Sinajský klášter sv. Kateřiny

Mozaiky, malby a ikony
Sinajský klášter
sv. Kateřiny a rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě
Ikonografická problematika 3. pásu maleb – PŘÍLOHA
Petr ŠIMÍK

Sinajský klášter sv. Kateřiny a Znojemská rotunda.
13. října 2003.

„Místo, kde stojíš, je svaté“

V části 10a hypotézy jsme si ukázali, že král-oráč Rostislav držící v levé ruce Písmo – Boží zákon (lex Dei) představuje na znojemských malbách zákonodárce. Podle krále-oráče Rostislava s Písmem v ruce udělal Kosmas (I, 8) zákonodárce i z Přemysla Oráče: „Tento muž, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhuje slouti mužem, upoutal zákony náš bezuzdný kmen, nezkrocený lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství, jež jej i dnes tíží, též vydal všechna práva, jimiž se naše země řídí a spravuje, sám s Libuší samou“. Paralela s vyobrazením Mojžíše, který drží v levé ruce desky Zákona, jak poukázal J. Zástěra (1999, obr. 4), je proto zcela namístě. Také střevíce v oráčské scéně pověšené na stromě vedle mošny mohou druhotně souviset se starozákonním příběhem „O nespáleném keři“.

V rotundě se ovšem nejedná o starozákonní smlouvu, ale nepochybně o smlouvu Novou. Vydal-li podle Kosmy Přemysl zákony a všechna práva sám „s Libuší samou“, nechal se přitom zřejmě inspirovat kromě krále-oráče Rostislava s Písmem i vyobrazením fundátorky s liturgickým kalichem v rukou, jenž tuto Novou smlouvu s Bohem symbolizuje.

„Odlož svou obuv, neboť místo, kde stojíš, je svaté“
(Ex 3, 5).

Mojžíš se pro Izraele stal vysvoboditelem a vůdcem, ale také zákonodárcem.

Desatero – starozákonní smlouva s Bohem.

Ve znojemské rotundě se ovšem jedná již o smlouvu novou – Nový zákon (evangelia).


Mojžíš na svatém místě si sundává opánky a bos přijímá Desatero.

Mojžíš před hořícím keřem si sundává opánky, z oblaku vpravo mu žehná Boží ruka a následně přijímá z Boží ruky Desatero. Mozaika nad hlavní apsidou baziliky kláštera sv. Kateřiny na Sinaji (6. století).

Mojžíš vystoupil na horu Sinaj (hora Mojžíšova), kde mu Bůh předal Desky zákona (Ex 24, 12; 34, 1). Hospodin nabádá Mojžíše: „Bedlivě dbej na to, co ti dnes přikazuji“ (Ex 34, 11). „Nebudeš se klanět jinému bohu, protože Hospodin, jehož jméno je Žárlivý, je Bůh žárlivě milující“ (Ex 34, 14).

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Napiš si tato slova, neboť podle těchto slov uzavírám s tebou a s Izraelem smlouvu“. A byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nejedl a vody nepil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání (Ex 34, 27-28).
Olomoucký biskup Jindřich Zdík byl s tímto starozákonním příběhem jistě obeznámen. Víme, že znojemská hradní kaple byla od roku 1131 v jeho majetku spolu s dalšími pěti hradskými kostely na Moravě (M. Bláhová, VDZKČ I., 1999, s. 535). Lze předpokládat, že malby ve Znojemské rotundě musel (tak jako jeho otec) důvěrně znát, neboť 3. pás maleb vznikl již o nějakých 100 let dříve.
A znojemské malby, konkrétně postava fundátorky v dlouhých bílých svatebních šatech s kalichem v rukou – nevěsta Beránkova (Zj 19, 6-8), přemalba obrazu Nanebevzetí P. Marie ve 4. pásu postavou prvního českého krále Vratislava I., zřejmě i hrozící možnost pohanského výkladu oráčské scény podle Kosmy, výše uvedený starozákonní text a nepochybně legenda o sv. Kateřině inspirovaly biskupa Jindřicha Zdíka k volbě druhého zasvěcení Znojemské rotundy (původně jen Nanebevzetí P. Marie) právě sv. Kateřině, neboť odmítla obětovat pohanským bohům a zůstala věrná křesťanské víře a svému „Nebeskému ženichovi“ (na obr. vlevo sv. Kateřina se štítem víry).

„Nebudeš se klanět jinému bohu ...“.
Sv. Kateřina to podle legendy také odmítla a zachovala věrnost svému „Nebeskému ženichovi“.

