10 – MALBA NEBO PŘEMALBA?

IKONOGRAFIE
maleb ve Znojemské rotundě
Ikonografická problematika románské výmalby Znojemské rotundy
Petr ŠIMÍK
Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb

IKONOGRAFIE –
Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb – 10. část.
Petr Šimík – 23.12.1999

10. část – Malba nebo přemalba? – úvod

Hypotézy [ J. Zástěra | L. Konečný ]
[ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ]
[ Pohan v církevní stavbě?! | Porovnání hypotéz | Systematické utřídění hypotéz ]

Ikonografie 3. pásu maleb – 10. část: Malba nebo přemalba?

LEGENDA: čísla v hranatých závorkách označují pro snadnější orientaci pořadí jednotlivých knížecích postav. Ve třetím pásu maleb, za tzv. „Přemyslovskou scénou“, 8 postav v plášti [01-08], které pokračují ve čtvrtém pásu devíti postavami bez pláště [09-17] a deseti postavami v plášti [18-27]. Postava s pořadovým číslem [26] s korunou a žezlem je jedinou postavou, na jejímž určení se shoduje zatím většina hypotéz – král Vratislav I. (dle O. Votočka Přemysl Otakar I.). Literaturu, na niž se tato hypotéza odvolává, najdete přehledně zpracovánu v abecedním uspořádání dle jednotlivých autorů pod tlačítkem PUBLIKACE. Číslování denárů v textu dle katalogu J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996.

Čísla v hranatých závorkách.

V 8. části práce jsme si ukázali, že 4. pás maleb vznikal postupně ve dvou etapách. Otázkou ovšem zůstává, co po přemalbě severní poloviny 4. pásu (1035-1055), ukončené postavou Břetislava I. (II. etapa), bylo vymalováno v polovině jižní. Zůstaly zde původní malby z I. etapy výmalby (1019-1034), tj. (nejspíš) pokračování mariánského cyklu ze 2. pásu zakončené obrazem „Nanebevzetí P. Marie“, nebo (což je méně pravděpodobné) je nahradily motivy z období Břetislavovy vlády? V každém případě by průzkum maleb měl odhalit v jižní polovině 4. pásu maleb pod zbývajícími devíti panovníky v plášti, doplněnými v poslední III. etapě výmalby (1131-1134), stopy po předchozích malbách (viz obr. 8). Totéž se týká i poloviny severní.

Co bylo původně namalováno v jižní polovině 4. pásu maleb?

Obr. 8.
Za postavou krále Vratislava I. [26] se rýsují jakési kontury, pokud se na obrázek díváte z většího odstupu. Jedná se snad o zbytky původní malby? Nepřipomínají tyto kontury věžice oddělující jednotlivé scény mariánského cyklu ve 2. pásu maleb?

Postupná přemalba 4. pásu postavami pražských Přemyslovců

Zatím se jeví jako nejpravděpodobnější možnost, že při II. etapě výmalby rotundy (1035-1055) bylo v jižní polovině 4. pásu ponecháno pokračování mariánského cyklu včetně závěrečného obrazu Nanebevzetí P. Marie. Ke změně či rozšíření patrocinia rotundy o sv. Kateřinu totiž došlo až v letech 1131-1134, kdy teprve mohl být tento obraz nahrazen postavami krále Vratislava [26] a jeho syna Soběslava I. [27].
V každém případě ale Břetislav musel nechat rotundu zaklenout již za svého moravského pobytu (před rokem 1035), kdy byla provedena výmalba celé rotundy, protože malby 4. pásu již zasahují do kupole. Přitom omítka klenby musela být položena současně s omítnutím stěn, neboť „složení omítky se v postupně nanášených pásech neměnilo“ (A. Merhautová-A. Martan 1988, s. 302).

Tzv. „Břetislavská scéna“ ve 4. pásu maleb?

Anežka Merhautová-Alois Martan: Byly či nebyly malby znojemské rotundy jednotným dílem? In: Umění XXXVI, 1988, s. 297-307.

