ZNOJEMSKÁ ROTUNDA 2003-Sborník

Sborník z 2. odborné konference
ZNOJEMSKÁ ROTUNDA
25. a 26. června 2003 ve Znojmě

Město Znojmo, odbor školství a kultury, uspořádalo odbornou konferenci s mezinárodní účastí pod záštitou starosty Města Znojma Ing. Pavla Balíka, za spolupráce Jihomoravského muzea ve Znojmě a Klubu přátel Znojemské rotundy Brno, s tématikou:
Malby v NKP rotunda sv. Kateřiny
a výsledky současného výzkumu.

Vzniká nová tradice.

Město Znojmo, odbor školství a kultury, za spolupráce s Městskou knihovnou Znojmo, vydalo koncem roku 2004 Sborník příspěvků z konference. Jeho slavnostní prezentace proběhla 18. ledna 2005 v Městském divadle ve Znojmě za účasti pořadatele a organizátora konference, vydavatele Sborníku a jednotlivých účastníků-přispěvatelů konference. Všem přátelům a příznivcům znojemské rotundy Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny se tak dostává do rukou (podruhé od roku 1997) ucelený soubor názorů na obsah a smysl výmalby rotundy, soustředěných do jedné publikace. Z referátů týkajících se přímo rotundy a jejích unikátních maleb předkládáme nyní hlavní myšlenky autorů v publikovaném pořadí s kritickým komentářem P. Šimíka:

Sborník z konference.

Vydavatel: Město Znojmo ve spolupráci s Městskou knihovnou ve Znojmě.

Další informace o Sborníku najdete na konci této stránky.

Referáty zabývající se výmalbou rotundy:

Jan Bažant v úvodu svého příspěvku (s. 6) upozornil na interaktivní CD-ROM „Nástěnné malby ve znojemské rotundě/Wall painting in the Znojmo rotunda“ (Ústav pro klasická studia AV ČR, 2003), na jehož přípravě se svým textem podílel. Oráčská scéna je tu pochopitelně popsána jako Povolání Přemysla Oráče od pluhu na knížecí stolec.
Na digitálních fotografiích maleb, které jsou na CD prezentovány, autor nalezl některé zajímavé detaily. Zmiňuje se o zbytcích písmen v pravé jižní části nápisové pásky lemující pás s anděly v konše apsidy: „V... I. D. F?. F?. C?. N. D..“. „Vzhledem ke špatnému stavu zachování však nelze tvary písmen přesně určit a hypotetický je i počet nedochovaných písmen mezi nimi“. Srovnej starší snímky (pozn. PŠ). V apsidě viděl i další bílé pásky určené k nápisům, na nichž se dochovala některá písmena. Kde a jaká autor neuvádí. Bílé proužky určené pro nápisy shledal i v lodi rotundy: „pod třetím a čtvrtým výzdobným pásem“ a „pod výjevem v kupoli“. Z toho ve 4. pásu: „pod postavou s pláštěm č. 13 je dole nalevo zachován fragment písmena »C« nebo »O«. Mnohem významnější je však zjištění, že v témže výzdobném pruhu je pod postavou s pláštěm č. 17, která byla podle koruny a žezla interpretována jako »král Vratislav«, zřetelně zachováno písmeno »O«“. Tuto domněnku vyslovil již O. Votoček (1949, s. 127), ten ale předpokládal, že písmeno „O“ je počáteční písmeno jména krále Otakara I. Ze snímků, kterými autor svoje zjištění dokládá (s. 6 obr. 2, s. 7 obr. 4), je však patrné, že nápisová páska s uvedenými písmeny není umístěna pod 4. pásem, ale nad 3. pásem. Mezi nápisovou páskou a 4. pásem je zcela nepřehlédnutelná trojbarevná obloučková duha, která tvoří rozhraní mezi výzdobnými pásy.

Tzn., že uvedená nápisová páska náleží ke 3. pásu a zbytky písmen jsou v jednom případě nad prvním stromem v oráčské scéně a ve druhém nad hlavou první figury v plášti [01] se štítem a kopím s praporcem (zbytek z původního nápisu „ZAMO“, resp. „SAMO“), jak je patrné i ze snímku v publikaci A. Friedla (1966, obr. 60) (pozn. PŠ).

Jan Bažant:
Poznámky k interpretaci malířské výzdoby znojemské rotundy (s. 6-14).

Ústav pro klasická studia AV ČR, Praha.

Pohan v kapli, nyní už i na CD-ROMu v české a anglické verzi, může nastoupit svoji cestu po Evropě a reprezentovat výše zmíněný ústav.

Nápisové pásky nejsou v lodi umístěny „pod“ 3. a 4. pásem a „pod“ kupolí, ale „nad“ mariánským cyklem ve 2. pásu a „nad“ 3. a 4. pásem, jak je dobře patrné i z dokumentace přiložené J. Bažantem.

Co asi autor svým očividně nesprávným a ryze účelovým tvrzením sledoval? Že nápis ZAMO, resp. SAMO, patří ke králi Vratislavovi?! Foto v UV světle VÚZORT.

Srovnej D. Třeštík (1987, s. 568; 2000, s. 90): „Nad hlavou první knížecí postavy skutečně zbytky několika písmen jsou. První připomíná uniciální S nebo M (?), následuje písmeno, které vypadá jako A, jenže kapitální, M tu není vůbec (?) a na konci je zřetelné O, jenže opět spíše uniciální. ... Náhodné zbytky písmen nedávají žádný smysl, jako ZAMO je číst rozhodně nelze“ – napsal D. Třeštík. Jistěže lze!

Dušan Třeštík a jeho „Objevy ve Znojmě“.

V dalším se autor mj. zabýval gesty rukou postupně u jednotlivých vladařů vyobrazených ve 3. a 4. pásu se štítem a kopím s praporcem a pokusil se o výklad jejich významu. Přemyslovce bez pláště ve 4. pásu označuje římskými čísly (přehledné systematické rozdělení do jednotlivých typů a zpřesnění popisu polohy rukou PŠ):
I. ruka od těla
A. otevřená dlaň
1. typ – předloktí zdvižené vzhůru od těla, ruka s dlaní obrácenou ven, šikmo nahoru nataženými prsty a odtaženým palcem: „patrně řečnické gesto pozdravu, oslovení nebo vstřícnosti“ (Přemyslovec č. 3 a VI). Gesto Přemyslovce č. VI autor spojuje s 3. typem (?).
2. typ – předloktí pozdvižené šikmo nahoru od těla, ruka s dlaní obrácenou ven, šikmo nahoru nataženými prsty a odtaženým palcem: „patrně řečnické gesto pozdravu, oslovení nebo vstřícnosti“ (Přemyslovec č. 1 a 18).
3. typ – předloktí vodorovně od těla, ruka s dlaní obrácenou ven, vodorovně nataženými prsty a odtaženým palcem: „patrně řečnické gesto, které lze interpretovat jako projev odevzdanosti, úvahy nebo jako znamení vstřícnosti“ (Přemyslovec č. III).
B. natažený ukazováček, ostatní prsty se dotýkají palce
4. typ – předloktí zdvižené vzhůru od těla, ruka se vztyčeným ukazováčkem a ostatními prsty dotýkajícími se palce: „patrně řečnické gesto, které lze interpretovat jako zdůraznění přesnosti podávané informace“ (Přemyslovec č. 4, IV, 16).
5. typ – pozdvižené předloktí šikmo nahoru od těla, ruka se vztyčeným ukazováčkem a ostatními prsty dotýkajícími se palce: „patrně řečnické gesto, které lze interpretovat jako znamení důrazu či přesnosti výroku“ (Přemyslovec č. VIII).
6. typ – pozdvižené předloktí šikmo nahoru od těla, ruka drží kopí s praporcem se vztyčeným (ohnutým) ukazováčkem mířícím přímo vzhůru, ostatní prsty se dotýkají palce: „gesto shodné s tím, které charakterizuje Přemyslovce č. 4“ (Přemyslovec č. 11, 13 a 14), podobně i král Vratislav (č. 17), který v ruce místo kopí s praporcem drží žezlo.
7. typ – předloktí vodorovně od těla, ruka s nataženým ukazováčkem, ostatní prsty se dotýkají palce: „patrně řečnické gesto, které lze interpretovat jako znamení úvahy nebo nebo poukázání na něco konkrétního“ (Přemyslovec č. VII).
C. pozdvižený ukazováček, ostatní prsty přidržují štít
8. typ – předloktí vodorovně od těla, prsty ohnuty dolů jen ukazováček mírně pozdvižený: význam autor nevysvětluje (Přemyslovec č. I).
II. ruka před tělem
D. natažený ukazováček, ostatní prsty sevřeny v pěst
9. typ – předloktí šikmo nahoru před hrudí, ruka s mírně nahoru pozdviženým ukazováčkem, ostatní prsty sevřeny v pěst: „patrně řečnické gesto zdůraznění“ (Přemyslovec č. II, IX, 12).
E. natažené, ležérně roztažené prsty
10. typ – předloktí vodorovně před hrudí, zápěstí lehce zdvižené, ruka s třemi nataženými mírně roztaženými prsty: „patrně řečnické gesto uvažování“ (Přemyslovec č. 13).

Převodní tabulka ke schématu lodi rotundy níže:

3. pás v plášti:
č. 1-8 = [01-08],

4. pás bez pláště:
č. I-IX = [09-17],

4. pás v plášti:
č. 9-18 = [18-27].

Podle převodní tabulky se jedná o tato knížata:
I-A-1: ??? [03n], Boleslav I. [14n].
I-A-2: Sámo [01p], Soběslav I. [27n].
I-A-3: Vratislav [11p].
I-B-4: ??? [04v], Václav [12v], Vladislav I. [25v].
I-B-5: Boleslav III. [16p].
I-B-6: Vratislav II. [20v], Břetislav II. [22v], Bořivoj II. [23v], král Vratislav I. [26v].
I-B-7: Boleslav II. [15n].
I-C-8: Bořivoj [09n] ukazuje na pruhovaný štít svého syna.
II-D-9: Spytihněv [10p], Oldřich [17n], Konrád I. Brněnský [21n].
II-E-10: Břetislav II. [22n].

LEGENDA:
p – gesto směřuje k předchozímu panovníkovi nebo ději;
n – gesto směřuje k následujícímu panovníkovi;
v – gesto směřuje přímo vzhůru.

Jen v krátkosti se autor zmiňuje (s. 12) o dvou štítech s puklicí, na nichž si všiml nepravidelně rozmístěných koleček. Vyslovil domněnku, že by se snad daly interpretovat jako „stopy po úderech zbraní nepřátel“. V prvním případě („čtyři kolečka, z toho tři v horní části“) se má jednat o štít Přemyslovce bez pláště č. II (ten má ale šikmo pruhovaný štít), podle přiloženého obr. 27 na s. 13 se jedná o Přemyslovce č. I. Ve druhém případě („tři plné body“) o štít Přemyslovce bez pláště č. VII (obr. 28 na s. 13).

Podle převodní tabulky výše se jedná o štíty Bořivoje [09] a Boleslava II. [15].

Nakonec si J. Bažant všímá výzdoby konchy apsidy (s. 14): „Ikonografický typ zobrazující Krista s P. Marií a sv. Janem Křtitelem po stranách (Deesis) vznikl v byzantském umění v 7.-10. století, na západ se toto téma dostává v 10. století, ale s Maiestas Domini (trůnící Kristus v kruhové mandorle obklopený čtyřmi nebeskými bytostmi, jež jsou současně symboly evangelistů) začal být tento typ kombinován až na přelomu 11. a 12. století. Ikonografie apsidy znojemské rotundy tedy potvrzuje tradiční datování této nástěnné malby do 12. století“.
Svoje tvrzení autor žádným příkladem nedokládá, odkazy na příslušnou literaturu chybí. Autor tu vychází ze zřejmě mylného předpokladu, že navrhovatel výmalby rotundy musel použít výhradně jen západní vzory. Proti tomu již dříve L. J. Konečný (2002, s. 56) poukázal na byzantský Orient, kde k vývojové změně schématu „liturgické Majestas“ došlo již v 10. století, „jak dobře patrno zejména v Kappadokii, kde také byla v 10. a 11. věku Majestas v rámci s Deesis nejčastěji zobrazována v konše“. ... „Nejbližší analogie programu znojemské apsidy představují byzantské, zejména orientální doklady z období 10. až počátku 12. věku (Kappadokie, Gruzie, Egypt), kde obraz Deesis modifikoval tradiční schéma »liturgické Majestas«“ (2002, s. 69). ... „Malířský celek i většina jednotlivostí ukazuje na bezprostředně byzantský původ. Také O. Demus (1968, 95) uvažoval o přímém, východoslovanském původu znojemských byzantinismů, nezprostředkovaných sem Itálií a Řeznem“ (L. J. Konečný 2002, s. 70) (pozn. PŠ).

