stolce vládl Soběslav I.
Rozšíření původního patrocinia rotundy „Nanebevzetí P. Marie“ o královské zasvěcení sv. Kateřině může dobře dokládat, že právě v letech 1131-1134 došlo k doplnění postavy krále, jak praví zmíněný nápis, na místo, kde byl původně obraz „Nanebevzetí P. Marie“, kterým dříve výmalba 4. pásu asi končila. To mohlo být tehdy chápáno jako dostatečné ospravedlnění takového kroku. Nebylo to tedy kvůli Soběslavovi, ale kvůli jeho královskému otci. Protože rotundu v roce 1134 po všech úpravách znovu posvětil nejspíš její nový majitel olomoucký biskup Jindřich Zdík, muselo být vše provedeno jistě s jeho vědomím. Znojemskou rotundu totiž spolu s dalšími pěti hradskými kostely i s jejich majetkem v roce 1131 (v době věznění Konráda II. 1128-1134) Soběslav I. biskupu Zdíkovi daroval (M. Bláhová, VDZKČ I, 1999, s. 535). Bylo to prostě „něco za něco“. Zasvěcení rotundy sv. Kateřině biskup Zdík také nezvolil jen náhodně, ale aby vyloučil možnost pohanského výkladu oráčské scény, který po dokončení Kosmovy kroniky malbám hrozil.

Další důvody:
postavy bez pláště nejsou „následníci“, „přemyslovští princové“ či „vládní čekatelé“, ale panovníci, protože mají kopí s praporcem. Proto i muž v přilbě, umístěný uprostřed mezi nimi, je panovník – sv. Václav, podle Kristiána „vojín Kristův“, „vojín Bohem vyvolený“, věčný vladař, který svoji vládu propůjčuje vždy aktuálně zvolenému knížeti.

Kdo si mohl dovolit v roce 1134 dát přemalo- vat obraz Nanebevzetí P. Marie postavou krále v rotundě, která tehdy patřila biskupu Jindřichu Zdíkovi? Tvrdím, že jen panovník, který již v roce 1131 rotundu Zdíkovi daroval, nebo přímo Zdík. Takže to bylo „něco za něco“.

Proč byla rotunda zasvěcena sv. Kateřině? Odpověď najdete ZDE.

Kroužky mezi jmény evangelistů v kupoli provedené plnou čarou ukazují umístění ohnivých kol cherubínů. Cherubínovi nad panovníkem [23] ohnivé kolo chybí.

Schéma lodi rotundy.
Pohled z prostoru lodi vzhůru do kupole. Orientace světových stran je proto zrcadlově převrácená.
LEGENDA:
3. pás maleb
A, B, C, D – donátoři a jednotlivé postavy z tzv. „Přemyslovské scény“;
S1, S2, S3 – stromy života;
01 až 08 – prvních osm panovníků v pláštích;
4. pás maleb
09 až 17 – devět panovníků bez pláště
a mezi nimi
13 – sv. Václav v přilbě s obráceným štítem;
18 až 27 – deset panovníků v plášti a mezi nimi 26 – král Vratislav I., vyčleněný mimo pořadí.

Jaké je tedy správné řešení? Protože sv. Václav není v rotundě vyobrazen s pořadovým číslem [18] jako bezvousý mladík v plášti, ale o 5 pozic zpět [13] s plnovousem, v přilbě a bez pláště, musíme i Konráda I. Brněnského hledat, místo na pozici [27], o 5 míst vlevo. Ale protože je sem vedle posledního knížete navíc mimo pořadí vložena postava krále (druhé zobrazení Vratislava II. [26]), tedy celkem (5+1) o 6 míst vlevo na pozici s pořadovým číslem [21] vedle svých bratrů s biskupskou mitrou [19, 20]. Dostáváme pak správnou úplnou posloupnost knížat čtvrtého pásu, tj. včetně prvních tří historicky doložených pražských Přemyslovců [09-11], kteří se ovšem L. Konečnému do rotundy již n e v e š l i :
Bořivoj [09], Spytihněv [10], Vratislav [11], Václav [12], podruhé sv. Václav v přilbě [13], Boleslav I. [14], Boleslav II. [15], Boleslav III. [16], Oldřich [17] – tj. 9 panovníků bez pláště;
dále 10 v plášti: jako první Břetislav I. [18], Spytihněv II. [19], Vratislav II. [20] (oba s nízkou biskupskou mitrou), Konrád I. [21], Břetislav II. [22], Bořivoj II. [23], Svatopluk Olomoucký [24], Vladislav I. [25], podruhé Vratislav II. jako král [26] a konečně Soběslav I. [27], jeho nejmladší syn a iniciátor domalby rotundy v letech 1131-1134. Tím je vyřešen 4. pás zcela ve shodě s hypotézou J. Zástěry (1986, 1990).
Ve 3. pásu samozřejmě nejsou žádní mytičtí Přemyslovci (A. Friedl 1966, L. Konečný 1997), byli to přece pohani. Mohou zde být jen pokřtění panovníci velkomoravští a předvelkomoravští.
Tzn., že celý 3. pás [01-08] včetně jízdní družiny, oráčské scény a fundátorského páru [A, B, C, D] se týká výhradně historie Moravy a moravské církve – viz 2. část práce.
Čili žádná Libuše, žádné poselstvo složené ze sedláků oblečených do knížecích plášťů, žádný Přemysl Oráč, prostě a jednoduše žádní pohani v křesťanské kapli, i kdyby za ně Akademie věd vypsala odměnu, např. v podobě grantu či zahraniční stáže.