Protože mezi malbami 3. pásu s velkomoravskými a předvelkomoravskými panovníky (I. etapa výmalby) a následně malbami „Přemyslovců“ ve 4. pásu musela být určitá časová prodleva, jak vyplývá s rozdílné šířky pásů, odlišné technologie maleb, rozdílného provedení postav, jejich plášťů a umístění štítů, odlišných typů a tvarů královských korun (viz J. Zástěra 1986, s. 44, 1990, s. 136), lze předpokládat, že malby v celém 4. pásu jsou postupnou přemalbou zřejmě původního mariánského cyklu, který zde navazoval na 2. pás maleb (obrazem Útěk do Egypta zjevně neukončený) a plynule pokračoval dalšími scénami z Kristova a Mariina života. Analogie bychom mohli spatřovat v Kodexu vyšehradském (1085) nebo, jak uvádí Z. Všetečková (1997, s. 95), „ve výzdobě kostela v Kostoľanoch pod Tríbečom na Slovensku ze 2. poloviny 11. století, kde po scénách z dětství Krista následoval pašijový cyklus“ (táž, 1997, s. 95, pozn. 9: V. Dvořáková-J. Krása-J. Stejskal: Středověká nástěnná malba na Slovensku, Praha 1978, s. 102-104).
Jistě si umíme představit ve 4. pásu maleb „Vjezd Kristův do Jeruzaléma“ umístěný nad jezdeckou družinou z 3. pásu, „Poslední večeři“ nad oráčskou scénou, dále Kristovo „Ukřižování“, „Zmrtvýchvstání“, „Nanebevstoupení“, „Seslání Ducha svatého“ až po obraz „Nanebevzetí P. Marie“ v jeho byzantském pojetí „Zesnutí Bohorodičky“ v místech, kde dnes vidíme krále Vratislava I. a jeho nejmladšího syna na západní stěně proti apsidě. Další obrazy, mezi Útěkem do Egypta a Kristovým vjezdem do Jeruzaléma (jistě také Kristův křest!), mohly pak být již v letech 1035-1055 nahrazeny postavami prvních pokřtěných pražských Přemyslovců od Bořivoje po Břetislava I. – zadavatele této II. etapy výmalby.
Ve III. etapě výmalby za Soběslava I. v letech 1131-1134 pak byly patrně přemalovány i zbylé obrazy mariánského cyklu postavami devíti pražských panovníků včetně prvního českého krále Vratislava I. a provedeny nezbytné opravy a úpravy v kupoli i starších maleb v nižších pásech.

Zuzana Všetečková: Christologický cyklus v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě, s. 95. In: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Sborník, JMM ve Znojmě 1997, s. 92-101.

K otázce možných postupných přemaleb viz také zajímavá myšlenka P. Černého (Sborník, Znojmo 1997, s. 86):
„... Stejně unikátní je program těchto maleb v jejich vertikální ideografické podobě, tak jak se dnes zachoval. Po nejnižší zóně iluzivně zobrazené drapérie jako poměrně častého motivu v mnoha starších a soudobých nástěnných malbách, se objevuje pás s fragmentárně zachovalým christologickým cyklem, nad ním pak další dva pásy s ,profánní‘ Přemyslovskou genealogií a konečně v nejvyšší zóně kupole celofigurová zobrazení čtyř evangelistů v nezvyklém spojení s postavami cherubínů, jež je interpolují a s holubicí Ducha sv. na vrcholu. Tento programový celek ve znojemské rotundě tak vzbuzuje dojem kombinace dvou celků – a utvrzovaný navíc i na první pohled zjevnými rozdíly v jejich formálním provedení – tj. christologického cyklu, který mohl původně docela dobře pokračovat i v dalších zónách směrem nahoru a být smysluplně ukončen zobrazením evangelistů a symbolu Ducha sv., ale který byl dodatečně interpolován, resp. ,překryt‘ ve dvou pásech (3. a 4. – pozn. PŠ) zobrazením Přemyslovců. I když tento dojem nebyl (zatím – pozn. PŠ) potvrzen (ale ani vyvrácen – pozn. PŠ) novější analýzou omítky interiéru znojemské rotundy, zůstávají zmíněné nanejvýš originální rysy obrazového programu, které mají charakter anomálií, i nadále naléhavým interpretačním desideratem především historiků umění. ...“

Dva obrazové celky?
PhDr. Ing. Pavel Černý, FF UP Olomouc.

Poznámka: Z technologie maleb (viz 8. část práce) vyplývá, že 3. pás maleb (tzv. „Přemyslovská scéna“, osm knížat v plášti se štítem a kopím s praporcem, donátorský pár) vznikl nejspíš společně s pásem druhým (christologický, resp. mariánský cyklus). Tuto domněnku podporují i vzájemné vertikální vazby mezi 2. a 3. pásem. Tzn., že dodatečně interpolován, resp. překryt zobrazením Přemyslovců mohl být pouze jeden pás – čtvrtý. Ten jediný také svojí výškou odpovídá 2. pásu s mariánským cyklem. Lze proto oprávněně předpokládat, že mariánský cyklus pokračoval původně (I. etapa 1019-1034) právě jen a pouze ve 4. pásu maleb.
Otázkou dnes neukončeného mariánského cyklu se zabývá také článek J. Kachlíka v rubrice NÁZORY.