Lubomír Jan Konečný: Malby v apsidě rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě.
In: Historica Atrium IV. Sborník k 80. narozeni- nám prof. PhDr. Josefa Chadraby, CSc. Acta Universitatis Palackiane Olomucensis, Phil-Aest. 23, Olomouc 2002, s. 51-85.

O. Demus:
Die romanische Wandmalerei. München 1968.

Jiří Kachlík (s. 21) se ve svém příspěvku zabývá neúplným mariánským cyklem v lodi rotundy: „Stojíme tedy před dosud nikým nevysvětlenou záhadou: »Proč ve znojemské rotundě sv. Kateřiny chybí zobrazení toho, co křesťanství učinilo světovým náboženstvím, co mu dalo více než dvoutisíciletou existenci? Proč zde chybí zobrazení zmrtvýchvstání Ježíše Krista?“ Mariánský cyklus je totiž ve 2. pásu maleb zakončen již obrazem „Útěk do Egypta“ a ve vyšších pásech pak nepokračuje.
Autor zvažuje dvě možná vysvětlení:
1. Práce na mariánském cyklu byly na příkaz světské vrchnosti zastaveny
    a dále bylo pokračováno dynastickým cyklem panovníků (s. 21).
2. Celý cyklus ze života P. Marie byl dokončen, ale později byl částečně,
    tzn. ve vyšších pásech (3. a 4.), přemalován postavami panovníků
    (s. 22), jak se domníval již P. Černý (1997, s. 86) (s. 24 pozn. 1).
Autor sám se přiklání k druhé možnosti. Rotunda nese patrocinium „Nanebevzetí P. Marie“, předpokládá tedy, že právě tímto obrazem byl mariánský cyklus původně smysluplně zakončen. J. Kachlík proto vyslovil zcela logickou domněnku (s. 23), že „viditelné obrazy dnes neúplného christologického či mariánského cyklu jsou starší než celý tzv. dynastický cyklus maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě“.
Malby proto nemohly vzniknout „najednou“, ať už v roce 1134 (J. Mašín 1954, A. Friedl 1966, A. Merhautová 1983, B. Krzemieńska 1985, D. Třeštík 1987, J. Žemlička 1997, M. Bláhová 1999, A. Merhautová-B. Krzemieńska-D. Třeštík 2000, J. Bažant 2000, Z. Všetečková 2004), nebo v roce 1091 (L. Konečný 1997, V. Tatíček 1998, A. Novotný 2004), když jejich významná část byla postupně p ř e m a l o v á n a .
Také P. Černý (1997, s. 85) přímo mluví o „zbytku christologického cyklu“, J. Zástěra (2001, s. 379) o „zapůjčené ruce“ a P. Šimík (2004, s. 99-103, 107-110) o fotodokumentací konkrétně doložené přemalbě oráčovy ruky s Písmem a „ohnivého kola“ jednoho cherubína stojícího nad postavou Bořivoje II. [23], tj. nad šestým knížetem v plášti. Kromě toho již O. Votoček (1949, s. 120) a A. Friedl (1966, s. 28) poukázali na skutečnost, že ve 2. a 3. pásu byla použita jiná technologie maleb než v nepochybně později malovaném 4. pásu (přemalba původního pokračování mariánského cyklu) a na klenbě lodi u cherubínů (pozn. PŠ).
Celý článek J. Kachlíka včetně barevné obrazové přílohy najdete ZDE.

Jiří Kachlík: Může křesťanský cyklus napomoci datování dynastického cyklu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě? (s. 20-24).

Člen Klubu přátel znojemské rotundy, Brno.

Pavol Černý: Zobrazení přemyslovské genealogie v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě a některé aspekty její interpretace. In: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání. Sborník příspěvků z vědecké konference Znojmo 23.-25.9.1996. JMM, Znojmo 1997, s. 78-92.

Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda vstoupila do třetího tisíciletí. In: Moravský historický sborník, Ročenka MNK 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 379-383.

Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. In: Sborník 2. konference o rotundě. Znojmo 2004, s. 78-123.

Aleš Novotný (s. 26) upozornil na „skutečný objev“ L. Konečného, učiněný na minulé konferenci: „Malba pochází s největší pravděpodobností již z konce 11. století, z roku 1091 nebo možná 1092, a jejím zadavatelem jakožto votivního projevu byl zřejmě Konrád Brněnský“ (na pražském stolci od 20. ledna do 6. září 1092). Nelze totiž vycházet z později vyrytého nápisu, v němž je uveden rok 1134, ale přímo z maleb samotných (s. 25). Jednotlivé panovníky autor určil (tak jako L. Konečný 1997 a podle něj i V. Tatíček 1998) zpětně od postavy krále Vratislava I. [26] s korunou a žezlem, na jehož identifikaci se shoduje většina stávajících hypotéz (je vyobrazený jako devátý, předposlední mezi panovníky v plášti ve 4. pásu maleb proti apsidě). „Není vskutku třeba žádných krkolomných mentálních konstrukcí k tomu, aby od nesporné postavy jediného krále na malbě vznikla velice logická řada jeho předchůdců ...“ (s. 31 pozn. 20). To by vskutku nebylo třeba, kdyby byl král Vratislav zařazen v posloupnosti knížat na svém místě, ale tak tomu není.

Na poslední postavu v plášti ve 4. pásu autorovi vychází (stejně jako L. Konečnému a po něm i V. Tatíčkovi) mladší králův bratr Konrád I. Brněnský, který se v roce 1092 na několik měsíců opravdu ujal pražské vlády. Odtud pramení onen výše citovaný „skutečný objev“ v datování maleb.
Na prvního v plášti pak vychází svatý Václav, vyobrazený nad vrcholem klenby apsidy – „stojí na oblaku“ (s. 26, 32 pozn. 12) – „vyzdvižen na nebesa“ (s. 27). Všichni badatelé, kteří tento základní omyl s L. Konečným dosud sdílejí, pak nutně docházejí ke stejným chybným výsledkům jako on – „sv. Václav na oblaku“ a vznik maleb za Konráda I. Brněnského – např. A. Novotný.

Aleš Novotný: Znojemská malba jako rébus neboli o smyslu této malby očima psychologie (s. 25-42).

Psycholog žijící dnes v Německu poblíž Mnichova.

Vratislav II. je zobraze- ný dvakrát, vždy ve stejném plášti. Jednou jako kníže s mitrou a obráceným štítem [20], podruhé jako král s korunou a žezlem [26] vyčleněn z posloupnosti knížat a přesunut o šest pozic dále na význačné místo proti apsidě po pravici nejmladšího syna Soběslava I. Od takto přesunuté postavy krále pak nelze již určit „správné“ pořadí ostat- ních knížat ani „správně“ datovat vznik maleb do roku 1091 (pozn. PŠ).

Sledujme další autorovy psycho-logické vývody založené na tomto základním omylu. Plášť je podle A. Novotného atributem panovníka. Bez pláště je proto logicky vyobrazeno devět „ne-panovníků“, „následníků“ – následují za poslední, desátou postavou domnělého zadavatele maleb Konráda I. Brněnského v plášti (?), mladšího bratra krále Vratislava I. (†1092). Tudíž v roce 1091 dosud také ještě „následníka“ a „ne-panovníka“, ale protože prý měl příslib, že po Vratislavovi nastoupí na pražský stolec on, dostal na malbě jako první z následníků plášť. Za ním pak bez pláště, jelikož „následují“, a podle jejich živé gestikulace (jsou „jako živí“), jsou vyobrazeni v době vzniku maleb „žijící následníci“ (s. 27, 28).

Přesto všichni tito „ne-panovníci“, následníci či vládní čekatelé jsou zcela nelogicky vybaveni štítem a kopím s praporcem, symbolem suverénního panovníka, držitele léna. Jako poslední má být údajně Soběslav (později I.), kterému v roce 1091 mohl být tak asi 1 rok! (M. Bravermanová-M. Lutovský 2001, s. 283). Z nich odbojník Břetislav (později II.) v jejich středu je tu prý „jediný ze všech postav na malbě zobrazen v přilbě vůdce ozbrojeného odboje“ (s. 34 pozn. 27).
To je ovšem pouhé ničím nedoložitelné tvrzení, navíc v příkrém rozporu s dobovou realitou. Přilba v té době totiž byla nezaměnitelným atributem pouze sv. Václava, jak vyplývá např. ze soudobého denáru Oty I. Sličného (†1087) č. 331 vpravo, na reverzu s opisem WENCEZLAV, na němž je sv. Václav vyobrazen v přilbě. Již kolem roku 993 v legendě tzv. Kristiána (kap. 6 a 7) je sv. Václav nazván: „vojín Kristův“, „vojín Bohem vyvolený“. Světce jako svatého vojína ve zbroji v přilbě se štítem a kopím s praporcem, tzn. se zbraněmi víry (Ef 6, 10-17), známe i z vyobrazení sv. Mauricia (pozn. PŠ).
Číslování denárů dle katalogu Jana Šmerdy (1996).

Jmenovité určení panovníků v plášti
ve 4. pásu převzato
z hypotézy V. Tatíčka (1998), který je zase bez citace opsal z hypotézy
L. Konečného (1997).

Význam tří šikmo pruhovaných štítů převzat z hypotézy
V. Tatíčka (1998).

Regionální příslušnost panovníků podle puklice a rozety na štítech převzata z hypotézy
V. Tatíčka (1998).

Milena Bravermanová-Michal Lutovský: Hroby, hrobky a pohřebiště českých knížat a králů. Libri, Praha 2001.

Jan Šmerda: České a moravské denáry. Katalog mincí českého státu od X. do počátku XIII. století. Brno 1996.

Na iluminaci wolfenbüttelského rukopisu Gumpoldovy legendy (před rokem 1006) Kristus nasazuje sv. Václavovi přilbu spasení (Ef 6, 17) opatřenou křížem. Přilba také v celých dějinách evropského výtvarného umění nikdy nebyla symbolem nějakého odboje (pozn. PŠ).
Dva obrácené štíty s řemením prý nejsou obrácené (s. 27), jak se údajně mylně domnívali A. Friedl a J. Zástěra (s. 33 pozn. 25), ale šikmo pruhované, „zamřížované“ – tvrdí A. Novotný. Ve skutečnost jsou prý tři (protože o třech obrácených štítech psal i V. Tatíček 1998, s. 70, 71): „pruhované ... označuje morální ohrožení“ (provinění, hřích) (s. 34 pozn. 25). Ze schematického vyobrazení štítů níže je evidentní, že nejsou stejné: jeden (plný) má na lícní straně namalované šikmé tmavé pruhy, další dva (půlené) představují štíty obrácené z rubové strany s řemením, které je naznačeno světlými, mírně esovitě prohnutými a tmavě konturovanými páskami, které překrývají střední dělící pruh. U těchto tří štítů se na chvíli zastavíme.
Význam štítu se šikmými pruhy a dvou obrácených štítů ve 4. pásu:

Na obr. vlevo Kristus nasazuje sv. Václavovi přilbu spasení (Ef 6, 17) s křížem na vrcholu. Iluminace z wolfenbüttelského rukopisu Gumpoldovy legendy (před rokem 1006) zjevně inspirovaná přídavkem Kristiánovy legendy.

Jmenovité určení panovníků bez pláště
ve 4. pásu včetně jejich přesného pořadí za sebou převzato z hypotézy
V. Tatíčka (1998).

