8 – DOBA VZNIKU MALEB (4)

IKONOGRAFIE
maleb ve Znojemské rotundě
Ikonografická problematika románské výmalby Znojemské rotundy
Petr ŠIMÍK
Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb

IKONOGRAFIE –
Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb – 8. část.
Petr Šimík – 23.12.1999

8. část – Doba vzniku maleb (4)

Hypotézy [ J. Zástěra | L. Konečný ]
[ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ]
[ Pohan v církevní stavbě?! | Porovnání hypotéz | Systematické utřídění hypotéz ]

Ikonografie 3. pásu maleb – 8. část: Doba vzniku maleb (4)

LEGENDA: čísla v hranatých závorkách označují pro snadnější orientaci pořadí jednotlivých knížecích postav. Ve třetím pásu maleb, za tzv. „Přemyslovskou scénou“, 8 postav v plášti [01-08], které pokračují ve čtvrtém pásu devíti postavami bez pláště [09-17] a deseti postavami v plášti [18-27]. Postava s pořadovým číslem [26] s korunou a žezlem je jedinou postavou, na jejímž určení se shoduje zatím většina hypotéz – král Vratislav I. (dle O. Votočka Přemysl Otakar I.). Literaturu, na niž se tato hypotéza odvolává, najdete přehledně zpracovánu v abecedním uspořádání dle jednotlivých autorů pod tlačítkem PUBLIKACE. Číslování denárů v textu dle katalogu J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996.

Čísla v hranatých závorkách.

Pokusíme se nyní naše předchozí zjištění a z něj vyplývající oprávněnou domněnku o několika etapách výmalby doložit ještě dalšími argumenty. A. Friedl (1966), který si dobře všiml postavy pátého knížete bez pláště ve 4. pásu maleb, především jeho přilby a obráceného štítu, byl velmi blízko správného řešení, ale nenašel zřejmě zdůvodnění, proč by část pražských Přemyslovců měla být zobrazena bez pláště. Až J. Zástěra ve své hypotéze takový důvod našel a současně upozornil na některé detaily a rozdíly v malbách 3. a 4. pásu, které n e l z e vysvětlit jen tím, že zde sice pracovalo několik malířů, ale současně.

Několik etap výmalby.
Důkazy.

Malby nevznikly najednou a současně

A. Friedl (1966, s. 42): „Pořadí třetí (4. pás – pozn. aut.), s panovníky diferencovanými ústrojem, slohově vychází z dalších formálních rozdílů.“ ... dále na s. 43: „Z rozdílů je nutno vyvodit závěr, že řada osmi postav (zřejmá tisková chyba, správně má být „devíti postav“ – pozn. aut.) panovníků bez pláště s tolika slohovými znaky rozdílnými od znaků deseti předchozích (?) postav s pláštěm, je dílem jiné osobnosti. Výsledkem slohového rozboru všech devatenácti postav třetího pořadí (4. pásu – pozn. aut.) je poznatek, že se na jejich malířském provedení účastnili dva další malíři.“
L. Konečný (1997, s. 64): „... A. Friedl ... se podobně jako Votoček podílel na průzkumech při Fišerově restaurování.“ ... „I když jsou Friedlovy závěry zatíženy datováním maleb do r. 1134 v důsledku jeho výkladu nápisového textu a poněkud dogmatickou aplikací Kosmovy literární předlohy, v rámci svého všestranného rozboru výrazně precizoval ikonografický výklad ...“
Z uvedené citace L. Konečného vyplývá, proč také A. Friedla ani nenapadlo, že by malby nemusely nutně být jednotným dílem, že nemusely vzniknout současně. Nevěděl také ještě nic o doložené velkomoravské rotundě ve Znojmě-Hradišti, ani o Bořivojově moravském původu – myšlenka W. Wostrého (1944) byla J. Chaloupeckým (1946) odmítnuta. Mylně se domníval, že malby v rotundě mohly vzniknout až po dokončení Kosmovy kroniky, ovlivněn zřejmě Mašínovým názorem. My jsme však již prokázali, že tzv. „Přemyslovská scéna“ ve 3. pásu nebyla namalována až v roce 1134 podle Kosmovy předlohy, ale mnohem dříve (1019-1034), a že také zaznamenává jiný příběh. Ukázali jsme si, že i 19 panovníků ve 4. pásu maleb nemohlo být namalováno současně. Na rozdíl od A. Friedla (1966, s. 43) a L. Konečného (1997, s. 71-72) jsme rozpoznali, že „štíhlejším kánonem proporcí“ se vyznačuje ne devět, ale 10 postav namalovaných v severní polovině pravděpodobně již za Břetislava 1035-1055 (viz obr. 7 v 7. části práce) – 9 bez pláště a jedna v plášti (právě Břetislav [18]) – a teprve za nimi v jižní polovině následuje zbývajících 9 postav v pláštích namalovaných později, tzn. v letech 1131-1134. Obě skupiny rozdílně podaných panovníků tedy neodděluje podélná osa rotundy (L. Konečný), ale osa „východ-západ“. Znamená to, že 4. pás malovali, jak svým rozborem A. Friedl dokázal, dva různí malíři (podobně i O. Votoček 1949), ale nikoliv současně, jak mylně předpokládal ovlivněn rytým nápisem a především údajnou Kosmovou předlohou, ale s téměř stoletým odstupem.

Důkaz 1.
A. Friedl: Přemyslovci ve Znojmě, Praha 1966, s. 42-43.
L. Konečný: Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy. Sborník, Znojmo 1997, s. 64, 71-72.

Postavy bez pláště nenásledují za těmi opláštěnými, ale právě naopak.

Na rozdílné stáří maleb poukázal již J. Zástěra (1986, 1990). Ten se domníval, že malby vznikly pouze ve dvou etapách. Nejdříve v roce 870 apsida a 1. až 3. pás lodi, později v roce 1134 po zaklenutí rotundy pak 4. pás a kupole.
J. Zástěra (1990, s. 44): „V této souvislosti je však třeba vrátit se k domněnkám A. Friedla a J. Mašína ve věci počtu malířů, kteří na výzdobě rotundy pracovali. Zatímco Mašín uvádí pouze 2 malíře, Friedl analýzou malířského rukopisu zjišťuje 4 umělce, ...“ ... „Friedlův závěr je pravděpodobně správný, mýlí se však v časové posloupnosti. První dva malíři museli totiž malby provést někdy před rokem 1134, druzí (dva) pak při přestavbě svatyně roku 1134, ...“
J. Zástěra uvedl několik důvodů, proč k takovému závěru došel (1986, s. 10):
3a4pas.jpg (4992 bytes)

1. Rozdílná výška 3. a 4. pásu (viz také 1990, s. 136). Postavy ve 4. pásu, kde je i figura krále Vratislava I., jsou o 35 cm menší, než postavy 3. pásu. Kdyby byly malby 3. a 4. pásu realizovány ve stejné době, jistě můžeme předpokládat, že by oba pásy malíři dokázali rozměřit tak, aby byly stejné výšky. V rotundě tomu tak není. V románském umění však mělo rozlišení velikosti jednotlivých postav velký význam. Vidíme to i v oráčské scéně. Doplním jen, že také pozadí obou pásů je rozdílné. Ve 3. pásu jsou to čtyři barevné pruhy, střídavě zelený a modrý (stejně jako v kupoli). Ve 4. pásu jen tři pruhy: zelený, modrý a zelený. Podstatná je i další skutečnost, že výška 4. pásu se shoduje s 2. pásem, kde je vyobrazen mariánský cyklus. Snímek tzv. „Přemyslovské scény“ v UV světle pořídil restaurátor ak. mal. František Sysel v roce 1999.

Důkaz 2.
Rozdílná výška 3. a 4. pásu.

J. Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava, Brno 1990, s. 44, 136, 137.
J. Zástěra: Původ péřové koruny, Znojmo 1986, s. 10.

2. Rozdílná technologie maleb (viz také 1990, s. 136). Zatímco v malbách 2. a 3. pásu jsou obrysové linie předkresleny žlutou (okrovou) barvou a výsledné linie s případnými korekcemi vyneseny červenou barvou (rudkou), ve 4. pásu a v kupoli nebyly stopy po žluté předkresbě patrny (O. Votoček 1949, s. 120; A. Friedl 1966, s. 28). Obrysové linie v kupoli byly provedeny přímo červenou barvou. Dokazuje to změněná kompozice křídla jednoho z cherubínů vpravo vedle evangelisty Jana (O. Votoček 1949, s. 120). Tyto informace měli O. Votoček i A. Friedl tak říkajíc „z první ruky“, protože se přímo účastnili průzkumů při Fišerově restauraci (1947-1949). Z toho jasně vyplývá, že rotunda nemohla být vymalována najednou a současně.
J. Mašín (1954, s. 20), který měl tyto informace zřejmě zprostředkovaně, však již tento zásadní rozdíl v technologii maleb 3. a 4. pásu záměrně zamlčel a celou situaci tak naprosto zkreslil: „Kresba je okrová a rudková, při čemž okrové bylo užíváno především jako předkreslující linie pro definitivní linii rudkovou“. A dost. Toho samozřejmě využila A. Merhautová (1983, s. 19) a cituje proto pouze Mašína, protože to vyhovuje její představě o jednotném a současném vzniku maleb. Přitom práci jak O. Votočka, tak A. Friedla uvádí v literatuře. Zašla dokonce tak daleko, že J. Zástěru bez uzardění neprávem osočila, že prý Mašínovu neúplnou informaci „interpretoval nepřesně, podobně jako názory dalších často necitovaných autorů“ (A. Merhautová 1988, s. 302). Typický úder pod pás. Jako když zloděj křičí: „Chyťte zloděje!“ J. Zástěra ovšem interpretoval A. Friedla, protože informace J. Mašína je z tohoto hlediska bezcenná. Pokud bychom si dělali nějaké iluze o serióznosti této autorky, tady je definitivně ztrácíme. Jestliže má A. Merhautová nutkavou potřebu uchylovat se k takovým „podrazům“, potom bude s ní i s její hypotézou asi něco v nepořádku. Zcela evidentně není v jejím zájmu odhalení skutečnosti, nalezení pravdy, ale pouze prosazení vlastní zcestné hypotézy. Čestný a slušný člověk by něčeho takového nebyl schopen.