A = [06] – král Rostislav,
B – jeho manželka (snad dalmatská kněžna Miloslava),
C – opat Metoděj,
D – Konstantin Filosof (portréty těchto postav najdete v naší minigalerii)

Obr. 9. Schéma lodi rotundy.
Pohled z prostoru lodi vzhůru do kupole. Orientace světových stran je proto osově převrácená.
LEGENDA
3. pás maleb:
A, B, C, D – jednotlivé postavy z tzv. „Přemyslovské scény“ a donátoři při vstupu do apsidy;
S1, S2, S3 – stromy života;
01 až 08 – prvních osm panovníků v pláštích;
4. pás maleb:
09 až 17 – devět panovníků bez pláště;
13 – sv. Václav v přilbě;
18 až 27 – deset panovníků v plášti;
26 – král Vratislav I.
Malé kroužky mezi jmény evangelistů ukazují umístění ohnivých kol cherubínů.

Žluté a červené půloblouky

Dalším pozoruhodným detailem na malbách 4. pásu jsou střídající se žluté a červené dole zahrocené půloblouky (tvořící arkády) nad postavami knížat. Jejich počet (19) je lichý a proto nad některou z postav muselo dojít ke spojení stejnobarevných půloblouků. A to malíř provedl (cílevědomě a nikoliv náhodně) právě nad postavou třetího panovníka bez pláště – h11vrat.jpg (2974 bytes)

Vratislava [11], kde se stýkají dva žluté půloblouky, tzn. nad jedním z panovníků vyobrazených v severní polovině 4. pásu maleb (viz také schéma lodi rotundy nebo Trappův akvarel). Proč právě u tohoto panovníka? Zde přece posloupnost panovníků nezačíná ani nekončí! Za vlády tohoto knížete [11] (915-21) (obr. vlevo) již nenajdeme v pramenech žádnou zmínku o velkomoravských panovnících, od tohoto knížete [11] až po Břetislava [18] včetně mají všichni pouze dvojité zakončení praporce.

Chtěl malíř tímto umístěním stejnobarevných půloblouků právě nad postavou Vratislava [11] symbolizovat dobu zániku Velké Moravy a Vratislava označit jako zákonného nástupce velkomoravských knížat a králů? Pravděpodobně ano, protože jiný smysluplný výklad tohoto detailu najdeme stěží, žádný z badatelů jej také dosud nenabídl (i s přihlédnutím k hypotéze V. Tatíčka 1998, s. 79).

Žluté a červené půloblouky.
Pozoruhodný detail v malbách 4. pásu.

Vysvětlení symboliky zakončení praporců (dle J. Zástěry 1990, s. 91):
Ve 3. pásu maleb
moravští panovníci
• dvojité – právo na vládu na Moravě,
• trojité – právo na vládu na Moravě i v Čechách.
Ve 4. pásu maleb
čeští panovníci
• dvojité – právo na vládu v Čechách,
• trojité – právo na vládu v Čechách i na Moravě.


Spytihněv I. [10]	Vratislav I. [11]	Václav [12]

Dva žluté půloblouky.
Lichý počet panovníků (19) ve 4. pásu maleb způsobil, že pravidlo střídajících se žlutých a červených půloblouků nad jejich hlavami muselo být alespoň v jednom případě porušeno. Proč právě u knížete Vratislava [11]? Zde posloupnost panovníků ani nezačíná ani nekončí! (Foto František Sysel 1999).

Rovněž Vratislavova rudá tunika se barvou liší od oděvu všech ostatních panovníků. Je zde Vratislav v královském nachu zobrazen jako právoplatný dědic moravského království po svém dědovi – králi Rostislavovi?

M. Lurker (1999, s. 25): heslo Barvy: „Barvy v mýtu a kultu nejsou zpravidla náhodné, nýbrž mají určitý význam, i když ten není v jednotlivostech znám.“ ... „Purpur všeobecně označuje královskou důstojnost (Est 8, 15).“ ... „Purpur je barva bohatství (L 16, 19) a panovnické důstojnosti. Vojáci, kteří se posmívali Ježíši jako králi Židů, mu nasadili na hlavu trnovou korunu a »přes ramena mu přehodili purpurový plášť« (J 19, 2).“ ... (s. 41): heslo Červená: „Ze všech barev má symbolický význam nejdříve červená, původně na základě magických představ.“... „Rudě postříkané šaty Mesiáše šlapajícího víno v lisu (Iz 63, 1-3) jsou symbolem Kristovy oběti na kříži. »Rudý je štít bohatýrů«, kteří se bijí za Hospodina a vymycují zlo, »v šarlat jsou oděni válečníci« (Na 2, 4)“ ... „V liturgice je červená barvou Ducha sv., pašijí a mučedníků.“ ... (s. 212): heslo Purpur: „Sytě červený kardinálský purpur je znamením důstojnosti a (v krvavě rudém odstínu) znamením připravenosti k mučednictví.“

Symbolika červené barvy.
Manfred Lurker: Slovník biblických obrazů a symbolů, Vyšehrad, Praha 1999, s. 25, 41, 212.