1. štít se šikmými tmavými rovnými pruhy na lícní straně (na celé malbě se vyskytuje jen jednou) patří knížeti Spytihněvovi [10] a znamená, že tento panovník, na rozdíl od ostatních, byl pokřtěný až jako vládnoucí kníže (bavorská Crescente, Gumpold, II. stsl. legenda), srv. D. Třeštík (1997, s. 322-323, 336), viz šikmé pruhy na štítu;
2. štít podaný z pohledu na jeho rubovou stranu se čtyřmi mírně esovitě prohnutými světlými řemeny patří svatému Václavovi [13] v přilbě a znamená druhé vyobrazení čtvrté postavy v tomto pásu, což je kníže Václav [12]. Nabízí se zde srovnání s reverzem mince, také se do celkového počtu započítává jen jednou. V době, kdy byl na malbě sv. Václav opatřen reverzem štítu, byl na reverzu většiny denárů vyobrazen právě sv. Václav a v opisu uvedeno jeho jméno. Obrácený štít tedy měl, vedle „přilby spasení“ (Ef 6, 17), upozornit na jednoznačnou identifikaci sv. Václava a současně symbolizoval zdvojení postavy.
3. štít podaný z pohledu na jeho rubovou stranu se šesti mírně esovitě prohnutými světlými řemeny patří knížeti Vratislavovi II. [20] s mitrou a znamená, že jeho druhé vyobrazení musíme hledat o šest pozic dál vpravo; zde je umístěn král Vratislav I. [26] s korunou a žezlem, vyčleněn z časové posloupnosti knížat a přesunut na čestné místo proti apsidě po pravici svého nejmladšího syna Soběslava I. [27]. Viz také schéma lodi rotundy níže. K symbolice a významu ostatních štítů s puklicí a rozetou viz strana „Knížecí štíty – rodné a křestní listy knížat“.

Obrácený štít znamená zdvojení postavy. Václav i Vratislav II. jsou ve 4. pásu maleb zobrazeni dvakrát, pokaždé „v jiné kvalitě“: Václav – kníže a světec, Vratislav – kníže a král.

1. a 2. štít se na malbě ocitl v II. etapě výmalby (1035-1055),
3. štít až ve III. etapě (1131-1134), kdy byl kruh panovníků uzavřen a nebylo na první pohled jasné, kterým panovníkem začíná.

Pokud podle A. Novotného „pruhované“ znamená morální ohrožení, pak „morálně ohrožen“ by musel být především sv. Václav, protože ten je se šikmo pruhovaným štítem vyobrazen na denáru Bořivoje II. č. 177

(v opisu +•S VVENCEZLAVS) a navíc ještě v přilbě. Tak jako na znojemské malbě je i na tomto denáru bez pláště a v ruce drží kopí s praporcem s dvojitým zakončením. Podle A. Novotného „morálně ohroženi“ byli v plášti panovník Boleslav II. (nikoliv bratrovrah Boleslav I.! – pozn. PŠ) a bez pláště ještě také „následníci“ Oldřich Brněnský a odbojník Břetislav (později II.), jak to uvedl již V. Tatíček (1998, s. 68-70). Rozdílné podání ostatních předheraldických štítů vyjadřuje prý regionální příslušnost jejich držitelů. Štít s puklicí „Pražsko“, půlený štít s rozetou „Olomoucko“ a plný štít s rozetou „Brněnsko“ (s. 27, 38 pozn. 41), což ve své hypotéze uvedl již V. Tatíček (1998, 41-42). To umožnilo autorovi zjistit, že např. Boleslav III. působil na Brněnsku (vyvrátil hradiště Staré Zámky v Brně-Líšni) a Jaromír ovládal Olomoucko (snad jako polský protektor?), a také jmenovitě určit jednotlivé „následníky“ bez pláště ve 4. pásu (s. 35 pozn. 29). Jistě jen náhodnou shodou okolností došel pak k naprosto stejnému výsledku, jako již jmenovaný badatel V. Tatíček (Přemyslovské lustrování, Apropos, Praha 1998, s. 176), ovšem zcela „nezávisle“ na něm. K tomu srovnej skutečný význam štítů s puklicí nebo rozetou na straně „Knížecí štíty – rodné a křestní listy knížat“. V určení postav dolního 3. pásu autor v opisování V. Tatíčka pokračuje:

Na obr. vlevo revers denáru Bořivoje II. č. 177 (v opisu +•S VVENCEZLAVS), kde je sv. Václav vyobrazen bez pláště s přilbou na hlavě a šikmo pruhovaným štítem. (Foto Antonín Bláha, NM Praha).

Identifikace donátorky Libuše ve 3. pásu, gestem jednoho z členů jejího poselstva vtažené do děje, je převzata Tatíčkovým prostřed- nictvím z hypotézy J. Zástěry (1990, s. 47-48). Donátor Vratislav I. i jeho předchůdce Spytihněv I. včetně umístění na malbě opět „výpůjčka“ z V. Tatíčka (1998).

„Postavy třetího pásu s knížecími atributy moci (kopí s praporcem) a důstojnosti (štíty) a panovnickým atributem pláště jsou zobrazením genealogie předchůdců svatého Václava počínaje mytickým Přemyslem“ (s. 27).

Donátorský pár ve 3. pásu tvoří jednak Václavův otec – přemyslovský kníže Vratislav I. (894-921) – s kostelem v rukou (neboť byl snad zakladatelem ne této rotundy, ale kaple v blízkém okolí, zřejmě na sousedním velkomoravském hradišti sv. Hypolita) (s. 29) a jednak, jako jeho protějšek, pramáti přemyslovského rodu mytická kněžna Libuše s pohárem v rukou (s. 28), jež tu „zjevně obětuje křesťanskému Bohu své pohanské modloslužebnictví“ (s. 37 pozn. 38). (Stala se tedy křesťankou a synovi pak dala při křtu jméno Nezamysl čili Hlupák – pozn. PŠ). Takto donátorský pár určil i V. Tatíček (1998, s. 103, 132-139), přičemž postavu donátorky Libuše si „vypůjčil“ bez citace z hypotézy J. Zástěry (1990, s. 24, 47-48). V žádném případě se nemůže jednat o donátory maleb (jak mylně uvedla A. Merhautová 2000, s. 66) – říká A. Novotný (s. 31 pozn. 10): „V celých evropských dějinách umění není znám případ zobrazení »donátorů«, kteří cosi již postaveného pouze nechali vymalovat“. Ovšem v celých evropských dějinách umění není znám ani případ, aby fundátorský pár nebyl současně pár manželský (případně snad ještě matka se synem).

Na obr. vlevo v pozici fundátora král Rostislav s modelem kostela v rukou – symbolizuje založení Metodějova arcibiskupství. Foto v UV světle restaurátor ak. mal. František Sysel (1999). Na toto Metodějovo moravské arcibiskupství se ve své legendě, která měla v Římě podpořit vznik Vojtěchova pražského arcibiskupství, odvolává mnich Kristián.

Identifikace pátého až sedmého panovníka ve 3. pásu (Mojmír I., Rostislav, Svatopluk) převzata (bez citace) z hypotézy
P. Šimíka (1999).

Oráčská scéna s Přemyslem a jeho „opláštění“ podle hypotézy A. Friedla (1966, s. 49).

Nicméně fundátora zahrnul A. Novotný, tak jako již před ním V. Tatíček (1998, s. 38), do posloupnosti knížat, i když není vybaven štítem a kopím s praporcem jako její ostatní členové (autor tu uhýbá vlastnímu axiomu: žádná z postav se nesmí opakovat, nikdo z panovníků nemůže být na malbě dvakrát – s. 27, čemuž se v případě fundátora nelze vyhnout, neboť stejně jako vedoucí jízdní družiny i oráč za pluhem do posloupnosti knížat nepatří, jak uvedl již A. Friedl 1966, s. 36 – pozn. PŠ). Vlevo před donátorem Vratislavem I. má být vyobrazen jeho starší bratr Spytihněv I., „skutečný pražský dědic Velké Moravy“ (s. 29), na obr. níže by to měl být poslední, osmý kníže s puklicí na štítu (ve skutečnosti ovšem Mojmír II. [08], Svatoplukův syn, jak je patrné i z jeho štítu s puklicí).

Na obr. vlevo v pozici fundátorky manželka krále Rostislava s liturgickým kalichem v rukou. Foto v UV světle restaurátor ak. mal. František Sysel (1999).

„Donátor nesouvisí s panovníky (nepatří do posloupnosti), dokládá to jeho orientace ke svému protějšku – k donátorce. Oba tvoří kompoziční jednotu s triumfálním obloukem“ (A. Friedl 1966, s. 36).

Schematické znázor- nění osmi moravských panovníků vyobrazených mezi oráčskou scénou a donátorem (Nakreslil P. Šimík, 1999).

V tomto místě (tj. mezi 7. a 8. panovníkem) se autor od V. Tatíčka náhle odvrací (ten pokračuje dále vlevo Bořivojem, Hostivítem a dalšími mytickými Přemyslovci podle Kosmy až k Přemyslovi za pluhem) a přechází nyní na určení postav dle hypotézy P. Šimíka (1999): „je zde znázorněn přechod přemyslovské dynastie z rodu mojmírovských vládců Velké Moravy, konkrétně velkého knížete Svatopluka (Bořivoj na malbě zřejmě vůbec není, stejně jako poslední moravský vládce Mojmír II.)“ – domnívá se A. Novotný (s. 29), ale neuvádí žádný důvod, proč by tomu tak mělo být.
Je přímo fantastické, jak lze „očima psychologie“ tento, pro běžného smrtelníka nepostřehnutelný „přechod“, naprosto přesně vyhmátnout. Je neuvěřitelné, jak autor jasnozřivě dokáže jen z maleb samotných zjistit, ve kterém místě a kdo vlastně na malbě chybí, že právě jen ti dva výše jmenovaní. Dokonce prý chybí Bořivoj, první křesťanský kníže Čechů, po němž Vratislav II. pojmenoval jednoho ze svých synů, a který podle Kristiána byl pokřtěný samotným arcibiskupem Metodějem a přinesl do Čech moravské křesťanství. Na Levém Hradci nechal postavit první kostel v Čechách zasvěcený sv. Klimentovi, jehož ostatky přinesli na Moravu (a později do Říma) Konstantin a Metoděj, zatímco Přemysl, první pohanský kníže Čechů, je na malbě glorifikován?! Přitom kronikář Kosmas (I, 14) teprve od data Bořivojova křtu (894) začíná svoje „hodnověrné“ vyprávění o historii Čechů (pozn. PŠ).
A. Novotný pokračuje ve výkladu: před sedmým Svatoplukem je pak na šesté pozici Rostislav, „ikonograficky možná podtržený kožešinovou bordurou“ (s. 30). „Podle mé identifikace by právě tato postava měla odpovídat knížeti Rostislavovi, což by díky jeho pozvání byzantské mise dobře vysvětlovalo takové ikonografické vyznamenání“ (s. 36 pozn. 34). Před postavou Rostislava A. Novotný ještě rozpoznal na páté pozici Mojmíra I. (s. 30). Na určení prvních čtyř postav se štítem a kopím s praporcem rezignoval – jsou to patrně předmojmírovská moravská knížata, malba tak sahá až do závěru 8. století (s. 30). Na samém počátku řady mezi oráčem Přemyslem a prvním vyobrazeným „předmojmírovským“ panovníkem [01] v plášti se štítem a kopím s praporcem je podle autora vyobrazen „bývalý kníže“ se složeným pláštěm v rukou (s. 36 pozn. 36), což samozřejmě převzal od svého oblíbeného vzoru, V. Tatíčka (1998, s. 56).

Bořivoj je prý vynechán, přitom Vratislav II. po něm pojmenoval jednoho ze svých synů.

Kněžna (s byzantským diadémem se závěsy – součást oráčské scény), stojící mezi oráčem Přemyslem a prvním panovníkem vyobrazeným se štítem a kopím s praporcem, je podle A. Novotného nejmenovaný „bývalý kníže“ („ne-panovník“), neboť drží v rukou svůj plášť složený.
V hypotéze V. Tatíčka (1998, s. 56) tímto nástupcem Přemysla se složeným pláštěm byl Nezamysl, což převzal od J. Pittnera (1822), který do posloupnosti knížat zahrnul i oráče za pluhem.