Rozdílná technologie maleb.

Mašínův podvod.

Podraz soudružky PhDr. Anežky Merhautové, DrSc. Zřejmě ještě v roce 1988 byla přesvědčená, že jí to projde.

3. Rozdílné provedení postav (viz také 1990, s. 136). Ve 3. pásu mají postavy podstatně delší nohy, svrchní plášť přesahuje spodní roucho. Štíty knížat jsou pevně opřeny o půdu, ve 4. pásu se štíty vznášejí ve vzduchu. Rozety na štítech ve 4. pásu jsou jiného tvaru a podstatně větší než ve třetím, kde se vyskytuje jen u prvního panovníka. K této problematice viz strana Knížecí štíty.

Rozdílné provedení postav, rozdílné podání štítů.

4. Rozdílné typy a tvary královských korun (viz také 1990, s. 137). mc5trikr.jpg (6192 bytes)

Koruny králů na obraze Klanění tří králů a krále Herodese ve Vraždění neviňátek ve 2. pásu (mariánský cyklus) jsou archaického typu, stříškovité ve tvaru obráceného „w“ (byzantský vzor – viz obr. vlevo). Podobný typ jsme mohli vidět i na diadému krále Rostislava jako donátora ve 3. pásu maleb (viz obr. ve 3. části práce).
Koruna krále Vratislava I. ve 4. pásu (viz obr. vpravo) je ale v podobě obroučky s liliovitými výběžky (západoevropská ikonografie), podobně jako již na jeho tzv. korunovačním denáru (A. Merhautová-D. Třeštík 1985, s. 86, obr. 18; J. Žemlička 1997, s. 111; J. Šmerda 1996, č. 340a) – viz obr. vpravo zcela dole.

Rozdílné typy a tvary královských korun.

Král Vratislav I.

Pro srovnání ve stejné scéně 3kraldet.jpg (4811 bytes)

Klanění tří králů v kostele sv. Jakuba v Rovné u Stříbrné Skalice (obr. vlevo), která je datována do osmdesátých let 12. století, tzn. asi 50 let po přestavbě a domalbě rotundy v roce 1134 (A. Merhautová-D. Třeštík: Románské umění v Čechách a na Moravě, 1983, s. 202), mají tři králové již tvar Vratislavovy koruny s liliovitými výběžky. Srovnej také s korunou trůnícího císaře Oty III. (983-1002) na vyobrazení v mnichovském kodexu (J. Sláma: Český kníže Boleslav II., s. 24. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha 2000) – viz obr. vpravo.

Císař Ota III.

Tzn., že malby jižní poloviny kodv13d.jpg (14859 bytes)

4. pásu v rotundě, kde je vyobrazen král Vratislav I., musely vzniknout v delším časovém odstupu od maleb 2., resp. 3. pásu. Kdyby byly současné (tzn. z roku 1134), měli by tři králové v rotundě (2. pás) podobu korun stejnou jako král Vratislav I. a jako tři králové v Rovné. Podle D. Třeštíka (Objevy ve Znojmě, 1987, s. 554; 2000, s. 73) jsou tyto čtyři argumenty „čistě subjektivní a nemají žádnou váhu“!? Sám však objektivnější a závažnější vysvětlení nepodal. Jako další důkaz můžeme uvést i vyobrazení tří králů z Kodexu vyšehradského (z roku 1085). Ani zde již nebyl archaický typ korun použit. Srovnej také tvar koruny na moravském denáru Vratislava II. č. 340a (1087-1092) vpravo.

Korunovační denár Vratislava II. ražený na Moravě (1087-1092).

D. Třeštík: Objevy ve Znojmě, s. 554. In: ČsČH XXXV-4, 1987, s. 548-576.

Nápis vyrytý do omítky

Dále J. Zástěra

(předpokládající pouze dvě etapy výmalby) upozornil na Friedlův pravděpodobný omyl při překladu rytého nápisu (výřez z faximile viz obr. vpravo), objeveného v roce 1949, který byl čten: pict(uris) reg(um) aux(it). Zde místo Friedlova čtení (ale především čtení komise) „aux(it)“ ve významu „ozdobil“ vidí správněji „an(e)x(uit)“ ve významu „rozmnožil“, „rozhojnil“ obrazy králů nebo „připojil“ obraz krále: napis_or.jpg (2978 bytes)

„To znamená, že zde obrazy králů (moravských – pozn. aut.) již byly a že Konrádem II. (tj. roku 1134 za vlády Soběslava I. – pozn. aut.) byly při přestavbě rozmnoženy o další.“ (viz foto části nápisu „anx“ na obr. vpravo; číst zde „u“ namísto správného „n“ jen proto, že to lépe vyhovuje výkladu rytého nápisu některými badateli, je naprosto neospravedlnitelné, podobně jako místo „pict“ číst „piet“). D. Třeštík (1984, s. 383) se snaží dokázat, že J. Zástěrou navrhované „an(e)x(uit)“ by nedávalo smysl (ale dává – pozn. aut.). Přiklání se proto k jinému čtení nápisu, které navrhuje A. Vidmanová (ta zde najednou také vidí „n“):
místo „aux(it)“ číst „(s)anx(it)“ („zasvětil pro zbožnou paměť na krále, na jejich smlouvy, svatyni bl. p. Marie“ – je však poněkud neobvyklé, aby při zkracování slov bylo vynecháno první písmeno – analogie, které by ji k tomu mohly opravňovat, A. Vidmanová neuvedla – pozn. aut.).
To ovšem zase zpochybňují A. Merhautová-A. Martan (1988, s. 306): „Upozorňujeme však, že nápisy dosud na uměleckých dílech dochované vždy zdůrazňovaly – ať v souvislosti s objednavatelem nebo umělcem – samotné dílo a někdy i jeho námět a nikoliv na jakou paměť dílo vzniklo. Kdyby nápis zdůrazňoval »na paměť«, postrádali bychom postavu českého knížete Soběslava I. (ta zde podle B. Krzemieńské a D. Třeštíka údajně není – pozn. aut.), bez níž by »na paměť« nebylo srozumitelné“.
Tento názor znovu potvrdil L. Konečný (1997, s. 67): „... nezobrazení knížat současně vládnoucích (Krzemieńska) ... by odporovalo smyslu vzniku výtvarných děl tohoto druhu, jak je známe ze srovnávacích dokladů“.

Důkaz 3.
Rytý nápis v omítce pod konsekračním křížem v západní části prvního pásu maleb.
J. Zástěra: Původ péřové koruny, Znojmo 1986, s. 10.
J. Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava, Brno 1990, s. 144-147.

Faximile rytého nápisu viz tlačítko NÁPIS.

A. Merhautová-A. Martan: Byly či nebyly znojemské malby jednotným dílem, s. 306. In: Umění XXXVI, Praha 1988, s. 297-307.

Lubomír Konečný: Ikonografická proble- matika ..., s. 67, Sborník Znojmo 1997.

Všechno marno. Bez ohledu na slovo „pict“ D. Třeštík stále kategoricky tvrdí: „Nápis nemluví o žádných obrazech, ale o smlouvách ...“ (D. Třeštík: Objevy ve Znojmě. 2000, s. 74). D. Třeštík to přece musí vědět nejlíp. Kdo však byli oni králové, kteří spolu v roce 1134 v rotundě uzavírali tyto smlouvy? Snad Konrád II. Znojemský, kterého sám nápis označuje „dux“, a Soběslav I., na jeho vlastních denárech rovněž označovaný „dux“ (a který navíc podle Třeštíka prý v rotundě chybí)? Situaci má zachránit J. Ludvíkovský, který již dříve poukázal na to, že tu je slovo „rex“ užito v širším významu „vladař“, „panovník“. O správnosti jeho názoru lze ovšem s úspěchem pochybovat. Víme již z pečetí Vladislava II., že se mezi tituly „dux“ a „rex“ velmi přesně rozlišovalo, což jistě velmi dobře ví i D. Třeštík. Zatímco na jednostranné pečeti z let 1146-1148, kdy Vladislav II. byl ještě knížetem, čteme: „PAX SCI WAZEZLAI IN MANUS DUCIS VLADIZLAUS“, na jeho královských pečetích (1160, 1169) je uvedeno: „PAX REGIS WLADISLAI IN MANUS SANCTI WENCEZLAI“ (viz A. Merhautová-D. Třeštík, 1985, s. 95n). Ještě pádnějším důkazem je Soběslavova listina z roku 1130, kde sám sebe označuje „dux“ a svého otce Vratislava „rex“.
L. E. Havlík (Dějiny královského města Znojma, 1998, s. 25) shrnuje možná čtení nápisu takto: „Za řízení Pána našeho Ježíše Krista léta Páně tisícího stotřicátého čtvrtého od jeho Vtělení, kníže Konrád, druhý zakladatel, v cele blažené Panny Marie a svaté Kateřiny ...“ a dále uvádí varianty „... způsobem královským rozmnožil obrazy ...“ v kapli „... a stanovil její nový statut ...“ či „... po dohodě připojil obraz krále ...“ resp. „... rozmnožil zobrazení královská ...“, „... králů ...“, popřípadě kapli „... zvelebil malbami králů ...“. Dále říká: „Důvody, proč se tato zobrazení uskutečnila právě v této hradní kapli, v sídle znojemského knížete, a ne např. na Pražském hradě, stejně jako identifikace jednotlivých postav, jsou předmětem řady otázek“.
Vývoj názorů na interpretaci rytého nápisu a výsledná varianta jeho čtení jsou přehledně zpracovány na samostatné stránce – viz tlačítko NÁPIS.