P. Radoměrský (1996, s. 272-273): „Skutečnost, že se Přemyslovci ujali dědictví po Mojmírovcích, naznačuje průzračně legenda »Diffundente sole« z poslední čtvrti 10. století, která vložila arcibiskupu Methodějovi při Bořivojově křtu do úst prorocká slova: »Staneš se pánem pánů svých!« Byli to synové Bořivojovi, Přemyslovci Spytihněv a Vratislav, kteří po pádu Velké Moravy nastoupili v dědictví po králi Svatoplukovi. A již Vratislava, otce knížete Václava, který bojoval na Moravě udatně s Maďary, nazývají legendy »knížetem velkým a slávou ctěným«. Patrně právem soudí V. Vaněček (Stát Přemyslovců a středověká »říše«, Praha 1945, s. 44), že Vratislava I. možno pokládat již za skutečného krále“.
Podle D. Třeštíka (1997, s. 320) legenda „Diffundente sole je přepracováním Kristiána (992-994) ze 13. století“. Stejnou Metodějovu „citaci“ však obsahuje i Kristián (kap. 2).
Metodějova (správněji Kristiánova) prorocká slova, týkající se výhradně Bořivoje, se vyplnila v okamžiku, kdy skutečně opanoval pražskou kotlinu a středočeskou doménu. Kristián tedy Bořivoje představuje jako jednoho ze středočeských knížat, původně někomu v Čechách podřízeného. Jinak by se později nemohl stát „pánem pánů svých“. Metoděj sotva mohl „tváří v tvář“ Svatoplukovi mít na mysli krále a knížata velkomoravská. Srovnej s názorem N. Profantové (VDZKČ I, 1999, s. 299).

Pavel Radoměrský: Koruna králů moravských, s. 272- 273. In: Moravský historický sborník. Ročenka MNK 1995, Brno 1996, s. 267-342. (viz i Sborník Národního muzea v Praze, 1958).

Dušan Třeštík:
Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 320.

Dvojité a trojité zakončení praporců

Vraťme se zpět k významu zakončení praporců. Lépe než právo na vládu (J. Zástěra 1990, s. 91) by zakončení praporců mohlo vyjadřovat skutečný vzájemný vztah, ve kterém se Morava a Čechy nacházely na počátku vlády toho kterého panovníka. Trojité zakončení praporce by mohlo symbolizovat spojení Moravy (3. pás maleb – „Sámovci“ a Mojmírovci) a Čech (4. pás maleb – pražští „Přemyslovci“), dvojité naopak jistou samostatnost obou územních celků. Potvrzení tohoto předpokladu bychom mohli najít v trojitém zakončení praporců krále Svatopluka [07] v plášti ve 3. pásu maleb a současně také Bořivoje [09] a jeho syna Spytihněva I. [10] bez plášťů ve 4. pásu. Tito tři vyjmenovaní panovníci vládli v letech 871-894 na Moravě a v Čechách souběžně. Mojmír II. [08] ve 3. pásu, který má opět dvojité zakončení praporce, nastoupil vládu po Svatoplukově smrti (†894) a vládl již jen na Moravě, protože v té době „česká knížata odpadla od království Moravanů“ a podřídila se v Řezně (Spytihněv a Vitislav v roce 895) svrchovanosti východofranského krále Arnulfa. Proto i Vratislav I. [11] (894/915-921) ve 4. pásu má zakončení praporce zase pouze dvojité, nad hlavou již zmíněné dva žluté půloblouky a je oděn v královský purpur – v době, kdy se stal jediným vládcem středočeského knížectví, tj. od roku 915, byl Mojmír II. již mrtev (†906?). Snad část Moravy ovládl, ale podle dvojitého zakončení praporce a zejména chybějícího pláště to nemohla být Morava celá.

Dvojité a trojité zakončení praporců – jaký je skutečný význam této symboliky?

Po Spytihněvovi I. [10] má z knížat ve 4. pásu trojité zakončení praporce až Spytihněv II. [19], nikoliv také již jeho otec Břetislav I. [18], přestože je vyobrazen jako první v plášti moravských králů. Vysvětlit bychom to mohli tím, že spojení Moravy a Čech, ke kterému došlo až v průběhu Břetislavovy vlády (ovšem jen v osobě panovníka), završil poté až Spytihněv II. (1055) likvidací 300 předních moravských velmožů (kdy byly spojeny obě země i po stránce správní).
Také víme, že později za vlády Bořivoje II. [23] (1100-1107) byla Morava plně pod kontrolou moravských údělných „Přemyslovců“ – Litolda Znojemského, Oldřicha Brněnského a Svatopluka Olomouckého. Bořivoj vládl Moravě pouze „de jure“, nikoliv „de facto“. Moravští údělníci Bořivojovu předvolbu za knížete zřejmě neuznali, neboť byla v rozporu s Břetislavovým stařešinským řádem. Ke spojení Moravy a Čech došlo opět tehdy, až Svatopluk Olomoucký [24] po svržení Bořivoje II. sám usedl na pražský knížecí stolec (1107-1109). Zřejmě proto také Bořivoj II. [23] (i když v plášti) má pouze dvojité zakončení praporce a Svatopluk Olomoucký i všichni následující panovníci již opět trojité.
Lubomír E. Havlík (1993, s. 39): K roku 1041 mj. uvádí: „Při jednání o míru v Řezně přisoudil Jindřich III., římský král, vévodovi Čechů, Břetislavovi I. panství ve dvou zemích, z nichž jednou byla Morava, která se tak tímto mírem dostala pod supremaci Římského impéria“. (L. E. Havlík: Moravské letopisy).

