„Místo posledního odpočinku knížete Spytihněva (†915) lze nejspíše ztotožnit s hrobem objeveným Ivanem Borkovským v zaniklém kostelíku Panny Marie na Pražském hradě“ (s. 116).
„Situace ale bohužel není takto jednoduchá. Ke všem možným námitkám z oblasti archeologické a historické interpretace totiž přistupuje problém s antropologickým určením věku. Podle posledních rozborů by totiž pohřbený muž měl zemřít zhruba ve věku 65 let. V žádném případě by tudíž nemohlo jít o Spytihněva“ ... (narodil by se dříve než jeho matka Ludmila) ... „Buď tedy nejde o pozůstatky Spytihněvovy, nebo – což se nám jeví pravděpodobnější – tkví příčina těchto zásadních rozporů v antropologickém určování věku“ (s. 119). Spíše však v tom, kdo takovýto rozbor dělá. Na téže straně je uvedena literatura, na niž se odvolávají: Vlček, E. 1997, s. 85-97 a Sláma, J. 2001. Všichni si spojují rozbory koster Přemyslovců se jménem E. Vlčka. Jsou zde tedy zpochybněny jeho závěry? Ne, naopak. V seznamu literatury a pramenů, který je připojen v závěru knihy (s. 294-295), si najdeme název Vlčkovy a Slámovy publikace: 
Vlček, E. 1997: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků I. Praha; 
Sláma, J. 2001: Antropologie a kníže Spytihněv I. In: Archeologické rozhledy 53, s. 153-154.
V této práci J. Sláma sice zpochybnil výsledky rozboru skeletu Spytihněva I., který ovšem provedl profesor M. J. Becker (2000, s. 342-344): „Podle jeho šetření vykazuje zmíněná kostra muže stáří přibližně 65 let“. To je ale podle J. Slámy (z dobrých důvodů uvedených v jeho stručném článku) vyloučeno. Potvrdil tak výsledek průzkumů E. Vlčka (1997) – viz dále.
Co profesor MUDr. et RNDr. h. c. Emanuel Vlček, DrSc. o Spytihněvově dožitém věku uvádí (1997):
• s. 89: zubní věk (podle Gustafsona v modifikaci Kilianově) 41,7 ±4,6 let, stav abraze ukazuje na muže asi 40letého;
• s. 90: dožitý věk knížete můžeme klást do rozmezí 40-45 let, podle postkraniální kostry do rozmezí 40-50 let;
• s. 92: abraze chrupu odpovídá i očekávanému dožitému věku jedince 41,7 ±4,6 let.
Což je v souladu i s údajem o Spytihněvově věku uváděném v legendách (40 let). Lze proto předpokládat, že i při zkoumání dalších koster nejstarších Přemyslovců, tedy např. i z hrobu K1, použil E. Vlček stejnou metodiku, která v případě Spytihněva I. vedla ke správnému výsledku.

Po tomto zjištění je pak velmi překvapivé, že M. Lutovský v téže publikaci (2001, s. 120-124) spojuje HROB K1, umístěný ve Václavově svatovítské rotundě před hrobem tohoto světce, s pohřbem Boleslava I. (†972), který by se ovšem podle historiků musel dožít bezmála 60 let, či ještě více: 
„A kdo se chtěl poklonit ostatkům svatého Václava, stoupl na hrob jeho vraha“ (s. 124).
To je ale naprostý nesmysl, protože potom by bratrovraždu (935) musel Boleslav I. zosnovat jako tříleté dítě. Podle skeletu z hrobu K1 stanovil totiž E. Vlček (1997, s. 55-62) dožitý věk tohoto jedince na hranici 40 let a podle stáří hrobu (dřevěný sarkofág – podle vyjádření mnoha odborníků patří tento hrob k nejstarším na Pražském hradě) a podobnostních znaků s ostatky nejbližších rodinných příslušníků jej spojil s pohřbem Bořivoje (†889), což i další odborníci považují za velmi pravděpodobné. V legendách se uvádí Bořivojův věk 35, 36, 37, resp. 38 let (D. Třeštík 1997, s. 177).
M. Lutovský tak navázal na svůj předchozí „úžasný vědecký objev“ z roku 1997 (Hroby knížat), resp. 1998 (Bratrovrah a tvůrce státu), a ten poslední, pro velký úspěch, znovu zopakoval.

To je názorný recept, jak si zvýšit citační index. K tomu je třeba do svého článku vložit libovolnou pitomost (např. tříletého bratrovraha) a pak stačí už jen čekat, kdo se na připravenou návnadu chytí. Jedni ji budou vyvracet, ale najdou se i tací, kteří budou nejen vřele souhlasit, ale dokonce se budou snažit ji „křehkými vědeckými argumenty“ podpořit (viz Lutovského oblíbený recenzent J. Sláma 2001).