Nápis prý mluví „o smlouvách“.
„Rex“ prý zde znamená „vladař“, „panovník“, nikoliv „král“ (J. Ludvíkovský).
A. Merhautová-D. Třeštík: Ideové proudy v českém umění 12. století, Praha 1985, s. 95-96.

Stavební fáze a etapy výmalby

J. Zástěra (1986) se domnívá (ve shodě s A. Merhautovou), že rotunda byla původně bez klenby, plochostropá. Ale již v této první fázi vymalovaná (1.-3. pás), zatímco 4. pás a malby v kupoli byly připojeny až po zaklenutí rotundy v roce 1134. Dále J. Zástěra uvádí (přesvědčen o velkomoravském stáří rotundy a části maleb): „Tyto první obrazy králů (ve 3. pásu maleb – pozn. aut.) – a ovšem také oba pásy pod nimi – nemohly být namalovány dokonce ani v době první stavební fáze rotundy, tj. v první polovině 11. století (jak se dnes předpokládá – pozn. aut.), nýbrž ještě dříve, protože Břetislav, který v tuto dobu Moravu připojil k Čechám, by dal vymalovat knížata včetně své osoby“. Ale to se přece skutečně stalo, Břetislav [18] zde skutečně vymalován je jako poslední desátý panovník v severní polovině 4. pásu, ale současně jako první v plášti, jak jsme si ukázali a jak to samotné malby 4. pásu dokumentují (viz obr. 7 v 7. části práce). Ale svoji osobu zde mohl nechat vymalovat až po získání otcovského pražského stolce, nepochybně ve II. etapě výmalby (1035-1055). Protože 4. pás maleb zasahuje třemi čtvrtinami své výšky do kupole, je také zřejmé, že rotunda musela být již v té době zaklenutá a celá omítnutá. A svrchní omítka ve 3. pásu je stejná jako omítka ve 4. pásu, musela být zaklenutá a omítnutá (a vymalovaná) již za Břetislavovy správy Moravy v letech 1019-1034. Je-li pojivo použité ve zdivu klenby jen „pravděpodobně“ stejné jako pojivo v základech, obvodovém zdivu a prvotní hrubé omítce (A. Zeman-E. Růžičková 1997, s. 133-138), lze z toho usoudit, že Břetislav v letech 1019-1034 nechal opravit, zaklenout, nově omítnout a vymalovat nějakou starší pobořenou rotundu, z níž zůstaly zachovány základy a obvodové zdivo.		Důkaz 4. J. Zástěra: Původ péřové koruny, Znojmo 1986, s. 5. Rotunda musela být zaklenutá, omítnutá a vymalovaná nejpozději za Břetislava I.
V nejstarších částech stavby (základy, obvodové zdivo, prvotní hrubá omítková vrstva se stopami zakouření) bylo použito stejné pojivo (P₁). Pojivo použité ve zdivu klenby bylo jen „pravděpodobně“ stejné. Ve svrchní omítkové vrstvě rotundy, která nese fresky, bylo rozpoznáno použití jiného pojiva (P₂). Malty s tímto pojivem mají údajně pocházet z druhé poloviny 16. století (?!). Tedy z doby, kdy kaple přestala sloužit církevním účelům, byla odsvěcena a klariskami prodána městu Znojmu (1555). To je nepochybně novinka, kterou nikdo nečekal. Nechápu jen jednu věc. Jak ze samotné malty (případně jejího pojiva) vyčetli tento časový údaj? Nebo se jedná o překlep a malty mají pocházet z druhé poloviny 10. století?		Datování pojiva malt. Antonín Zeman-Eliška Růžičková: Výzkum látkového složení malt ze znojemské rotundy sv. Kateřiny, Sborník Znojmo 1997, s. 133-138.
Malby 3. pásu rozhodně nemohly vzniknout již za Rostislava (J. Zástěra), protože ten není vyobrazen jako poslední osmý panovník ve 3. pásu, ale je šestý. Nemohly vzniknout ani za Mojmíra II. – skutečně posledního osmého panovníka ve 3. pásu. Znázornění misie Konstantina a Metoděje v malbách 3. pásu nutně předpokládá delší časový odstup od zobrazovaných událostí – minimálně několik desetiletí – až bylo možné význam jejich působení na Moravě dostatečně zhodnotit. Kromě toho by Mojmír II., Svatoplukův syn, rozhodně nedal v malbách takový prostor králi-oráči Rostislavovi, zakladateli mocné dynastie Přemyslovců, když po Svatoplukově smrti česká knížata odpadla od království Moravanů (895). Zadavatelem maleb tudíž mohl být až příslušník přemyslovského (správněji rostislavského) rodu, některý z jeho přímých potomků, který tak měl dobrý důvod králi Rostislavovi tento prostor dát. Obrazy moravských králů ve 3. pásu proto pocházejí z první etapy výmalby, která se nejspíš uskutečnila až za Břetislavovy správy Moravy, tzn. někdy z rozmezí let 1019-1034. V té době Znojmo stále ještě bylo důležitým centrem ovládajícím celé střední Podunají osídlené Slovany (L. Havlík: Staří Slované v rakouském Podunají v době od 6. do 12. století, 1963; J. Justová: Dolnorakouské Podunají v raném středověku, 1990). Viz mapka v 11. části práce.		Malby 3. pásu rozhodně nevznikly ani za Rostislava, ani za Mojmíra II.
Pokud ale skutečně platí, že svrchní omítka, která nese malby, pochází z druhé poloviny 10. století (viz výše Zeman-Růžičková 1997), potom opravu poškozené rotundy, její zaklenutí a omítnutí bychom mohli připsat již Boleslavu II. snad v souvislosti s obnovením moravského biskupství současně se vznikem biskupství pražského (973-976); k tomu např. D. Třeštík: Bratrovrahův syn, mnich Kristián, s. 9. In: DaS 21, č. 6, 1999, s. 6-10. K otázce existence biskupství ve Znojmě viz J. Zástěra: Bylo první sídlo arcibiskupa Metoděje ve Znojmě? In: MHS, Ročenka MNK 1993-1994, Brno 1995, s. 241-248. Naskýtá se pak i otázka, zda malby (kromě těch, které dnes vidíme ve 4. pásu) nevznikly v téže době bezprostředně po omítnutí rotundy nebo v minimálním časovém odstupu. Atmosféra doby byla zvolenému námětu maleb s moravským králem Rostislavem (zakladatelem moravského arcibiskupství) a s Konstantinem a Metodějem (tvůrci staroslověnské liturgie a zakladateli staroslověnského písemnictví) příznivě nakloněna, jak potvrzuje 1. kapitola legendy tzv. Kristiána, mnicha břevnovského, který tyto dva moravské světce jako první uvedl do latinsky psané literatury v Čechách (992-994). Samotný fakt, že se Kristián současně úzkostlivě vyhýbá vyslovení jména krále Rostislava, který je vedle obou byzantských věrozvěstů ústřední postavou 3. pásu maleb, ještě nemusí být důvodem pro odmítnutí takové myšlenky. Nejmenuje jej sice, ale jeho skutky a zásluhy o moravské křesťanství zcela jednoznačně vyzdvihuje. V Čechách tím zřejmě dosáhl hranice možného, rotunda však stojí ve Znojmě, na Moravě, a námět maleb se úzce vázal k obnovení moravského biskupství (Morava si ještě za Břetislava zachovala svébytné postavení). Jeho legenda ale měla u papeže v Římě podpořit vznik Vojtěchova pražského arcibiskupství (D. Třeštík 2000, s. 31). Proto asi také musel zapřít, že Rostislav byl Bořivojovým otcem, a pro Bořivoje vytvořit novou identitu. Krále-oráče Rostislava ze znojemských maleb jednoduše nahradil velmi prozíravým a rozvážným Přemyslem (kterého Čechové „nalezli“), „kterýž jen vzděláváním polí se zabýval“, když ještě předtím Kristián nechal Čechy založit hrad jménem Praha. Vznik Pražského hradu je dnes spojován právě s historickou dobou Bořivojovou. Pak mezi Rostislava-Přemysla a Bořivoje vložil blíže nedefinovaný počet vladařů čili vévodů, „sloužících modlám démonů a pohanským obřadům obětním se nezkrotně oddávajících“, aby svému příběhu dodal punc věrohodnosti a Bořivojovi také nějaké předky, samozřejmě pohanské. Protože jako Rostislavův syn musel být Bořivoj již v mládí pokřtěný, zbývalo Kristiánovi ještě vysvětlit, jak se v Čechách mezi pohanskými vladaři čili vévody najednou objevil křesťanský kníže. Dospělého Bořivoje, již jako pražského panovníka, poté, co se zřekl model a démonů v nich přebývajících, nechal u krále Svatopluka na Moravě (de facto znovu, i když jen na pergamenu) pokřtít samotným Metodějem. Tyto události Kristián zaznamenal asi 120 let poté, co se měly odehrát. Kosmas po dalších 120 letech pak jen Kristiánův příběh převzal a „vyšperkoval“. Kosmas (I, 13): „A poněvadž se tyto věci prý* zběhly za starodávna, ponecháváme čtenáři posouditi, zda se vskutku staly, či jsou smyšlené; ...“*.		Vznikly malby bezprostředně po novém omítnutí rotundy? Je to velmi pravděpodobné. Mohly malby s čistě velkomoravským námětem vzniknout již za Boleslava II.? Teoreticky asi mohly. Boleslav II. prokazatelně dosáhl obnovení moravského biskupství současně se založením pražského (973-976). Bylo Znojmo (před rokem 1041) sídlem biskupa? J. Zástěra dokládá, že ano! Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho„politického“ národa (II.), s. 31. In: DaS 5, 2000, s. 29-32.
Rozsáhlé území dnešního dolního Rakouska Břetislav ztratil až za bojů s králem Jindřichem III. v roce 1041. „Tehdy Liutpold, syn markrabího Východní bavorské marky Adalberta, dobyl zpět nejmenovaný hrad na rakousko-moravském pomezí, nejspíše Thunau, staré hradiště u Garsu“ (B. Krzemieńska: Břetislav I., 1999, s. 311). VDZKČ (I., 1999, s. 398): „Liutpold zase dobyl jakýsi nejmenovaný hrad a pronikl na Moravu“ (rozuměj na tehdejší Moravu, jejíž jižní hranice sahala až k severním břehům Dunaje – po Wagram). Oním nejmenovaným hradem byly zřejmě Schanze nad Thunau u Garsu na Chubě v dnešních Dolních Rakousích (s. 714, pozn. 103). Lubomír E. Havlík: Moravské letopisy (1993): • k roku 1012 uvádí: „Štokrava byla označována za místo, které leželo na hranicích Moravanů a Bavorů“; viz mapka v 11. části práce. • k roku 1041 uvádí: „... markrabí Východní marky rozšířili své panství na sever od Dunaje až za řeku Sajavu (Zaja), Lysé vrchy (Leiser Berge) a Manhart“. Břetislav tak ztratil jednu čtvrtinu původního území Moravy. Lze předpokládat, že se Liutpold musel zastavit před linií hradů na jižní Moravě, která jistě byla dobudována ještě před Břetislavovou výpravou do polského Hnězdna (1039) a dokonce již před jeho výpadem do Uher (1030). Srovnej také A. Merhautová (2000, s. 54).		Znojemský hrad s rotundou musel být vybudován ještě před Břetislavovou výpravou do polského Hnězdna (1039) a pravděpodobně již před jeho výpadem do Uher (1030), které „poplenil až k hradu Ostřihomu“. Břetislavova patnáctiletá správa Moravy (1019-1034) se proto jeví pro stavbu hradu a výmalbu rotundy nejpravděpodobnější.