Proč mají Břetislav I. a po něm pak již jen Bořivoj II. (i když oba v plášti) pouze dvojité zakončení praporce?

D. Třeštík (1987, s. 551, pozn. 8): Nepřipouští možnost, kterou nastínil J. Zástěra (1986), že by bez pláště mohli být vyobrazeni pražští „Přemyslovci“ od Bořivoje [09] po Oldřicha [17] (a tím i možnou souvislost se zakončením praporců), protože „Moravu dobyl již Oldřich“.
Dále uvádí: „... Moravu ovládl už v 10. století Boleslav I. a Přemyslovci ji ztratili nejspíše až za Vladivoje. »Středočeských« knížat (bez pláště – pozn. PŠ) by tedy muselo být pouze šest (nebo pět, kdybychom podle Zástěrova objevu nepočítali Jaromíra, ne devět), počty by nevyšly.“ (A s dvojitým zakončením praporce ještě o jednoho méně, tedy jen čtyři, ve skutečnosti je jich ale osm, od Vratislava I. [11] po Břetislava I. [18] – pozn. PŠ).
Jako důkaz pro svoje tvrzení D. Třeštík uvádí Kristiánovu předpověď Bořivojovi: „staneš se pánem pánů svých“. Což má dokumentovat, že v době, kdy Kristián psal svoji legendu (992-994), byla Morava v držení „Přemyslovců“. Je to ovšem jen další z Třeštíkových fatálních omylů.
Českou nadvládu na Moravě v 10. století odmítli (viz J. Žemlička 1997, s. 418, pozn. 17):
Z. Fiala: Hlavní problémy politických a kulturních dějin českých v 9. a 10. století podle dnešních znalostí, ČSČH 14, 1966, s. 61-65;
L. E. Havlík: Morava v 9.-10. století, s. 99-103;
Z. Měřínský (mírněji): Morava v 10. století ve světle archeologických nálezů, PA 77, 1986, s. 65-70.
A dále také J. Válka: Dějiny Moravy I., Středověká Morava, 1991, s. 35;
P. Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí I., 1995, s. 182-183;
M. Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu, 1996, s. 102;
J. Skutil: Obraz středověkých dějin slovanských národů a států včetně dějin Moravy, MHS 1995, Ročenka MNK, 1996, s. 38;
Z. Měřínský: Recenze publikace J. Sejbal: Základy peněžního vývoje, 1997. In: ČMM 118, 1999, s. 491-492.
Č. Staňa: Pronikání Boleslava II. na Brněnsko ve světle archeologických objevů, s. 200, 207. In: Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha 2000, s. 197-208.

Kdy Čechové „dobyli“ Moravu?

Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě, s. 551, pozn. 8. In: ČsČH 35-4, Praha 1987, s. 548-576.

Josef Žemlička: Čechy v době knížecí (1034-1198), NLN, Praha 1997, s. 418, pozn. 17.

Odmítl ji i znojemský malíř v první polovině 11. století. Jistě se řídil Břetislavovým zadáním nebo si musel nechat svůj návrh panovníkem schválit. Jaký zájem by mohl mít „Přemyslovec“ Břetislav I. na utajení Třeštíkova předpokladu? Nemůžeme asi mluvit o „ovládnutí“ Moravy (D. Třeštík), ale pravděpodobně po smrti Spytihněva I. (†915), kdy se Vratislav I. stává jediným českým panovníkem, o jisté formě oboustranně výhodné spolupráce vynucené společným zájmem (obrana proti maďarským nájezdům). Tato spolupráce pokračovala zřejmě i za vlády jeho syna Václava, který v Čechách obnovoval moravské křesťanství. Nasvědčovat by tomu mohla některá pozdější Václavova vyobrazení v přilbě s moravskou orlicí na štítu (P. Obrazová-J. Vlk 1994, s. 142). Po vyvraždění Slavníkovců na Libici (995) za Boleslava II. Moravané zřejmě od další spolupráce s Čechy ustoupili. Tímto hrůzným činem se Čechové připravili (na více než 300 let) i o arcibiskupství, které v té době pro Prahu vyjednával biskup Vojtěch (D. Třeštík 1999, s. 193). To nakonec římský císař Ota III. s podporou papeže Silvestra II. zřídil v polském Hnězdně (1000), kam dal Boleslav Chrabrý přenést Vojtěchovy ostatky vykoupené od Prusů. V souvislosti se svou poutí do Hnězdna k Vojtěchovu hrobu Ota III. Boleslava Chrabrého (snad) také korunoval. Proto se asi i přízeň Moravanů obrátila na dalších 20 let k Polsku. Vyvraždění Vršovců (1003) Boleslavem III. opodstatnění tohoto kroku jen potvrdilo.