Zde se asi hodí poznamenat, že výpůjčky z jiných hypotéz (někdy také bez uvedení zdroje) přivedly A. Novotného do neřešitelné situace. Nemá jak zdůvodnit českého mytického oráče Přemysla zcela nesmyslně předřazeného moravským Mojmírovcům. Již V. Tatíček (1998, s. 97) vyslovil domněnku, že Mnata = Mojmír (první panovník [01] v plášti se štítem a kopím s praporcem ve 3. pásu), tedy že „panovníci tzv. Velké Moravy byli Přemyslovci“. To zřejmě A. Novotného zaujalo.
Proč však má mít orající Přemysl na sobě stejný plášť jako „vypůjčený“ kníže Rostislav, umístěný až na šesté pozici?
Masarykovo heslo: „Nebát se a nekrást!“ tomuto autorovi evidentně nic neříká. A. Novotný si sice „vypůjčil“ peněženku, ale předtím z ní poctivě vysypal všechny peníze (ale i identifikační doklady). Kníže Rostislav [06]

A tak zkušený psycholog, který chtěl ostatním „vypálit rybník“ a ukázat jim, jak jedině se musí na malby pohlížet, sám sebe doběhl. „Vypůjčil“ si sice knížete Rostislava, ale zapomněl si k němu „vypůjčit“ i důvod, proč musí být na šesté pozici vyobrazený právě on. A tím důvodem je jeho pořadí v posloupnosti posledních historicky doložených velkomoravských panovníků:
Mojmír I., Rostislav, Svatopluk, Mojmír II.
Je třetí od konce. Stejně jako v řadě osmi vyobrazených moravských panovníků ve 3. pásu (viz schematické znázornění výše) je třetí od konce (tzn. šestý) kníže se vzorem na ozdobném lemu pláště, jenž se opakuje u vedoucího jízdní družiny, oráče za pluhem i fundátora s kostelem v rukou. Stejný oděv u více jedinců na jednom obraze totiž znamenal v raném středověku, stejně jako dnes, stejnou osobu – vícenásobné zobrazení téhož jedince (a ne nějaký přenos či odkaz čehokoli). V případě ženské postavy (fundátorky) jeho manželku. Pak se teprve můžeme ptát: „Kdo byl tím moravským křesťanským oráčem, jenž je v posloupnosti moravských panovníků třetí od konce?“ Mohl to být jen král-oráč Rostislav, který je ve 3. pásu vyobrazený celkem čtyřikrát. Nejdříve jako ten, kdo v čele jízdní družiny na Moravu uvádí byzantské věrozvěsty, potom společně s Konstantinem a Metodějem za pluhem jako zakladatel samostatné moravské zemské církve (a společně s kněžnou s byzantským diadémem v rukou také jako zakladatel mocné dynastie) a konečně s modelem kostela v rukou jako zakladatel Metodějova arcibiskupství. Takto zaznamenaná historie Moravy a moravské církve byla námětem pro výzdobu této moravské křesťanské kaple, a ne nějaké pohanské mýty!

Vzor na ozdobném lemu pláště šestého knížete, vedoucího jízdní družiny, oráče za pluhem, fundátora s kostelem v rukou, jeho manželky s liturgickým kalichem v rukou:

Na obr. vlevo kníže Rostislav [06]. Foto v UV světle restaurátor ak. mal. František Sysel (1999).

Posloupnost osmi moravských panovníků ve 3. pásu maleb posloužila malíři jako názorná časová osa. Umožnila mu zařadit děj, který se odehrává v předřazeném epickém příběhu, i fundátorský pár, kterým je příběh ukončen, do určité doby, do doby vlády jednoho konkrétního panovníka. Tím prvkem, který mu pomohl navzájem propojit obě množiny (děj a časová osa), byl stejný vzor na ozdobném lemu pláště.


1. Ved. jízdní druž.	2. Oráč za pluhem	4. Fundátor	5. Fundátorka

Čtyři postavy ve stejném plášti na Trappových akvarelech:
• 1. ved. jízdní družiny,
• 2. oráč za pluhem,
• 3. 6. panovník – tuto postavu Trapp nezachytil (viz foto výše)
• 4. fundátor s kostelem,
• 5. fundátorka s kalichem.

A. Novotný pokračuje ve svém psycho-logickém školení. Žádný z panovníků není vyobrazený dvakrát, pouze dva Libušini poslové-sedláci v plášti se opakují znovu po boku oráče Přemysla (s. 27, 32-33 pozn. 16) (zde si musíme připomenout jeden z výše uvedených axiomů A. Novotného, že „plášť je atributem panovníka“; tehdy ovšem Čechové žádného knížete ještě neměli, Libušino poselstvo si pro něho teprve jelo do Stadic, poslové i se svým „velitelem“ byli tedy jistě „ne-panovníci“, proč pak mají panovnické pláště – pozn. PŠ). Plášť s kožešinovou bordurou je tu pojítkem, nejhlavnější informací nesenou poselstvem, „jde o jistě symbolické znázornění přenosu nebo odkazu panovnické moci z Libuše na Přemysla, a proto je v něm také zobrazena donátorka Libuše, velitel jejího poselstva a Přemysl“ (s. 29). A také možná ještě Rostislav (protože pozval byzantskou misi) a nepochybně donátor Vratislav (protože někde ve Znojmě, možná na sousedním velkomoravském hradišti sv. Hypolita, postavil kostel) (s. 36 pozn. 34, s. 29 a pozn. 40 a 41 na s. 37). To je přece naprosto logické, to musí pochopit každý i bez psychologického vzdělání (pozn. PŠ). „Plášť je na celé malbě bezesporu atributem panovníka. Opláštění u pluhu je samo o sobě aktem přeměny Přemysla-oráče v Přemysla-knížete“ (s. 29). Jen ten Rostislav s Vratislavem do tohoto jinak jistě velmi originálního schématu přenosu panovnické moci prostřednictvím „putovního pláště s kožešinovou bordurou“ autorovi nějak nezapadají – viz skutečná symbolika pláště se stejným vzorem na lemu u pěti postav ve 3. pásu maleb (pozn. PŠ).

Schéma přenosu knížecí moci podle A. Novotného:
Svůj bordurovaný plášť předává donátorka Libuše prostřednictvím velitele svého poselstva Přemyslovi u pluhu. A pak hop:
z oráče Přemysla plášť přeskočil na moravského Rostislava.
A znovu hop:
z Rostislava zase až na donátora Vratislava I. Dále již Libušina panovnická moc pláštěm přenášena nebyla (?). Už doskákala, bleška.

A ještě jeden A. Novotného psycho-logický bonbónek na konec:
„Za omyl považuji tradiční lpění ... na mytických knížatech ...; ani sám přemyslovský mýtus nás neopravňuje odvozovat jej na malbě otrocky z Kosmy ...“ (s. 30). Ale mytické pohany Libuši a Přemysla autor za omyl nepovažuje, neboť tvoří fundament i „jeho“ (?) hypotézy. Přitom L. Konečného výklad tzv. přemyslovské scény ho nesmírně irituje: „ Z a v á n í to vše totiž tak strašlivým pohanstvím, že to podle mého názoru odporuje mentalitě doby a hlavně autora, poctivého a zbožného řeholníka ...“ (s. 37 pozn. 38). To je jistě pravda, protože žádní pohané v rotundě – v křesťanské kapli – ani být glorifikováni n e m o h o u , proto výklad A. Novotného (a pražských „odborníků“) „zavání“ neméně silně ...
Malby prý vznikly v létě 1091 a již 15. srpna téhož roku se v nově vymalované rotundě skládala přísaha smlouvy žijících knížat (s. 28 a 30). To je zřejmě mylný předpoklad, protože údajný Konrád I. Brněnský [27] je na malbě vyobrazen v plášti. Podle autora je plášť atributem výhradně panovníka, ale Konrád byl tehdy stále ještě pouhý „ne-panovník“. Na pražský stolec usedl až 20. ledna 1092 po náhlé a nečekané smrti svého bratra (VDZKČ I. 1999, s. 465, 741).
Autorem maleb, oním „poctivým a zbožným řeholníkem“, který po kaplích maluje a glorifikuje pohany, by měl být sám opat sázavského kláštera Božetěch (s. 40 pozn. 51), což je opět doslova opsáno z V. Tatíčka (1998, s. 217).
„Malba ... je ... také typicky česká“ (s. 30). Asi tak, jako je „typicky český“ i zvolený námět: moravský král-oráč Rostislav s Konstantinem a Metodějem za pluhem.
I když A. Novotný v jiném článku (2004b, s. 8 pozn. 5) v reakci na myšlenky obsažené ve spisku „A. Merhautová-B. Krzemieńska-D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě, Praha 2000“ konstatoval: „Je známo, že chybné hypotézy se ze souhrnu vědeckého poznání vyřazují především cestou biologickou“, můžeme snad vyslovit optimističtější předpoklad, že ještě dříve snad přece jen ve vědecké komunitě zvítězí zdravý rozum. Svým řešením se nám autor pokusil ukázat, jak je třeba dnes ve sjednocené Evropě postupovat: „Ty nejlepší nápady z jednotlivých hypotéz se musí vhodně integrovat do společného celku“. Výsledek, ke kterému A. Novotný dospěl, tak připomíná „evropský“ dort, který upekli Pejsek s Kočičkou.

Jméno kněžny Libuše se poprvé objevuje až v Kosmově podání (1120) přemyslovského mýtu, tzn. až 30 let po předpokládaném vzniku maleb (1091).

Datování vzniku maleb k 13. srpnu 1091 převzato z hypotézy V. Tatíčka (1998, s. 196).

Zhotovení maleb
opatem Božetěchem převzato z hypotézy
V. Tatíčka (1998, s. 217).

Aleš Novotný: Metody moderní mytologie neboli boj o „rukopis znojemský“. In: Vlastivědný věstník moravský, LVI-1, 2004b, s. 3-14.

„Oči psychologie“ jistě hořce zaplakaly nad tímto výsledkem.

Jaroslav Pazour (s. 43) srovnáním znojemských maleb s mozaikami v italské Ravenně (San Vitale, 6. století) se zaměřil ve 3. pásu především na identifikaci donátorského páru po stranách vítězného oblouku při vstupu do apsidy. Oporou mu přitom byla publikace J. Debicki-J. F. Favre-D. Grünewald-A. F. Pimentel: Dějiny umění (2001). Podle ní na ravennské mozaice donátor císař Justinián s paténou v rukou symbolizuje světskou moc, donátorka císařovna Theodora s kalichem v rukou symbolizuje církev. Stejně tomu musí být i u znojemských donátorů. Zde je podle autora donátorem „kníže Rostislav v rukách s církevní stavbou symbolizující založení samostatné církve moravské (mikulčická bazilika s apsidou)“. Jeho protějšek „kněžna, manželka knížete Rostislava, v rukou drží kalich na mešní víno“ (s. 62). „Zástupci boží na zemi (panovník a církev) jsou symbolem splynutí církve a státu v byzantské říši“ (s. 63). S církví symbolizovanou donátorkou s kalichem pak komunikují gesty ve stejném 3. pásu:
a) skupina čtyř jezdců v 1. zakladatelské scéně vzniku křesťanského moravského státu;
b) postava zakladatele ve 2. zakladatelské scéně;
c) první historická dvojice panovníků ve 3. scéně (s. 64).
V první scéně (vpravo od apsidy) skupina čtyř jezdců představuje krále Svatoše se syny Samomírem a Samoslavem. Moravský král Samoslav byl pokřtěný (791), „jakoby s ním přišlo na Moravu křesťanství“ (s. 65).

Jaroslav Pazour: Postava donátorky z hlediska symboliky byzantského umění a další návaznosti (s. 43-70).

Prezident Klubu přátel znojemské rotundy, Brno.

Jacek Debicki-Jean Francois Favre-Dietrich Grünewald-Antonio F. Pimentel: Dějiny umění. Praha 2001.