Jakub de Voragine:
Svatá Kateřina. In: Legenda aurea, Vyšehrad, Praha 1998, s. 343-350.

Sv. Kateřina se štítem víry (obr. vlevo), malba na dřevě, výřez (Sinaj).
John Galey:
Das Katharinenkloster auf dem Sinai. Belser, Stuttgart 2003, s. 126.

Zasvěcením Znojemské rotundy sv. Kateřině biskup Jindřich Zdík předem vyrazil zbraň z ruky všem zastáncům libušopřemyslovského mýtu na jejích malbách.

Patrně při své cestě do Svaté země v roce 1123 (Kosmas III, 51) se v Jeruzalémě seznámil s legendou o sv. Kateřině. Poté jistě také navštívil i další Svatá místa, mezi nimi snad i klášter na hoře Sinaj, kde jsou chovány ostatky této východní světice, snesené sem v 10. či 11. století z kaple na protější hoře (hora sv. Kateřiny – Džebel Katherina – 2637 m n.m., ještě vyšší než Mojžíšova – Džebel Musa – 2285 m n.m.). Pokud to nestihl při své první (1123) nebo druhé cestě (1130), při té třetí (1137), jíž se zúčastnil mj. i sázavský opat Silvestr, to stihnout mohl, neboť zde pobyl téměř rok, nepočítáme-li čas strávený na cestě.
Kvůli válce v Byzanci se výprava zdržela v Konstantinopoli a nestihla dojet do Jeruzaléma do velikonoc. Zatímco se ostatní poutníci poklonili u Kristova hrobu a vydali se na zpáteční cestu, Jindřich Zdík zůstal v Jeruzalémě až do příštích velikonočních svátků. Přebýval přitom u řeholních kanovníků Božího hrobu. Za svého pobytu v Jeruzalémě navázal kontakty s tamními církevními činiteli. Kanovník katedrály P. Marie v Nazaretu Rorgo Fretellus († po 1154), později arcijáhen a probošt nazaretský, mu za své návštěvy v Jeruzalémě dokonce věnoval svůj Popis Svaté země, průvodce po zemích a místech, kam směřovali křesťanští poutníci (M. Bláhová, VDZKČ I., 1999, s. 539).

Tři cesty Jindřicha Zdíka do Svaté země.

Velikonoce – v Novém zákoně oslava vzkříšení, zmrtvýchvstání Ježíše Krista, kterou všechny církve považují za hlavní křesťanský svátek.

Nicole Lamaîtrová- Marie-Thérèse Quinsonová-Veronique Sotová: Slovník křesťanské kultury. Garamond, Praha 2002, s. 374.

Sinajský klášter mezi horou sv. Kateřiny a horou Mojžíšovou.

Sinajský klášter mezi horou sv. Kateřiny a horou Mojžíšovou, malba na dřevě z 18. století (Sinaj).

Původní zasvěcení kláštera je naznačeno v medailonu s P. Marií s Kristem na klíně (nad vzdálenější zdí kláštera). Vlevo hora sv. Kateřiny, vpravo hora Mojžíšova, na jejímž vrcholu Mojžíš přijímá desky s Desaterem.

Původní chrám Přesvaté Bohorodičky Nespáleného Keře založila císařovna sv. Helena někdy v letech 324-330. Současně byla vybudována věž, která sloužila jako útočiště mnichů před beduíny. Na žádost ohrožovaných mnichů nechal císař Justinián v letech 521-527, resp. 548-565, po smrti císařovny Theodory, postavit okolo tohoto kostelíka pevnostní klášter s bazilikou Proměnění Páně (J. Klobušický 2004, s. 156).
Z této doby pochází mozaika v hlavní apsidě baziliky: transfigurace Krista. Ve vítězném oblouku trůní beránek Boží, v medailonech jsou vyobrazeni Jan Křtitel a Panna Marie s dvěma archanděly. Nahoře vlevo se zjevuje Mojžíši Pán v podobě hořícího keře, Mojžíš vyzouvá opánky, ruka Boží mu z oblaku dvěma prsty žehná, vpravo přijímá Mojžíš z ruky Boží Desky zákona (J. Galey 2003, s. 102-103). Srovnej Boží ruce vystupující z oblaku nad vstupem do apsidy ve znojemské rotundě.
Na mozaice v apsidě je Kristus obklopen Eliášem a Mojžíšem, klečícími apoštoly Janem a Jakubem, vpředu se probouzí Petr. Rámující medailony ukazují 12 apoštolů a 16 proroků, krále Davida a dva donátory (T. Velmans 1999, s. 40).
Ještě v poslední třetině 11. století přijímá sinajský klášter patrocinium sv. Kateřiny. Za povšimnutí také stojí, zejména v souvislosti se znojemskou rotundou, že všeobecný kult této východní světice byl budován latiníky (J. Klobušický 2004, s. 158).

