SEZNAM papežů do roku 731

Chronologický seznam
PAPEŽŮ
do roku 731

Na pomoc badatelům.

Papežové [ do r. 154 | 154-236 | 236-296 | 296-365 | 366-440 |
Papežové | 440-526 | 526-579 | 579-642 | 642-685 | 685-731 ] [ pokračování ... ]

Papežství je jediná evropská, ba dokonce světová instituce, která spojuje postapoštolskou dobu s atomovým věkem, a lidé jsou jím stále znovu přitahováni a fascinováni. Papežství skutečně přežilo vznik, rozvoj, vrcholné období, úpadek i zánik mocných říší, významných národů i celých civilizací. Jedni v něm tedy spatřují geniální dílo lidské prozíravosti, druzí zase panování Boží na zemi.
Podle katolické nauky ustavil papežství Ježíš Kristus, když pravil Petrovi: „... A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou říši a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče od království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“ (Mt 16, 18-19). Tyto verše z Matoušova evangelia tvoří nápis na zaoblení kupole nad konfesí baziliky sv. Petra v Římě.
Papež tak zastupuje – podle katolického pojetí – samotného svatého Petra. Symbolizuje jednotu církve a jeho úřad není jen jakýmsi čestným předsednictvím, jako nejvyšší církevní učitel, kazatel a zákonodárce vykonává i „papežský primát“ a platí za neomylného, prohlásí-li z titulu své plné moci některou část věrouky či mravouky za obecně závaznou. Vzhledem k těmto téměř nepochopitelným zplnomocněním by měl sloužit všem. Ne nadarmo mu proto od nepaměti přísluší titul „Servus servorum Dei“ – Sluha sluhů božích.

Úvodem.

Josef Gelmi: Papežové, Od svatého Petra po Jana Pavla II., Praha 1994.

Žádný církevní historik není s to s jistotou říci, kdo z téměř tří set nástupců sv. Petra byl právoplatný papež a kdo vzdoropapež, a nemůže tedy sestavit jejich definitivně platnou chronologickou posloupnost. Data označená otazníkem (?) nejsou historicky s naprostou jistotou doložena. Papežové, jejichž jméno je uvedeno kurzívou, bývají zpravidla považováni za vzdoropapeže.

LEGENDA

vročení		jméno	poznámka
do r. 67	(?)	svatý Petr	zemřel mučednickou smrtí (†64-67) bě- hem perzekuce za císaře Nerona (54-68)
do r. 79	(?)	Linus
do r. 90	(?)	Anaklét
do r. 99	(?)	Klement I.	podle legendy zemřel mučednickou smrtí s kotvou na krku ve vlnách Černého moře; jeho ostatky přinesli na Moravu a poté do Říma Konstantin s Metodějem
99-107	(?)	Evaristus
107-116	(?)	Alexandr I.
116-125	(?)	Sixtus I. (Xystus)
125-136	(?)	Telesforus
136-140	(?)	Hyginus
140-154	(?)	Pius I.

1. Papežové
do roku 154.

vročení		jméno	poznámka
154-166	(?)	Anicetus
166-174	(?)	Soter
174-189	(?)	Eleutherus
189-199	(?)	Viktor I.
199-217	(?)	Zefyrinus
217-222		Kalixtus I.
217-235	(?)	Hypolitus	domněnku, že se dal Hippolyt vysvětit bis- kupem a stal se tak prvním vzdoropape- žem v církevních dějinách, prameny dos- tatečně nepotvrzují; měl napsat 22 spisů proti herezi
222-230		Urban I.
230-235		Poncián	pronásledování křesťanů za císaře Maximina Thraxe (235-238) vedlo k vypo- vězení Ponciána a jeho presbytera Hippolyta na Sardinii, kde oba nalezli smrt
235-236		Anterus

2. Papežové
do roku 236.

vročení		jméno	poznámka
236-250		Fabián
251-253		Kornelius
251-258	(?)	Novacián
253-254		Lucius I.
254-257		Štěpán I.
257-258		Sixtus II.	o jeho nesmrtelnost se postaral kolem ro- ku 1517 geniální umělec Raffael svým ob- razem Sixtinské madony pro Sixtův chrám v Piacenze; znázorňuje papeže přijíma- jícího Marii
259-268	(?)	Dionysius	získal si proslulost svým zásahem do teo- logického sporu o Nejsvětější trojici v Ori- entu, dopisem Dionysiu alexandrijskému zavrhl tzv. subordinatianismus; jejich vý- měna názorů vešla do dějin jako spor dvou Dionysiů
269-274	(?)	Felix I.
275-283	(?)	Eutychianus
283-296	(?)	Caius