M. Lutovský vše nakonec v „přehledu“ uzavírá (s. 281):
Bořivoj I. – *?, vláda ?-889?, †889?
Hrob:   n e n a l e z e n , většinou se uvažuje o areálu Pražského hradu či jeho okolí. 
Dokonce se prý uvažuje o tom, že ostatky z hrobu K1 (nyní nově připsané Boleslavovi I. a uložené zatím v depozitáři) se znovu pohřbí do nově zbudovaného hrobu v katedrále sv. Víta ovšem se jménem Boleslava I. na náhrobku! Takhle se falšuje historie.  
Za vším ale musíme vidět člověka. Samo se nic neudělá. Kdo se tedy přihlásí k odpovědnosti za tento ukázkový podvod? M. Lutovský? Nebo J. Frolík? Či snad J. Sláma? Nebo je to podvod ve zločinném spolčení více osob?

Autoři se aktivně zapojili do kampaně vyvolané Dušanem Třeštíkem za zpochybnění výsledků antropologicko-lékař- ských průzkumů koster nejstarších Přemyslov- ců provedených E. Vlčkem (1997).

M. J. Becker: Human Skeletal Remains Recovered from Excavations in the Area of the Church of the Virgin Mary, Prague Castle, Czech Republic. In: Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu. Výpověď archeologic- kých pramenů, Praha 2000, s. 289-353.

Když dva dělají totéž, není to vždy totéž.

Pokud chtěli autoři zcela zpochybnit antropologické určování věku, příliš se jim to nepodařilo. Poukázali pouze na to, že s výjimkou Vlčkových průzkumů jsou výsledky těch ostatních nepřijatelné stejně tak, jako Lutovského okamžitý nápad s pohřbem Boleslava I. v hrobu K1. 
Podle Lutovského bratrovraždu (935) prý zosnoval Boleslav I. jako tříleté dítě.

Klikněte SEM. 

Podle vyjádření mnoha odborníků patří hrob K1 k nejstarším na Pražském hradě a právě Bořivoj je pokládán za jeho zakladatele.

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 177.

Jak si lze snadno zvýšit citační index!

Bořivojovy ostatky z hrobu K1 mají být znovu pohřbeny pod jménem Boleslava I.!

Největší archeologický podvod století.

„... civitas = hrad“, aneb kde ležela Dowina fuldských análů (k r. 864) (s. 185-186). Ale hned v úvodu svého dílka (s. 10) si autor neodpustil, aby neutrousil několik slov na obhajobu svého oblíbeného pohana Přemysla (je prý třeba se na něj dívat ne z úzce konfesijního hlediska, ale historického; pak už to není pohan, ale pouze Přemysl – „téměř“ historická postava).

Dílčí RECENZE s množstvím poukazů na zjevné nelogičnosti v autorem předkládané identifikaci Dowiny. Také tomuto dílku jsme vyhradili samostatnou stranu.

Civitas = hrad, alespoň podle D. Třeštíka, Dowina je tudíž Děvín nad soutokem Moravy a Dunaje poblíž Bratislavy.

Klikněte SEM.

„Poukaz na označení Bořivoje ve staroslověnské legendě o sv. Ivanu jako »knížete moravského« je v této souvislosti zcela bezcenný s ohledem na velmi pozdní původ uvedené legendy sepsané na Rusi; vzpomenutá titulatura je pouze dokladem o pozdním doplňování a rozšiřování tradice o Bořivojově moravském křtu“ (s. 352, pozn. 17). 
S tímto poukazem je sice možné polemizovat, ale jistě není „zcela bezcenný“, tak jako např. Kosmův údaj (I, 10), že „Hostivít zplodil Bořivoje“. Kromě toho, staroslověnská legenda „O poustevníku Ivanovi“ nemá svůj původ na Rusi, ale v Čechách; na Rusi má původ pouze její cyrilský opis. Ale toho si byl tento vědec jistě vědom, pouze informace účelově zkreslil, aby nepoučeného čtenáře úmyslně uvedl v omyl. Tím je naplněna skutková podstata podvodu. A kdo se dopustí podvodu je podvodník.