Kapky odpadlé od štětců ...

Z výše uvedených důvodů se domnívám, že malby 3. a 4. pásu vznikaly postupně, s určitou časovou prodlevou. Ani malby 4. pásu, i když měly působit jednotným dojmem, jednotné nejsou. O. Votoček (1949) i A. Friedl (1966) to vysvětlovali současnou prací dvou malířů. Při takovém projektu ale musel být stanoven jeden malíř jako hlavní. Vedoucí malíř – malíř Mistr. Ten by takový stav, jaký jsem popsal výše (a jak velmi podrobně rozebral A. Friedl), nemohl nikdy připustit. Jistě by vyvinul maximální snahu, aby rukopis maleb byl jednotný. Jinak by to působilo jako neumětelství. Kontury všech figur by nejspíš předkreslil sám. Jiná však byla situace, kdy v roce 1134 malíř jižní poloviny 4. pásu navazoval (po téměř 100 letech) na již hotové starší malby v severní polovině téhož pásu. I když v celkové koncepci, kompozici, stylu a barevnosti se musel svému předchůdci co nejvíce přiblížit, chtěl současně ukázat svoji individualitu a umělecké cítění své doby. Osmdesáti- až stoletý odstup se v detailech maleb musel projevit. A také projevil.

Jaký závěr můžeme z předchozího zjištění učinit?

Poznámka: Dobře to vyjádřili A. Merhautová-A. Martan (1988, s. 301), i když svoji myšlenku nakonec zcela devalvovali: „Lineární kresbu obrysů nikdy neprováděla celá malířská skupina, ta byla dílem vedoucího malíře, při velkém rozsahu maleb ještě i dalšího či dalších vybraných schopných členů ...“ (... a dalších, a dalších ... – pozn. aut.).
V dalším textu potom tvrdí (s. 302), že malby vznikly sice najednou (v roce 1134), ale prováděny byly postupně v jednotlivých pásech shora dolů. To potom ovšem vylučuje zapojení onoho „dalšího či dalších vybraných schopných členů“, protože by stejně nemohli pracovat současně. Postup shora dolů mají dokazovat „kapky odpadlé od štětců, které poskvrnily níže položený pás, kde pak byly překryty později kladenými vrstvami barev“. Autoři to dokumentují snímkem zachycujícím stěnu rotundy potřísněnou kapkami barvy v okolí hlavy prvního panovníka v plášti [01] v jižní polovině 3. pásu maleb. Pokud by však „kapky odpadlé od štětců“ byly později překryty, nebyly by přece na snímku vidět?! Snímek tedy dokazuje pravý opak toho, co tito „odborníci“ tvrdí. Tento jejich tzv. „důkaz“ má asi znamenat, že nemohlo být postupováno opačně, tj. odspodu nahoru, resp. že 4. pás nemohl vzniknout později než pás třetí. Znamená však pouze, že i v rotundě platí gravitační zákon. Pokud by zde čtenář očekával odbornou argumentaci, tzn. důkazy na základě odběru, analýzy a porovnání vzorků barev, zkoumání pořadí a složení barevných vrstev na řezu, bude zklamán. Práci a „odborný“ přístup celého týmu restaurátorů (včetně A. Martana) k uvedené problematice kriticky zhodnotila PhDr. Kateřina Dvořáková ve svém vystoupení na vědecké konferenci ve Znojmě 23. - 25. 9 1996 (K. Dvořáková 1997, s. 115-121) a později na odborném semináři „Malby ve Znojemské rotundě 1999“ také restaurátor ak. mal. František Sysel.
My také níže přinášíme důkaz, který předchozí tvrzení A. Merhautové a A. Martana spolehlivě vyvrací. Naopak zcela bezpečně prokazuje, že malby 4. pásu vznikly až v době, kdy byl níže položený 3. pás již hotov. Současně také vrhá podivné světlo na Martanovu „restauraci“ v letech 1987-1988, která jako by chtěla v rotundě dodatečně odstranit veškeré stopy, které by mohly podpořit Zástěrovu hypotézu publikovanou o rok dříve (J. Zástěra 1986) včetně jeho názoru, že malby 4. pásu jsou pozdější, než pás třetí.
M. Trapp zachytil na svých akvarelech jen to, co opravdu na malbách v roce 1859 viděl. V jeho akvarelech máme konzervován stav maleb před všemi pozdějšími restaurátorskými zásahy a jejich následným odstraňováním.

Kapky odpadlé od štětců ...
A. Merhautová-A. Martan: Byly či nebyly znojemské malby jednotným dílem, 1988, s. 301, 302.

Kateřina Dvořáková: Vyhodnocení dosud provedených průzkumů na malbách v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. In: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, sborník příspěvků, Znojmo 1997, s. 115-121.

8. panovník ve 3. pásu maleb Mojmír II. [08].

Detail z akvarelu Mořice Trappa (tab. IX) z roku 1859.
Kapky odpadlé od štětců při malbě 4. pásu potřísnily malbu 3. pásu. Dokazují, že 4. pás byl namalován později – v době, kdy níže položený 3. pás byl již hotov. Můžeme se snad pozastavit jen nad tím, že je tam ponechali.

Výše uvedené zjištění vzbuzuje domněnku, že jsme se stali obětí záměrné, ale poněkud neobratné manipulace několika „odborníků“ vyslaných a placených státem, za účelem podpoření jinak neudržitelné hypotézy A. Merhautové, B. Krzemieńske a D. Třeštíka o jednotném a současném vzniku maleb až v roce 1134. Bez tohoto podvodu by svého pohana Přemysla v podobě oráče na malbách v křesťanské kapli nemohli prosadit. Kdyby se ukázalo, že tato část maleb (celý 3. pás i severní polovina 4. pásu) byla provedena ještě před vznikem Kosmovy kroniky, byli by lidově řečeno „namydlení“. A protože jsme si právě ukázali, že i severní polovina 4. pásu byla malována později než pás třetí (viz kapky kolem hlavy Mojmíra II., posledního panovníka ve 3. pásu), je tím původní Zástěrův předpoklad, že malby 3. a 4. pásu nevznikly najednou, potvrzen.

Zástěrův předpoklad, že malby 4. pásu jsou pozdější, je potvrzen.

Proč pohraniční Znojmo?