3. Papežové
do roku 296.

vročení		jméno	poznámka
296-304	(?)	Marcellinus	v pohřební komoře Severovy hrobky, kte- rou si tento jáhen zřídil s Marcellinovým svolením, se nachází epitaf, v němž je římský biskup poprvé nazván papežem
308-309	(?)	Marcellus I.
309	(?)	Eusebius
311-314	(?)	Miltiades	císař Konstantin (306-337) zaručil v úno- ru 313 Milánským ediktem stále ještě silně ohrožovaným křesťanům zrovnoprávnění s pohany, úplnou náboženskou svobodu a navrácení zkonfiskovaného jmění
314-335		Silvestr I.	v roce 325 císař Konstantin dal vybudo- vat na vatikánském pahorku nad Petrovým hrobem pětilodní chrám sv. Petra; v roce 330 pak přenesl hlavní město říše a své sídlo do Konstantinopole, čímž přispěl k výraznému zlepšení materiální situace římských biskupů (Konstantinova dona- ce), umožnil vznik církevně-politického dualismu, který zůstal pro Západ příznač- ným až do současnosti
336		Marek
337-352		Julius I.	v roce 342 nebo 343 na synodě v Serdi- ce (dnešní Sofii) došlo k rozkolu, přičemž se východní a západní biskupové uvrhli navzájem do klatby; vzniklo tak první schizma mezi Východem a Západem
352-366		Liberius
355-358		Felix II.
365		Felix II.

4. Papežové
do roku 365.

vročení	jméno	poznámka
366-384	Damasus I.	v roce 381 se v Konstantinopoli konal cí- sařem Theodosiem svolaný ekumenický koncil, který kromě teologických ustano- vení definoval božství Svatého Ducha a vydal i kánon, který zajišťoval konstanti- nopolskému biskupovi čestné místo hned za římským biskupem, „protože jeho měs- to je novým Římem“; papež podporoval rozvoj církevní učenosti, dal např. podnět k Jeronýmovu (†420) překladu bible, který sehrál v pozdějších dobách pod názvem Vulgata tak významnou roli
366-367	Ursinus
384-399	Siricius
399-401	Anastasius I.
401-417	Inocenc I.	jeho pontifikát měl rozhodující význam pro další upevňování vedoucího postavení Říma, ale když v roce 410 Alarich plenil Řím zdržoval se celé měsíce v bezpečné Ravenně u císařského dvora
417-418	Zosimus
418-422	Bonifác I.
418-419	Eulalius
422-432	Celestin I.	„Nikomu nesmí být dán biskup, proti ně- muž se všichni věřící bouří. Vždy musí být dosaženo souhlasu a respektováno přání kléru, obce i vrchnosti“
432-440	Sixtus III.	podnítil v Římě čilý stavební ruch a vy- sloužil si tím nehynoucí slávu

5. Papežové
do roku 440.

vročení	jméno	poznámka
440-461	Lev I. Veliký	vedením mnoha učených sporů přispěl rozhodující měrou pro rozvoj římského primátu, rovněž se přičinil o důsledné od- osobnění papežského úřadu jako Petrova dědictví; napsal: „Ten, kdo má stát nad všemi, musí být také všemi zvolen“ – aplikace tohoto jeho principu by byla nes- mírně důležitá i v našem 21. století; zatím- co na říšské synodě v Efesu, svolané roku 449 císařem Theodosiem II. (408- 450), slavil ještě triumfy monofyzitismus, Chalkedonský koncil, svolaný císařovnou Pulcherií (450-457) na rok 451, byl ve znamení vítězství papežství na Východě (Tomus)
461-468	Hilarius
468-483	Simplicius	v roce 476 svrhly germánské oddíly pos- ledního císaře Romula Augustula a dosa- dily na trůn skirského knížete Odoakera – Západořímská říše se zhroutila
483-492	Felix II. (III.)	exkomunikoval konstantinopolského patri- archu Akakia a císaři dal vzkázat: „Císař není synem církve ani biskupem církve. Ve věcech víry se musí učit, nikoli poučo- vat“ – což vedlo k prvnímu skutečnému rozkolu s východní církví
492-496	Gelasius I.	v roce 494 v dopisu císaři Anastasiovi I. (491-518) formuloval poprvé jasně a jed- noznačně teorii dvojí moci, papežské a cí- sařské; císařská pravomoc je zcela nes- porná ve světských záležitostech, avšak v konečné instanci zůstává podřízena pravomoci papežské; tato Gelasiova teo- rie dvojí moci dosáhla největšího významu ve středověku a právem nese název Magna charta papežství
496-498	Anastasius II.	o vánočních svátcích roku 476 přestoupil v Remeši na katolickou víru francký král Chlodvík (482-511)
498-514	Symmachus	(Prima sedes a nemine iudicatur)
498-505	Laurentius
514-523	Hormisdas	v roce 519 bylo s konečnou platností od- straněno akakiánské schizma, císařská vláda uznávala od nynějška římskou cír- kev za nejvyšší instanci ve všech otáz- kách křesťanské víry a církevní nauky
523-526	Jan I.