Založení kláštera.

John Galey:
Das Katharinenkloster auf dem Sinai. Belser, Stuttgart 2003.

Tania Velmans:
Byzanz. Benziger, Zürich und Düsseldorf 1999.

Jan Klobušický:
Kult sv. Kateřiny Alexandrijské a jeho šíření. In: Sborník konference Znojemská rotunda 2003. Znojmo 2004, s. 155-165.

Sv. Kateřina, královská dcera, odmítla stát se ženou císaře Maximina (305-313), odmítla obětovat pohanským bohům a ochotně volila mučednictví.

Sinajský klášter mezi horou sv. Kateřiny a horou Mojžíšovou.

Sinajský klášter mezi horou sv. Kateřiny a horou Mojžíšovou, současný vzhled (foto John Galey).

Od roku 634, kdy jižní Sinaj obsadily muslimské armády, zde trvá soužití dvou monoteistických kultur dodnes. V průběhu staletí se v klášteře nashromáždilo velké množství kulturních pokladů. Sbírka ikon obsahuje na 2000 děl z období od 6. do 18. století. Zčásti ji tvoří dary, zčásti jde o díla zdejších pravoslavných mnichů, z jejichž stylu se vyvinula „sinajská škola“, která ovlivnila mnohé evropské malíře dalších generací. Kromě obrazového umění vlastní klášter nevyčerpatelnou pokladnici písemných památek spojených s křesťanským myšlením a věroukou. Více než 4000 starých kodexů, sešitů či volných listů v nejrůznějších jazycích (řečtina, arabština, syrština, gruzínština, církevní slovanština, latina), všechny z oblasti liturgie, hagiografie, patristiky, komentářů Bible atd.

Sinajský klášter – místo, kde jsou shromážděny kulturní poklady nesmírné hodnoty.

Srovnávací tabulka

Nabízí se provést srovnání toho, s čím se Jindřich Zdík mohl seznámit při opakované návštěvě Svaté země, Jeruzaléma a snad i kláštera na Sinaji (1123, 1130 a 1137), s tím, co již znal jako moravský biskup (1126) a nový majitel rotundy (1131) ze znojemských maleb. Byla Znojemská rotunda nově posvěcena v roce 1134, jak uvádí rytý nápis, anebo bylo nové patrocinium rotundy připojeno až v roce 1138 po Zdíkově návratu z třetí cesty?

Olomoucký biskup Jindřich Zdík získal znojemskou hradní kapli do svého majetku v roce 1131.

Předmět srovnání	Sinajský klášter	Znojemská rotunda
Svaté místo	Mojžíš před Hořícím keřem sundává opánky.	Střevíce zavěšené na stromě.
Předání Zákona	Mojžíš přijímá z Boží ruky desky s Desaterem, které symbolizují Starý zákon – Starou smlouvu s Bohem (Ex 34, 27-28).	Král-oráč Rostislav přijal od Metoděje Písmo, fundátorka přijímá z Boží ruky liturgický kalich – symbol Nové smlouvy.
Místo, kde byl předán Zákon	Hora Sinaj nazývaná poté hora Mojžíšova: nejdříve zde postaven kostel, později vybudován opevněný klášter.	Znojemská hradní ostrožna: nejdříve zde vybudována rotunda, později na předhradí klášter Minoritů.
Styl výzdoby	Byzantský (6. století).	Byzantský (11. století).
Původní zasvěcení	P. Marii.	Nanebevzetí P. Marie.
Nové zasvěcení	Sv. Kateřině (v 11. stol.).	Sv. Kateřině (v r. 1134).
Důvod nového zasvěcení	Legenda o sv. Kateřině Alexandrijské, která neuznala pravost pohanských bohů, odmítla jim obětovat a zachovala věrnost křesťanské víře, svému Bohu, milému, pastýři a „Nebeskému ženichovi“. Za to byla sťata. Její tělo vzali andělé a odnesli na horu Sinaj.	Přemalba obrazu Nanebevzetí P. Marie ve 4. pásu postavou prvního českého krále, hrozící pohanský výklad oráčské scény podle Kosmova přemyslovského mýtu a vedle toho fundátorka s liturgickým kalichem v rukou v dlouhých bílých svatebních šatech jako „nevěsta Beránkova“.
Osoba prokazatelně spojující obě památky	Biskup Jindřich Zdík, který 3× navštívil Jeruza- lém (a snad i Sinajský klášter) a seznámil se zde s legendou o sv. Kateřině a úctou k ní.	Biskup Jindřich Zdík, nový majitel Znojemské rotundy, nyní již královské kaple, který pro její druhé patrocinium zvolil právě sv. Kateřinu.