Stromem života oddělená druhá zakladatelská scéna (od první scény ji dělí časový úsek skoro 100 let) se třemi postavami představuje „dokončení pokřesťanštění celé sjednocené Moravy pod vládou Rostislava a jeho manželky za pomoci arcibiskupa Metoděje. Rostislav současně zavádí v zemi soudní zákony (drží totiž v levé ruce desku se zákony – viz obr. vpravo). ... Z Moravy se stává moderní stát té doby s vlastní moravskou církví, slovanskou liturgií, slovanským písmem i vlastními zákony. Deska s písmem zákonů v levé ruce Rostislava musela být samozřejmě zakryta dodatečně namalovaným cípem pláště, protože Přemysl jak se až doposud postava zakladatele vykládá – nemohl nic o jazyku ve staroslověnštině vědět. ... Morava je tak obrazně obrácena na křesťanskou víru, stejně jako se obrací pluhem země pro zasetí sémě nové úrody“ (s. 65).

Na obr. vlevo kníže Rostislav za pluhem v oráčské scéně. Foto v UV světle restaurátor ak. mal. František Sysel (1998).

Za druhým stromem života následuje třetí scéna, která zahajuje genealogii křesťanských panovníků. „Začíná ženskou postavou panovnice, která byla před tím, než se stala manželkou Samoslava (sámovce) zaslíbena službě boží a svým gestem vrací závoj boží služebnice církvi (donátorce). Další postava panovníka je pravděpodobně křesťanský panovník Hormidor, který umírá bez potomků r. 811“ (s. 66). Autor tu má asi na mysli první postavu v plášti se štítem a kopím s praporcem [01]; na určení vedlejší postavy vpravo [02] (poškozené později v 19. století rozšířením západního okna) se rezignuje (pozn. PŠ).
Čtvrtá scéna za třetím stromem života „zahajuje genealogii křesťanských panovníků Moravy – po sjednocení Moravy – tedy Mojmírovců“ (s. 66). Těchto šest panovníků autor jmenovitě neurčuje. „Stromy života oddělují zobrazené události časově i rodově“ (s. 65).
Stavba rotundy nese znaky raně románské a „datováním je ji možno zařadit od 2. pol. 9. stol. do začátku 10. stol.“ (s. 68). A dále na téže straně: „Ikonografické provedení výmalby nese znaky byzantského umění z konce 9. a počátku 10. stol. Nemůže se jednat o byzantské církevní umění 11. a dalších století, protože v té době už platil pro byzantské uspořádání výmalby v božské části chrámu závazný ikonografický řád“ (kupole – Kristus Pantokrator, apsida – P. Marie; viz s. 59 a tab. na s. 60). Viz také autorův článek v rubrice NÁZORY.

Na obr. vlevo kněžna se závojem v oráčské scéně. Foto v UV světle restaurátor ak. mal. František Sysel (1999).

Libor Slovák (s. 71) si všímá některých dosud opomíjených symbolů v mariánském cyklu ve 2. pásu maleb: osmipaprskovitá hvězda ve „Zvěstování Páně“ – královský symbol Mesiáše, inkarnovaného Krista (číslo osm, převažující v Novém zákoně, znamená „osmý den stvoření“, nové stvoření započaté Kristovým zmrtvýchvstáním a současně znovuzrození křtem – s. 73 pozn. 3); „věž-brána“ zavřená, pootevřená a otevřená (přechod z jedné skutečnosti do druhé) – naplnění starozákonních proroctví, Ezechielova vize Nebeského Jeruzaléma. Autor upozorňuje na význam „stromů-keřů“ ve 2. a 3. pásu. V tzv. přemyslovské scéně srovnává funkci Kosmovy lískové otky před Přemyslem Oráčem s rozkvetlou Aaronovou holí – starozákonním symbolem vyvolení, ale i atributem moci a magické síly (s. 73 pozn. 12). Tento strom vlevo od oráče má ale prostřední výhonek uťatý! Evidentně tedy s Kosmovou lískovou otkou nesouvisí (pozn. PŠ). Dále se autor domnívá (s. 72), že mošna a střevíce zavěšené na „stromě-keři“ za Přemyslem Oráčem „souvisí s rituálem obouvání střevíců »předků« při nastolování panovníků“, odkazuje se přitom na D. Třeštíka (1997, s. 95), a střevíce „nepochybně legitimizují nárok potomků z jeho rodu na knížecí stolec“. Podle autora by snad měly nastolovaným panovníkům připomínat jejich mytické pohanské předky?! Křesťanský panovník, který je nohama pevně zakotven v pohanství předků!? L. Slovák zde převzal nabízející se názor autority, aniž by domyslel jeho naprostou absurdnost.
Podle Bible má vyobrazení mošny a střevíců zcela jiný smysl a význam, a tuto křesťanskou symboliku bude asi správnější ve výmalbě křesťanské kaple také hledat. Už ve starozákonním příběhu „O nespáleném keři“ (Ex 3, 5) odložená obuv symbolizuje „svaté místo“. V evangeliích jsou mošna a střevíce základní potřebou apoštolů (Mt 10, 10; Mk 6, 8-9; L 9, 3; L 10, 4; L 22, 35-36). Rozsévač má v mošně uložena semena k setbě. Srovnej legendu Beatus Cyrillus, v níž Konstantin-Cyril, apoštol Moravanů a Slovanů, „pečoval všude, kamkoli přišel, o setbu semen z proroků a evangelií“. Lýčené střevíce, které podle Kosmy (I, 7) dává Přemysl uschovat, mají spíš jeho potomkům připomínat jejich základní povinnost: šířit křesťanství „mezi lidem jim od Boha svěřeným“, neboť se jedná o „obuv potřebnou pro šíření evangelia pokoje“ (Ef 6, 15).
Poslední „strom-keř“ před třetí postavou v řadě panovníků (viz schematické znázornění výše) „lze považovat za jednu z forem »stromů života« posilující jak životnost rodu, tak i naplňující věštbu o »Větší slávě« jednou z jeho větví odvozené (vyvolením) od konkrétní postavy“ (s. 72). Onou třetí postavou v řadě však není Václavův otec Vratislav (jak se domnívali A. Merhautová 1983, s. 20; B. Krzemieńska 1985, s. 5-6, 21; D. Třeštík 1987, s. 550). Autor tu vychází z mylné domněnky pražských, tehdy ještě socialistických odborníků, že malby jsou obrazovým přepisem Kosmova textu (I, 9) – viz Libušina věštba o dvou zlatých olivách: „Více sláv“ a „Voje útěcha“. Ve skutečnosti je to přesně naopak. Celý 3. pás maleb totiž vznikl ještě před Kosmovým narozením (*1045) za Břetislavovy správy Moravy v letech 1019-1034, tzn. předtím než tento kníže usedl na pražský stolec. Kosmas pak malby použil jako „obrazový scénář“ ke svému libušopřemyslovskému mýtu.
Také tomuto autorovi, ovlivněnému zřejmě vytrvalou a veskrze hloupou pražskou pohanskou rétorikou, připadá dnes zcela přirozené, že v 11. a 1. třetině 12. století křesťané na Moravě glorifikovali v kapli pohany!

Libor Slovák: Pokus o interpretaci některých symbolů maleb mariánského cyklu rotundy P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě (s. 71-74).

Příznivec a obdivovatel znojemské rotundy a její výmalby, Znojmo.

Dušan Třeštík:
Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.

Anežka Merhautová-Livorová:
Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu. In: Umění XXXI, 1983, s. 18-26.

Barbara Krzemieńska:
Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Příloha časopisu heraldiků. Ostrava 1985.

Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. In: ČsČH XXXV-4, 1987, s. 548-576.

A. Merhautová-B. Krzemieńska-D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Set Out, Praha 2000.

„Pohan v křesťanské kapli“ – z toho měli komunisti vždycky „gaudium“.

Petr Šimík ve svém příspěvku na základě pokrývek hlavy (přilba sv. Václava [13], mitry Spytihněva II. [19] a Vratislava II. [20], koruna Vratislava II. [26]), obrácených štítů dvou postav [13, 20] (zdvojení Václava a Vratislava II.) a pláště, ve kterém je po moravských panovnících jako první z pražských Přemyslovců namalován Břetislav I. [18], prokázal nade vší pochybnost platnost hypotézy J. Zástěry (1986, 1990) pro 4. pás maleb:
Bez pláště se štítem a kopím s praporcem – Bořivoj [09], Spytihněv s pruhovaným štítem [10], Vratislav [11], Václav [12], sv. Václav v přilbě s obráceným štítem [13], Boleslav I. [14], Boleslav II. [15], Boleslav III. [16], Oldřich [17].
V plášti se štítem a kopím s praporcem – Břetislav I. [18], Spytihněv II. s mitrou [19], Vratislav II. s mitrou a obráceným štítem [20], Konrád I. Brněnský [21], Břetislav II. [22], Bořivoj II. [23], Svatopluk [24], Vladislav I. [25], král Vratislav I. s korunou [26], Soběslav I. [27].

Petr Šimík: Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě (s. 78-123).

Člen Klubu přátel znojemské rotundy, Brno.

Viz biskupské mitry.

Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava. Brno 1990.

Protože všichni historičtí pražští Přemyslovci, počínaje Bořivojem a konče Soběslavem I., jsou umístěni v horním 4. pásu, zbývá určit osm postav v plášti v dolním 3. pásu.
• Jsou to snad mytičtí Přemyslovci, od Přemysla po Hostivíta, jak se domnívali J. Mašín (1954), A. Friedl (1966) a L. Konečný (1997), neboť v úvodní scéně spatřovali zobrazení libušopřemyslovského mýtu?
• Nebo se jedná o předvelkomoravské a velkomoravské panovníky, jak navrhoval J. Zástěra (1986, 1990)?
• Třetí možnost, se kterou přišli A. Merhautová (1983), B. Krzemieńska (1985) a D. Třeštík (1987), že by se snad mělo jednat o historické Přemyslovce Bořivojem počínaje, je vyloučena, protože ti všichni jsou ve 4. pásu.
• Nápad V. Tatíčka (1998) a A. Novotného (2004), že se jedná o jakousi kombinaci mytických či historických Přemyslovců a Mojmírovců, je už naprosto neodůvodněný a proto zcela nesmyslný.

Jak správně určil již Jaroslav Zástěra, všichni pražští Přemyslovci jsou v horním 4. pásu.

Kdo je vyobrazen
ve 3. pásu?

Ve 3. pásu na základě opakujícího se ozdobného vzoru na lemu pláště a nesporné křesťanské symboliky maleb P. Šimík určil postavy takto:
Jezdecká družina – král Rostislav [A] s manželkou [B] (která ukazuje na fundátorku) uvádí byzantskou křesťanskou misii Konstantina [D] a Metoděje [C] na Moravu.
Oráčská scéna – král-oráč Rostislav [A] s Písmem v levé ruce společně se soluňskými bratry Konstantinem [D] a Metodějem [C] za pluhem jako zakladatelé samostatné moravské zemské církve; položili základy slovanské knižní vzdělanosti a král-oráč Rostislav [A] společně s manželkou [B] (kněžna s byzantským diadémem se dvěma závěsy v rukou) založili mocnou dynastii (kterou romantizující historiografie 19. století pojmenovala Přemyslovci) – viz rodokmen Mojmírovců.
V plášti se štítem a kopím s praporcem – Sámo [01], tři neznámí panovníci [02, 03, 04], Mojmír I. [05], Rostislav [06], Svatopluk [07], Mojmír II. [08].
Fundátor s modelem kostela v rukou – král Rostislav [A], zakladatel Metodějova arcibiskupství. Model kostela s věží v jeho rukou tu symbolizuje cosi většího a dokonalejšího než je jen konkrétní rotunda (Žd 9, 11). Rostislav je tu znázorněn jako zakladatel ne nějakých hmotných statků, ale duchovních (Ef 2, 20-22).
Fundátorka s liturgickým kalichem v rukou (symbolem Nové smlouvy) (Mt 26, 26-28; Mk 14, 22-24; L 22, 19-20) – Rostislavova manželka [B] v dlouhých bílých svatebních šatech (Zj 19, 6-8; Ef 5, 21-33) jako nevěsta Beránkova (primiční nevěsta) – personifikace moravské církve.
(Kalich proto také nemohl nikdy být symbolem nějakého „pohanského modloslužebnictví“, jak si představoval A. Novotný výše).