Autor námětu znojemských maleb byl evidentně jiného názoru než D. Třeštík.

P. Obrazová-J. Vlk: Maior Gloria, svatý kníže Václav. Praha Litomyšl 1994, s. 142.

Dušan Třeštík: Biskup Vojtěch a vznik střední Evropy, s. 193. In: D. Třeštík: Mysliti dějiny, Paseka, Praha a Litomyšl 1999, s. 182-196.

Že se D. Třeštík hluboce mýlí můžeme doložit také Kosmovým vylíčením okolností zatčení Oty II. Vladislavem I. 16. července 1109 na sněmu v Sadské: „Když na knížete (Vladislava) jeho rádcové doléhali, aby dal Otu oslepiti, pravil: »Nikoli, nebudu se rovnati knížeti polskému Boleslavovi, jenž svého bratra Zbyhněva lstivě povolal pod závazkem přísahy a třetího dne ho oslepil. Avšak já nechci s bratrancem začíti věčné různice, nýbrž chci ho jen potrestati, aby potrestán zmoudřel a poznal sám i aby jeho potomci byli si toho vědomi, že země moravská a její správcové jsou vždy pod mocí knížete českého, jak to náš děd svaté paměti Břetislav nařídil, jenž tu zemi první podrobil svému panství ...«“ (Kosmas III, 34). A Kosmu sotva můžeme podezřívat, že by stranil Moravě.
J. Žemlička (1997, s. 74): „»Dobytá« Morava se měnila v součást českého regnum, ne však mechanickým přičleněním k českému jádru, nýbrž s uchováním své teritoriální svébytnosti“.

I podle Kosmy (III, 34) teprve Břetislav jako první zemi moravskou podrobil svému panství.

Josef Žemlička: Čechy v době knížecí (1034-1198), NLN, Praha 1997, s. 74.

Kdo je autorem maleb?

Autory maleb třetího pásu mohli za Břetislava (v době jeho moravského pobytu 1019/1020-1034) být mniši, kteří potom v roce 1032 našli své útočiště v klášteře v Sázavě. Opat Prokop byl vzdělán v slovanském písmu. V klášteře podřízenému řeholi sv. Benedikta sice provozoval římskou liturgii, ale ve slovanském jazyce. Popřípadě mohli malby zhotovit přímo mniši z řeckého kláštera ve Visegrádu (v ohbí Dunaje nedaleko Ostřihomu), kde působil silný vliv Byzance, a kde také pravděpodobně opat Prokop získal slovanské vzdělání. Jeho řeholní jméno řeckého původu (Prokopios) by tomu nasvědčovalo (VDZKČ I., 1999, s. 369-371). Skutečnost, že Břetislav v roce 1030 podnikl výpad do Uher a poplenil jejich část až k hradu Ostřihomu, by mohla mít s naznačenou možností přímou souvislost.

Autoři 1. části maleb
a) za Břetislava I.
3. pás maleb v hlavní lodi, severní polovina 4. pásu.

Poznámka: „Veršovaná legenda o sv. Prokopu z 2. poloviny 13. století nás zpravuje, že sv. Prokop studoval v slavné slovanské škole na Vyšehradě, stal se zde kanovníkem, později byl od jakéhosi starého mnicha vyučen řeholi sv. Benedikta a teprv odešel na poušť. Z historických zpráv víme, že kapitula vyšehradská byla založena až po smrti sv. Prokopa, a o nějaké škole předtím zde nemůže býti řeči. Nalezením rodného kraje světcova a jiných členů jeho duchovní rodiny můžeme zprávy sázavského mnicha a veršované legendy pokládati za hodnověrnou tradici, která se ovšem vztahuje na místo v severní polovině Dolnomoravského úvalu, tj. k Velehradu. Zde muselo býti ještě na konci 10. století benediktinské středisko, ve kterém se vzdělávali kněží slovanské liturgie se sv. Prokopem. Rozbořením tohoto střediska byli slovanští mniši přinuceni hledati jiné sídlo, které našli na Sázavě. Tato pohroma slovanského benediktinského kláštera spadá před rok 1032, kdy máme již zaručené zprávy o sv. Prokopu na Sázavě“ (F. Borák 1998, s. 139).
Záměna Vyšehrad – Visegrád je nasnadě (pozn. aut.).

František Borák: Bánov, 1998, s. 139. In: Moravský historický sborník, Ročenka MNK 1996-98, Brno 1998, s. 69-161. Přetištěno z VVM, ročník 1948.