Zkusme ale na chvíli připustit, že zastánci tzv. „pražského pohledu“ mají pravdu. Že malby vznikly najednou až v roce 1134, kdy podle nich „bylo běžné“ v církevních stavbách malovat pohany. Tzv. „Přemyslovská scéna“ měla být namalována jako volný či doslovný přepis Kosmovy literární předlohy. První část jeho Kroniky obsahující pověst o Přemyslovi spatřila světlo světa snad již po roce 1110 (V. Karbusický: Báje, mýty, dějiny, 1995, s. 53; D. Třeštík: Objevy ve Znojmě, 1987, s. 556, resp. 2000, s. 76), resp. v roce 1120 (J. Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů – antické a biblické motivy, 1997, s. 20). V rozporu s předchozím tvrzením zastánců „pražského pohledu“ však Kosmovi mytičtí Přemyslovci v rotundě prý zastoupeni nejsou – byli to pohané; naproti tomu stejně mytický Přemysl-Oráč, rovněž pohan, údajně ano. Nebylo by přinejmenším podivné, kdyby si malíř z Kosmovy předlohy vybral jen povolání Přemyslovo a vynechal Přemysla a dalších sedm bájných knížat tvořících kontinuitu mezi Přemyslem a Bořivojem (viz text vpravo

)?
Dále se nabízí otázka: „Proč by Soběslav nechal vymalovat mytické počátky svého rodu (jen úsek s oráčem) a celou obrazovou galerii se svými pouze křesťanskými předchůdci kdesi v roce 1134 již pohraničním Znojmě, když po svém slavném vítězství u Chlumce 18. února 1126 měl k dispozici daleko lepší a příhodnější lokalitu na Kosmou stejně již mýty opředeném Řípu?“ Zde již také rotunda stála pravděpodobně z doby po roce 1039 zasvěcená sv. Vojtěchovi a Soběslav ji nechal (nikoliv pražským, ale) moravským biskupem Jindřichem Zdíkem (biskupem od 3. října 1126) posvětit (VDZKČ, I., 1999, s. 532). Získala nové patrocinium sv. Jiří. Kdyby byl počáteční předpoklad splněn, byly by dnes tyto malby v rotundě na Řípu. Jedním z důvodů, který mohl Soběslava přimět k tomu, aby to neudělal, byl ten, že ve Znojemské rotundě v roce 1126 galerie Přemyslovců již byla (z dob Břetislavových, kdy Znojmo bylo ještě centrem celého středního Podunají) a Soběslav (resp. biskup Jindřich Zdík) nechal v letech 1131-1134 malby pouze doplnit. Tomu nasvědčuje i již zmiňovaný výklad rytého nápisu od J. Zástěry a umístění krále Vratislava I. mimo posloupnost panovníků. Dalším důvodem musel být ten, že pohani se v církevních stavbách prostě nemalovali, byť by to mělo být na Řípu. Navíc sv. Jiří známe z jeho četných vyobrazení jako světce bojujícího s drakem, který představuje zlo a také p o h a n s t v í . Ovšem znojemské zasvěcení sv. Kateřině to neumožňuje o nic více!
Mají snad A. Merhautová, B. Krzemieńska a D. Třeštík v rukávu schovaný nějaký důkaz, který by předchozí tvrzení vyvracel? Asi sotva. Dávno by jej s gustem použili. Není to tedy jejich nevědomost či neznalost, ale naprostá neserióznost. Není možné automaticky kalkulovat se sníženým IQ autora maleb či jejich námětu a světícího biskupa, ale je nutno hledat chybu především v koncepci vlastního přístupu k nim. Úvodní předpoklad je proto neplatný.

Proč pohraniční Znojmo a ne Říp?

Proč pohan Přemysl ano a jeho sedm následovníků (Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít) již ne?

Jak by malíř vysvětlil a odůvodnil údajnou přítomnost Bořivojovu bezprostředně za tzv. „Přemyslovskou scénou“? Bylo by to nekoncepční, nelogické, nedůsledné a pro věřící naprosto nepochopitelné. I když nepochopitelná a vůbec nepředstavitelná by pro ně byla již údajná přítomnost samotného pohana Přemysla v kapli!

Od autorů hypotéz, kteří a priori předpokládají takovou „primitivnost“ u středověkého malíře (pravděpodobně klerika) a u biskupa, který rotundu světil, je to přinejmenším neseriózní, nekorektní, nesvědomité a proto nevědecké, či lépe pavědecké.

Znojemské svatby

Z písemných pramenů víme, že se ve Znojmě v minulosti odehrály tři významné svatby:
1. Bořivoje II. s Gerbirgou z Babenberku, starší sestrou východního markrabího Leopolda III. (18. října 1100 – Kosmas III, 12), které se účastnil i kníže Břetislav II. (odtud vytáhl potom k hradu Vranovu a vyzval Gottfrieda, aby mu vydal Litolda).
2. Litolda Znojemského s Idou Babenberskou, mladší sestrou již zmíněného Leopolda III. (o několik let později – J. Zástěra 1990, s. 143).
3. Konráda II. Znojemského s Marií Srbskou (červen 1134 – B. Krzemieńska 1985, s. 18*).
Pokud by malby vznikly najednou až v roce 1134, potom by se všechny tři svatby konaly v pouze čistě vybílené rotundě, protože Konrád II. byl z vězení propuštěn jen krátce před červnem 1134 (VDZKČ, I., s. 550). Sotva by mohl stihnout stavební úpravy (zaklenutí rotundy včetně zbudování lucerny, položení omítek, kamenná lavice, nová litá maltová podlaha) a výmalbu celé rotundy ještě v roce 1134.
V takovém případě by se žádný z těchto tří Přemyslovců opravdu neměl čím pochlubit! To jen potvrzuje, že rotunda musela být vymalovaná již za dob Břetislavových. Do dnešní podoby chybělo jen přemalovat jižní polovinu 4. pásu zbývajícími devíti panovníky v plášti včetně postavy krále Vratislava I. a knížete Soběslava I., ve 3. pásu „upravit“ tzv. „Přemyslovskou scénu“ a v kupoli odstranit „ohnivé“ kolo jednomu z cherubínů. Přistavět kamennou lavici a snad i lucernu, pokud nevznikla již dříve spolu se zaklenutím rotundy, což je asi pravděpodobnější.
To Soběslav I. sice mohl nechat pod dohledem Konráda II. Znojemského provést, ale ke svěcení rotundy mělo podle rytého nápisu dojít v roce 1134, přitom Konrád měl být propuštěn, jak již bylo uvedeno, „jen krátce před červnem 1134“, a to se nedalo stihnout. Soběslav musel tyto práce započít sám ve spolupráci s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem ještě před propuštěním Konráda z vězení. Konrádova svatba, kterou Soběslav osobně vyjednal v Uhrách, se pak mohla konat v již upravené rotundě s provedenou domalbou. Mohla se také konat úplně někde jinde, prý v Uhrách (srv. Z. Měřínský 1999, s. 459), jestliže úpravy rotundy nebyly v červnu 1134 ještě dokončeny, ale je to málo pravděpodobné (viz VDZKČ I, 1999, s. 550). Pyšný Soběslav by si takovou příležitost nenechal ujít.

Tři významné svatby.

Motivy použité na denárech Bořivoje II. svědčí o tom, že jsou čerpány ze znojemských maleb.

Revers denáru Bořivoje II. č. 177b: Sv. Václav
v přilbě bez pláště se štítem se šikmými pruhy a s kopím s praporcem s dvojitým zakončením. Přesně jako v rotundě.

* K tomu Z. Měřínský (1999, s. 459): „Tradovaná svatba dcery srbského panovníka Uroše Marie a Konráda II. Znojemského nebyla ve Znojmě, ale roku 1134 v Uhrách“ (Zdeněk Měřínský: Několik poznámek k výzkumům znojemské rotundy a hradu, s. 459. In: ČMM 118/1999/2, s. 451-463). V poznámce 22 (s. 459) pak uvádí pramen: „Kanovník Vyšehradský ad a. 1134, srov. FRB II. s. 219-220; Bláhová, M.-Fiala, Z.: Pokračovatelé Kosmovi. Praha 1974, s. 55“.

Konrádova svatba se prý konala v Uhrách!?

B. Klíma (1995, s. 25): „O Konrádovi II. se dovídáme až k roku 1128, kdy byl neočekávaně zatčen, vězněn na Vyšehradě a později poslán do vyhnanství k Jindřichu Grojčskému. Stalo se tak patrně v souvislosti s osnováním spiknutí proti Soběslavovi. Ten teprve v roce 1134 Konráda propustil a znovu jej uvedl do znojemského údělu.“
A dále: „Při stavební úpravě rotundy provedené Konrádem II. mohly hrát určitou roli i jeho osobní zkušenosti a získané vědomosti o ostatních podobných stavbách v Čechách, kde nuceně strávil určitou dobu. Konkrétně na Vyšehradě došlo právě v období Soběslava ke stavebnímu rozkvětu. Místo se stalo hlavním sídlem knížete a budovala se zde i kapitulní bazilika, opatřená krásnými malbami a podlahou z hlazených kamenů (Merhautová-Třeštík 1983, 130). Navíc se obecně ve vlastnických kostelech začínaly zřizovat dřevěné tribuny, stavěly se rotundy s věží a tribunou (Říp, Přední Kopanina ad.). Také v saském vyhnanství v Grojči se Konrád setkal s dřevěnou tribunou v rotundě, stavbě, která je znojemské formou a proporčním členěním velice blízká (Küas-Kobuch 1977, 8-38).“ ... „Při její stavební úpravě (myšleno v roce 1134 – pozn. aut.) se muselo vycházet z daných prostorových možností a také z působivosti nástěnných maleb, které by zdvižená tribuna překrytím rušila. Proto se zdá být velmi pravděpodobné zřízení pouhé nízké kamenné obvodové lavice, která tribunu funkčně nahrazovala.“

Proč kamenná lavice a ne dřevěná tribuna?

Bohuslav Klíma: Znojemská rotunda ve světle archeologických výzkumů, Brno 1995, s. 25.