Správné řešení.

Sv. Václav:
18 - 5 = 13
Konrád I. Brněnský:
27 - 6 = 21

L. Konečnému se první tři historičtí „Přemyslovci“ do rotundy již nevešli. Po osmi mytických Přemyslovcích ze 3. pásu jeho posloupnost panovníků pokračuje ve 4. pásu až sv. Václavem. Musí proto tvrdit: „Znojemský dynastický cyklus nebyl genealogií ani kompletní nástupnickou řadou přemyslovských knížat“.

Konkrétní historická knížata NE, ale jacísi anonymní virtuální Přemyslovci ANO?

První šiřitelé křesťanství v Čechách NE, smyšlení pohané ANO?

Způsobil vše jen hluboko zakořeněný Kosmův přemyslovský mýtus a nechuť cokoliv na stávající situaci měnit? Ale nenastal již čas vykročit z bludného kruhu mýtů, dát za pravdu archeologickým nálezům, mincím, pečetím, plastikám, iluminacím, historickým pramenům, ale především malbám v rotundě, které mluví jasně a jednoznačně, a překročit konečně Kosmův stín – „promluvit o těch, o nichž se mlčí“?
Říci už konečně, tváří v tvář nezvratným faktům, všem otevřeně do očí: „V křesťanské kapli nemá pohan co pohledávat“!
A také:
„Ano, přilba byla v 11., 12. a 13. století atributem sv. Václava“!
Tato hypotéza by měla být po J. Zástěrovi tím druhým vykročením a nastíněním nového možného směru bádání. Čemu dají naši vědci přednost, mýtům nebo vědě, demagogii nebo správnosti?

Nastal čas vykročit z bludného kruhu mýtů.

Je třeba už konečně promluvit o velkomoravských a předvelkomoravských panovnících vyobrazených ve 3. pásu maleb ve Znojemské rotundě.

Vědci k tomu zatím nenašli odvahu.


Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb s ukázkami pokračuje: Jedenáctá část – Rostislavovo město		Pokračování.
„Heidentempel“ – pohanský chrám. Nápis v apsidě. Vzájemné vazby ve svislém směru mezi jednotlivými pásy maleb. Umístění Bořivoje nad nejvyšším výhonkem třetího stromu života. Kopí sv. Václava v přímém prodloužení kopí krále Rostislava. Podivné shody náhod. Podivné shody náhod pokračují. Proč je král Rostislav vyobrazen v rotundě 4x? Proč je král Rostislav vyobrazen 4x v rotundě právě ve Znojmě? Grafické znázornění počtu pohřbů na pohřebišti Na valách v Uherském Hradišti-Starém Městě. Znojmo křižovatkou cest. Kamenné kříže z Dobšic. Bořivojův Levý Hradec.		Odpovědi na všechny tyto otázky najdete v další části práce. Klikněte ZDE.
Hypotézy [ J. Zástěra \| L. Konečný ] [ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ] [ Pohan v církevní stavbě?! \| Porovnání hypotéz \| Systematické utřídění hypotéz ]
[ Plášť moravských králů \| Zapůjčená ruka \| Biskupské mitry \| Odznak hodnosti Vladislava I.? \| Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat \| Boleslav I. – kníže a bratrovrah? \| Původ mandlového tvaru štítů \| Denáry moravských údělníků \| Kniha \| Inspirační zdroje autorů maleb \| Náramky knížat \| Malby a stavba rotundy 1 a 2 ]

Grafické zpracování: Studio COMET Brno