Josef Poulík (1985, s. 38): „Výmluvným svědkem používání staroslověnského jazyka i liturgie je klášter na Sázavě, založený roku 1032 Prokopem a bohatě obdarovaný českým knížetem Břetislavem I. Sázavští mniši měli živé kontakty s Kyjevem, o čemž svědčí uložení ostatků ruských světců, knížat Borise a Gleba, do jednoho z oltářů klášterního kostela (1095). Osud tohoto slovanského střediska, jehož činnost přímo navazovala na tradici cyrilometodějskou, byl zpečetěn poté, když český kníže Břetislav II. roku 1096 ze Sázavy slovanské mnichy vyhnal a dosadil tam kněze latinské“ (J. Poulík: Velká Morava. Cyrilo-metodějská mise).

Josef Poulík: Velká Morava. Cyrilo-metodějská mise. Praha 1985, s. 38. In: Slovo k historii 2, dotisk 1987.

A je pravděpodobné, že stejná malířská huť pokračovala i později v další etapě výmalby (severní polovina 4. pásu) někdy mezi roky 1035-1055, i když vedoucím malířem byla patrně jiná osobnost (tomu nasvědčuje kromě odlišného provedení postav knížat i jiná technologie maleb). Totiž představa, že by až do roku 1134, tzn. přibližně 100 let, zůstala rotunda nevymalovaná a malby byly pořízeny až při její přestavbě za Soběslava znojemským knížetem Konrádem II. (VDZKČ I., 1999, s. 565), je dosti nepravděpodobná a prakticky vyloučená. Stejně nepravděpodobná jako představa, že 80 let po církevním schizmatu by malíř v rotundě směl vymalovat velkomoravská knížata včetně krále Rostislava a Konstantina s Metodějem. A ti tam, jak jsme si ukázali, s naprostou jistotou namalováni jsou.

80 let po církevním schizmatu nemohl malíř v rotundě namalovat Rostislava a Konstantina s Metodějem. Protože malby nejsou jednotné, nemohly vzniknout najednou, resp. současně až v roce 1134.

J. Žemlička (1997, s. 379): „V Čechách převládla od 10. století západní orientace. Církevně slovanská liturgie a písemnictví, pronikající do Čech z Velké Moravy (její rozsah bývá přeceňován), nemohly udržet krok s čilým působením latinské církve. Ještě v 10. století prakticky odumřely“. (Což je ovšem nepravdivé tvrzení, kdyby „prakticky“ odumřely, nebylo by v roce 1032, kdy byl založen klášter v Sázavě, už na co navazovat – pozn. PŠ).
„Je těžké doložit, ale i vyvrátit roli mizejících církevně slovanských tradic při vzniku benediktinské Sázavy, zřízené společným úsilím knížete a poustevníka Prokopa. I když sázavští mniši zachovávali římskou liturgii a pouze užívali slovanského jazyka (a písma – pozn. PŠ), museli se trvale bránit nařčením z »neřímských« úchylek. Již po dvaceti letech, jistě i v důsledku velkého schizmatu mezi západní a východní církví (1054), byla jejich komunita vyhnána. Za Vratislava II. se z uherského exilu vrátila a za opatování sebevědomého Božetěcha zažila všestranný rozmach, další úder jí však připravil Břetislav II. Není zcela jasné, jakou roli přitom sehrála zrádná trojice mnichů Demetria, Kanana a Goliši, zda nebyla trojským koněm, který měl slovanskou Sázavu zkompromitovat v očích knížete a dvora. Na přelomu let 1096 a 1097 biskup Kosmas triumfoval: Sázava byla svěřena skupině mnichů z Břevnova v čele s Němcem Děthardem, památky slovanského písemnictví byly zničeny“.

Konec církevně slovanského písemnictví.

Josef Žemlička:
Čechy v době knížecí (1034-1198), NLN, Praha 1997, s. 379.