Z toho, že v roce 1134 byla zvolena právě pouhá nízká kamenná obvodová lavice, aby nerušila malby, vyplývá, že rotunda musela být vymalovaná (tedy i zaklenutá) již před rokem 1134. V tomto roce byla provedena jen domalba. Kdyby vymalovaná nebyla, nic by nebránilo postavení dřevěné tribuny a zvolení takového programu výmalby, který by tribunu jako přání stavebníka respektoval a zakomponoval ji vhodně do celkového scénáře maleb. Nikoliv naopak. Nic takového se ale nestalo, jinak bychom to jistě z maleb poznali i dnes. Dřevěná tribuna (galerie) v rotundě však později přece jen postavena byla – po odstranění kamenné lavice – ve výšce 3 metry od podlahy (asi 1830). Její zakotvení ve zdi i se zbytky trámů viděl ještě M. Trapp v roce 1862 (Trapp 1862, 4. In: B. Klíma 1995, s. 28).

Dřevěná tribuna by zakrývala malby hotové již před rokem 1134. Proto byla v roce 1134 zvolena místo tribuny pouhá nízká kamenná lavice.

Domnívám se, že na základě předchozích zjištění, předložených důkazů a logického zdůvodnění můžeme možnost, že veškeré malby v rotundě vznikly najednou až v roce 1134, definitivně vyloučit. S největší pravděpodobností hraničící s jistotou ani celý čtvrtý pás maleb nebyl malován najednou (dvěma různými malíři, jak doložili O. Votoček 1949, s. 125, a A. Friedl 1966, s. 43), ale dvěma různými malíři ve dvou etapách přibližně 80 až 100 let od sebe vzdálených (viz obr. 7 v 7. části práce). Současně je tím ale také vyvrácena možná návaznost na 3. pás maleb [01-08] postavou prvního panovníka v plášti [18] ve 4. pásu, jak to dosud předpokládala většina hypotéz (A. Friedl 1966, A. Merhautová 1983, B. Krzemieńska 1985, D. Třeštík 1987, A. Merhautová-A. Martan 1988, L. Konečný 1997, V. Tatíček 1998, A. Novotný 2000). Vylučují to i odlišné náramky knížat a knížecí štíty ve 3. a ve 4. pásu.
Malby samotné nám tak opět potvrzují jeden z výchozích předpokladů a sice správnost určení postav 4. pásu maleb dle hypotézy J. Zástěry, tzn. že postavy v plášti [18-27] časově následují až za postavami panovníků bez pláště [09-17].

Postavy v plášti ve 4. pásu časově následují až za postavami bez pláště!

Vynechaní Vladivoj a Jaromír

Jestliže malby 4. pásu vznikaly postupně, ve dvou etapách časově od sebe dosti vzdálených, je nyní snad i lépe pochopitelné, proč v severní polovině 4. pásu mezi postavami bez pláště chybí kníže Jaromír. Břetislav si jako syn knížete Oldřicha a neurozené Boženy potřeboval „vylepšit“ svoji rodovou pozici. Unesl proto (1021) z kláštera ve Schweinfurtu Jitku (Gutu, dceru markrabího severní bavorské marky Jindřicha ze Schweinfurtu – zemřel roku 1017), jež podle Kosmy „co jest pod sluncem děv, svou krásou předčila všechny“, a kterou následně pojal na Moravě za manželku. Proto také, jako zadavatel maleb v severní polovině 4. pásu, svého nešťastného vykastrovaného a na sklonku života i oslepeného strýce, který jej sice (podle Kosmy) uvedl na pražský trůn, ale který podle středověkých měřítek nemohl být suverénem (J. Zástěra: Původ péřové koruny, 1986, s. 4), v malbách vynechal. Pro Břetislava nebyl dostatečně reprezentativní osobou (nemluvě o důvodech kompozičních – Břetislav by byl odsunut vpravo ze svého čestného místa nad vstupem do apsidy). Necelý rok po Břetislavově investituře byl Jaromír potupným způsobem zavražděn. Kromě toho „Jaromír – ať již si to osobně přál či nikoliv – byl exponentem cizí moci v Čechách“ (B. Krzemieńska: Břetislav I., 1999, s. 170). Vynechal i dosazeného polského Vladivoje, protože právě od Poláků Moravu dobyl. Ostatně ani Kosmas asi o 80 let později ve své Kronice se o „nastolení“ Jaromíra jediným slůvkem nezmiňuje! Hovoří o něm jen jako o designovaném knížeti. (Možné vysvětlení naleznete v části 10c). Také považuje za nutné nám sdělit, jakou „úctu“ Čechové k Jaromírovi chovali (Kosmas I., kap. 34). A Vladivoje nezná vůbec. Počítá s nimi oběma až tzv. „Soběslavova listina“ z roku 1130, kde se Soběslav sám označuje za 19. panovníka Čechů.

Proč je vynechán Vladivoj a Jaromír?
Kosmova kronika a Soběslavova listina.

Osm smyšlených Kosmových pohanských knížat do tohoto počtu evidentně nezahrnul. Kdyby malby 4. pásu vznikly najednou až za Soběslava v roce 1134, jistě by obsahovaly i dnes chybějící postavy Vladivoje a Jaromíra. Důvody, které měl Břetislav pro jejich vynechání, v případě Soběslava by již zřejmě nehrály žádnou roli. V takovém případě, protože počet postav zůstal nezměněn, bychom dnes viděli na čestném místě nad vstupem do apsidy Vladivoje a Jaromíra (!) a Oldřicha a Břetislava bychom museli ztotožnit se dvěma postavami s nízkou biskupskou mitrou na hlavě (?). A Břetislav by pak byl vyobrazen podruhé s královskými insigniemi korunou a žezlem (?!) a výmalbu rotundy bychom museli připsat Svatoplukovi Olomouckému, jako poslednímu vyobrazenému knížeti. Ale zadavatelem maleb by měl být Soběslav I. Potom by musel sám sebe i svého staršího bratra Vladislava I. na malbách vynechat!?

Kosmovy mytické příběhy Soběslav nebral vážně. On zřejmě ještě věděl ...

D. Třeštík (1987, 2000) ve svém článku „Objevy ve Znojmě“ zpochybňuje možnost, že by mohli být v malbách Vladivoj a Jaromír vynecháni. S ikonografií 4. pásu J. Zástěry zásadně nesouhlasí: „Tím dostává (J. Zástěra – pozn. aut.) ve 4. pásu maleb 10 »velkoknížat«, z nichž jeden je zdvojen (Vratislav II. jako kníže a jako král) a 9 knížat »středočeských«, z nichž je zdvojen Václav. Počet mu ovšem se skutečným pořadím českých knížat souhlasí jen tehdy, vynechá-li Jaromíra, který prý »podle středověkých měřítek nemohl být suverénem« (s. 4), a Vladivoje“ (toho ovšem vynechává Kosmas i A. Merhautová – pozn. aut.).
„Dále musí Zástěra zdvojit obě postavy s »obráceným štítem«“.
D. Třeštík to má zřejmě úplně popletené, buď Zástěrův text vůbec nepochopil, anebo jej pochopit nechtěl. Dále už samozřejmě J. Zástěra nikoho nezdvojuje, dvakrát jsou vyobrazeni Václav a Vratislav II., kteří současně také mají obrácené štíty, a tečka.
D. Třeštík pokračuje: „Nemůže zde být zobrazen dvakrát ani Václav, ani Vratislav II. (nevíme ovšem proč nemůže, když sám zde předpokládá dokonce 4 zdvojené postavy – Břetislava I., Vratislava II., Konráda I. a Svatopluka Olomouckého – pozn. aut.), musí tu být vyobrazen Jaromír, který bez ohledu na »měřítka«, tj. na to, že byl kastrát, suverénem, tj. plnoprávným vládnoucím a především nastoleným knížetem prostě byl (Kosmas se však o jeho nastolení nezmiňuje a přitom právě jeho kronika má údajně být tím textem, podle něhož malby vznikly – pozn. aut.) a je také jako takový uveden v oficiálním katalogu českých knížat, podle něhož počítal právě v době vzniku znojemských maleb (prý v roce 1134 – pozn. aut.) své předchůdce na pražském trůnu Soběslav I. (v listině z roku 1130 se sám počítá jako devatenáctý, proto je prý v plášti vyobrazeno jen 18 knížat – pozn. aut.). Ze stejného důvodu zde musí být i Vladivoj, kterého sice nezná Kosmas, v katalogu je však uveden.“ Zástěrův „klíč k vyřešení celého cyklu“ je podle D. Třeštíka „nepodařeným paklíčem“.

Rozporuplný Dušan Třeštík.
D. Třeštík: Objevy ve Znojmě. Praha 1987, s. 551-553; Praha 2000, s. 71-72.

„Objevy ve Znojmě“ aneb Třeštíkova „Anticharta“.

Václav ani Vratislav II. nemohou být zobrazeni 2x, protože podle D. Třeštíka jsou přece 2x zobrazeni Břetislav I., Vratislav II., Konrád I. a Svatopluk Olomoucký.

Podle D. Třeštíka kníže Soběslav I. údajně trval na tom, že on sám jako zadavatel maleb na nich vyobrazen nebude.