Vzor na ozdobném lemu pláště šestého knížete, vedoucího jízdní družiny, oráče za pluhem, fundátora s kostelem v rukou, jeho manželky s liturgickým kalichem v rukou:

Rostislav je ve 3. pásu maleb vyobrazen celkem čtyřikrát.

Za pluhem není vyobrazen jeden,
ale tři oráči.

Zatímco v pověsti pohan Přemysl byl povolán od pluhu na knížecí stolec, v historii i v rotundě král Rostislav, Konstantin a Metoděj byli povoláni k pluhu.

Celý třetí pás maleb znázorňuje historii Moravy a moravské církve a tvoří samostatný uzavřený celek. Ve čtvrtém pásu je vyobrazeno devatenáct pražských Přemyslovců. Od Bořivoje [09] po Oldřicha [17] – bez pláště, počínaje Břetislavem [18], „jenž tu zemi (Moravu) první podrobil svému panství“ (Kosmas III, 34), a konče Soběslavem I. [27] – v plášti. Jedná se tu o plášť moravských králů, kterým je ve 3. pásu opatřeno všech osm moravských panovníků. V horním 4. pásu jsou jím vyznamenáni jen ti z pražských Přemyslovců, kteří skutečně vládli celé Moravě. Vladivoj a Jaromír jsou vynecháni, Václav a Vratislav II. jsou vyobrazeni dvakrát. Soběslav I. je tedy ve 4. pásu vyobrazen jako poslední devatenáctý pražský Přemyslovec ve shodě s jeho listinou z roku 1130.

4. pás:
pražští Přemyslovci,
3. pás:
Sámovci a Mojmírovci.

Poznámka: Označení „donátor(ka)“ dle dosavadní zvyklosti není přesné, pro znojemskou malbu je výstižnější pojem „fundátor(ka)“. Se stavbou a výmalbou samotné znojemské rotundy však neměli nic společného. Jsou to zakladatelé samostatné moravské zemské církve a Metodějova arcibiskupství.
donátor, -a m (donátorka, -y ž) odb. dárce, který věnoval nějaký větší dar (donaci), zejm. kostelu, klášteru ap.;
fundátor, -a kniž. a odb. zakladatel: f. kláštera.

donátor × fundátor

Kroužky mezi jmény evangelistů v kupoli provedené plnou čarou ukazují umístění ohnivých kol cherubínů. Cherubínovi nad panovníkem [23] ohnivé kolo chybí.
U panovníků [13], [19], [20] a [26] lze rozeznat pokrývku hlavy. Dva z nich, [13] a [20], drží v ruce obrácený štít.
Jmenovité určení knížat od jednotlivých autorů (A. Friedl, A. Merhautová, B. Krzemieńska, J. Zástěra, L. Konečný) najdete na straně „Porovnání hypotéz“.

Schéma lodi rotundy.
Pohled z prostoru lodi vzhůru do kupole. Orientace světových stran je proto zrcadlově převrácená.
LEGENDA:
3. pás maleb
A, B, C, D – donátoři a jednotlivé postavy z tzv. „Přemyslovské scény“;
S1, S2, S3 – stromy života;
01 až 08 – prvních osm panovníků v pláštích;
4. pás maleb
09 až 17 – devět panovníků bez pláště
a mezi nimi
13 – sv. Václav v přilbě s obráceným štítem;
18 až 27 – deset pa- novníků v plášti a mezi nimi 19 – Spytihněv II. s mitrou, 20 – Vratislav II. s mitrou a obráceným štítem a 26 – král Vratislav I. s korunou.

Vznik maleb postupně ve třech etapách:
I. etapa výmalby (1019-1034): celá rotunda včetně apsidy, z toho ve 2. a 4. pásu mariánský cyklus zakončený „Nanebevzetím P. Marie“ pravděpodobně v jeho byzantském pojetí „Zesnutí Bohorodičky“. Ve 3. pásu je zaznamenána historie Moravy a moravské církve (král-oráč Rostislav s Konstantinem a Metodějem podle staroslověnských legend Život sv. Konstantina-Cyrila a Život sv. Metoděje), osm moravských panovníků v plášti se štítem a kopím s praporcem a založení Metodějova arcibiskupství. V kupoli holubice (symbol Ducha svatého) a čtyři píšící evangelisté se svými symboly.

Jednotlivé etapy výmalby.

Břetislav, správce Moravy (1019-1034).

Schematické znázor- nění prvních desíti pražských Přemyslovců vyobrazených v severní polovině 4. pásu (Nakreslil P. Šimík, 1999). II. etapa.

II. etapa výmalby (1035-1055): přemalba části mariánského cyklu v severní polovině 4. pásu deseti postavami prvních pražských „Přemyslovců“ od Bořivoje [09] po Břetislava I. [18], přitom Václav je vyobrazen dvakrát, zatímco Vladivoj a Jaromír jsou vynecháni. Desátý Břetislav, jako zadavatel výmalby, je tu vyobrazen poslední v řadě, ale jako první z pražských „Přemyslovců“ v plášti moravských králů. Mezi evangelisty v kupoli byli doplněni čtyři cherubíni se třemi páry křídel. Za tohoto stavu Kosmas malby viděl a použil jako „obrazový scénář“ pro svůj libušopřemyslovský mýtus. Viz také „Znojemské malby a Kosmas“.

Břetislav I., pražský kníže (1035-1055).

Schematické znázor- nění zbývajících devíti pražských Přemyslovců vyobrazených v jižní polovině 4. pásu (Nakreslil P. Šimík, 1999). III. etapa.

III. etapa výmalby (1131-1134): přemalba zbývající části mariánského cyklu v jižní polovině 4. pásu posledními devíti postavami pražských „Přemyslovců“ od Spytihněva II. [19] po Soběslava I. [27] včetně postavy krále Vratislava [26] po pravici jeho nejmladšího syna Soběslava I. (Vratislavovo druhé vyobrazení). Těmito dvěma panovníky byl přemalován závěrečný obraz celého mariánského cyklu „Nanebevzetí P. Marie“ (v jeho byzantském pojetí „Zesnutí Bohorodičky“) umístěný proti apsidě. Z původního mariánského cyklu tak zbyla jen jeho úvodní část ve 2. pásu. Současně byly provedeny dílčí zásahy do starších maleb: cherubínovi nad Bořivojem II. [23] na jižní stěně bylo odstraněno jeho „ohnivé kolo“ a nohy protaženy, králi-oráči Rostislavovi [A] za pluhem byla odstraněna levá ruka držící knihu (Písmo), chybějící levá ruka byla nahrazena pravou rukou vedle stojícího Metoděje [C] – důkaz viz strana Levá, nebo pravá? Zasvěcení rotundy bylo rozšířeno o sv. Kateřinu (viz rytý nápis a závěr příspěvku J. Klobušického v tomto sborníku – s. 160).

Soběslav I. a Jindřich Zdík (1131-1134).
Od umístění postavy krále Vratislava [26] „vyčleněné“ mimo posloupnost panovníků nelze odvozovat „správné“ pořadí ostatních Přemyslovců, ani Konráda I. Brněnského, ani sv. Václava. Proto i datování maleb do roku 1091 (1092, nebo později), založené na této mylné premise, je chybné!

Poznámka:
I. etapa (1019-1034): Evangelisté v kupoli byli namalováni asi současně s mariánským cyklem ve 2. pásu a výmalbou apsidy (O. Votoček 1949, s. 120; A. Friedl 1966, s. 39, 44). Vzhledem ke stejné technologii maleb je také 3. pás současný s 2. pásem (O. Votoček 1949, s. 120; A. Friedl 1966, s. 30, 44). Ve 4. pásu, který svojí výškou odpovídá 2. pásu (prostřední 3. pás mezi nimi je asi o 40 cm vyšší), bylo v této I. etapě namalováno pokračování mariánského cyklu, který byl zakončen obrazem „Zesnutí Bohorodičky“ na západní stěně proti apsidě. Celý 3. pás maleb se zaznamenanou historií Moravy a moravské církve byl ze spodu i shora „zabalen“ do mariánského cyklu. Přesvatá Bohorodička P. Marie požívala na Moravě zcela výjimečné úcty.
II. etapa (1035-1055): Postavy panovníků ve 4. pásu jsou prací jiných malířů než postavy ve 3. pásu. Deset knížat v jeho severní polovině vzniklo v následující II. etapě (o 10 až 20 let později). Dle použité stejné technologie (O. Votoček 1949, s. 120) jsou cherubíni v kupoli s nimi současní. Umístění cherubína na severní stěně (nad vstupními dveřmi) je odkloněno z osového kříže od postavy sv. Václava [13] a přizpůsobeno pozici knížete Václava [12] – viz výše schéma lodi rotundy. Lze proto předpokládat, že cherubíni byli mezi evangelisty v kupoli d o p l n ě n i (A. Friedl 1966, s. 38-39) až v době přemalby severní poloviny mariánského cyklu ve 4. pásu, kdy tu byl namalován mezi prvními pražskými Přemyslovci bez pláště i kníže Václav (srv. P. Černý 1997, s. 86). Již O. Votoček (1949, s. 120) a A. Friedl (1966, s. 44) zjistili, že na výmalbě kupole (evangelisté – cherubíni) se podíleli dva malíři (evangelisté v profilovém zobrazení jsou současní s mariánským cyklem – I. etapa; jiná technologie u frontálně podaných cherubínů použitá i ve 4. pásu – II. etapa).
III. etapa (1131-1134): O. Votoček (1949, s. 125) a A. Friedl (1966, s. 38, 43) shodně konstatovali, že postavy bez pláště a v plášti ve 4. pásu jsou rovněž dílem dvou malířů. Ti však v nepracovali současně a najednou, jak se oba badatelé mylně domnívali pod tíhou dogmatické aplikace Kosmova libušopřemyslovského mýtu, ale s osmdesáti- až stoletým odstupem mezi II. a III. etapou výmalby. Oba badatelé také „přehlédli“ (?), že první postava v plášti – Břetislav I. [18] – svým výtvarným kánonem patří ještě k devíti panovníkům bez pláště, vyobrazeným před ní. To potom „přehlédli“ i všichni odborníci, kteří malby studovali po nich. Jinak by totiž nemohli vyslovit (resp. zopakovat) mylnou domněnku, že postavy bez pláště následují až za těmi opláštěnými!

Pokud by malby 3. a 4. pásu s vyobraze- ním posloupnosti knížat měly vzniknout najednou a současně, byly by oba pásy rozměřeny tak, aby byly stejně vysoké, ale tak tomu není! Panovníci ve 4. pásu byli dodatečně umístěni do nižšího prostoru, v němž byl původně namalován mariánský cyklus. Proto i postavy sv. Václava v přilbě a prvního českého krále s korunou a žezlem jsou menší než moravští panovníci vyobrazení ve 3. pásu.

Jednotlivé stavební fáze:
I. fáze: stavba kamenné zaklenuté rotundy (zaklenutá byla již Spytihněvova rotunda sv. Petra na Budči kolem roku 900), její omítnutí a výmalba (nejstarší spodní omítka se stopami po zakouření), zasvěcena Nanebevzetí P. Marie:
• za pražské vlády knížete Václava (922-935), pak v polovině 10. století pobořena Maďary, počínající osídlení hradní ostrožny vypáleno;
II. fáze: obnovení kaple, zaklenutí, omítnutí, kompletní nová výmalba, nová podlaha (původní odstraněna až na skalní podloží):
• za Břetislavovy správy Moravy (1019-1034), ponecháno původní patrocinium (nové kostely jinak většinou se zasvěcením sv. Václavovi nebo sv. Klimentovi).
III. fáze: položení kamenné lavice po obvodu lodi, obnovení jen svrchní lité podlahy:
• za pražské vlády Soběslava I. a působení olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (1131-1134).

Jednotlivé stavební fáze.

Archeologický výzkum rotundy a jejího okolí, znojemského hradu a předhradí (Palliardi 1888, J. Kovárník 1984, 1997, B. Klíma 1995, 1997) potvrdil naznačené stavební fáze rotundy. Podle názoru odborníků (Milan Vlček 1997) byla rotunda od počátku stavěna jako zaklenutá.