Z toho vyplývá, že v letech 1131-1134 již skutečně nepřicházelo vůbec v úvahu, aby někdo mohl v rotundě namalovat krále Rostislava s oběma byzantskými věrozvěsty. Ostatně soudím, že již dříve bylo poukázáno, že tzv. „Přemyslovská scéna“ nebyla namalována až v roce 1134 podle Kosmovy písemné předlohy (M. Trapp 1862, s. 46 a V. Novotný 1912, I/1 s. 256; L. Konečný 1997 – Přemyslovská scéna, Rozdíly maleb od Kosmova podání), tzn. že se připouštělo, bez ohledu na to, o co se tito badatelé opírali, že malby nemusely nutně vzniknout až po napsání 1. knihy kroniky, tj. po roce 1120. Viz také důkaz v 3. části práce. Spíše mohly malby 3. pásu ve Znojemské rotundě, vedle Kristiánovy legendy (992-994), legendy Beatus Cyrillus (1063) aj., posloužit Kosmovi jako další inspirační zdroj (J. Zástěra: Původ péřové koruny, Znojmo 1986, s.13 d., týž: Znojemská rotunda a Velká Morava, Brno 1990, s. 74). Po vymazání jmen v rotundě pak došlo i na zpracování nového příběhu se zcela jiným významem, než mají malby v rotundě, protože ve své době Kosmas již Rostislava, znal-li ho jménem, jako zakladatele rodu Přemyslovců uvést nemohl nebo nechtěl a také to neudělal (stejně jako před ním Kristián). Dovolím si tuto myšlenku dovést ještě dál. Vzhledem k tomu, že Kosmas měl napsat kroniku Čechů, je také docela možné, že mohl dostat přímo za úkol (anebo sám přišel na myšlenku) k malbám 3. pásu v rotundě napsat jiný výklad, jiný příběh (moravský původ Přemyslovců nahradit českým, jak to udělal před ním již Kristián), využít původní záměr malířův (z členů byzantské misie udělat Libušino poselstvo, krále-oráče Rostislava změnit na pohana Přemysla, počet mytických Přemyslovců ztotožnit s počtem knížat vyobrazených ve 3. pásu), aby nebylo nutné v malbách nic zásadního měnit. V letech 1131-1134 pak stačilo jen vymazat nápisy a jména, křesťanskému králi Rostislavovi zamalovat levou ruku s Písmem a bylo hotovo. Můžeme konstatovat, že jen díky této nové Kosmově interpretaci a následné Zdíkově úpravě některých partií maleb (v tzv. „Přemyslovské scéně“, správněji však „Rostislavské“), umožňující dvojí výklad (ovšem jen na první pohled), vděčíme za to, že malby ve 3. pásu, zaznamenávající ve skutečnosti historii Moravy a moravské církve, nebyly později zničeny a zůstaly zachovány až do dnešních dnů. Proto nezbývá než konstatovat, že Kosmas se svého úkolu zhostil naprosto geniálně.
„Což mu neuvěřili i univerzitně vzdělaní pisatelé naší dnešní doby?“ (V. Karbusický: Báje, mýty, dějiny. MF, Praha 1995, s. 55).

Tzv. „Přemyslovská scéna“ nemá předlohu v Kosmově kronice.
Právě naopak. V době, kdy Kosmas začal psát svoji kroniku, byl 3. pás maleb (i severní polovina 4. pásu) dávno hotov a těmito malbami se Kosmas při psaní první části kroniky nechal inspirovat. Jeho kronika uvádí jako prvního knížete bájného Přemysla (Sáma) a také končí nastolením Břetislava, tak jako malby v rotundě v době, kdy je mohl vidět Kosmas. To se asi poprvé stalo v roce 1099, kdy Kosmas jako účastník doprovodu knížete Břetislava II. při jeho jednání s uherským králem Kolomanem navštívil také Znojmo. Potom později měl Kosmas ještě několik příležitostí malby shlédnout. Jako děkan pražské kapituly často zajížděl do Sekyřkostela, Podivína a Slivnice (Slavnice) a při těchto příležitostech se nemohl Znojmu vyhnout.


Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb s ukázkami pokračuje: Desátá část (a) – Malba nebo přemalba? – pokračování		Pokračování.
Střevíce a mošna podle Kosmy a J. Zástěry. Ve skutečnosti je jejich symbolika ryze křesťanská. Zapůjčená ruka. Příloha: KNIHA. Setba semen z proroků a evangelií. Střevíce označují biskupský status. Konstantin a Metoděj byli „souspřeží“. Býk je symbolem evangelisty Lukáše. Orba, setba a sklizeň. Ne jeden, ale tři oráči. Nákončí opasku v podobě knihy. PROGLAS: Nahé jsou všechny národy bez knih. Kosmas byl v rotundě. Plesnivý chléb. Biskup Jindřich Zdík dal knihu z maleb odstranit. Dušan Třeštík a Velká Morava. Nejsme poraženi. D. Třeštík: „Moravský národ neexistuje“. V. Klaus: „Moravané nejsou samostatným národem“. Velká Morava a cyrilometodějská misie jako historický fenomén. Apoštolský list „Egregiae virtutis“ papeže Jana Pavla II.		Odpovědi na všechny tyto otázky najdete v další části práce. Klikněte ZDE.
Hypotézy [ J. Zástěra \| L. Konečný ] [ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ] [ Pohan v církevní stavbě?! \| Porovnání hypotéz \| Systematické utřídění hypotéz ]
[ Plášť moravských králů \| Zapůjčená ruka \| Biskupské mitry \| Odznak hodnosti Vladislava I.? \| Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat \| Boleslav I. – kníže a bratrovrah? \| Původ mandlového tvaru štítů \| Denáry moravských údělníků \| Kniha \| Inspirační zdroje autorů maleb \| Náramky knížat \| Malby a stavba rotundy 1 a 2 ]

Grafické zpracování: Studio COMET Brno