Ve svém zápalu si ale D. Třeštík neuvědomil, že v případě údajného vzniku maleb najednou a současně až v roce 1134 by podle Soběslavovy listiny v rotundě muselo být namalováno 19 knížat v plášti (protože plášť prý je atributem pražských Přemyslovců). Knížat v plášti je však jen 18. Jinými slovy Soběslav I. měl prý trvat na tom, aby zde byl Jaromír i Vladivoj, ale on sám měl být vynechán! To by odporovalo všem známým analogiím, jak konstatoval L. Konečný (1997), a bylo by to také v rozporu s oněmi smlouvami, které měl uzavřít s Konrádem II. Kromě toho rytý nápis, který se zmiňuje o roku 1134 současně také říká, že malby byly pouze doplněny. A doplněny mohly být jen postavy od Spytihněva II. po Soběslava I. Je tedy zcela evidentní, že Soběslav I. naprosto nemohl ovlivnit, zda v rotundě bude nebo nebude namalován Vladivoj nebo Jaromír. To již téměř sto let před ním rozhodl Břetislav I., a ten dal vynechat oba.
Abychom se přesto mohli dopočítat správného počtu devatenácti pražských Přemyslovců včetně Soběslava I., musíme k desíti panovníkům v plášti ve 4. pásu maleb připočítat nikoliv osm postav v plášti ve 3. pásu, ale devět postav bez pláště ve stejném, tj. 4. pásu. Vynechaného Vladivoje a Jaromíra zde nahrazují zdvojené postavy Václava a Vratislava II. (s obrácenými štíty).

Podle D. Třeštíka Jaromír i Vladivoj v rotundě prostě být musí! Neboť on to tak chce.
Zatímco pořizovatel maleb Soběslav I. kvůli tomu, aby D. Třeštíkovi vyhověl, na svoje vyobrazení „dobrovolně“ rezignoval. Měl prostě smůlu, protože byl naživu. To vše kvůli pomýlenému „principu“ B. Krzemieńske, která na malbách potřebovala mít v roce 1134 již jen nežijící panovníky. Jinak by jí nevyšly počty.

D. Třeštík (1972, s. 90): „Vládnout mohl ovšem většinou jen jeden člen rodu, a nikoli rod celý. Zde právě přicházeli ke slovu „věrní“ dynastie, protože ti rozhodovali, kdo z oprávněných příslušníků rodu se stane skutečným vládcem. Trůn tedy nebyl podle našich představ ani dědičný (protože dědické právo měl rod celý), ani volitelný (protože kandidáty bylo možno vybírat jen z určitého okruhu předem oprávněných). Mezi oprávněné příslušníky dynastie patřili většinou pouze muži a vyloučeni byli i ti z nich, kterým by tělesné či jiné nedostatky bránily vykonávat panovnické povinnosti. Proto se například nemohl v Čechách stát knížetem oslepený a kastrovaný Jaromír, proto bylo právě zmrzačení oblíbeným způsobem, jak se zbavit nevýhodného konkurenta“. Samotná slepota však není jediným a postačujícím argumentem pro přijetí takového názoru, o čemž mj. svědčí příklad z uherských dějin – po smrti krále Štěpána II. (†1131) byl korunován Béla II., již v mládí králem Kolomanem oslepený – nebo český král Jan Lucemburský na sklonku svého života, abychom zůstali na domácí půdě.

D. Třeštík: Kosmas. Praha 1972, s. 90.

Je zajímavé, poučné a vševysvětlující, jestliže si porovnáme tutéž informaci podanou jednou D. Třeštíkem (1972, s. 90), podruhé J. Zástěrou (1986, s. 4). Zatímco ještě v roce 1972 (D. Třeštík: Jaromír se v Čechách nemohl stát knížetem) byla tato informace správná, v roce 1986 (J. Zástěra: Jaromír podle středověkých měřítek nemohl být suverénem) již tomu tak není. Kterému z Třeštíkových závěrů či soudů máme tedy věřit? Kdy napsal, co si skutečně myslí? V roce 1972 nebo až v roce 1987 (resp. 2000), kdy se snaží za každou cenu vyvrátit ikonografii 4. pásu J. Zástěry, jen aby obhájil neudržitelnou hypotézu B. Krzemieńské (Jaromír byl suverénem, plnoprávným nastoleným a vládnoucím knížetem)? Proč by potom nechal Boleslav III. svého bratra vykastrovat? Bylo to nejspíš právě proto, aby se Jaromír vládnoucím knížetem stát nikdy nemohl. Co však zřejmě mohl, byla podle J. Zástěry (1990) správa některého z českých údělů či správa českého knížectví za nepřítomného Oldřicha, čemuž nasvědčuje řada jeho denárových ražeb, i „vděk“, kterého se mu nakonec od Oldřicha dostalo. To ale vůbec není podstatné. I kdyby Jaromír řádně nastoleným panovníkem byl, pro Břetislava byly zřejmě výše uvedené důvody včetně kompozičních natolik závažné, že se rozhodl Jaromíra v malbách vynechat, jinak bychom dnes ve 4. pásu napočítali ne 19, ale 20 panovníků (s Vladivojem dokonce 21). Tři ze čtyř teoreticky možných adeptů na postavu osmého předposledního panovníka bez pláště [16] ve 4. pásu maleb, umístěnou mezi Boleslavem II. [15] a Oldřichem [17], Břetislav, resp. autor námětu vynechat musel. Mohl si vybrat mezi Boleslavem III., Vladivojem, Jaromírem a Boleslavem Chrabrým (viz VDZKČ I., 1999, s. 740). Do užšího výběru zřejmě postoupili jen Boleslav III. s Jaromírem, přednost nakonec dostal asi přece jen Boleslav III. Důkaz najdete ZDE.
Mám zato, že „nepodařený paklíč“ pálí dnes v dlani D. Třeštíka.

„Nepodařený paklíč“ drží D. Třeštík.

Přitakávači Dušana Třeštíka

Co však je na celé situaci tristní je to, že ještě v dnešní době (na přelomu tisíciletí) se našlo několik ochotných přitakávačů D. Třeštíka (pro otisknutí článku, dosažení vědecké hodnosti nebo získání grantu zřejmě nutná podmínka). Nebudu je zde všechny jmenovat, je to třeba Josef Žemlička (1997, s. 226): „Výhledy na Konrádovu skvělou budoucnost se zrcadlí ve státoprávním rozkladu o dynastii českých knížat, jímž dal Konrád (II. Znojemský v roce 1134 – pozn. aut.) malířsky vyzdobit kapli znojemského hradu (tzv. přemyslovská pověst v rotundě sv. Kateřiny)“. Což je samozřejmě nehorázný nesmysl, jak jsme si již dříve ukázali.
A dále autor uvádí (pozn. 18 na s. 487): „B. KRZEMIEŃSKA, Moravští Přemyslovci, s. 18-21. Tento výklad, opřený o dobrou znalost pramenů, se zdá být nejpádnější odpovědí na teorie B. ZÁSTĚRY (soustředěny v monografii Znojemská rotunda a Velká Morava, Brno 1990), které chtějí svéráznými interpretacemi »změnit« celé nejstarší dějiny Čech a Moravy“.
To se ale J. Žemličkovi skutečně jen „zdá“ – viz Jak se také může dělat „Věda“. Autor pokračuje: „S těmito názory se před časem jasně a kriticky (ovšem pomocí nesčetných nepravdivých tvrzení – viz RECENZE: Vznik Velké Moravy, pozn. 12 – pozn. aut.) vyrovnal D. TŘEŠTÍK, Objevy ve Znojmě, ČSČH 35, 1987, s. 548-576 (s odkazy na množství historické, uměnovědné i archeologické literatury ke znojemské rotundě a jejím malbám), atd.“.
V těchto „odkazech“ se ovšem stereotypně opakuje onen nesmysl s přemyslovskou pověstí v rotundě sv. Kateřiny. Odhlédneme-li od toho, že J. Žemlička nedokázal ani správně opsat Zástěrovo jméno (Jaroslav), musíme si uvědomit, že je to historik a sotva se tedy mohl sám malbami podrobněji zabývat, natož je studovat. Spokojil se proto zcela nekriticky s tím, co o nich chybně napsali s notnou dávkou demagogie jiní historikové (B. Krzemieńska a D. Třeštík). Není tak jediný, kdo chce v křesťanské kapli vidět pohana Přemysla. Paradoxní ovšem je, že současně v téže publikaci (1997, s. 382) o době Soběslava I. uvedl J. Žemlička zcela kategoricky: „V umění naprosto převládaly církevní motivy“. Aby tento paradox poněkud zmírnil, dodal ještě na vysvětlenou: „Výjimkou, byť také nevynechala křesťanskou symboliku, je přemyslovský nástěnný cyklus ze znojemské hradní rotundy, vymalovaný v roce 1134 na příkaz Konráda II. Znojemského. Cenu násobí historický význam, neboť dílo je zároveň ideovým průvodcem po dějinách Přemyslova rodu a památníkem sebevědomí místních údělníků“.
Ovšem podle tohoto Žemličkova „ideového průvodce po dějinách Přemyslova rodu“ nelze v malbách rozpoznat ani postavu sv. Václava, tohoto nejvýznamnějšího Přemyslovce a věčného panovníka, který propůjčuje vládu vždy aktuálně vládnoucímu knížeti, jehož život a mučednická smrt se staly námětem prvních českých legend zaznamenaných ve staroslověnštině či v latině, zatímco jakýsi mytický pohan je zcela nemístně glorifikován. Biskup Jindřich Zdík, který rotundu v roce 1134 nepochybně posvětil, by musel být naprosto šílený, kdyby něco takového dopustil. Naskýtá se také otázka, proč Konrád II. „sebevědomí místních údělníků“, mezi než také patřil, vyjádřil tím, že je nechal namalovat bez pláště, zatímco Libušino poselstvo složené z nevědomých a neučených sedláků, zrozené v Kosmově fantazii, pečlivě oblékl do knížecích plášťů?
J. Žemličkovi se dokonce podařil husarský kousek – propašoval ono opláštěné Libušino poselstvo k pohanu Přemyslovi na malbách ve Znojemské rotundě (církevní stavbě, křesťanské kapli) i do německé verze I. svazku sborníku esejů vydaného k výstavě „Střed Evropy okolo roku 1000“ a udělal tak „medvědí službu“ pražským historikům v zahraničí. Ale snad je to dobře, aby i tam si mohli udělat představu o jejich kulturní úrovni. Jestli je to dobře i pro prezentaci kulturní úrovně našich předků a České republiky v zahraničí vůbec, tak o tom lze úspěšně pochybovat.