6. Papežové
do roku 526.

vročení	jméno	poznámka
526-530	Felix III. (IV.)
530	Dioscuros
530-532	Bonifác II.
533-535	Jan II.	první papež, jenž si změnil jméno (Mercu- rius), jméno pohanského boha Merkura považoval zřejmě pro svůj úřad za nevhodné
535-536	Agapetus I.
536-537	Silverius
537-555	Vigilius	kolem roku 540 sepsal zakladatel benedik- tinského řádu sv. Benedikt z Nursie ve svých 60 letech pravidla řádu (Regula Sancti Benedicti) platná dodnes; studoval v Římě, odešel do kraje kolem Subiaca, kde obýval jeskyni a stal se poustevní- kem, roku 529 zakládá nedaleko Neapole klášter na Monte Cassinu, který vede až do své smrti (†547)
556-561	Pelagius
561-574	Jan III.	v roce 568 vtrhli ariánští Langobardi do Itálie a Řím a jeho bezprostřední okolí se ocitly v jejich pevném sevření
575-579	Benedikt I.

7. Papežové
do roku 579.

vročení	jméno	poznámka
579-590	Pelagius II.
590-604	Řehoř I. Veliký	stal se vzorem všem papežům celého středověku; v díle „Dialogy o životě a zázracích italických otců“ představil mj. osobnost sv. Benedikta a uchránil ho tak před naprostým zapomněním
604-606	Sabinianus
607	Bonifác III.	aquilejský patriarcha Candidianus (se síd- lem v Gradu) ukončil schizma trvající v Ist- rii a v Benátsku od odsouzení „Tří kapitol“ tzv. antiochijské školy, vzápětí langobard- ští sufragáni zvolili vlastního metropolitu (schizmatického) se sídlem v Cormonsu a později v Cividale
608-615	Bonifác IV.	do diskusí kvůli jeho smířliveckému postoji ke kacířským „Třem kapitolám“ zasáhl rov- něž irský mnich sv. Columbanus (†615)
615-618	Deusdedit
619-625	Bonifác V.
625-638	Honorius I.
640	Severinus	zdá se, že se rozešel s monotheletickým kursem Konstantinopole
640-642	Jan IV.	první Dalmatinec na stolci, svolal v roce 641 do Říma synodu, která odsoudila monotheletismus

8. Papežové
do roku 642.

vročení	jméno	poznámka
642-649	Theodor I.
649-653	Martin I.	v roce 649 svolal do Říma synodu, která monotheletismus ostře odsoudila; ravenn- ský exarcha Kalliopa jej dal zajmout (653) a odeslat do Konstantinopole
655	Martin I.	zemřel ve vyhnanství v thráckém Cher- sonésu
654-657	Evžen I.
657-672	Vitalianus	v roce 666 císař Konstantin II. povýšil Ravennu na centrum autokefální církve
672-676	Adeodatus
676-678	Donus
678-681	Agatho	v letech 680-681 za vlády císaře Kon- stantina IV. (668-685) došlo ke smíření s Konstantinopolí na 6. všeobecném koncilu (Trullanum I.) konaném tamtéž; byl odsou- zen monotheletismus i patriarcha Sergios a papež Honorius
682-683	Lev II.	císař odvolal dekret z roku 666, prohlašu- jící církev v Ravenně za autokefální
684-685	Benedikt II.	aby odstranil průtahy s potvrzováním zvoleného papeže císařem, prosadil u Konstantina IV., že potvrzovací právo přejde na ravennského exarchu