„Stranou úvah ponechávám zcela nesporné duchovní příbuzenství mezi Bořivojem a Svatoplukem, které se mezi nimi vytvořilo Svatoplukovým kmotrovstvím při Bořivojově křtu“ (s. 350, pozn. 7). Jejich pokrevní příbuzenství J. Sláma nahradil příbuzenstvím duchovním. Ne že by to byl jeho nápad, to „vymyslil“ již před ním jeho duchovní spřízněnec D. Třeštík (1997, s. 335, 445). J. Sláma jej jen necitoval. Toto Slámovo-Třeštíkovo „zcela nesporné duchovní příbuzenství“ nejspíš také způsobilo, že Bořivoj i Svatopluk měli stejnou krevní skupinu B, stejnou anomálii zevního zvukovodu a značnou podobnost v dalších znacích (E. Vlček 1995, s. 207). Kromě toho je jisté, že Svatopluk Bořivojovým kmotrem být nemohl. A to je skutečně „zcela nesporné“! Proč nemohl?

Vyvrácení těchto a dalších Slámových pokusů o zpochybnění moravského původu knížete Bořivoje i metody, které k tomu používá, najdete na stránkách BOŘIVOJ a HROB K1.

Bořivoj prý není moravský kníže, protože jeho hrob K1 je údajně mladší než Václavova rotunda!?

Klikněte SEM 
a pak také TAM.

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 335, 445.

„O důležitosti postavení moravských údělných knížat přinášejí svědectví monumentální malby ve znojemské rotundě sv. Kateřiny, původně zasvěcené P. Marii. Z dochovaných maleb, kdysi pokrývajících celou apsidu i loď, je pozoruhodné zejména zobrazení kronikářem Kosmou zapsané legendy o uvedení Přemysla Oráče na český trůn a posloupnosti přemyslovských knížat demonstrující Břetislavem stanovené právo moravských údělníků na panovnický stolec (právo seniorátu). Malby v hradní kapli při sídle znojemských údělných knížat z rodu Přemyslovců byly zhotoveny roku 1134, patrně u příležitosti znovuuvedení Konráda II. Znojemského do jeho údělu a sňatku se srbskou princeznou Marií“ (K. B., P. Ch., s. 41).

„Třetí a čtvrtý pás se slavnou posloupností přemyslovských panovníků zahajuje vyobrazení legendy o uvedení Přemysla Oráče na trůn kněžnou Libuší, jak byla zaznamenána Kosmovou kronikou. Za ním pokračují postavy devíti moravských údělných knížat (bez plášťů) (což ovšem neodpovídá skutečnosti, autorka se ani neobtěžovala zeptat své ústavní kolegyně na skutečné pořadí postav) a konečně Přemyslovci, kteří dosedli na český trůn (v pláštích), včetně krále Vratislava II. s žezlem a korunou. Objednavatelé maleb – znojemský údělný kníže Konrád II. a jeho žena Marie jsou vymalováni na bocích apsidy v pozicích donátorů“ (K. B., s. 98).

Autoři jednotlivých článků jsou uvedeni v přehledu na s. 6-7, k osobní odpovědnosti za uvedené nesprávnosti o Znojemské rotundě a její výmalbě se zde odvážně přihlásili K. Benešovská s P. Chotěborem. 
Kdo autory článků v katalogu zaměstnává:
PhDr. Klára Benešovská, CSc., Ústav dějin umění AV ČR, Praha;
PhDr. Zdeněk Dragoun, Pražský ústav památkové péče, Praha;
PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., Archeologický ústav AV ČR, Praha;
ing. arch. Petr Chotěbor, CSc., Kancelář prezidenta republiky, odbor památkové péče, Praha.
Výmysl o donátorech „na bocích apsidy“ K. Benešovská zřejmě opsala od ústavní kolegyně A. Merhautové (1985, s. 66). Kde však vynalezla 9 moravských údělníků za tzv. „přemyslovskou scénou“ ví jen Bůh a ona sama.

„Důležité postavení“ (?) vůbec nezobrazených moravských údělníků demonstrujících tak právo na panovnický stolec.

Mytický pohanský příběh se autorům najednou změnil v legendu „o sv. (?!) Přemyslovi“. Semínko demagogie vykvetlo.

Autorka si popletla i pořadí vyobrazených skupin knížat. Fundátoři nejsou vyobrazeni na bocích apsidy, ale v lodi, a představují zcela jiné osoby. Také před- kládaný půdorys od Jaroslavy Lencové neodpovídá popisované stavbě – je smyšlený. Pražští ústavní pracov- níci v rotundě zřejmě nikdy v životě nebyli. Z Prahy je to přece jen poněkud z ruky. Jejich dokumentace tomu také odpovídá. Inu „Jaký pán, takový krám“.

Katalog byl vydán i v anglické verzi včetně videokazety. Nesmysl o pohanovi v kapli se tak může dál nerušeně šířit Evropou.

Petr Šimík