Přitakávači D. Třeštíka.
Neodolatelné nutkání ukápnout také svoji trošku jedu na adresu Jaroslava Zástěry a zavděčit se tak „autoritám“ – podléza- vost zaměňována za kritiku – aneb Signatáři Třeštíkovy „Anticharty“:

Josef Žemlička: Čechy v době knížecí, 1997, s. 226 a pozn. 18 na s. 487, s. 382-383.

Sebevědomí místních údělníků podle Žemličky vyjádřené odebráním knížecího pláště.

Josef Žemlička: Die Premysliden und Böhmen, S. 434, Bild 300. In: Europas Mitte um 1000, Beiträge zur Geschichte, Kunst und Archäologie, Band 1, Stuttgart 2000, S. 430-435. Sborník esejů k výstavě Střed Evropy okolo roku 1000.

Také například Tomáš Borovský (1999, s. 433), kterému nebylo vůbec stydno napadnout jednoho nejmenovaného historika umění, že ve své práci nedostatečně odsoudil ikonografii J. Zástěry. Pro úplnost cituji přesně: „... zde asi čtenáře překvapí mírné, takřka až pozitivní hodnocení naivních spekulací J. Zástěry“. Napadený nejmenovaný historik umění se zřejmě nedomnívá, že by se v případě Zástěrovy ikonografie maleb mělo jednat o „naivní spekulace“ (viz Chronologický přehled hypotéz – 2. část: 1946-1990). Nejspíš ví, na rozdíl od T. Borovského, o čem mluví. Ostatně sám T. Borovský (na s. 435) uvádí, že není absolventem oboru dějin umění. Což mu jistě neupírá právo na kritiku, ale měla by to být kritika zasvěcená, konkrétní a konstruktivní (přitom jsme se ani nedozvěděli, jaké spekulace má na mysli, abychom sami také mohli posoudit míru jejich naivity). Neušlo vám jistě, že ač T. Borovský sám odvahu ke zvednutí kamene za účelem „kamenování“ J. Zástěry nenašel, pohoršuje se nad tím, že tak nečiní druzí. Také vám to připomnělo praktiky dob nedávno minulých, kdy někteří novináři byli soudruhy popotahováni za to, že ve svých článcích nedostatečně odsoudili „chartisty“ či autora výzvy „2000 slov“ a její signatáře? Jaký asi charakter může mít člověk, který je schopen něco takového napsat? Je to „vědecké“?

Tomáš Borovský: Nebývá zvykem, s. 433. In: ČMM 118/1999-2, s. 433-435.

Podobně i Martin Wihoda (1999, s. 439, pozn. 7) „neopomněl“ pohrdavě až přezíravě poznamenat: „Záměrně zde opomíjím sice zajímavou, ale doufejme již uzavřenou rozpravu k »objevům« Jaroslava Zástěry ...“. (Jako příklad uvádí, mimo jiné, článek D. Třeštíka: Objevy ve Znojmě. ČsČH 35, 1987, s. 548-576). A současně (s. 439, pozn. 6; s. 440), snad aby otevřel novou rozpravu, připojuje své vlastní „objevy“: „malby ve znojemské rotundě vznikly v jediné fázi“ (a malovalo se od kupole směrem k podlaze, což prý měli A. Merhautová-A. Martan 1988 spolehlivě prokázat – viz Kapky odpadlé od štětců – jde o naivitu skutečnou, nebo jen předstíranou?) a v jediné fázi měla snad dokonce vzniknout i samotná stavba rotundy: „dux Conradus secundus, fundator“ – viz Rytý nápis.

Martin Wihoda: Conradus secundus fundator aneb úvahy nad významem jedné čárky, s. 439. In: ČMM 118/1999-2, s. 437-443.

K tomu nelze neocitovat z článku Libora Jana (1999, s. 446): „... historická věda totiž není servilní adorací zvěčnělých (či žijících – pozn. aut.) velikánů, ..., nýbrž neustálým hledáním, zkoušením a zkoumáním, jež je zasvěcenec této disciplíny zavázán podnikat, mýlit se přitom, být napravován i napravovat jiné“. Ovšem psát svoje práce jen proto, aby se v nich autor mohl mýlit a jinými mohl být napravován, zavání spíš „sebemrskačstvím“ oněch autorem v názvu článku zmiňovaných středověkých mnichů. I když i negativní reklama může splnit svůj účel – je to pak ještě „historická věda“? Na výtku L. Konečného (ČMM 118/1999-2, s. 428), že autor spolu se svými fakultními kolegy-historiky (FF MU Brno) spatřuje přínos „v opakovaném přemílání notoricky známých pramenů“ a že se autor (spolu s Wihodou) (Sborník Znojmo, 1997, s. 49) „vrací ke kriticky dávno (již Friedlem) překonanému výkladu slov nápisu »dux Conradus secundus fundator« (rozuměj: Konrád II., zakladatel)“, reaguje L. Jan (1999, s. 446) podrážděně: „Shrnutí a přehledné interpretování více i méně známých pramenů o Znojmě doby údělných knížat považuji za velmi užitečné, neboť omezuje prostor různým nedoukům a hledačům senzací, kteří s prameny pracovat neumějí a vytvářejí tak různé prapodivné konstrukce“.

Libor Jan:
O inteligenci středověkých mnichů a božské vědě současnosti, s. 446. In: ČMM 118/1999-2, s. 445-452.
Zdeněk Kudělka: Znojmo, kaple Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny, s. 40-41. In: Výzkum románské architektury na Moravě IV, SPFFBU 1984-1985, F 28-29, Brno, s. 29-41.

Zatímco L. Jan s prameny přece pracovat umí, což dokazuje a dokládá tím, že přichází s vlastní „senzací“ a „prapodivnou konstrukcí“: Znojemskou rotundu založil až Konrád II. Znojemský!, ač se sám od „různých nedouků a hledačů senzací“, alespoň slovně, distancuje. Viz Rytý nápis.
Jak je to možné? Jsou chybné prameny nebo dalekosáhlé závěry L. Jana na jejich podkladě vykombinované? Autor „shrnuje a přehledně interpretuje“ jen ty prameny, které snad mají jeho „senzaci“ podpořit, k ostatním, které ji vyvracejí, je slepý! Snad v očekávání, že „bude napravován“. Má to však smysl? (Srovnej např. Z. Kudělka 1986, s. 40-41; A. Merhautová 2000, s. 52-54).

Anežka Merhautová: Znojemská rotunda a její nástěnné malby, s. 52-54. In: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě, Praha 2000, s. 51-66.

A to nemluvím o různých lidových vypravěčích a záhadolozích typu Jana Bauera, jehož „přesvědčivou studii“ o malbách ve Znojemské rotundě zahrnutou do spisku „Záhady českých dějin II“ ochotně opakovaně vydalo brněnské nakladatelství MOBA. O co méně autor přemýšlí, o to více píše – dostává „tisíce děkovných dopisů“, kniha se úspěšně prodává, tak proč ji znovu nevydat, hlavně, když to nese. Čtenář se už ale nedozví, že to, co autor napsal konkrétně o malbách ve Znojemské rotundě, je prostě nesmysl. Odkud autor opsal své rozumy?
Převážně z „odborné“ publikace B. Krzemieńske-A. Merhautové-D. Třeštíka: Moravští Přemyslovci ve Znojemské rotundě, Praha 2000, o níž si řekneme více v další 9. části práce.

Jan Bauer: Záhady českých dějin II, Brno 2002.

Více, přestože méně, je někdy více.

Upozornění: Tato reklama je neplacená!

Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb s ukázkami pokračuje:

Devátá část – Jak se také může dělat „Věda“

Pokračování ...

Osmnáct panovníků v pláštích. Nezobrazení vládnoucích knížat. Shoda mezi badatelkami? Hypotézy se navzájem vyvracejí. Konrád II. Znojemský prý záměrně vynechal sv. Václava – ve skutečnosti jej vynechali A. Merhautová, B. Krzemieńska a D. Třeštík. Výklad neodpovídá malbám. Na detailech nezáleží. Má-li taková práce být vědou, pak je vědou nepodařenou. Nesprávná hypotéza jako důkaz. Obrácené štíty jsou skutečně obrácené, ať už se to D. Třeštíkovi líbí nebo ne! Shrnutí důvodů, pro které dosavadní hypotézy A. Merhautové, B. Krzemieńské a D. Třeštíka nelze akceptovat.

Odpovědi na tyto otázky najdete snad v další části práce.
Klikněte ZDE.

Hypotézy [ J. Zástěra \| L. Konečný ] [ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ] [ Pohan v církevní stavbě?! \| Porovnání hypotéz \| Systematické utřídění hypotéz ]
[ Plášť moravských králů \| Zapůjčená ruka \| Biskupské mitry \| Odznak hodnosti Vladislava I.? \| Otočené štíty, šišák sv. Václava, pláště knížat \| Boleslav I. – kníže a bratrovrah? \| Původ mandlového tvaru štítů \| Denáry moravských údělníků \| Kniha \| Inspirační zdroje autorů maleb \| Náramky knížat \| Malby a stavba rotundy 1 a 2 ]

Grafické zpracování: Studio COMET Brno