9. Papežové
do roku 685.

vročení	jméno	poznámka
685-686	Jan V.
686-687	Konon
687	Theodor
687	Paschalis
687-701	Sergius I.	zdráhal se uznat ustanovení II. trullanské synody (692), protože byla nepřátelská Římu a naprosto odporovala západním zvyklostem; římské obyvatelsto zabránilo jeho zajetí a odvezení do Konstantinopole (viz Martin I.); obohatil církevní rok o řadu mariánských svátků, které se už odedáv- na slavily na Východě: Nanebevzetí P. Marie, Hromnice – Očišťování P. Marie a Zvěstování P. Marie a také svátek Vzty- čování sv. kříže
701-705	Jan VI.
705-707	Jan VII.	vzdělaný a uměnímilovný papež, půvo- dem Řek; centrem početné řecké kolonie byl kostel Santa Maria in Scola Greca (P. Maria v Kosmedinu), řecké kostely a klá- štery existovaly tehdy i na Kapitolu, Palati- nu, Aventinu, na Coeliu i na Esquilinu
708	Sisinnius
708-715	Konstantin I.	v roce 710 navštívil Konstantinopol; až do doby Pavla VI. (1963-1978) nevkročil již žádný papež do města velkého císaře Konstantina, pro papežství skončilo období tzv. „byzantského zajetí“
715-731	Řehoř II.	nejvýznamnější papež 8. století; za jeho pontifikátu v letech 726 a 730 nařídil císař Lev III. (717-741) zničení všech svatých obrazů a papež proti tomu ostře vystoupil; roku 719 se v Římě objevil anglosaský misionář Winfrid (†754), dostal jméno Bonifác a byl pověřen hlásáním a šířením křesťanství mezi pohanskými Frísi a Sasy; při jeho druhém příchodu do Říma (722) mu papež udělil biskupské svěcení

10. Papežové
do roku 731.

ARIANISMUS – starokřesťanské učení, založené na tvrzení o nerovnosti božských osob v Nejsvětější trojici; Bůh-Otec je podle něj nadřazen synovi, Kristu, jehož nezplodil, nýbrž stvořil. Vyznávali je stoupenci alexandrijského presbytera Aria (přelom 3. a 4. stol.), který popíral božskou podstatu Ježíše Krista. Učení bylo odsouzeno na nikajském koncilu (325) a živilo náboženské spory po celé 4. století. Zasahování císařů do těchto konfliktů nastolilo nadto problém vztahů mezi církví a státem.
MONOFYZITISMUS – teologické učení Eutycha z Efesu (5. stol.) o jediné – božské – přirozenosti Ježíše Krista, popírající jeho přirozenost lidskou. Monofyzitské názory se dodnes uchovaly na východě v církvi arménské a koptské
MONOTHELETISMUS – teologické učení ze 7. století, snažící se o kompromis mezi ortodoxní vírou a monofyzitismem. Jeho autorem byl konstantinopolský patriarcha Sergios (610-638), usilující o obnovení jednoty křesťanstva. Podle monotheletismu má sice Kristus dvě podstaty (božskou a lidskou), ale jediné vyjádření – vůli, energii. Učení bylo odsouzeno konstantinopolským koncilem (680-681) a přežívalo pak v Sýrii, na Kypru a v Libanonu.
SCHIZMA – (z řeč.) rozkol. V církevní terminologii znamená zločin proti jednotě církve, jehož se dopouští ten, kdo odpírá poslušnost papeži či obcování se členy církve katolické.
SUBORDINATIANISMUS – teorie o podřízenosti Boha-Syna Bohu-Otci, s níž vystoupil Dionysius z Alexandrie a rozvinul ji Arius (viz arianismus).

Zpět na stranu NOVINKY

Pokračování ...
Klikněte ZDE

Papežové [ do r. 154 | 154-236 | 236-296 | 296-365 | 366-440 |
Papežové | 440-526 | 526-579 | 579-642 | 642-685 | 685-731 ] [ pokračování ... ]

Grafické zpracování: Studio COMET Brno