Srovnávací tabulka.

Jedná se o podobnost čistě náhodnou? Nebylo by těch náhod příliš mnoho? Souvislost mezi Zdíkovými návštěvami Svaté země, převzetím znojemské rotundy do svého majetku a právě jejím novým zasvěcením sv. Kateřině (a ne jiné kaple či kostela) je zjevná – pro královskou kapli královské patrocinium.
Nenacházíme se ve Znojmě na „svatém místě“ pro Moravany? Na místě, kde jim byl předán Zákon?
Dlouholetý archeologický výzkum rozsáhlého velkomoravského výšinného hradiště sv. Hypolita ve Znojmě (20 ha opevněné plochy) byl v roce 1996 korunován významným objevem základů kamenné církevní stavby, dnes označované jako velkomoravský kostel I. Autor výzkumu B. Klíma klade jeho vznik do počátku 9. století. Mohlo by se jednat o jeden z vůbec prvních kamenných kostelů vybudovaných patrně bavorskou misií na území Velké Moravy, odkud se počala její christianizace.

„Svaté místo“ pro Moravany.

Archeolog doc. PhDr. Bohuslav F. Klíma, CSc. z katedry historie Pedagogické fakulty MU v Brně považuje odhalené základy kamenné stavby na nejvyšším místě velkomoravského hradiště sv. Hypolita za doklad o jednom z nejstarších kostelů na území Velké Moravy.

Byla tato stará moravské církevní tradice důvodem k tomu, že i
první cesta byzantských věrozvěstů vedla právě proto do Znojma? Neukazuje výhradně křesťanský námět znojemských maleb, zachycující příchod byzantské křesťanské misie na Moravu dostatečně na to, že v rotundě a jejím nejbližším okolí se skutečně pohybujeme na takovém „svatém místě“, na němž Konstantin a Metoděj předali králi-oráči Rostislavovi Písmo – Nový zákon (slovo Boží, Boží zákon, „lex Dei“) – dar od byzantského císaře Michaela III.? Písmo psané hlaholicí, jejíž písmenka podle legendy Konstantinovi zjevil Bůh (ŽK XIV)? Není právě liturgický kalich (symbol Nové smlouvy s Bohem), který fundátorka přijala z ruky Boží, tím důkazem, že se tak stalo?
Nelze považovat Břetislavovu volbu tohoto námětu pro výmalbu právě znojemské rotundy za první hmatatelný důkaz existence takové církevní tradice?
Nesouvisí s touto tradicí i dva tzv. cyrilometodějské kamenné kříže, původně umístěné při cestě do Znojma? Neoznačovaly místo, kde se podle římského originálu Italské legendy z 9. století s oběma apoštoly Moravanů a Slovanů mohl král Rostislav setkat? (J. Zástěra 1990, s. 209n).
Pro srovnání uveďme příklad podobného „svatého místa“ z Čech. Volba druhého pražského biskupa Vojtěcha českými předáky v roce 982 neproběhla na Libici v jeho rodišti, ani na Budči se starou církevně výchovnou školou či v knížecím sídle v Praze s kostelem P. Marie, bazilikou sv. Jiří a Václavovou svatovítskou rotundou (o Řípu, Stadicích a Libušíně nemluvě), ale na Levém Hradci (Kosmas I, 25), kde Bořivoj dal postavit první kostel v Čechách. Zde započalo české křesťanství, přenesené sem Bořivojem z Moravy (M. Šolle 1996, s. 121, 133, 164).

Závěr.
Stará moravská církevní tradice.

Písmo – (Nový zákon, Nová smlouva s Bohem) – evangelia přeložená Konstantinem do staroslověnštiny.

První etapa výmalby rotundy proběhla (nejpozději) za Břetislavovy správy Moravy v letech 1019-1034.

Kamenné kříže z Dobšic.
Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava, Brno 1990, s. 209n.

Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu, Praha 1996, s. 121, 133, 164.

Hypotézy [ J. Zástěra | L. Konečný ]
[ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ]
[ Pohan v církevní stavbě?! | Porovnání hypotéz | Systematické utřídění hypotéz ]

Grafické zpracování: Studio COMET Brno