„Rozsáhlý archeologický výzkum, vedený Ivanem Borkovským, zjistil pod podlahou svatojiřské baziliky několik hrobek českých knížat. Původní Borkovského verdikt zněl, že lidský skelet z hrobu č. 92 lze ztotožnit s Boleslavem I. Antropolog Emanuel Vlček však tvrdí, že jde o kosti knížete Jaromíra, archeologové Jan Frolík a Zdeněk Smetánka se naopak nejnověji přiklánějí ke knížeti Oldřichovi. Každopádně – Boleslav I. se nám z baziliky jaksi »vytratil«“ (s. 145-146). Je proto třeba jej najít jinde, např. ve Václavově svatovítské rotundě v hrobu K1.

„Vnucuje se otázka, kdo by se v době rodícího se svatováclavského kultu opovážil nechat se pohřbít před Václavovým hrobem? A hned se nabízí odpověď: hrob K1 je hrobem Boleslava I., v hrobě K2 byla pohřbena Boleslavova manželka (Biagota?). ... Jen kající se muž by se nechal pohřbít před hrobem uctívaného světce, který zahynul jeho rukou. ... A kdo se chtěl poklonit ostatkům svatého Václava, stoupl na hrob jeho vraha ...“ (s. 150) – a to autor považuje za zvláště „pikantní“. Zřejmě je také zastáncem názoru, že právo vraha je větší než právo jeho oběti. Ve skutečnosti je to vše NESMYSL. Kdyby jeho syn, Boleslav II., něco takového připustil, sotva by získal predikát „Pobožný“.

Hrob Boleslava I. se ze svatojiřské baziliky jaksi „vytratil“. Je třeba jej najít jinde. Např. ve Václavově svatovítské rotundě. Hrob K1, dosud přiznaný knížeti Bořivojovi, se k tomu jeví zvláště výhodný. Zabijí se tak dvě mouchy jednou ranou. Získáme hrob tvůrce státu a současně zpochybníme všechny hypotézy o Bořivojově moravském původu, protože tím se zase jaksi „vytratí“ jeho hrob. A to je zřejmě hlavní účel Lutovského konstrukce!

Klikněte SEM.

V úvodní stati „Historia Bohemica“, sepsané D. Třeštíkem, její autor uvádí, na čem se utvářel a dozrával český národ od přelomu 18. a 19. století: „... vedle Palackého Dějin národu českého v Čechách a na Moravě však stály v domácích knihosběrech chalupnických synů notoricky falešné Rukopisy. Jimi si národ vyzdobil svoji Zlatou kapličku nad Vltavou a na staroslavném vymyšleném Vyšehradě pohřbíval své syny Slávy pod sochami Záboje a Slavoje“. 
PhDr. Dušan Třeštík, CSc. přitom úplně opomněl jmenovat také zbývající vyšehradská sousoší – Lumíra a Píseň, Ctirada a Šárku a zejména Libuši a Přemysla. Také už neříká, že notoricky falešné Rukopisy stály na čelném místě i v knihovně Františka Palackého, jenž „vymyslil český národ“, jak o něm z oblibou D. Třeštík říká.
Svoji stať uzavírá nastíněním dalších edičních počinů: „Otázek je ovšem mnoho a českých historiků málo, budeme tedy vybírat i z toho, co již kdysi vyšlo, a budeme se snažit autory (pokud žijí) požádat i o to, aby se pokusili své starší práce uvést do souladu se současným stavem vědeckého poznání“.

J. Žemlička, přestože se má jednat o druhé přepracované vydání starší práce z roku 1986, se o toto „uvedení do souladu“ evidentně ani nepokusil, protože právě v duchu výše zmíněných „notoricky falešných Rukopisů“ se odvíjí jeho vyprávění o třetím českém králi Otakarovi, který získal pro panovnický rod královský titul „na věky“, což dokládá text listiny nazývané Zlatá bula sicilská z roku 1212. 
V následující tabulce je statisticky podchyceno, jak J. Žemlička ve své publikaci Otakara nazval, označil či pojmenoval:

Publikaci lektorovali:
• doc. PhDr. Ivan Hlaváček, CSc.,
• doc. PhDr. Anna Skýbová, CSc.,
• PhDr. Dušan Třeštík, CSc.

Dvě úvodní stati sepsal Dušan Třeštík.

Metoda obehrané desky znovu slaví úspěch?

Osobní rekord dosáhl Josef Žemlička na s. 54: Přemysl se zde objevil dokonce 14×.

Průměr činí více než 3,7 Přemysla na 1 stranu.

Petr Šimík