Zuzana Všetečková (s. 124) se nedokázala vymanit z „tradičního umělecko-historického přístupu k interpretaci nástěnných maleb“ v lodi rotundy (ovšem věcně nesprávného), který dosud spočíval pouze v rozpoznání pohana Přemysla za pluhem a krále Vratislava s korunou na hlavě, ve spočítání postav se štítem a kopím s praporcem v plášti (18) a bez pláště (9) a následné diskusi, zda navrhovatel pro pražská přemyslovská knížata (protože jiná než pražská tu přece v plášti být namalovaná nemohou) použil Kosmův seznam (18 knížat), nebo Soběslavovu listinu (19 knížat). Že samotný oráč by nemusel být jen pohan Přemysl, to se ve vědeckých kruzích zatím nepřipouští. To je prostě „vědecké dogma“ a Z. Všetečková na tom nehodlá nic měnit. Autorka se přitom zaštítila mimo jiné také „umělecko-historickým“ spiskem A. Merhautové-B. Krzemieńske-D. Třeštíka: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě (2000) a názory J. Bažanta: Umění českého středověku a antika (2000). Decentně také připomněla L. Konečnému a P. Černému, že již dříve (ve Sborníku Znojmo 1997 z minulé konference o rotundě) se také „zkompromitovali“ svým vyjádřením o pohanském přemyslovském mýtu v křesťanské kapli. Na jejich námitky ohledně nesprávné interpretace významu symboliky plášťů (Sborník Znojmo 1997, s. 66-67, s. 91 pozn. 48) proto nemá potřebu jakkoli reagovat, jí se to přece netýká. Ona jen na pyramidu, už od začátku postavenou na vrchol, vrší pouze další vrstvu kamení.
Nadále proto sama může hrdinně mluvit o „dvou výzdobných pásech s Povoláním Přemysla na trůn a s českými panovníky a znojemskými údělnými knížaty“ (s. 126). Údajná znojemská údělná knížata (bez pláště) jsou ale namalovaná s praporcem! Domnívá se, že pohanský „přemyslovský výjev Povolání Přemysla by mohl ztělesňovat myšlenku, že jeho povoláním na trůn byl dán novému státu nejen nový panovník, ale zejména n o v ý s o u d c e . Podle analogie s obrazem Jindřicha II. v řezenském Evangeliáři, dnes ve Vatikánské knihovně, by pak dvě mužské postavy za Přemyslem mohly analogicky představovat IUS a LEX, tedy právo a zákon“ (s. 126), které Přemyslovi do Stadic poslala kněžna Libuše ve svém poselstvu složeném z moudře neučených a vědomě nevědomých sedláků, jak zaznamenal Kosmas (I, 6), kteří pak navlékají Přemyslovi plášť, který s sebou přinesli, aby z Přemysla-oráče udělali Přemysla-knížete. Je velmi dojemné, jak se autorka pokouší dodatečně „vylepšit“ Kosmův příběh, neboť si asi uvědomila, že Libušini posli-sedláci v knížecích pláštích jsou nesmysl. Snaží se tedy najít namísto obyčejných sedláků nějaké jiné „lepší“ postavy vedle oráče, ale přitom netuší, koho ve skutečnosti samotný oráč představuje a co na malbě symbolizuje. Vidí jen, že „císař je nahý“, a tak pro něho hledá „dva nové krejčí“ v domnění, že v nově spíchnutém soudcovském taláru pak už jeho nahota nebude tak patrná (pozn. PŠ).

Zuzana Všetečková: Nástěnné malby ve znojemské rotundě. Několik poznámek k jejich interpretaci (s. 124-130).

Ústav dějin umění AV ČR, Praha.

„Tradiční umělecko- historický přístup“ pražských vědců spočívá v přehlížení všech věcných důkazů, technologie maleb a jednotlivých detailů, které vyvracejí jejich verzi výkladu. Předložil je již J. Zástěra (1986, 1990) a co se týká ikonografie 4. pásu maleb, dosud nebyly seriózně vyvráceny.

Z. Všetečkové se pomocí analogie s řezenským Evangeliářem podařilo doložit, že pokud vedle znojemského oráče stojí IUS a LEX, tedy „právo“ a „zákon“ v plášti, pak oráčem musí být křesťanský panovník, římský císař Jindřich II. Svatý (†1024), nikoliv pohan Přemysl.

Hans Christian Andersen: Císařovy nové šaty. In: H. Ch. Andersen: Pohádky. Ilustrace Alicja Kobryń-Zajonc. Librex, Ostrava 1999, s. 21-36.

Jak dlouho ještě nás budou pražští vědci krmit svými naivními pohádkami?

Srovnej býčí souspřeží, pluh, orba, setba a jejich křesťanská symbolika. Z. Všetečková iniciativně „vylepšila“ nesmysl propagovaný jejími ústavními kolegyněmi a kolegy v domnění, že se tím pohan v kapli stane důvěryhodnější a přijatelnější. Ono hypotetické personifikované „právo“ a „zákon“ ani nakrásně Kosmovy „dvě zlaté olivy“ (sv. Václav – Maior Gloria – a sv.Vojtěch – Exercitus Consolatio) v Libušině věštbě (na malbě ve skutečnosti Konstantin a Metoděj – viz legenda Beatus Cyrillus, další Kosmova inspirace) přece nijak nemohou legitimizovat vyobrazení pohana Přemysla mezi nimi. Ve kterém Evangeliáři našla naše ústavní odbornice takovou analogii ke glorifikaci jakéhosi pohana, „oddaného jen břichu a spaní, nevzdělaného a neučeného, podobajícího se dobytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo mu k rozkoši, duše na obtíž“ (Kosmas I, 9), resp. „sloužícího modlám démonů a pohanským obřadům obětním nezkrotně se oddávajícího“ (Kristián, kap. 2)?

„Dvě zlaté olivy“ a legenda Beatus Cyrillus
viz Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.

Evangeliář s pohanem?

„Poselství k Přemyslovi jistě mělo starší topos v literatuře“, je přesvědčena Z. Všetečková, „tak jak to obšírně vyložil Lubomír Jan Konečný (odkaz chybí – pozn. PŠ). Nicméně právě ten asi inspiroval Kosmu při vylíčení dějin v Kronice české“ (s. 128). Z. Všetečková se nám tu snaží odhalit zdroje Kosmovy inspirace, nikoliv zdroj inspirace znojemského malíře. Pohanský mýtus, který sám jeho autor označil za smyšlený (Kosmas I, 9; I, 13; I, 42), se nám pak pokouší podsunout jako „vylíčení dějin“, které po Kosmově smrti (†1125) se snad mělo objevit i na stěně křesťanské kaple, ale ne v Praze, ve Stadicích nebo na Řípu, nýbrž na Moravě v roce 1134 již pohraničním Znojmě.
Onen výše zmíněný pohanský „starší topos v literatuře“ si L. Konečný (1997, s. 69) vymyslel (proto také žádný odkaz neuvádí, zmiňuje se pouze o nějaké blíže nespecifikované „srovnávací analýze literárních verzí toposu s jeho unikátním znojemským vyobrazením“), aby mohl zdůvodnit, kde on sám vzal svého oráče Přemysla na znojemské malbě již v roce 1091, tzn. 30 let před dokončením I. knihy Kosmovy kroniky. Kosmas (I, 9; I, 13; I, 42), který si celý libušopřemyslovský mýtus sám vyfabuloval (nazývá to „stařecké hříčky“), ale o žádné takové písemné předloze neví, ba přímo ji popírá: „O životě a stejně i o smrti těchto knížat se mlčí. Nebylo toho času, kdo by perem zachoval jejich skutky“. ... „A poněvadž se tyto věci prý zběhly za starodávna, ponecháváme čtenáři posouditi, zda se vskutku staly, či jsou smyšlené; nyní chceme své pero, byť tupé, však zbožné, nabrousiti, abychom vypsali ty věci pamětihodné, jež zaručuje hodnověrné podání“. ... „Jinak se vypravují věci viděné, jinak slyšené, jinak smyšlené ...“.
Jedinou předlohou mu mohl být zárodek přemyslovské pověsti v legendě tzv. Kristiána (kap. 2) a samotné znojemské malby s králem-oráčem Rostislavem, neboť pocházejí z doby ještě před Kosmovým narozením. Kosmas je vlastně nejstarší zpravodaj, který nám poskytl sice svérázný, ale první popis znojemských maleb. Jak prokázal V. Karbusický (1995, s. 216-243), seznam jmen od soudce Kroka po knížete Hostivíta Kosmas vypreparoval ze souvislého staroslověnského textu. Jediné literární zdroje, které sám uvádí, jsou: „Privilej církve moravské“ (opis papežova listu se schválením slovanské liturgie), „Krátké dějiny téže země a Čech“ (první dvě kapitoly z legendy tzv. Kristiána) a „Život neb umučení přesvatého našeho dědice a mučedníka Václava“ (některá z latinských václavských legend). Jednotlivé různorodé zdroje Kosmova učeného kompilátu, sešitého ze všeho možného (od Bible přes antické autory až po motivy z moravské historie), na němž švy zůstaly jasně patrné, naposledy shrnul J. Sadílek (1997). Dnes už jen D. Třeštík (1997, s. 95-96, 333; 2003, s. 162, 231 pozn. 353) se nevzdává své utkvělé představy o „historičnosti“ Kosmových mytických Přemyslovců (také za to dostal od Grantové agentury ČR zaplaceno).

Lubomír Konečný: Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy. In: Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání. Sborník příspěvků z vědecké konference Znojmo 23.-25.9.1996. JMM, Znojmo 1997, s. 59-78.

Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. MF, Praha 1995.

Josef Sadílek: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997.

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.

Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. NLN, Praha 2003.

Autorka se vůbec nepozastavuje nad zobrazením pohana v křesťanské kapli a pro tento učený nesmysl shledává analogie dokonce v Evangeliáři. Přitom tvrdí (s. 128): „Dynastický cyklus se vždy odvozuje právě od Boží milosti, s níž panovníci přijali svůj úřad“. A pro ty, co se snad domnívali, že se jedná o panovníky před Kristem, moudře dodává: „Jejich zobrazení nad christologickým cyklem mohlo jejich význam zdůraznit ve smyslu panovníků, vládnoucích po Narození Krista“. A ještě dále: „Domnívám se, že zobrazení (pražských – pozn. PŠ) přemyslovských knížat (v plášti – pozn. PŠ) a moravských »údělníků« (bez pláště; tedy už ne pouze znojemských?! – pozn. PŠ) mohlo vyjadřovat touhu po dobré a spravedlivé vládě a hold objednavatele Kristu. Byla zachována vědomá dobová pokora vládců, kdy panství nad územím bylo vždy pod ochranou Boží moci, v tomto případě vyjádřenou oběma Božíma rukama směřujících nad objednavatele maleb Konráda II. Znojemského a jeho manželku Marii. Holubice Ducha svatého bezpochyby symbolizovala božské osvícení pro všechny zobrazené v konše, na klenbě i v kruhové lodi kostela“. Božsky osvícený pohan!

Odpustíme-li autorce její „podivná češtinec“, pak na jedné straně sice připomíná (s. 124) nové datování „Přemyslovského“ cyklu L. J. Konečným (do roku 1091, 1092, resp. později), aby mohla přijít s jakýmsi „starším toposem“, na druhé straně je pro jistotu rovnou odmítá (s. 128) tím, že znovu „básní“ o donátorovi „údělníkovi v plášti pražských Přemyslovců“ Konrádu II. Znojemském (1134), objednavateli maleb, který čtrnáct let po dokončení I. knihy Kosmovy kroniky měl sáhnout po nějakém hypotetickém „starším toposu“, odlišném od Kosmova podání. Přitom na malbě oráčské scény odborníci spatřují detaily právě z Kosmy (lýčené střevíce a mošna). Přemysl tedy hostil plesnivým chlebem, který vyňal z lýčené mošny, nikoliv Libušiny posly, ale personifikované „právo“ a „zákon“ stojící za ním!
Aby bylo vůbec možné přestavbu rotundy připsat Konrádovi a stihnout svatbu v již nově zaklenuté, omítnuté a vymalované kapli ještě v červnu 1134, vypomohla si drobnou lží (s. 127): „Konráda Soběslav propustil krátce před rokem 1134 z vězení“. Nic takového ale v pramenech není. V té době mu rotunda stejně již třetím rokem nepatřila! Viz M. Bláhová (VDZKČ 1999, s. 535). A nelze mluvit ani o nějaké předvolbě či příslibu nástupnictví po Soběslavovi (s. 126), když ten sledoval jen své vlastní zájmy a zcela nepokrytě prosazoval primogenituru pro svého syna Vladislava, jenž nakonec také z rukou Konráda III. v Bamberku praporec převzal (1138). Viz M. Bláhová (VDZKČ 1999, s. 553). V pozici donátora proto nemůže být namalován údělník Konrád II. Znojemský v plášti (viz výše obr. král Rostislav s modelem kostela v rukou). Z. Všetečková si však stejně vede svou:

Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. In: ČsČH XXXV-4, 1987, s. 548-576.

Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě. In: A. Merhautová-B. Krzemieńska-D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Set Out, Praha 2000, s. 67-99.

Konrád II. Znojemský prý holdoval Kristu tím, že na malbě glorifikoval pohana, neboť tato úvodní pohanská přemyslovská scéna zaujímá bezmála celou jednu polovinu výmalby 3. pásu. Toho božsky osvítil Duch svatý v podobě holubice, a protože takto osvíceným pohanem Přemyslem za pluhem celý cyklus panovníků začíná, je odvozen od Boží milosti – míní pražská reprezentantka Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky.

Z. Všetečková má plná ústa Boží milosti, holdování Kristu a božského osvícení Duchem svatým, ale hlavou se jí stále honí jakýsi POHAN.

Takovými podružnými otázkami, jako např. proč má znojemský údělník a údajný donátor v jedné osobě Konrád II. Znojemský oblečený plášť, když je to „jen“ údělník (příslib pražského následnictví vedle M. Bláhové výše odmítli již L. Konečný a P. Černý 1997; malba také nemůže předjímat něco, co se ještě nestalo; kromě toho přece bezpečně víme, že Konrád II. na pražský stolec nikdy neusedl!), proč má dokonce stejný plášť jako vedoucí jízdní družiny, jako oráč za pluhem a jako šestý panovník ve 3. pásu – údajně Boleslav II. (podle „umělecko-historické“ identifikace A. Merhautové 1983, s. 20, a B. Krzemieńské 1985, s. 5, 6)? Tím se samozřejmě nezabývá, na to „vlastní“ názor nemá, protože k tomu zatím ani ostatní pražští ústavní odborníci nezaujali vědecké stanovisko, nemá tedy co reprodukovat.
Bude raději dále propagovat českého pohana v moravské křesťanské kapli (je to totiž „bezpečné“, pod tím nesmyslem je již přece podepsána spousta renomovaných vědců, kterým teď nezbývá už nic jiného než jen dál předstírat, jak je to všecko úžasně „vědecké“), hledat k němu analogie v Evangeliářích, zatímco ze sv. Václava v přilbě ochotně a ráda udělá jakéhosi znojemského údělníka (s. 127), protože jednak nemá plášť a jednak D. Třeštík (1987, s. 552; 2000, s. 71-72) přece opakovaně „zakázal“ spojovat přilbu s atributem sv. Václava: „Nikdy předtím (před Myslbekem) nebyla Václavovým atributem“. Jenže tento Třeštíkův naivní (?) omyl byl již vyvrácen (P. Šimík 2001, s. 365-373). SARS si tedy našel mezi vědci další oběť.
Přitom ale počet znojemských údělníků (prý 9 postav bez pláště ve 4. pásu) i s donátorem (prý Konrádem II. údajně v plášti ve 3. pásu), které Z. Všetečková na malbě vidí (s. 126), za celou dobu existence znojemského údělu až do roku 1134 nemohl naplnit číslo deset, čili další „vědecký“ omyl této pražské odbornice, který jistě zase „jen“ po někom ochotně „papouškuje“. Naposledy s touto „inovací“ znovu po letech přišla M. Bláhové (VDZKČ 1999, s. 565). Obě zřejmě přehlédly zcela jednoznačné vyjádření B. Krzemieńske (1985, s. 4) k počtu znojemských údělníků i přehlednou tabulku se seznamem všech moravských údělníků v již citované publikaci (VDZKČ 1999, s. 744-745). Ani jedna ze zmíněných pražských odbornic také „chytře“ neříká, které „znojemské údělníky“ má jmenovitě na mysli! Čili opět „výstřel do tmy“, který minul cíl.
Proč Z. Všetečková tak lpí právě jen a pouze na znojemských údělnících? Inu nejspíš proto, že žádný z nich se do roku 1134 nestal pražským knížetem. Opět „velmi chytře“ se tím vyhnula onomu nepravděpodobnému a již L. Konečným (1997, s. 67) kritizovanému zdvojení některých knížat – nejdříve v plášti jako pražských vladařů a za nimi pak ještě znovu bez pláště jako údělníků o pražský stolec teprve usilujících – v hypotéze B. Krzemieńské (1985, s. 14; 2000, s. 37). Vlastně tak jeden blábol jen nahradila jiným. V rotundě prostě žádní údělníci bez pláště být namalováni nemohou, neboť drží kopí s praporcem – atribut suverénního panovníka a symbol léna. Sama M. Bláhová (2003, s. 58) však od svého původního nápadu se znojemskými údělníky upustila, aby ve sborníku k sedmdesátinám D. Třeštíka se zase operativně přiklonila k jubilantem preferované verzi B. Krzemieńské s moravskými údělníky (tzn. včetně brněnských a olomouckých). Na to již Z. Všetečková nestačila dostatečně pružně zareagovat. Tak snad zase příště.

Bude jistě zajímavé i nadále sledovat, jak dlouho ještě po pádu totality budou pražští vědci ochotni prosazovat vedoucí úlohu českého pohana Přemysla v moravské křesťanské kapli. A také jak dlouho ještě bude ostatní vědecká komunita tuto již dávno mrtvou „posvátnou krávu české historické vědy“ opatrně obcházet.

Napíše-li autorita nesmysl, je povinností všech „podrobených“ její moci tento nesmysl při každé příležitosti zopakovat a podpořit. Až se tímto kolektivně sdíleným bludem naplní pražský vědecký ústav od vrátného po střechu (kdo se vzepře, je včas odejít), pak už se šíří „dobrovolně“ vědeckou literaturou, výstavami, katalogy, odbornými konferencemi a Sborníky z nich.

Petr Šimík: Otočené štíty, šišák sv. Václava, knížecí pláště. Příspěvek k ikonografii 4. pásu maleb ve Znojemské rotundě aneb Polemika s dr. Dušanem Třeštíkem. In: Moravský historický sborník, Ročenka MNK 1999-2001. MNK, Brno 2001, s. 361-377.

Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české (VDZKČ), I. svazek (do roku 1197), Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 1999, s. 535, 553, 565, 744.

Dušan Třeštík:
Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997, s. 94-95:
„Bořivoj I. ... »opouštěje otcovské mravy přijal nový neslýchaný zákon křesťanské svatosti«“. „Pravda Čechů tím byla zrušena a zapomenuta“.

Josef Žemlička: Čechy v době knížecí (1034-1198). NLN, Praha 1997, s. 21:
„Pohanství jako myšlenková soustava, která se systémově vázala ke staré »rodové« společnosti Slovanů, bylo od 10. století mrtvé a nehybné“.

Poznámka: Jediný „starší topos v literatuře“, který se zmiňuje o významném poselstvu, jsou staroslověnské „Životy sv. Konstantina-Cyrila a Metoděje“ a Římská legenda z 9. století. Tím jediným významným a historicky doloženým poselstvem je poselstvo byzantského císaře Michaela III., v jehož čele na Moravu přišli soluňští bratři, věrozvěstové Konstantin-Cyril a Metoděj (dnes spolupatroni Evropy), apoštolé Moravanů a Slovanů, kteří jim přinesli písmo a evangelia přeložená do slovanského jazyka. V „Životě sv. Metoděje“, kap. VII (z roku 886), jsou oba bratři přirovnáváni k souspřeží (býků, neboť býk je symbol apoštolů) – oba společně „táhli jednu brázdu“. Proto také v rotundě není za pluhem vyobrazen jen jeden, ale tři oráči! Konstantin s Metodějem, vyslanci byzantského císaře (proto jsou namalováni v plášti), a král-oráč Rostislav uprostřed mezi nimi.

Jediný „starší topos v domácí literatuře“ pochází z roku 869 a 886. Týká se Rostislava, krále Moravanů, a Konstantina s Metodějem, apoštolů Moravanů a Slovanů.

Jan Klobušický (s. 155) se ve svém příspěvku podrobně zabýval historickou osobností sv. Kateřiny Alexandrijské a legendou, která se o této sv. panně mučednici traduje. Olomoucký biskup Jindřich Zdík (1126-1150) se seznámil se sv. Kateřinou patrně při své pouti do Svaté země v roce 1123. Snad navštívil i klášter sv. Kateřiny na Sinaji. Tehdy mohl být obdarován jejími ostatky, které pak v roce 1134 důstojně pohřbil v oltáři znojemské hradní kaple. (Znojemská rotunda, spolu s dalšími pěti moravskými hradskými kostely, byla od roku 1131 v jeho majetku, jak uvedla M. Bláhová, VDZKČ 1999, s. 535. Právě v rozmezí těchto let 1131-1134 byly malby v rotundě doplněny o devět dosud chybějících přemyslovských panovníků – pozn. PŠ). Dosavadní patrocinium rotundy Nanebevzetí P. Marie tehdy bylo rozšířeno o sv. Kateřinu, jak o tom svědčí rytý nápis na západní stěně lodi rotundy, pro který autor navrhuje následující čtení:

Jan Klobušický:
Kult sv. Kateřiny Alexandrijské a jeho šíření (s. 155-165).

Studující, Pardubice.

In reg(imine) D(om)in(i) n(ost)ri i(llustrissimi) H(enric)i iix [anno]
Za vlády Pána našeho nejjasnějšího Jindřicha osmého roku
Anno do(min)ice ab incarnati(onis) ei(us) d(atum) Mill(esim)o
Léta Páně od narození Jeho dáno tisícího
Cxxxiiij pact(am) piet(atem) reg(eneravit) anx(ia)
stého třicátého čtvrtého slíbenou zbožnost obrodil v sevřené (zhroucené?)
cella b(e)a(tissima)e v(irginis) Ma(r)i(a)e ed(icatione) S. Cathar(ina)
kapli Blahoslavené Panny Marie zasvěcením sv. Kateřině
[v](irgin)e dux Conrad(us) s(e)c(un)d(us) f(un)dator
panně kníže Konrád druhý zakladatel
[cell]am [f](ec)it consti(tuti)o(nis) [eiu]s
kapli učinil založení jejího

LEGENDA:
[xxx] – chybějící text;
(yyy) – předpokládaný text krácený autorem nápisu.
ango, ere, anxi – svírat, držet v úzkých; soužit, trápit;
anxia – sevřená (zhroucená?, uzavřená?, nevyužívaná?)

Sborník o rotundě obsahuje ještě další zajímavé příspěvky o termovizním průzkumu rotundy, o průzkumu maleb pod UV světlem, o způsobu vytyčovaní nejstarších sakrálních objektů, o archeologickém průzkumu znojemské hradní ostrožny a předhradí, o výzkumu rotund na Slovensku aj.
Prodej zajišťuje:
Turistické informační centrum pod radniční věží,
Obroková 10, Znojmo.

Informace o Sborníku.

ZNOJEMSKÁ ROTUNDA
Malby v národní kulturní památce ROTUNDA SV. KATEŘINY a výsledky současného výzkumu. Sborník z 2. konference o rotundě, konané 25.-26. června 2003 ve Znojmě.
Město Znojmo 2004.
Cena 230,- Kč.

Název Sborníku a cena.

Ve Znojmě zase někdy nashledanou.

Těšíme se ve Znojmě nashledanou!

Dle jednotlivých příspěvků zpracoval Petr Šimík, únor 2005.

Grafické zpracování: Studio COMET Brno